"Hysteria" Muse

„Veolie je tvé jméno,“ řekl nezáživně, jako kdyby nemluvil k ní.

„Moje co?“ podepřela se na loktech dosti nestabilně a ty se pod ochromeným tělem roztřásly, že poslední slabiky drkotala mezi zuby.

„Tohle ti vysvětlí Marcus, spi. Víc se teď od tebe nechce, takže to udělej.“ Zavrčel.

„Ne,“ zaprotestovala a roztřeseně začala vstávat. „Nezůstanu tady a..“ najednou ji došlu, že tu není Stew, její kamarádka, která musí být ještě uvězněná v sutinách kavárny. „Stew!“ vykřikla a pokusila se rozeběhnout pryč…kamsi k východu.

Ale opravdu to byl jenom pokus, protože se zhroutila okamžitě na zem až to plesklo.

Ten protivný člověk jen protočil oči a popadl ji za ramena. Doslova ji vhodil zpět k lůžku a přehodil přes ní deku.

„Nikam se odsud nehneš, dokud tě neuvidí Marcus. A  pokud jde o tu tvou kamarádku tak je v bezpečí. Oni ji nechali na pokoji. A teď spi.“ Pohrozil jí.

Chtěla se ještě pokusit odporovat, ale vztáhl k ní svou dlaň a zlehka se konečky prstů dotkl jejího čela.

Poslední uvědomělá myšlenka, nebo spíš obraz byl symbol vrytý v jeho dlani. Zděsila se, ale pak upadla do nevědomí a zmítala se v tiché nevědomosti.

Burk, tak se jmenoval ten protivný muž, se konečně zvedl a závěsem oddělenými dveřmi do druhé místnosti. Tam si přisedl ke stolu a povzdechl si.

„Byl jsi na ni moc hrubý,“ vytkl mu tlumeným hlasem Marcus, ale jinak jeho počínání nekomentoval.

Oba se ponořili do ticha a čekali, až se Veolie znovu probudí.

 

Marcus Taleoni byl muž maximálně třicetiletý. A na jeho levé ruce, se tak jako na ruce jeho bručivého přítele, táhla jemná jizva ve tvaru písmene V. Byl to symbol, který ve světě, který obývali znamenal mnoho. Mimo jiné smrt.

Marcus se s tímto znamením už narodil, takže byl na rozdíl od Veolie plně obeznámen s tím, co to znamená už od raného dětství. Pro své okolí byl výjimečným člověkem a to nejen díky tomuto magickému znamení.

Ale abychom mohli vyprávět jeho příběh, musíme znát svět, který kolem něho vládl.

Lidé odjakživa opovrhovali tím, co nedokázali pochopit a magie byla jedna z věcí, kterou nemohli ovládnout. Nelze definovat, omezit a ani určit.Tak vláda a pomstychtiví, závistivý lidé z církve vynaložili veškeré své prostředky, aby čaroděje našli a zahubili. Aby očistili lidstvo od tohoto moru bez ohledu, jestli je jejich magie dobrá, či zlá.

Stvořili si vlastní malou armádu posluhovačů, zvaných Lapkové, kteří měli za úkol vystopovat magyky a jednou pro vždy je zničit, nebo znetvořit. Jen tyto dva známé způsoby – smrt, nebo zohavení tím, že by vám usekli levou ruku se znamením, byly zdroje záchrany.

Ta třetí a poslední naděje, byla přidat se k církvi a hlavám státu a bojovat proti vlastní rase jako krve zrádci. Tuto cestu postoupil jen málokdo, sotva byste je spočítali na jedné ruce..a přesto byli tady.

Marcus býval jedním z nich.

Snad právě proto, nyní tolik bojoval jako člen odboje. Ačkoliv byl všemi nenáviděný. Mnoho z jeho rasy si pamatovalo doby, kdy býval jako Lovec střed církve. Až do chvíli, než se objevil Burk.

Marcus se narodil jako třetí dítě účetního a vychovatelce. Již od narození měl jizvu tvaru V na své levé dlani. Byl to unikát, ale už tehdy pro něho přišli Lapkové a zapsali si jej do seznamu. Když mu bylo šest, přišli podruhé a dali mu na výběr. Protože byl tak mladý, církev se ho rozhodla ujmout a alespoň tenkrát byli jeho rodiče ušetřeni části trápení. Jejich syn nemusel zemřít, ani přijít o ruku. Nestal se z něho zahořklý Lapka s implantovanou náhradní dlaní, která už nemohla čarovat. Stal se z něho Lovec.

Bojovník proti těm, kteří se nevzdávali bez boje.

 

Veolie se připojila k Marcusovi a Burkovi již o dost klidnější. Měla sice na tisíc otázek, ale cítila se klidná a odpočatá. Ten spánek měl něco do sebe. I když jí velmi svrběla dlaň.

Usedla a váhavě vyčkávala, co se bude dít.

Marcus byl měl světlé vlasy po ramena a tmavě modrý plášť. Nemohla se domyslet, co schovává pod ním, ale ze všeho nejdůležitější, byly jeho oči. Proti zákonům přírody, byly černé, s šedým zákalem. Ovšem nezdálo se, že by mu to vadilo.

Usmál se na ni a pobídl ji, aby se napila trochu čaje.

„Jsem připraven na tvé otázky, Veolie. Smím ti tak říkat?“ zeptal se nedbale a kolem úst mu zahrál potlačený úsměv.

Přikývla a poslušně se napila. Čaj byl lahodný a uvolňující.

„Proč mě pálí dlaň? A proč jsem vyhodila kavárnu…no však jste to viděl.“ Ozvala se rozvážně.

Přikývl. „Oba jsme to viděli,“ zavrčel Burk, ale Veolie si jej nyní nevšímala. Cítila se tak volná, když se mohl dívat Marcusovi do očí. Plná energie a porozumění.

Jenže on se od jejího pohledu odtrhl a podíval se nějak neurčitě za její záda.

„Tvá ruka tě bude bolet víc a víc, dokud se na ni plně neukáže znamení tvého původu. Patříš k těm, kteří si říkají mágové, Veolie a patříš k nim již od svého narození.“

Zklamaně a trochu zmateně se podívala na vroubkovanou desku stolu, která byla navíc trochu oprýskaná.

„Vy jste Lovec?“ zeptala se.

Burk zavrčel ještě víc a bouchl pěstí do stolu. „To bych tedy řekl, že není. A jestli si to někdy budeš myslet, tak jsi stejně zabedněná a my jsme tě měli nechat pod těmi sutinami. Nic nám do tebe nebylo!“

Marcus se dotkl rukou té jeho v pěsti a ta povolila stisk. Pak se hned odtáhl, jako kdyby jeho dotyk studil.

„Byl jsem, je to dlouhý příběh, který ti někdy povím. Ale teď musím vědět, jestli chceš zůstat s námi, nebo jestli se chceš vrátit do světa, odkud jsme tě vytrhli. Přeci víš, co tě tam čeká.“

Přikývla. „Vím. Ale nechci, aby mi to udělali s mou rukou…a nechci zemřít..a…“ poslední a už skoro šeptala „a nechci přijít k nim.“

Burk se trochu zakabonil, ale po chvíli se jeho čelo vyjasnilo.

„Můžeš zůstat s námi nějaký čas, než se rozhodneš postavit na vlastní nohy. Burk i já bychom tě naučili přežít a pomohli ti odhalit to, co se v tobě skrývá.“

Veolie zamrkala, „copak máme každý jinou..“

„Jde o to, jací jsme a co je v nás,“ poučil ji Burk. „Základ je stejný, ale ostatním se lišíme. Každý má jiné jádro.“

Zavládlo ticho, během kterého se neozvalo ani hlesnutí, ani nejmenší zvuk. Bylo to nepřirozené.

„Co se mnou bude pak?“ zeptala se stísněně.

Oba muži si vyměnili mez sebou dlouhý pohled, ale byl to Burk, kdo opět promluvil.

„O tom si promluvíme později, ještě musíš odpočívat.“

A musela s ním znovu chtě, nechtě souhlasit..už zase se jí chtělo tolik spát.

07.11.2009 01:39:33
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one