"Time is running Out" Muse

Dívka se u stolku v kavárně bedlivě rozhlédla a pak se naklonila ještě o něco blíž ke své kamarádce. Ta její slova hltla a jen netrpělivě sledovala její podivné počínání.

Cožpak ji to nemůže říct nějak normálně? Přimhouřila oči a čekala co přijde.

„Musím ti něco říct,“ vysoukala ze sebe brunetka se zvláštním jménem – Liam.

A aby snad ještě zvýšila dramatičnost situace znovu se rozhlédla.

Jenže její kamarádka už toho začínala mít dost, byla zvyklá na to, že Liam je tak trochu blázen, jenže její trpělivost byla dnes na minimu.

Protočila oči a trochu nevrle zavrčela: „kvůli tomu jsem snad tady, ne?“

Liam si jí ale nevšímala.

Našpulila trochu rty a pak si protočila pramen hnědých vlasů mezi prsty levé ruky. Trvalo to k zbláznění dlouho.

„Stew, jsem v nebezpečí, myslím, že se kolem děje něco divného a taky mám pocit že-.“

Najednou zmlkla a vytřeštila oči kamsi za svou kamarádku, která se také rychle obrátila, ale neviděla nic. Číšník právě obsluhoval postarší pár a servíroval jim ořechový koláč na účet podniku…byli to staří stálí zákazníci..

A vteřinu na to Liam zavřeštěla tím nejpronikavějším způsobem, plným bolesti a strachu. Zhroutila se přes stolek a strhla Stew sebou, naprosto nevnímajíc vařící nápoje, které se vylily na podlahu.

Stew také zakňučela a zděšeně hleděla do tváře Liam, která stále strnule hleděla ke dveřím. Když se ocitly na zemi stalo se hned několik věcí najednou.

Místnost se ponořila na sotva pozorovatelný okamžik do tmy, kterou přehlušil jen jediný odraz světla vycházející z převráceného stolečku.

Byl to instinkt, který se v Liam vzbudil. Cítila bezprostřední nebezpečí a dokonce ho i viděla!

Viděla sama sebe, jak pozvedá levou ruku a pak se celou kafterií rozlehl mocný výbuch a spolu s ním byly obě dívky odmrštěny na protější zeď.

Prach a jekot ostatních se nesl vzduchem a nad nimi se s lomozením utrhl strop.

 

Stew ztratila okamžitě po nárazu vědomí a její tělo překrylo množství sutin. Liam měla o něco větší štěstí, i když jak se to vezme. Výbuch přežila, ale byla otřesená.

S hysterickým výkřikem se vrhla ke kamarádce a odhazovala sutiny a odsouvala kusy nábytku. Kolem se postupně probouzeli i ostatní a ozývaly se vzlyky, nadávky a prosby o pomoc.

Jenže jak se snažila, nedokázala najít její tělo, od ní se neozýval ani hlásek. Nerozhodně klečela v té spoušti. Ve vlasech i všude na oblečení měla prach, který nyní smáčely její slzy.

Naposledy zavolala na svou kamarádku a pak se zvedla. Cítila, že ten, kdo na ni předtím zaútočil se vrací. Výbuch přilákal pozornost.

Ale co teď?

Zadívala se bezradně na své ruce a na levé dlani, jako by na okamžik rozpoznala to, čeho se všichni v této době nejvíce obávali. Jenže když zamrkala, znamení bylo pryč.

Rozhlédla se kolem, ale cítila jen hrůzu, která ji naplňovala.

Pokusila se udělat několik kroků, ale nohy se jí podlomily. Ani nebude schopná odsud utéct, umře zde…ale ne na následek výbuchu, ale pro to, co udělala.

Vykřikla hrůzou, když se ze zvířeného prachu objevily dvě nezřetelné postavy, které k ní namířili zbraně…

Omdlela a jen těsně předtím se jí hlavou prohnala myšlenka na to, že takto vypadá konec.

 

 


03.11.2009 23:56:19
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one