Asfalt ubíhal pod koly černé motorky, která se řítila vpřed se zuřivou rychlostí, s naléhavostí a zároveň s jedinou prosbou. Její majitelka si přála, aby v té chvíli mohla zapomenout, na všechno, co prožila. Na prstech jedné ruky by mohla spočítat chvíle, které za jediný rok přinesly něco dobrého. Něco pozitivního.

Hnala stroj neúprosně kupředu a stěží vnímala, že překročila několikanásobně povolenou rychlost. Beztak spoléhala na to, že místní policisté jsou natolik líní a schovaní v klimatizované stanici, že by je ani nenapadlo jí pronásledovat.

Přesto ve chvíli, kdy jejím tělem otřásl první potlačený vzlyk, prudce přibrzdila. Opatrně sjela z cesty a vydala se po rozbláceném terénu, co nejdál to šlo. Zastavila a vzápětí opírala hlavu v helmě o řídítka a její tělo se znovu otřásalo tlumeným vzlykáním. Rty pevně sevřené a ruce v pěsti, měla chuť vykřičet svojí bolest, svůj žal. Přesto se dokázala udržet a jen silou vůle se držela zpět. Cítila mravenčení pod kůží a cítila neotřesitelnou nenávist, k sobě samé. Ke světu, k nespravedlnosti, která provázela smrt.

Rukou v rukavici praštila do pravé úchytky na řídítkách a v hlavě jí běžela poslední vzpomínka na rodiče.

To se nemělo stát.

Musí se uklidnit, dostat se pod kontrolu. K ničemu nepovede, když se tím bude probírat, jako tolik let předtím. Nakonec ona zůstala na živu a taková už je daň přeživších, s tím se nedá nic dělat, ať už by se snažila sebevíc protestovat.

V duchu se jí vynořila tvář matky, té dokonalé světice. Usmívala se na ni a hladila jí po jemných dětských vláscích. Kdyby věděla, že se trápí něčím, co už nemůže změnit, určitě by řekla (a Rain to slyšela, jako kdyby jí promluvila do ucha): „Holčičko, musíš jít pořád dál, nikdy nevíš, jaký to mělo důvod.“

Možná to bylo příliš filozofické a hrdinské, ale dost možná, to bylo nejblíže pravdy.

Postupně vlna smutku odeznívala, zůstalo jen prázdno, které nebylo ničím a nikým zaplněné. Rain byla sama uprostřed rozbahněné cesty. Motorka byla potichu, jako by se bála, že sebemenší zavrnění, by její majitelku ještě víc rozrušilo.

Pohladila černou motorku, jako kdyby byla živá a znovu si o ni opřela hlavu, helmu svírala v levé ruce, konečně se zase dokázala nadechnout.

Myslela na své rodiče a nechala se unášet vzpomínkami. Mraky nad její hlavou se stáhly a zastínily jasné slunce, které bylo v jasném kontrastu s její zachmuřeností.

Postupně se uklidňovala, místo zlosti a vzteku přišla něha. Vzpomínky a slzy.

 

Pomalu se to blížilo, den, který nenáviděla. Zabrala se do práce a snažila se nevnímat své okolí. Strýc s tetou s ní měli nepsanou dohodu. Nepotřebovali nic vědět, jen chtěli, aby byla nějaký čas u nich snad z povinnosti k jejím zesnulým rodičům. Byla volná, směla se vracet domů, kdy chtěla, jen musela dát vědět, poslat alespoň zprávu na mobil, cokoliv, že ona je v pořádku.

Na léto jí poskytovali přístřešek, protože na kolejích se nedalo bydlet. Navíc si Rain ušetřila nějaké peníze a chtěla si po návratu do Oxfordu pronajmout malý byt. Vše bylo domluvené. Poslední léto v Devonu a pak už se možná nikdy nevrátí.

Sevřelo se jí hrdlo, ten den se blížil, den, na který nikdy nezapomene.

 

Do městečka se vrátila téměř za setmění. Co nevidět se mělo rozsvítit pouliční osvětlení a tak ubrala na rychlosti, v tenhle čas byli lidé neopatrní.

Hluboko v těle jí ještě vřela jemná ozvěna rezonance smutku, ale rain už byla klidná. Zase byla vyrovnaná, musí se přece vrátit ke svým povinnostem. Napsat závěrečnou práci pojednávající o rostlinách a látkách v nich uložených. Pak několik dalších esejí, a když se odhodlá, mohla by dokončit i několik přípravných otázek pro zkoušení.

Zavrtěla hlavou, už aby ta škola byla za ní.

Minula setmělé koupaliště, náměstíčko a zahnula na užších uliček. Za strýčkovým domem zaparkovala motorku a něžně jí přikryla kusem nepromokavého igelitu. Aby jí dostatečně uchránila před nepříznivým počasím i pohledy sousedů. Byla tu něco jako rebel, dívky nesmí jezdit na takových strojích a už vůbec by neměly dělat spoustu dalších věcí. Rain se pousmála, ještě že jí už na tom nesejde.

Když vešla kuchyňskými dveřmi, udeřila jí do nosu vůně čerstvých citronů. Rhiannon se asi patrně předváděla v kuchyni. Skoro čekala, kdy na ni narazí, ale nikde jí nebylo vidět.

Pokrčila nad tím rameny a vešla do své malé pracovny-ložnice. Zavřela za sebou posunovací dveře a nevnímala hlasy, které se k ní linuly z obývacího pokoje.

Zalezla si do sprchy a pustila na sebe vlažnou vodu, postupně přidávala na teplé a zase na studené, jak se jí zlíbilo. Pod vodou zapomínala na všechno, další rodinný odkaz.

Když se dostatečně uklidnila, a převlékla se do čistých kalhot a trička, odvážila se vyjít ven, aby pozdravila své hostitele. K jejímu překvapení ovšem nebyli sami. Měli návštěvu.

„Rainy! Tady jsi!“ uvítala jí okamžitě Rhiannon, jako kdyby snad čekali celý večer na ní.

V duchu se napomenula a slíbila si, že se pokusí být na sestřenku milá, ačkoli, pravda, netušila, čím si její pozornost zasloužila. Obvykle se jí spíš klidila z cesty. Že by nějaký podivný dospívající stav? Nechala to být.

Pozdravila své příbuzné a zamumlala něco v tom smyslu, že se byla projet. Bylo to očividné, ale patrně důležité, protože i ostatní měli dojem, že dluží nějaké vysvětlení ke svému pozdnímu příchodu.

„Povečeříš s námi, drahoušku?“ zeptala se tetinka a mile se na ni usmívala. Ne nebrala jako odpověď. „Tento mladý muž nám právě říkal, že se už znáte, tak ti nebude vadit, když se k nám připojíš u stolu, že?“ Chrlila, zatímco si utírala ruce do kuchyňské zástěry.

Rain se usmála a dala si záležet, aby to vyznělo co nejpřívětivěji. Neměla vůbec chuť slavit, nebo se s kýmkoliv bavit, ale nechtěla si je popudit, cítila, že nemohou za to, že není ve své kůži. I když by mohli mít nějaká podezření. „Ráda.“ Řekla nakonec prostě.

 

17.04.2011 02:46:26
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one