Kapitola 11. Skutečně tě lituji

Tuhle dnešní kapitolku věnuji všem, kteří minule hlasovali a kterým se to líbilo. Jste zlatí...
Teď o víkendu budu bohužel pryč, ale jestli se mi podaří napsat ještě jednu kapitolku nastavím jí tak, aby se tu objevila v sobotu kolem dvanáctvé...držte mi palce.
Vaše B.

Ať jsem se snažila sebevíc, nikdy jsem skutečně nepřišla na to, jak bylo možné že jsem se probudila včas.

Neměla jsem žádný budík, dokonce jsem si to ani nepřála a přesto jakási záhadná ruka osudu dokázala, že ráno jsem vstala včas, došla si do koupelny a pak se převlékla do svého zbrusu nového hábitu. Odznak Zmijozelu se na něm vyjímal a já asi už po sté co jsem to tak viděla, jen tiše zadoufala, že tomu tak nebude napořád.

Vlasy jsem si stáhla do slušivého uzle, pak jsem ještě popadla některé věci, jako pergameny a brky a připravila si je do brašny. Po snídani má totiž hned začít vyučování a mezitím si chci skočit pro věci, ale abych to stíhala pro jistotu si to připravím už teď.

Když jsem odbyla i tuto činnost, konečně jsem se rozhlédla po mém vlastním pokoji pořádně.

Nebylo tu žádné okno, ale to vzhledem k tomu že jsme byli v podzemí bylo logické.

Stěny byly i tady tvořeny jednotlivými kameny, ale naštěstí nebyly tak ostré a hrubé jako v společenské místnosti. Tady byly dokonce pěkně opracované a sem tam se na nějakém tom kusu objevil vyrytý had. Zřejmě práce skřítka.

Jak už jsem si všimla včera, kromě té mé tu byli ještě dvě volné postele. Byly připravené k použití, ale vzorně ustlané. Přehozy, které byly přes ně potaženy měly zelenou barvu, stejně jako těžké závěsy spadající podél jednotlivých lůžek.

U postele stál můj kufr, ve kterém jsem měla zatím složené všechny věci. Nechtělo se mi je moc vybalovat, snad jen pár knih a náhradní hábit. Na zbytek si najdu čas někdy příště.

Nejvíc mě ovšem potěšilo, že místo lamp, které jindy osvětlovaly místnosti byly tady použity svícny. Toto měkké světlo jsem měla vždy ráda a nezáleželo na tom, že jsem jej používala často i doma. Budilo ve mně pocit jakési uvolněnosti a odpočinku.

Celý pokoj jsem si vzápětí oblíbila, i když ne že by zelená byla moje oblíbená barvo. To se rozhodně říct nedalo. Každopádně jsem se rozhodla, že až budu mít volnou chvíli, musím si to tu nějak vyzdobit a nebo alespoň vylepšit. Stěny tady neměly žádný obraz nebo gobelín, takže to bylo trochu pusté.

No alespoň se budu mít čím zabavit v příštích pár dnech.

Ale nakonec už byl čas na snídani jak jsem usoudila. Tu a tam totiž na chodbách vrzly dveře, jak další ranní ptáčata, teda háďata, byli nedočkaví jako já. Naposledy jsem se zatočila kolem dokola, usmála jsem se a vyšla jsem ven.

Ve společenské místnosti jsem se přidala k několika dalším spolužákům, kteří si to namířili do Velké síně. Já si cestu ještě nepamatovala, ale to neměl být problém, prostě jen půjdu za nimi a oni mě tam snad dovedou. Cesta zpátky bude možná horší.

U stolů zatím bylo jen pár studentů z různých kolejí.

Byl tu celkem klid, takže jsem se mohla pomalu rozkoukávat. Strop byl jako vždy úžasný a byla jsem překvapena, jak dokonale byl začarovaný. Nepoznala bych, že to není doopravdy, ale slyšela jsem o tom už někoho vyprávět.

Na dnešní dopoledne zobrazoval čistou oblohu jen s občasným náznakem mraku. To bylo dobré, třeba budu mít čas a zajdu si ven na čerstvý vzduch. Okna mi tam u nás dole trochu chyběla.

Zrovna jsem přemýšlela nad tím, jestli by nešlo udělat nějaké kouzlo, tak jako měli na ministerstvu. Tam přeci také byli v podzemí, ale okna byla začarovaná tak, aby vypadala jako pravá. Otec mě tam jednou vzal a docela mě to udivilo, ale bylo to jen na chvíli, pak jsme zase hned jeli pryč. To bylo krátce po našem přestěhování. Ale dál jsem se ve svých úvahách nedostala protože se ode dveří ozvalo radostné vypísknutí a už si to ke mně hnal Alex.

„Isabello!“ volal nadšeně až se za ním někteří otáčeli. To bylo na Zmijozel neobvyklé. Skutečně jsem se musela pozastavit nad tím, jak je možné že se sem dostal i on. Vždyť byl docela milý a vůbec nebyl jako ti ostatní. Ale třeba k tomu měl klobouk přeci jen nějaký důvod.

„Isabello,“ vyhrkl když ke mně doběhnul a pár jeho kamarádů se pomalu a nejistě loudalo za ním, „já jsem sem trefil. A nezabloudil jsem skoro ani jednou.“ Řekl vítězoslavně a nadšeně se zazubil. Pak se posadil vedle mě a mávnul na ostatní chlapce, kteří pořád nějak váhali.

Ale když jsem se na ně konečně usmála, dali si říct i oni.

„Tak jak jste si užili první večer?“ zeptala jsem se.

Alexovi kamarádi se trochu ošili, ale na konci už jsme si docela i povídali. Nakonec přeci jen překonali ten strach, zřejmě už si všimli, že není student jako student. No, jestli už narazili na ty dva polotrolly, ani se nedivím.

Společně jsem se pustili do snídaně, která byla skutečně bohatá. Bylo tu snad úplně všechno co by si kdo jen mohl přát. Spokojeně jsem chroupala svoje toasty a poslouchala jak si chlapci něco vyprávějí, když konečně dorazil i Draco.

„Is, ty už jsi vzhůru? A proč tu sedíš s těmihle?“ zeptal se hned po ránu ostře a kývnul hlavou směrem k nim. Velká síň se už mezitím docela slušně zaplnila a tak profesoři začali rozdávat rozvrhy. Snape už také chodil postupně od jednoho k druhému a krom vybraného plánku hodin k tomu neopomněl přidat výzvu k zavraždění.

„To je Alex, seznámili jsme se včera.“ Řekla jsem na vysvětlenou a jasně dala najevo, že si nepřeji o tom mluvit. Asi to pochopil, protože to dál nijak nekomentoval a sednul si ke mně z druhé strany. Crabbe a Goyle samozřejmě naproti. Ostatní jeho kumpáni zatím ještě nedorazili.

„První den.“ Řekl Draco zatím co si naléval dýňovou šťávu. „Vážně jsem zvědavej, co nás dneska čeká, alespoň že už nemáme toho přeroslýho tupce.“ Tím myslela samozřejmě Hagrida, což mě dost naštvalo. Rozhodla jsem se ale mlčet, konec konců jak mi řekla matka, jestli udělá cokoliv co se jí nebude líbit dozví se to. A od koho asi jiného by se to mohla dozvědět?

„Co sis vůbec zapsala za předměty?“ zeptal se ještě a pak se pustil do své porce smažených vajec, párečků a topinek.

„No já,“ snažila jsem si vzpomenout, „myslím že toho mám docela dost. A ty?“ neopomněla jsem tu stručnou otázku. Tohle byl totiž způsob, jak si nenápadně zjistit vhodné témata a případně, jak se vyvarovat něčemu co by nechtěl slyšet.

Draca potěšil můj zájem a samolibě se uculil.

„Otec říkal abych si vybral to co chci, beztak pro mě už vybere nějaké lukrativní zaměstnání. OVCE jsou jenom ztráta času. Kdyby na tom tolik netrvali asi bych toho už nechal.“ Naparoval se. „Pro zatím jsem si aspoň vybral všechny předměty, které by se mi mohly hodit pro přijetí na bystrozora“ zakončil svůj proslov.

Nafoukanec jeden, že prý je to k ničemu. No jistě nepochybně mu na tom nezáleží, když mu tatínek sežene „lukrativní místo“ ještě aby ne.

Já raději budu spoléhat na sebe, ne že by mi otec něco nesehnal, ale nehodlám dělat nic, co by mě aspoň nebavilo. Ale ten bystrozor zní zajímavě to je fakt.

„Bystrozor?“ nemohla jsem se nezeptat. „To mi k tobě trochu nesedí.“ Řekla jsem ještě.

To ho trochu překvapilo, ale nakonec jen pokrčil rameny.

„Pořád lepší než nějaký úředník nebo léčitel.“ Řekl s opovržením a čekal, dokud jsem nepřikývla. To že lékouzelník není špatné povolání jsem raději zamlčela.

Mezi tím, co mi Draco ještě vyprávěl o bystrozorech, ministerstvu a jeho známých, dorazili i ostatní. Teď byl už všude pořádný ruch a Snape se ve svém vydávání rozvrhů dostal i k nám.

Alex a jeho kamarádi nadšeně odcupitali, začínali příhodně Kouzelnými formulemi takže byli patřičně natěšení.

„Slečna de Lator,“ přišla řada na mě, „ředitel mi již předal vaše studijní podklady z dřívějších ročníků. Jak vidím budete pokračovat ve standardní výuce formulí, přeměňování, lektvarech a obranou proti černé magii.“ Řekl a zároveň to důrazně potvrdil tím, že poklepal svojí hůlkou na volná políčka rozvrhu. Pak se znovu pečlivě zadíval a pokračoval. „Dále tu ještě máte žádost o doplňující předměty: Péče o kouzelné tvory, Bylinkářství, Věštění z čísel a-“ chvíli se odmlčel a pak trochu překvapeně pokračoval, „Studium mudlů. Je to tak?“

„Ano, pane.“

„Is, to myslíš vážně?“ zeptal se vyjeveně i Draco. „K čemu ti to bude?“

Pokrčila jsem rameny. „Krásnohůlky byly poblíž města a občas se vyplatí vědět víc. Hlavně když se pořád pletli někde okolo.„

Draco už na to nic neřekl, zřejmě se mu to moc nezamlouvalo. My přeci nemáme zapotřebí studovat něco o mudlech. Snape to slyšel také a nepochybně poznal, jak to bylo myšleno, ale neřekl už k tomu vůbec nic. Naštěstí.

Jen znovu poklepal hůlkou do rozvrhu, pořádně si ho prohlédnul jestli je to v pořádku, pak mi ho podal se stejně zdrcujícím pohledem. Vydržela jsem to.

Se zájmem jsem prolétla co mě dneska čeká a v duchu se zaradovala. Jako první mám dvouhodinovku péče o kouzelné tvory. Je to venku a navíc to učí Hagrid.

To je vážně senzace. Vždyť jsem si chtěla dneska najít čas na to abych se podívala i ven a takhle se tam budu moct i učit..no to je senzace.

Další co mě pak ještě dnes čekalo, byly Formule a Přeměňování. Ani to mi nevadilo, oba předměty jsem měla docela ráda, i když, že by mi zrovna šlo měnit předměty v jiné.

Draco už také dostal svůj rozvrh, měl ho o něco volnější než já, navíc on neměl Péči o kouzelné tvory. Místo toho měl prázdné okýnko, což mě potěšilo ještě víc, alespoň někdy nebudu muset být poblíž jeho. Malfoy to ale viděl opačně.

„Skutečně tě lituji, trávit ten čas s tím přerostlým tupcem, já jsem rád že sem se ho v letošním roce zbavil, ten pitomej kříženec beztak neuměl nic naučit a ty jeho hodiny, prostě směšné.“

Já už jsem mu nevěnovala moc pozornosti, tedy spíš jeho řečem. Místo toho jsem vstala a trochu si odkašlala.

„Poslyš Draco, ještě nějak nevím.. nemohl by jsi mě teď doprovodit do společenské místnosti?“ chlapec se na mě místo odpovědi ušklíbnul a také vstal.

„Bude mi potěšením.“ Řekl skoro až komicky.

 

Prošli jsme kolem hlavy naší koleje a vydali se směrem dolů, po cestě jsem dávala dobrý pozor abych si příště už byla jistá. To že jsem ho musela poprosit o pomoc se mi nezamlouvalo. Ačkoliv jsem v tu chvíli asi byla jediná z nás dvou.

V pokoji jsem popadla svou brašnu a nacpala do ní všechny potřebné učebnice a pomůcky. Rozloučila jsem se s Dracem a rychlostí blesku se vydala nahoru a ven na školní pozemky, kde už na všechny čekal Hagrid.

Nebylo nás tam moc, protože tento předmět si pro pokračování zapsalo jen pár lidí. K mému překvapení jsem tu byla jediná za Zmijozel. No alespoň se nebudu muset nijak přetvařovat.

Kromě mě tu bylo ještě asi pět studentů z Mrzimoru, čtyři z Havraspáru a nakonec dva co byli z Nebelvíru.

Hagrid vypadal malinko sklíčeně, ale nakonec na to zapomněl a brzy se zabral do výkladu látky natolik, že jsme ztratili pojem o čase.

„Tak pojďte, na dnešek mám pro vás něco senzačního.“ Popohnal nás.

„Je to opravdovskej unikát, nikde jinde už se skoro nevyskytujou,“ začal vyučování, „jsou to takový malý potvůrky, ale určitě z nich nemusíte mít strach, nikomu by neublížili.“

Probírali jsme Akromantule.

Ty teda určitě někomu neublíží, nehodnotí je náhodou ministerstvo jako extrémně nebezpečné?Vždyť mají přeci jedovaté zuby ne a pak jsou to masožravci! Problesklo mi hlavou.

Hagrid ale někde sehnal jejich vajíčka, takže jsme je mohli sledovat, zatímco nám vyprávěl všechno, co o nich věděl. To bylo trochu úlevné a skutečně zajímavé, nicméně jsem pochopila, proč ostatní na jeho hodiny raději nechodí, měl totiž nepatrný zvyk vybírat si ta zvířata, která byla nebezpečná.

Akromantule nebyly výjimkou, po vajíčkách totiž odněkud z bedny vytáhl skutečného pavouka, naštěstí si ho přivázal tak, aby nemohl utéct a klidně dál pokračoval ve výkladu.

Vše šlo hladce, až když po nás nakonec chtěl, abychom ho zkusili nakrmit, k čemuž se nikdo neměl. Sice jsem se bála, ale nakonec jsem se odhodlala a s talířem, který mi podal, jsem udělala pár váhavých kroků vpřed. Pavouk už byl asi zvyklý a tak se nechal bez potíží nakrmit syrovým masem, když byl plný, mohla jsem si ho ještě pohladit, jak si obr přál, ale nic dalšího jsem neriskovala.

Pavouci nebyli zrovna mí oblíbení a tak trochu pobledlá, ale usměvavá jsem se vrátila na své místo. Ostatní mě obdařili mírným potleskem. Po zbytek hodiny jsme se zabývali studováním vajec, kreslením živé akromantule a jeho popisem, když jsme nevěděli, Hagrid nám to rád vysvětlil.

„Tak jak ti to jde?“ zeptal se, když obcházel všechny, aby jim pomohl s důkazem toho, že jejich malý pavouček je vevnitř naživu.

„Myslím, že se brzo vyklube.“

„Hm, ukaž? No jo máš pravdu.“ Pochválil mě. „Jaký to je ve Zmijozelu, zatím dobrý? Sou tam na tebe hodný?“ zeptal se poněkud nejistě..

„Hagride, je to přeci Zmijozel.“ Namítla jsem tiše.

„Jo, to máš pravdu,“ trochu se zamračil, jako když o něčem přemýšlí. „Kdybys ale potřebovala, tak víš kde mě hledat. Rád si o tom popovídám.“ Řekl dobrácky.

Páni ten velikán má vážně dobré srdce.

Díky tomu jsem k němu víc než doposud pocítila důvěru a přátelství. Někoho takového jsem předtím skoro nikdy nepotkala. Tedy, když odmyslíme Maxe a Blancu.

Ale čas letěl a tak Hagrid vybral všechna vejce, uložil je do bedny a přivázaného pavouka také vybídl, aby se vrátil zpět.  

Tím hodina skončila a já se s dobrou náladou vracela do hradu.

07.10.2007 03:53:41
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one