Kapitola 10. Skryté poselství

Trochu začarovaná kapitokla, protože jsem jí ne a ne dopsat... a můžete mi věřit že na konci už neusnula s očekáváním zítřku jen Joe ..
Tak komentujte a o anketujte mi to at vím co a jak.. :-)
Breila

Společenská místnost zmijozelu byla ukryta hluboko ve spletích chodeb a podzemních zákrutů. Cestou tam nebyla po cestě žádná okna, ani nic jiného, co by mi připomnělo cestu až tudy půjdu sama. Ke své nelibosti jsem si musela přiznat, že několik prvních dnů se mi Draco přeci jen bude k něčemu hodit. Kdybych tudy totiž šla sama, netrvalo by ani pět minut a byla bych ztracená.

Naštěstí i teď Draco pokládal za své poslání ukázat mi vše a zasvětit mě do všeho kolem, což se už nedalo říct o tom, že to samé by měl udělat i pro ty nebohé prvňáčky, kteří také patřili do Zmijozelu. Byl přeci prefekt ne? Byla to jeho věc, ale on se zřejmě rozhodl nechat je svému osudu.

Merline díky, že ke mně není stejný jako k nim, alespoň pro dnešek.

Už jsem se docela těšila jak si konečně budu moc zalézt do postele, zatáhnout za sebou závěsy a ve tmě a tichu si v klidu přehrát znova ten dnešní den. Bylo tu moc zážitků, moc dojmů a pak byl to přeci můj první den ne?

Tak nad tím jsem zhruba přemýšlel, když tu se vedle mě po chvíli zase ozval Draco.

„A jsme tady.“ Řekl a pak vypjal hruď, protože měl ten důležitý úkol říct jako první heslo do naší společenské místnosti a našeho budoucího obydlí a jak to nazvala McGonagallová, domova.

Vzhlédla jsem a s očekáváním sledovala jaký vchod chrání hadí doupě. Jaký to byl pro mě div, když místo čehokoliv, co by mohlo připomínat vstup jsem spatřila obyčejnou zeď.

Tedy nebyla až tak obyčejná, když tu před ní všichni stáli, ale vypadala jako ty ostatní. Tak tady bych to vážně nehledala.

Rozhlédla jsem se ještě kolem, to že hned vedle našeho vchodu visí obraz nějakého plešatého, starého, zle tvářícího se čaroděje, to si vážně budu pamatovat. Alespoň doufám.

Draco si nepatrně odkašlal a pak chladným, rozhodným a panovačným hlasem pronesl heslo pro tento školní měsíc.

„Hadí hnízdo.“

Merline pane, ty velký kouzelníku, za co tohle mám? To snad není možné. To jako fakt? To nemyslí vážně ne?

Ale to už mě Draco postrkoval dovnitř a já se protáhla obloukem, který se objevil hned po tom, co toto heslo zaznělo.

Tak to by bylo, teď jsem vážně v hadím doupěti a ještě to mám i potvrzené. No nazdar. Ten kdo tohle heslo vymyslel musel mít asi smysl pro humor. A nebo to byl pěknej ironik.

Můj první dojem byl, že je to zajímavá místnost. Dost osobitá řekla bych a přesně odpovídala tomu, jak jsem si představovala místnost pro zmijozel.

Byla to nízká, ale podlouhlá podzemní prostora, jejíž stěny byly z hrubých a jen zběžně opracovaných kamenů, takže tvořily dojem živelnosti. Nedokázaly je ohladit ani tisíce opírajících se zad studentů, kteří tu trávili svůj čas.

Tu a tam po stěnách visel obraz nějakého kouzelníka nebo čarodějky, kteří měli zajisté úkol trochu tady hlídat a v případě nepokojů dát včas vědět. Krom obrazů tu ale byly i gobelíny a jiné přijatelné ozdoby, samozřejmě vše udělané pro pohodlí všech zdejších obyvatel.

Osvětlení nám poskytovaly lampy zavěšené na těžkých řetězech a samozřejmě krb, ve kterém jásavé plápolal oheň. To bylo snad jediné útulné místo, které se mi tu zamlouvalo. Opět jsem totiž měla ten pocit, jako bych tu měla být pořád na pozoru.

Zvláštní.

Popravdě jsem si také myslela, že hned půjdeme spát, ale zatím to vypadalo, jakoby ostatní měli nějaké jiné plány.  Prváci byli zadrženi a nikdo jiný se neodvážil odejít z místnosti.

Tázavě jsem se zadívala na Draca, ten mě už hodnou chvíli sledoval, chtěl se přesvědčit o tom, jaké toto místo na mě udělá dojem. Samolibě se na mě zazubil.

„Musíme počkat dokud nepřijde Snape, vždycky sem přijde první večer.“ Řekl trochu záhadně, ale dál už mi nic jiného nevysvětlil. Zkusila sem se ještě podívat po ostatních, ale ani oni nevypadali jakkoliv sdílně.

Crabbe a Goyle pro nás ukořistili pohovku a dvě křesla, kam sebou také ihned plácli. Pansy využila mého zaváhání a usedla spokojeně vedle Draca na jeden konec pohovky. Já se pak pro změnu usadila na té opačné straně, nechala sem kus volného místa mezi námi a tak mě ani nepřekvapilo, když si tam ležérně a samolibě namířil Zabiny.

A jaký div, když se pak ke mně trochu nahnul, aby mi mohl něco důvěrně říct. To se mi ovšem nelíbilo, tak sem se na něj zamračila a odtáhla se až na okraj. Jenže to ho zřejmě jen pobavilo o to víc, tak se zase posunul kousek ke mně. Chtěla jsem mu povědět, aby mě nechal na pokoji a všímal si raději sebe, nebo ho jinak odrazit, ale než jsem stačila cokoliv říct, vtrhl do místnosti Snape.

Hlava naší koleje budila skutečně hrůzostrašný dojem, ale teď když byl mezi námi – hady, to nebylo až tak hrozné, ale přesto stále děsivé.

Zlověstně se rozhlédl kolem a jeho černé oči nenechaly nikoho na pochybách, že kdyby to nebylo nutné, tak tady teď není. Ale protože naše kolej má sklony řekněme k přehnaným, ale nepochybně čistě obranným mechanismům, nemá na vybranou. Pochybuje-li někdo o tom, ten bude pak asi obětí zase jeho mechanismu. Nebyla bych to ovšem já, kdybych si pro sebe nedodala, pokud se na to přijde.

Postupně přelétl pohledem všechny, bylo nás tu hodně. Pak mávl rukou, jako by vydával pokyny. To mě překvapilo, všichni ostatní zmlkli a utvořili jakýsi prostor kolem něj. Prváci byli prostrčeni dopředu protože byli nejmenší, zbylí zůstali tam, kde zrovna byli. Nepochybně už věděli co přijde.

Profesor se lehce ušklíbnul.

„Nebudeme to zbytečně prodlužovat. Jsem tu, protože mě jako každý rok ředitel požádal, abych dohlédl na to, že jste pochopili pravidla a že se alespoň pokusíte je dodržovat než začnete cokoliv dělat. Je vám to doufám jasné.“ Řekl mrazivě a úkosem pohlédl na malé prváky vepředu. Ti sotva polkli a někteří na pár vteřin snad zapomněli i dýchat, nicméně pak všichni přikývli a tím byla vyřešena alespoň tato zásadní věc.

Celé mi to přišlo nějaké divné, ale pak mi to konečně došlo. Možná jsem ještě nebyla úplný zmijozel a tak mi některé významy věcí občas nedávaly smysl, ale když jsem se zamyslela. Nakonec to nebylo tak těžké, pro ty děti to byla normální, ale důrazná věta, která je sice měla přivítat v Bradavicích, ale zároveň také upozornit, že jestli udělají průšvih a přijde se na to, nebude je profesor lektvarů šetřit.  

To ovšem nebylo celé poselství. Bylo v tom ukryto i něco pro nás starší. Musela jsem se tomu usmát, zmijozel je sice ta nejhorší kolej, alespoň podle všech, ale ti kdo z ní vyjdou budou otužilí a připravení na všechno. Tady se nevěřilo na nějaké ty naděje, nebo na optimistické sny. Tady platilo jediné pravidlo, jestli něco chceš tak pro to udělej všechno, ale nenech se chytit, pokud nechceš nést i následky.

Zmijozel, došlo mi náhle.

Možná nebude až tak hrozné být tu, třeba měl ten klobouk pravdu. Je i víc cest, některé jsou možná ukryté a ne všechno může být takové, jak se na první pohled zdá. Měl nějaký důvod proč mě sem poslal a nepochybně jsem sem i patřila, ale proč nad tím jsem vážně nechtěla přemýšlet.

„Jako hlava vaší koleje bych vás rád také upozornil, že jste studenti Zmijozelu. Počítejte s tím, ať budete dělat cokoliv a nezapomínejte na to, že od vás také budu očekávat odpovídající chování.“ Nechal plně vyznít svou větu.

„A teď, protože jste unavení, můžete odejít do svých pokojů. Zároveň vás varuji, poznám, když někdo nebude u sebe. Nemám v úmyslu se sem vracet, ale budu-li k tomu přinucen, ponese viník následky.“

Pak znovu výhružně mávl rukou a celá společenská místnost se začala vyprazdňovat. Prvňáčci odcupitali mezi prvními, byli skutečně vyčerpaní a navíc řádně vystrašení. Navíc byli zvědaví na své pokoje a abych pravdu řekla, tak já taky. Ale ve dveřích vedoucích do pokojů bylo přecpáno a já neměla v úmyslu se tam mačkat s ostatními, než se rozejdou.

Draco a Zabiny mi postupně popřáli ještě dobrou noc a pak odešli po svém, zřejmě chtěli ještě něco udělat, aby na to Snape nepřišel. Pansy neměla v úmyslu se se mnou bavit, tak zmizela co nejdřív.

Už jsem chtěla také odejít, když tu mě někdo zatahal za hábit. Překvapeně jsem se otočila a uviděla Alexe.

Byl už pořádně utahaný a oči se mu skoro sami zavíraly, ale zářivě se usmíval.

„Doufal jsem, že budeme ve stejné koleji.“ Řekl nadšeně, což mě překvapilo. Vždyť takhle se přeci nechoval nikdo s odznakem stříbrné a zelené barvy.

„Já jsem Alex, Alex Wangerman.“ Představil se, čímž mě naprosto šokoval. Ale protože to myslel dobře a ta fronta do našich ložnic byla tak velká, neviděla jsem důvod proč mu neodpovědět.

Už jsem se nadechovala, ale v tom mě přerušil a rychle vyhrkl.

„Já vím kdo jsi, slyšel jsem toho vysokého kluka jak ti říkal Isabello. Můžu ti tak taky říkat?“

„Ale, já..no…ano.“ odpověděla jsem konečně.

Znovu se zářivě usmál, ale v zápětí zívl.

„Viděl jsem tě už ve vlaku, chtěl jsem ti říct že-.“ Co mi chtěl ale Alex říct, jsem se už nedozvěděla.

„Pane Wangermane, myslím že jsem jasně řekl, že je čas abyste šel spát, nebo to mám speciálně pro vás zopakovat?“ přerušil jeho větu ledový hlas.

Alex okamžitě strnul a chvíli to vypadalo, že se snad ani nenadechne. Trochu jsem do něj strčila, což mu zřejmě pomohlo, zhluboka se nadechl, vykulil na Snapea svoje oříškové oči a pak se dal úprkem směrem k ložnicím. To mě trochu pobavilo, tak jsem se nad tím jen mírně pousmála, ale pro jistotu jsem se také vydala pryč. Být v blízkosti toho člověka a navíc tady nepřišlo ani mě zrovna jako vábná situace.

V místnosti zůstávalo čekat ještě několik sedmáků, ti zatím znuděně postávali a občas mezi sebou něco prohodili. Nevypadali zrovna sympaticky, ale to mě ani nepřekvapovalo, protáhla jsem se mezi nimi a tak jako můj malý přítel přede mnou, jsem se vydala ke dveřím. Za nimi bylo úzké schodiště, nepříliš vysoké, alespoň co jsem tak viděla, nevedlo ovšem vzhůru, ale dolů.

Skoro jako opravdoví hadi. Ještě tak nějakou žábu a můžeme rovnou odhadovat počasí. Napadlo mě.

Jako už jistý večer předtím, ani teď jsem nedokázala odolat nutkání ještě jednou letmo pohlédnout na člověka, stojícího tak příhodně poblíž vchodu dolů a ani tentokrát mi nebylo dopřáno udělat to bez povšimnutí.

Pro jistotu jsem přidala do kroku.

„Slečno de Lator?“ zarazila jsem se uprostřed pohybu, očima hypnotizujíc ten maličký kousek který mi zbýval z jeho dosahu.

„Ano pane?“ zeptala jsem se, ale ani jsem se nepohnula. Až po chvíli, kdy jsem si byla jistá, že tentokrát to možná vydržím, jsem se pomalu otočila.

Myšlenku na to, kdy se tak na mě naposledy díval nějaký dospělý člověk jsem zatlačila hluboko do podvědomí, protože se mi pak v zápětí vybavil otec a ta scéna u nás doma, když mě přistihl při něčem, co jsem neměla.

„Váš pokoj je v levé části od schodů,“ oznámil mi, díky čemuž jsem se uvolnila, vážně jsem se lekla, že jsem něco provedla, „na konci chodby třetí dveře zprava.“ Řekl ještě na vysvětlenou.

Pak se otočil, gestem naznačil zbylým studentům, že si nepřeje aby je tu později načapal jak tu ještě postávají a odkráčel pryč, zanechajíc nás svému osudu.

Když se dveře ve stěně zase rozplynuly a zbyla po nich holá zeď zamrkala jsem. Konečně jsem sešla dolů a dala se doleva, pak došla k pootevřeným dveřím na kterých bylo mé jméno.

Uvnitř bylo příjemné teplo, které působilo útulným dojmem.

Mé věci už sem byly přeneseny a  k mému překvapení jsem měla na posteli připravené i předehřáté pyžamo.

Nijak jsem nestudovala pokoj, nebo jeho vybavení, na to bude čas až ráno, jediné co jsem shledala bylo, že jsem na pokoji sama. Vyjma té mé tu byli ještě dvě volné postele. Později mi došlo, když jsem tak ležela zachumlaná pod dekou, že je to vlastně dobře.

Nitrobranu padla a já se nemusela bát.

Ještě dobře, že jsem přišla až do šestého ročníku, kdybych tu byla od prváku, takové štěstí bych neměla.

A byla to pravda. Díky tomu že všechny ostatní dívky měli své místo jisté už z dřívějška jsem já dostala samostatný pokoj.

Možná to nebude tak špatné být tady, zatím to docela jde.

„Ale zítra se teprve ukáže.“ Mumlala jsem do polštáře, zatímco jsem se nechala unášet daleko pryč.

 

07.10.2007 03:53:00
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one