"Sing for absolution" Muse






…seděla na podlaze a na sobě měla sváteční šaty. Byly fialové a ze sametu. Seděla pod vánočním stromečkem a držela se za hlavu.

Cítila tupou bolest a pak ještě jednu ostřejší, která ohlušila tu první. Byla v levé ruce. Když se na ni podívala, nenašla na ní nic divného. Prostě jen hladká dlaň její levé ruky. Nic víc.

Nevěnovala tomu tedy dál pozornost a bolest odešla tak, jako předtím přišla.

Místo toho si pokusila protřást hlavou, ale v uších jí stále hučelo.

A až teprve v tomto okamžiku se zarazila a s ostrým vdechnutím se podivila kde se nachází.

Rozhlédla se kolem, ale nic tu nebylo.

Jen obyčejná místnost s krbem, kde nyní hořelo naplavené dřevo. Cesmína na stěnách a svíčky. U krbu vysely neoznačené a čtyři stejné ponožky, na římse nebyla ani jediná fotografie, ale za to tam byl talířek s cukrovím a mléko. Koberec byl teplý a tmavě zelený.

Stěny v tlumené nachové barvě byly příjemné pro oči a také velmi sváteční.

Nechala samet propadnout mezi prsty, aby se přesvědčila, že je to skutečně a neohrabaně se pokusila vstát.

V místnosti nebyl nikdo jiný, jen ona ve svátečních šatech a ten podivně vyzdobený stromek.

Dveře byly pootevřené a ona nerozhodně přešlápla z nohy na nohu.

Konečně to tu poznávala, ačkoliv nechápala, kde se tady bere. Byl to dům jejích rodičů, úplně stejný jako před patnácti lety, než jej opustila. A než změnil nájemníky.

Už už chtěla vykročit, nebo alespoň zavolat…myslela si, že se jí to zdá, ale i tak , i kdyby to byl jenom sen. Chtěla znovu vidět svoji rodinu.

„..proč by nás to vůbec mělo zajímat? Proč máme riskovat?“ zeptal se někdo a Liam znovu rozbolela hlava tak, že jí to podlomilo kolena.

Nechápala odkud se to bere, ale zařezávalo se jí to přímo do hlavy, do těla.

A pak promluvil druhý, ale mnohem čistší a uklidňující hlas.

„Je jako my, má právo se to dozvědět a zvolit si. Dřív než to udělají oni. Má právo volby, na to nezapomínej.“ Při těchto slovech se cítila lehčí a znovu dokázala vstát. Udělala krok, než se znovu zhroutila. Ale i tak jí to přiblížilo k těm otevřeným dveřím, za kterými se, jak se domyslela, schovávali ti dva.

Ten protivný a ten, kdo ji chtěl něco vysvětlit..ale co vlastně?

„Mě nikdo na výběr nedával, kdybych měl šanci tak bych-.“

„Tak co?“ vyštěkl ten druhý, ten s tím až do teď sekavým hlasem.

„Nechal by se zmrzačit? Pořád ještě můžeš, zůstaň tady, budou tu za chvíli. Teď musíme zmizet!“

Ozvalo se tlumené zanadávání a ten první a protivný odpověděl už o něco klidněji: „Je pozdě, mě už by zabili rovnou. Máš pravdu, vypadneme odsud.“

Slyšela jak za dveřmi kdosi odchází a chtěla vykřiknout a zadržet je, ale nešlo to. Vlna agónie jí zmítala a ona se dokázala jen plazit po tom zeleném měkkém koberci, který jí nyní byl nepřítelem.

„Burku? Nezapomněl jsi na něco?“ promluvil znovu tím uklidňujícím způsobem ten příjemný hlas.

Protiva se zarazil a Liam doslova cítila, jak se zachvěl. „Veolie,“ přikývl.

Byla už na dosah ke dveřím a vztahovala po nich ruku, když se znovu ozvaly ty kroky a pak jí oslepilo mohutné světlo z předsíně.

Zavřela oči a zanaříkala, strašně ji to zabolelo a byla v jednom ohni.

„To nic,“ slyšela, jak jí řekl ten protivný hlas. A pak ji prostě zvedl a odnesl ji z té vánoční místnosti a ona znovu ztratila vědomí.

 

S výkřikem bolesti se probudila, stále ještě zžíhána ohněm a otočila se k muži, který seděl vedle ní.

„Co je Veolie?“ vyhrkla se skelným pohledem.

Podíval se jí do těch modrých očí, chladně a lhostejně, alespoň tak se jí to zdálo.

 

 

 

 

 

06.11.2009 00:15:00
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one