Kapitola 13. Únava je na vině

tak tu máme další kapitolku... je to po víkendu, tak je možná o pár řádků kratší, ale snad se bude líbit..
je psaná z jiného úhlu pohledu.. :-) Joe je mi trošku líto.. ale jak jinak by to mohlo skončit?
se vší škodolibostí..Vaše Breila

Po poradě Fénixova řádu byl, tak jako vždy pořádně unaven.

Nebylo ani divu, Lord Voldemort skládal postupně své plány a neopomněl při tom shromažďovat své stoupence a získávat na svou stranu další. Výhružkami a nebo ze strachu někteří podléhali, jiní se stavěli na odpor. Toho všeho byl ovšem on, Severus Snape přítomen.

Bylo to vyčerpávající a nebezpečné zároveň.

Musel být celou dobu vždy ostražitý a nikdy si nesměl dovolit udělat chybu. Znamení zla ho neúprosně pálilo a už jen to samo o sobě, nebylo dobré.

Byl unavený, role profesora, špiona a zároveň člena řádu nikdy nebyla jednoduchá.

Podrobně informoval Řád a společně s Brumbálem se ujali hlavního osnování proti temné straně. Ačkoliv byl velmi bystrý, nebylo pochyb že snad jen Brumbál dokáže v této hře dohlédnout do konce a on jediný zná všechny své figurky na šachovnici.

Jakou roli tady mohl hrát on, to se dalo jen těžko domnívat. V této bitvě nebylo nic jen jako, všichni ze sebe vydávali to nejlepší a všichni to brali jako svou povinnost. Jakákoliv chyba nebo neuvážlivost je totiž mohla stát život. A nejen je.

Členové řádu museli umět rozeznávat hranice mezi svými povinnostmi, prací a soukromým životem. Když se mluvilo o taktice, byli všichni soustředění a vše ostatní muselo jít stranou. Jakmile porada skončila, stali se zase těmi samými přáteli, nebo jen známými, kteří mají společný cíl. To byla teprve chvíli, kdy i on si mohl odpočinout.

Být stále ve střehu je praktické a nezbytné, ale i on musel umět odpočívat.

Voldemortovi, nebo Brumbálovi musel podávat přesná hlášení, stejně tak jako musel umět číst mezi řádky.

Společně s ředitelem se vrátili na hrad něco po desáté večer. Bylo už hodně pozdě a tak oba muži jen prohodili posledních pár slov, popřáli si dobrou noc a rozešli se každý svým směrem.

Albus Brumbál ještě chvíli pracoval, tak jak měl ve zvyku a tiše naslouchal Fawkesovu zpěvu. Měl toho ještě hodně, ale nijak zvlášť mu to nevadilo. Přemýšlel s prsty podepřenými navzájem o sebe a tu a tam něco napsal. Dnešní schůze byl hodně podmětná.

Profesor lektvarů se pro změnu vydal ještě do sborovny. Potřeboval si vyzvednout nějaké podklady, které mu tam nechala madam Pomfreyová. Nepochybně jen zase hlášení o úrazech, ani ho to nepřekvapovalo.

S chladnou lhostejností a tiše kráčel po prázdných chodbách a míjel prázdné učebny. Temný hábit za ním vlál a tu a tam tiše pleskl o kamenný roh, když zatáčel, on byl ještě teď myšlenkami na poradě.

U kamenných chrličů, kteří hlídali sborovnu ovšem na chvíli zaváhal.

Hluk uvnitř místnosti byl poněkud podezřelí. Vždyť už bylo deset hodin a navíc, tohle spíš znělo jako stopy zápasu, nebo snad souboj?

Uslyšel Kratiknotův pisklaví hlásek, jak někomu něco rychle sděluje a pak varovné vypísknutí. To ho překvapilo, vytáhl hůlku a už sahal po klice, když se ozval ještě jeden hlas.

Tak to bylo skutečně podezřelé.

Byl to ženský hlas, ale jiný než doposud slyšel. Odpovídal rychle a tak trochu jako by se ta dotyčná osoba náramně bavila. Byl to melodický, měkký a příjemný hlásek, bezpochyby patřil nějaké studentce. Ale co u všech všudy dělí nějací studenti ve sborovně? A v noci?

Prudce rozrazil dveře a s hůlkou pevně svírající v ruce vešel dovnitř.

Hned na prahu se ovšem zarazil a proti své vůli se zatvářil překvapeně. Tak tohle rozhodně nečekal.

Co to tu sakra vyvádějí? Co to-.. nějak už to ani nestačil domyslet, protože v tu chvíli ho zasáhlo něčí kouzlo tak, že odletěl a narazil do zdi.

Černo a tma.

„Pane profesore?“ ozval se v té tmě něčí hlas. I když tohle bylo spíš vystrašené pípnutí.

Chvíli mu nedocházelo co se vlastně stalo, jen tak se vznášel uprostřed své nicoty a odpočíval, bylo to příjemné. Konečně mohl usnou a jak se mu chtělo spát!

„Pane profesore.“ Oslovil ho někdo znovu. „Pane, jste v pořádku?“ tady už se někdo skutečně bál.

Ale moment, někdo se bál? Bál se o něj? A kde to vlastně je? Nepamatoval si, že by šel spát a nepamatoval si ani to, proč by ho měla bolet hlava.

„Pane, prosím, probuďte se. Není vám nic?“

Další otázka, tak to už bylo víc než divné. Cítil něčí ruku na čele. Neochotně a tak trochu nerad se vytrhl z té tmy a pomalu nabíral vědomí. Pocit toho, že se vznáší ustupoval, i když mu to přišlo trochu líto, netrvalo dlouho a nabyl zcela zpět svého vědomí.

Chvíli překvapeně zíral na kamenné stěny a přemýšlel co se vlastně stalo. Pak mu to došlo. Rychle se zvednul, čímž setřásl něčí ruku ze sebe a navíc toho člověka doslova shodil na zem. To mu bylo ovšem jedno. Vyskočil na nohy a zamračil se.

Kdo to u všech všudy byl?

Rozhlédl se kolem a všechno co viděl propaloval svým pohledem. To bylo skutečně k nevydržení.

Kousek od něj stál profesor Kratiknot a ten hňup praštěná, Lucanylus Blocklehurst.

Pak už si konečně vzpomněl a byl to jako záblesk před očima.

Viděl sám sebe jak jde zamyšleně tmavou chodbou a jak se zastavuje před sborovnou. Uvnitř místnosti byly něčí hlasy a také tam někdo kouzlil. Otevřel prudce dveře a uviděl tři postavy, jak společně zápasí – moment co to vlastně bylo? Aha, asi tucet běsnících malých potvor, velikosti kočky, ale v podobě malého nosorožce, které tam to odpoledně omylem vypustil ten nehorázný hňup Blocklehurst.

Na místě se zprudka otočil.

„Severusi, není ti nic?“ zeptal se profesor Formulí a vypadal trochu polekaně. Ještě aby ne, vždyť takovou šlupku nedostávají kouzelníci do hlavy každý den. 

„Nic mi není.“ Zavrčel trochu temně a dál se rozhlížel. Jeho tvář teď přímo překypovala vzteky, když uviděl nedaleko sebe na zemi sedící Joe.

Ta už chudák takhle sotva dýchala a když se na ní zadíval nepatrně se přikrčila.

Chvíli bylo ticho a pak začal mistr lektvarů ohromeně křičet.

„Co to tu u všech svatých vyvádíte!...-“ běsnil docela dlouho a to nejen na nebohou Joe, i když na tu asi hlavně. Trvalo to docela dlouho než mu Blocklehurst s Kratiknotem všechno vysvětlili.

To že Joe si tam byla odpykávat školní trest, to že to byla nehoda, protože on otevřel dveře zrovna ve chvíli, kdy jeden z posledních malých zvířat stálo přímo u nich. Také to, že to ona chtěla vzít zpátky, ale už to nešlo, protože malý nosorožec odrazil kouzlo svou kůží přímo do něj a to ho jen posílilo.

Jonap seděla celou tu dobu zhrouceně na zemi, kam jí předtím odstrčil a i když nic neříkala, nebo se ani nepohnula, byla pořádně vystrašená. Tohle přeci nechtěla. Napadla učitele.

Snape ještě hodnou chvíli běsnil, ale když si pak všiml, jak se krčí k zemi, její pobledlé kůže a také toho, že se pokud možno nenápadně snaží krýt si hlavu raději zmlkl.

Teď to byl zase on, kdo pocítil lítost.

Ačkoliv byl zvyklí na hodně věcí, tohle asi nečekal.

Zbytek své nevole nad neschopností svých kolegů a také část jeho pošramoceného sebevědomí skryl do sebe a silou vůle se přiměl uklidnit. Zhluboka se nadechl, což tak trochu pomohlo. Pak otočil svůj hněv konečně tím správným směrem a řekl na Blocklehurstovu adresu nějakou jízlivou poznámku. Profesor to pochopil a rychle zmizel.

Kratiknot mezitím přešel k Joe a pomohl jí na nohy. Po celovečerním boji vypadali všichni jako když se zrovna utkali s drakem. Tak těžký byl jeho boj s uprchlými zvířaty. Ve chvíli, kdy už si mysleli, že je mají, totiž vždy nějak vyklouzli. Nepomáhalo tomu ani to, že oba profesoři už byli nějaký ten čas zběhlí v praxi a bojovali jak se dalo.

Snape ještě jednou potlačil výbuch vzteku, ačkoliv se ve skutečnosti nezlobil. Možná to byla ta její reakce, co ho tak uklidnilo. Viděl už za svůj život dost, ale aby se někdo, kdo je skoro dospělí před ním krčil tak, jako by to mělo být to poslední co v životě udělá, to rozhodně ne.

Joe využila příležitosti, kdy hlava její koleje přestala běsnit a rychle skryla všechny potřebné a nesprávné myšlenky do své malé nicoty a posílila stěnu.

Kratiknot jí pak ještě poděkoval za pomoc a spěšně propustil pro případ, že by to křičení mělo ještě pokračovat. I jemu jí bylo líto, ačkoliv si nevšiml toho, co mistr lektvarů. Totiž, že to není poprvé co na ní někdo křičel, ba dokonce použil i fyzického násilí.

Sebrala své věci a pak ještě stále bledá rychle zmizela ve spleti školních chodeb.

Teď Severus Snape skutečně zuřil. Zlobil se na sebe, jak jen se mohl neovládnout? Vždyť to bylo jinak docela i komické.

Tedy, ne moc, ale jindy by mu to přišlo docela zábavné. Prostě jen otevře dveře, skončí o pár metrů dál na zemi po tom, co ho zasáhne kouzlo na zastavení nosorožce a jeho omráčení. Někdo na něj pak mluví a dotýká se jeho čela. Někdo, kdo měl starost.

Moment, nad čím to přemýšlí? Co to je za nesmysl? Každý by měl starost, kdyby ho zasáhlo kouzlo se silou blesku.

Ale jedno si v hlouby duše přiznat musel, ačkoliv si to samozřejmě ihned popřel. Bylo to docela příjemné, ten pocit, že i on může pro někoho znamenat něco víc než jen dýchací a chodící věc.

Mezitím Joe ochromená hrůzou a pořád ještě s patřičně velkýma očima utíkala ke společenské místnosti.

To byla katastrofa. Skutečná pohroma. Říkala si v duchu ona.

Nakonec se Snape přeci jen dostal do sborovny, vyzvedl si nějaké pergameny, které mu tam zanechala madam Pomfreyová a odnesl si je k sobě do pracovny.

Musel něčím zaměstnat mysl, to co viděl mu vážně vyrazilo dech a ačkoliv se snažil číst, nemohl.

Pořád viděl jen jednu vystrašenou postavu, krčící se na zemi a chránící se před ranami. Jestli tohle byl zvyk čistokrevných a to jen za nehodu, co jí teprve dělali za něco většího?

Přinutil se na čtení.

Byla to jen obyčejná zpráva o některých zběžných ošetřeních z dnešního dne. O většině už věděl a přesto zůstal jen nepřítomně zírat na zápis z odpoledne.

Zabini Blaise byl přijat na ošetřovnu po zasažení kletbou.

Jak jinak, byla to nehoda, ale kvůli špatné reakci začalo být jeho prokletí závažnější. Popy si s tím poradila v mžiku a odeklela ho, zahojila odpornou vyrážku, ale ten kluk se bude muset po zbytek týdne mazat silným opalovacím krémem. To kvůli zpětné reakci, jak to nazvala lékouzelnice. Ten, co mu předepsala měl odpovídající složení, které obvykle používali upíři.

Jen nad tím zavrtěl hlavou, ale zarazilo ho přeci jen jméno toho, kdo mu to udělal.

Jonap Lily Isabella Eleannor Odett de Lator.

Přečetl si celou zprávu ještě jednou a nakonec si nechal popis události. Kratiknot přeci říkal, že tam byla kvůli školnímu trestu. Takže takhle holka bohatých a čistokrevných rodičů se zajímá o černou magii? Jaké překvapení.

Když jí potkal poprvé něčím ho zaujala, ale nakonec ho ani nepřekvapilo to, co se kolem ní dělo. Jako další rozmazlené a hloupé dítě.

Později uznal že v tom hloupém se mýlil, protože ona byla chytrá a nadaná. Pokud věděl, byla to přeci ona, kdo získal koleji nějaké ty body v hodině Přeměňování. To bylo skoro nemožné, až po kolika letech.

Zapomněl na čas.

Jen tak seděl přemýšlel, nebo četl ve spisech. Bylo to zvláštní.

Nakonec ho únava přemohl a tak odešel spát. Poslední myšlenku, kterou vnímal už jen napůl bylo z jeho svědomí. Musel se sobě nějak ospravedlnit, že na ní křičel. Ale v tu chvíli si nemohl pomoci.

A pak, asi to stejně byla jen nějaká její hra, jak ho přimět aby toho nechal. Nasadit ustrašený výraz…

Sám tomu ale moc nevěřil, tak jen si opakoval své: „za to může únava.“

07.10.2007 04:01:48
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one