Kapitola 12. Zabiny Blaise

Ahoj, tak vám přeji pěkný víkend. Já jsem momentálně až do neděle na chatě...počítač tam nemám, takže si budete muset chvíli počkat na pokračování, ale snad to vydržíte :-P
Ačkoliv chápu netrpělivost..zrvona v této chvíli nepokračovat, když Joe čeká..mno však uvidíte co...
Kapitolku věnuji bat, za včerejší diskusi a první komentář :-) a také wyrdě, pro nedočkavost.
Vaše Breila

Čas mi po celý zbytek dne utíkal rychle. Sotva jsem se nadála už jsem seděla v lavici na hodině Kouzelných formulí a maličký profesor Kratiknot nám zaníceně vykládal o kouzlech ovlivňujících živly.

Tohle už jsem znala z dřívějška, ale bylo příjemné si to zopakovat. Profesor měl vysoký pisklavý hlásek, takže na rozdíl od naší učitelky v Krásnohůlkách, nemohl nikdo při jeho výkladu usnout.

Chvíli nám tedy vyprávěl a vysvětloval vše potřebné a nakonec nás rozdělil do dvojic. Já jsem byla společně s jakousi rudovlasou dívkou od nás, která se jmenovala Holly. Zároveň nám také rozdal poháry s vodou abychom si to mohli cvičit.

Protože tam s námi byli ještě mrzimorští, byla to celkem zajímavá podívaná. Jednou mi totiž Draco naznačoval, že do Mrzimoru se dostane každý, navíc jsou to úplní truhlící.

Neměla jsem čas nějak si ověřovat jeho teorie, protože Holly se zatvářila poněkud nevraživě, když vytahovala hůlku, musela jsem být na pozoru. A tak jsme začali zkoušet.

Já se zatím nesnažila a jen vyčkávala jak jí to půjde, protože jsme měli nařízeno cvičit po jednom.

Když to asi po pěti minutách úpěnlivého předstírání snahy vzdala, přišla řada na mě. Vytáhla jsem hůlku a pronesla zaklínadlo.Voda v poháru se okamžitě změnila na led, což mě potěšilo.

Holly překvapeně zamrkala a nevěřícně se na to podívala.

„Jak to děláš?“ vybafla na mě po chvíli, kdy už místo ledu byla v poháru zase voda.

„Já, ani nevím. Prostě jen si představuji led a přeji si ho.“

„Aha.“ Nasadila opět soustředěný výraz a hůlkou důrazně zamávala.

Nestalo se opět nic, zamračila se a nepěkně si mě prohlédla, jako bych snad za to mohla já.

Pak si to ale rozmyslela a zkusila to ještě jednou.

Zase nic.

Tentokrát se na mě podívala tázavě. Když mi to konečně došlo, co po mě chce, tak jsem se usmála. Mávla jsem zlehka hůlkou v předepsané smyčce a myslela na led. Pak jsem vyslovila zaklínadlo a špičkou hůlky se dotkla okraje poháru.

Zabralo to. Holly mě celou dobu sledovala, změnila jsem led zpátky a nechala jí ať to zkouší.

„Mě to nefunguje!“ řekla po chvíli popuzeně, což teď naštvalo tak trochu i mě. Ta holka byla zřejmě přesvědčená o tom, že když řekne tohle, tak se stanou divy.

„Tak to zkus ještě jednou.“ Řekla jsem jí stroze, čímž mě znovu sjela nepěkným pohledem.

„Můžeš mi to ukázat ještě jedenkrát?“ zaprosila, zatímco si zřejmě uvědomila že výhružkami to nepůjde. Vyhověla jsem jí a ona mě stále sledovala.

Pak se rozhodla přesně mě napodobit, ale když se ani pak nic nestalo její obličej se zkřivil zklamáním. Podívala jsem se na strop a pak jsem trochu netrpělivě chytla její ruku.

„Sleduj.“

Držela jsem jí za zápěstí a zatímco ona sledovala a překvapeně mrkala, jsem opsala stanovený pohyb. Pak jsem jí donutila pomyslet na led a nakonec jsem s její rukou, svírající hůlku, jemně ťukla k okraji poháru. Jeho obsah se začal měnit až se na povrchu vytvořila silná vrstva ledu. Sice nebyl úplný, ale byl vyhovující.

Holly na mě překvapeně zírala, jako na nějaký zázrak a pak zase na pohár a led uvnitř něho.

„To…to bylo…to já?“ zeptala se v rozpacích.

„Zřejmě ano.“ Odpověděla jsem.

„To je…teda .. no, senzace.“ Řekla zamyšleně, špičkou hůlky šťouchla do té zmrzlotiny před ní a usmála se – konečně.

Poprosila mě abych to zase vrátila zpátky a pak to zkoušela znovu, občas se jí to povedlo, ale ne vždy to bylo úplné. Na konci hodiny už se jí to ovšem dařilo pravidelně ve většině případech, čímž získala Kratiknotovo uznání. Zřejmě jí to jindy moc nešlo, tak jí teď mohl za něco pochválit.

Sice mi nepoděkovala, ale ne že bych to čekala. V naší koleji totiž tohle slovo moc místa nemělo.

Pak už byl jen společný oběd a Přeměňování.

Na obědě jsem už Alexe neviděla, ale nepochybovala jsem o tom, že mi přijde říct až skončí.

Holly mě považovala i nadále za něco zvláštního, tak se rozhodla dělat mi společnost, čímž mě alespoň trochu pomohla od Draca. Ten to jen těžce nesl a při obědě si neodpustil do ní za to nerýpnout.

Profesorka McGonagallová byla ředitelkou nebelvírské koleje, což mi jen s vlastním povzdechnutím připomnělo, že kdysi jsem mohla patřit právě tam.

Teď jsem však seděla ve třetí lavici a místo krátkých vzpomínek na to, jaké by všechno mohlo být, kdybych neměla takové přání být Zmijozel, jsem jen tiše vyčkávala co přijde.

Už dříve jsem si všimla, že tato profesorka má ve svých záležitostech naprostý pořádek, vždyť už z dálky mohla působit dojmem, že si vás poddá k večeři jestli uděláte něco špatně.

Ani jsem nestačila zaprotestovat, když si vedle mě přisednul ten praštěnec Blaise, protože hned v zápětí začala výuka.

Tak tohle musel mít připravené už dopředu. To mu neodpustím.

Holly za mnou měla zřejmě stejný nápad, protože co chvíli mu nevraživě zasyčela něco do ucha, on se tomu jen smál a dělal že si toho nevšímá.

V této učebně jsme byli pro změnu s Nebelvírem. To byla skutečně citelná změna protože atmosféra se stala hustší, nikdo z obou kolejí mezi sebou neprohodil ani slovo, spíš to vypadalo, jakoby si sebe navzájem ani nevšímali.

Zdání ale klame, protože ve chvíli kdy nás McGonagallová rozdělila do dvojic, bylo nevšímavé chování nenávratně pryč. Naopak, ten kdo měl tu smůlu a vytvořil mezikolejí pár na tom byl skutečně špatně. Nebelvírští odvážně čekali a zmijozelští neopomněli udělat nějaký ten naschvál, ale krom nelibosti to neodneslo nic jiného.

Tedy prozatím, protože já a Blaise jsme rozhodně nebyli výjimka.

„Tak se předveď Is.“ Oslovil mě konečně, místo toho tupého zírání.

„Neříkej mi Is.“ Zasyčela jsem podrážděně, na to jsem chytla svou hůlku a vzápětí přeměnila z poloviny úspěšně svojí myš. Zabiny to ocenil tichým hvízdnutím, protože tohle se jemu ještě nepovedlo.

„Tady se někdo zlobí.“ Pokoušel mě.

„Ne, tady někdo brzo skončí na ošetřovně. Nech mě na pokoji!“ byla má odpověď.

„Má to snad být výzva?“ žertoval. „No tak Is.“ Dodal na oko vážně.

„Zkus mi říct ještě něco a poznáš to.“

V tom však mezi nás přišla McGonagallová, takže jsem nemusela poslouchat jeho další řeči. Podívala se na mého hlodavce, kterého jsem mezitím držela za ocásek a který měl místo přední části těla již vytvořenou hlavu jídelní lžíce.

Potěšilo jí to a tak jsem poprvé vysloužila Zmijozelu pět bodů za: „neobyčejný výkon v první hodině“. Nicméně mě stejně vyzvala abych pokračovala a ještě chvíli mě sledovala, dokud se myš nepřeměnila na lžíci úplně. Pak poodešla o lavici dál, kde dívka, kterou Draco často nazýval mudlovskou šmejdkou také spěšně dokončila svojí přeměnu.

Zabiny se na mě zase potutelně ušklíbnul.

„Ty jsi teď dostal tiky?“ zpražila jsem ho za to.

„Ne, ale ještě se nestalo, aby přidala zmijozelu body.“ Vysvětlil mi. „Snape bude mít radost, konečně někdo inteligentní v naší koleji a navíc to uznala i ta stará ježibaba. Tys nám tu chyběla Is.“

„Na rozdíl od tebe,“ řekla jsem tiše, „jestli mi ještě jednou řekneš Isabello, nebo Is!“

„Samozřejmě Is.“

Po zbytek hodiny jsem sním už nepromluvila ačkoliv se o to všemožně snažil. Dokonce se mě pokusil i dotknout, když předstíral že chce vrátit McGonagallové myši, ale protože jsem to čekala vyzkoušela jsem názorně, jestli si ještě pamatuji kouzlo na ovlivnění živlů. Když mu tak namrzla ruka, nechal toho a jen udiveně vyjeknul.

„Co to do tebe vjelo?“

„Já jsem tě varovala. Nemluv na mě, nedotýkej se mě a neštvi mě.“

Zřejmě mu to ani tak nedošlo, protože se sice chvíli tvářil dotčeně, ale přestat rozhodně nechtěl. Stejně mě dál sledoval a vrhal na mě ty jeho neodolatelné pohledy, ale bylo to marné. Nevím proč, ale už od prvního setkání jsem měla pocit, že něco není v pořádku. Navíc jsem skutečně nechtěla skončit jako něčí trofej, nebo přívěšek pro zábavu.

Po vyučování jsem si zabalila věci a bez jediného slova jsem odkráčela na chodbu.

Holly už na mě čekala, viděla jak jsem ho trochu zmrazila což se jí líbilo, ještě hodnou chvíli m říkala, že to bylo senzační. Nejspíš jsem právě díky tomu začala „patřit“ mezi ty zmijozely víc, než jsem předpokládala. Ačkoliv ta pravá zkouška měla ještě přijít.

„Ale, koho to tu máme.“

Řekl mi o chvíli později Zabiny, když mě zatáhl z chodby po které jsem s Holly šla, do volné učebny. Dívka si toho hned nevšimla a pak byla trochu zmatená, ale nakonec to přešla s tím, že jsem asi musela někde zabočit, aniž by si toho ona všimla.

K tomu mám jediné slovo, stále dokola opakované – Zmijozel.

„Co to děláš? Zbláznil ses!?“ zeptala jsem se ostře.

„Ale vůbec ne, právě naopak.“ Řekl a přistoupil o krok blíž.

To se mi nelíbilo tak jsem couvla o kus zpět. Což ho pobavilo.

„Ale, ale, snad se nebojíš Is“

„Tebe? Ani omylem.“ Řekla jsem už vážně vytočená. „Pusť mě odsud!“

„Pustím, pustím, ale napřed něco budu chtít.“ S těmi slovy se opět o krok přiblížil.

„Ty si snad hluchej? Říkala jsem ti abys mě nechal na pokoji.“

„Ty jsi vážně jak divoká kočka, co?“

„A ty jsi zase jako troll! Uhni mi z cesty, nebo tě zakleju.“  Vmetla jsem mu do tváře.

„Tak uvidíme.“ Řekl on na to a přistoupil blíž, aby mě mohl chytit.

„Nepřibližuj se..“ varovala jsem ho naposledy a vytáhla hůlku.

Jen se samolibě usmál a stále se přibližoval.

„Já tě varuju.“ Řekla jsem naposled.

Zřejmě si myslel, že je to nějaká hra, ale já už jsem na nic nečekala. Namířila jsem na něj hůlkou, přímo do obličeje a tak jak jsem se to už dávno naučila, jsem ho proklela tím nejodpornějším zaklínadlem. Po něm mu začaly růst uši a nos a celý obličej mu zohyzdila ošklivá vyrážka, která ještě navíc nepříjemně svědila.

Zděšeně něco zahoukal, podíval se na mě jako na nějaké zjevení a rychle odstoupil.

Stále jsem na něj mířila a s naprostým znechucením v očích jsem to jen zopakovala.

„Přibliž se ke mně ještě někdy a dopneš hůř. Mnohem hůř!“

Znovu zakňučel něco v odpověď, ale nerozuměla jsem mu, nebo spíš jsem nechtěla.

V tom do učebny vtrhl maličký profesor Kratiknot, protože odtud zaslechl podezřelý hluk. Když uviděl co se děje, chvíli tomu nemohl uvěřit.

„Co to tu provádíte?“ zapištěl, ale vlastně odpověď moc vědět nechtěl.

„To on, pane profesore.“ Využila jsem situace, protože si mě profesor dobře pamatoval z rána, kde mi to opravdu šlo.

Balise to pochopil a jen vykulil oči. Tak trochu jsem se slitovala, přeci jen ještě by mi mohli dát trest spolu s ním.

„On mě vystrašil pane, zatáhnul mě sem a já se jen bránila.“ Řekla jsem, stále držíc hůlku.

Skutečně mě vytočil.

Co si to myslel? Copak jsem mu jasně neříkala, aby mě nechal být? Jestli to ještě někdy zkusí, aspoň budu mít možnost procvičit si všechny ty uřknutí na živém cílu.

No možná jsem to přehnala, ale aspoň to bylo efektivní.

Opět se pokusil něco zakňučet, ale moc mu to nešlo. Co bylo horší, jeho vyrážka a oteklost se začaly zhoršovat. To mi bylo divné, nikdy jsem neviděla aby se to stalo, proč teď?

Pak mi to došlo. No jo, vždyť je to tím, že tohle kouzlo je účinné jen uvnitř místnosti. Ve dne může mít nepříznivé účinky, pokud dojde k inkantaci přímým slunečním světlem.

Ten blázen si totiž klidně stál pod oknem a jen čekal.

Kratiknot také pochopil, co jsem vlastně udělala za kouzlo a ihned ho začal tahat pryč od okna. Nakonec ho poslal na ošetřovnu, kde ho madam Pomfreyová měla odklít a pomoci mu.

Pak se otočil na mě.

„Je mi to líto slečno, ale budu vám muset udělit školní trest.“ Řekl a skutečně to znělo, jako by se mu nechtělo, ale neměl na výběr.

„Chápu, že vás neměl strašit, ale musíte se naučit lépe se ovládat. Tohle se přeci nemuselo vůbec stát. Jistě mě pochopíte, ale kouzlení mimo vyučovací hodiny není povoleno a navíc to zakazuje školní řád.“ Dodal a zdůraznil svá slova krátkým přikývnutím.

„Ano pane, máte pravdu.“ Odvětila jsem už o něco klidnější.

Poslední slova si už spíš mumlal pro sebe, jak přemýšlel o trestu, který mi uložit.

„Hlaste se tedy dnes u mě v kabinetu, přesně v osm hodin.“ Řekl a pak se pomaloučku vydával pryč. Nepochybně šel zkontrolovat toho nešťastníka a pak informovat hlavu mé koleje.

Povzdechla jsem si, ale pak jsem jen pokrčila rameny. No jestli jsem tohle udělala schválně? Ale vážně si to příště snad rozmyslí. Já se nenechám zastrašovat, natož pak takhle překvapovat. To tedy ne.

07.10.2007 03:54:15
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one