Ahojky, tak že jste tak zvšdaví, tak vám sem dám odměnu :-) ale jen první dvě kapitolky.. zbytek příště. A napiště mi komentář, pakliže se líbilo, nebo naopak nelíbilo. Díky, vaše B.

Tak do toho.

Před týdnem mi bylo šestnáct. Já vím, žádný oslňující věk, ale přesto narozeniny jsou událost, která by se měla slavit. Bohužel moji rodiče si to myslí také, ale s tím rozdílem, že oni to berou až příliš.

Abych totiž vysvětlila, nikdy jsem neměla svoje narozeniny ráda. Už ani nevím proč, možná kvůli vší té přetvářce, ne že by to snad jindy bylo lepší, ale to můžete posoudit sami.

Jmenuji se Jonap Lily Isabella Eleannor Odett de Lator  a pocházím, pro mě bohužel, ze starého kouzelnického rodu. Naši předkové jsou ze dvou zemí a proto mám tak divné a dlouhé jméno. Je to už u nás taková tradice, ale abych to zkrátila, nejčastěji mi přátelé říkají Joe (je to zkrácenina z části mých jmen). Já vím zvláštní, ale opravdu své jméno skoro už nesnáším.

Jak už jsem řekla, náš rod je velmi starý a v kouzelnickém světě hodně vážený. Až do nedávna jsme žili ve Francii, ale pak dostal otec zajímavou nabídku od anglického ministerstva kouzel, takže jsme se museli přestěhovat. Byla to vážně škoda, protože Francii jsem měla ráda. Vyrůstala jsem tam a chodila jsem do kouzelnické školy v Krásnohůlkách a byli tam mí přátelé.

Neříkám, že jich bylo mnoho, protože moji vznešení rodiče nemohli vystát jen tak někoho, ale jako bych je snad někdy poslouchala, když mě nemohli vidět.

Ach ano, asi jsem opomněla zmínit, moji rodiče byli hrdí svého původu, vždy se stranili nečistokrevným a byli jen ve společensky přijatelných vrstvách. Oni byli něco jako šlechta a tak byli i nezbytně povýšenečtí nad ostatními. Jako starobylí a mocný rod jsme přirozeně patřili mezi ty významné a všude zvané. Kde kdo se jim chtěl dostat do přízně, možná proto to často zkoušeli přese mě.

Jak já ty patolízaly nemůžu vystát. Nemám ráda tu přetvářku a ubíjí mě všechna ta společenská pravidla, ale už odmala mi bylo vtloukáno do hlavy, a nejen tam, že jako jediná následnice de Lator musím mít úroveň.

Nemám ráda tenhle jejich svět a vždy když můžu utíkám ke svým přátelům. K Maxovi, to je mudlovský chlapec, ale je moc hodný a je to pravý přítel a k Blance, to je moje spolužačka z Krásnohůlek a zároveň moje nejlepší kamarádka.

Vím, že spousta lidí si myslí, že Krásnohůlky navštěvují jen nafintěné slečny a tak, i já si to v prvním ročníku myslela, ale později jsem zjistila, že tomu tak není, tedy alespoň většinou.

Ještě k mým dvěma nejlepším přátelům, oni vědí kdo jsem a vždycky mě dokážou podržet, když je nejhůř. Max, jak už jsem říkala, je to mudla, ale o našem světě vždycky věděl, jeho babička byla čarodějka. Je mu devatenáct a ze všeho nejvíc by chtěl vystudovat na doktora, rád pomáhá lidem, je pro mě jako bratr, kterého jsem nikdy neměla. To on mi ukázal co to je, mít rodinu a po příjezdu do Anglie mi opravdu moc chyběl.

Blanca byla na první pohled nenápadná, ale když jsem jí poznala blíž a ona se na mě usmála, měla jsem pocit, jako by ty těžké řetězy mého původu a šedost našeho snobského života zmizely. Viděla jsem jen jí a ten hřejivý úsměv.

Jako jediná dcera musím splňovat očekávání svých rodičů a ne vždy je to pro mě jednoduché, snažím se jim zavděčit a udělám co po mě chtějí, ať už jsou to nudné večírky, nebo plesy. Ale vždy, když svou úlohu hodné dcery splním, vracím se do svého vlastního života. Když nejsem s Blancou a ostatními ve škole, většinu času trávím s Maxem venku. Jezdíme na kole a občas i táboříme, doma si vždy něco přijatelného vymyslím, aby mě pustili. Kdyby věděli o Maxovi, byl by se vším konec.

Ale on už teď konec vlastně je. Po příjezdu do Anglie mě rodiče přihlásili do Bradavic, což je další kouzelnická škola a já tak ztratila naději, že kdy ještě uvidím Francii, nebo své přátele.

Jako vždy, i tady jsme se díky kontaktům mého otce na ministerstvu seznámili se spoustou významných lidí, a tak jako vždy po zjištění našeho původu, jsme se stali centrem zájmů kouzelnické společnosti. Mohu jen dodat k mé nelibosti.

A tak jsme zase u mých narozenin.

Je konec léta a naše rodina byla pozvána na narozeninový večírek syna otcova přítele. A protože se doslechli, že ve stejný čas mám narozeniny i já, rozhodli se uspořádat hned dvojitou oslavu. Jak jinak jen pro to, aby se otci zavděčili. Jak velkolepá událost…

Jako vždy to rodiče přijali a hned na úvod mi bylo sděleno, že jako jediný potomek de Lator musím mít úroveň, tak nesmím nic zkazit. A že mě nemá ani napadnout, dělat nějakou ostudu, či se snad chovat jakkoliv nevhodně. A také mám rodině Malfoyů, to jsou naši hostitelé, řádně poděkovat a náležitě popřát jejich synovi. Otec nezapomněl zmínit, co mě čeká, pokud se mu nebude líbit mé chování a matka mě pro jistotu celý týden před plesem poučovala o všem možném.

A tak je to tady, stojím ve svém pokoji, mám na sobě krvavě rudé, nepřehlédnutelné šaty, které ladně kopírují moje tělo, odhalují ramena a jemně splývají až na zem. Matka pečlivě dbá o mojí postavu, jako i o vzhled a když je čas, vystavuje mě jako nějakou hračku. Nebráním se, to by bylo zbytečné a přineslo by mi to jen další výprask od otce. Ale ano, on mě zbije vždy, když se nechovám tak, jak by si přál.

Zrcadlo jemně odráží záři svíček, mám ráda to měkké světlo, dává mi pocit bezpečí. Tmavě hnědé a lehce vlnité, dlouhé vlasy mám vyčesané nahoru a sepnuté matčinou ozdobnou čelenkou s průsvitným a vzácným kamenem. Už slyším ten její has Ne abys jí ztratila, nebo zničila Jonap Isabello, a narovnej se, musíš být vidět, že máš úroveň. Ach ano, mám své rodiče ráda, ale některé věci přehánějí.

„Jonap, jsi připravená, už musíme jít.“ volá z haly matčin vysoký hlas.

Naposledy se shlédnu v zrcadle, uhladím záhyb na sukni a sfouknu svíčku, pak na chodbě tiše poděkuji Loony, mojí skřítce a sejdu po schodech dolů.

Tam už na mě čekají rodiče.

Matka má na sobě zdobené tmavě zelené šaty a fialový šál, který přidržuje pozlacená spona. Světlé vlasy umě sepnuté a nechybí ani vějíř. Je opravdu krásná, v tomhle se jí asi nikdy nevyrovnám. A samozřejmě můj otec. Také světlovlasí, středně vysoký muž s knírkem. Elegantně oblečen ve společenský hábit s vycházkovou holí.

Jak zvláštní pomyslím si už asi po sté, po kom jsem já zdědila svou podobu? Po nich určitě ne.

Ale to už mne spatří, matka mě sjede svým pohledem a otec jen netrpělivě poklepává holí, ale ve tváři ledoví výraz.

„Jdeš pozdě,“ říká mi matka, „a pro Merlina, zvedni hlavu výš. Narovnej se.“

„Ano paní.“ odpovídám. Abych ještě vysvětlila, moji rodiče nemají rádi, když je oslovuji jinak než pane nebo madam. Samotní mi nikdy neřekli jinak než Jonap nebo Isabello, jak považují za nejlépe vyhovující.

„Prosím za odpuštění. Můžeme jít?“ dodám měkce.

Otec nakonec netrpělivě mlaskne, oblékne si plášť a pomůže do něj i matce. Přese mě Loony přehodí kápy s kožešinou a můžeme jít.

„Tady,“ podává mi otec ještě úzký a podlouhlý balíček, „to je tvůj dárek pro toho chlapce a koukej říct něco vhodného.“

„Děkuji pane, vynasnažím se.“ V duchu si jen pomyslím jak nechutná přetvářka. Ale co nadělám.

07.10.2007 03:20:48
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one