Kapitola 14. Nikdy to neuvidí!

Nějak už se mi přiblížila doba, kdy odjedu na tábor hlídat děti a čím vís je to "za chvíli", tím víc lituji že se budeme muset všichni rozloučit na tři týdny s Joe.
Už te´ď je mi smutno..nicméně ještě přeci jen nějaký ten čásek zbývá a tak vám přidávám poctivě další kapiolu..:-) snad se bude líbit, i když tentokrát bude trochu bolavá.
Vaše Breila
PS: jsem zvědavá na hodnocení ankety :-) komentáře prosím piště a kritiky se nebojte..snad jí nějak přežiju

Cítila jsem se hrozně.

To co se stalo, to jsem přeci nikdy nechtěla. Byla to přeci nehoda, tak proč se najednou cítím tak mizerně? Kvůli tomu kozlu? Nebo snad proto, že na mě někdo křičel?

Nadávalo mi přeci už dost lidí, vždyť jsem už přežila spoustu trestů a kázání, tak proč se najednou cítím tak roztřeseně. Jako bych byla z papíru?

Doběhla jsem rychle až do svého pokoje. Teprve tehdy, když jsem byla v bezpečí jsem si mohla pořádně vydechnout. Zabouchla jsem za sebou těžké dveře a svezla jsem se podél zdi, hned vedle nich.

Celá jsem se třásla. Nebyla mi zima, ale byla jsem najednou tak malátná, slabá a hrozně jsem se bála. Ne snad toho, co se stalo, ale něčeho jiného.

Bylo to jako v tom snu před příjezdem do Bradavic. Když se na mě mistr lektvarů podíval, jako bych na chvíli opustila sama sebe a byla někde pryč.

Byl jen ten nekonečný prostor a já, bylo to jako zjevení. Viděla jsem nějakou postavu v těžké černé kápy. Stála někde uprostřed louky, všude kolem jsem cítila bolest a utrpení, ale také odvahu, vzdor a boj.

Ten člověk v tom snu klečel, byl raněný a já jsem skoro i cítila jeho ránu. Byla hluboká a krvácela, svíral jí rukou, ale nevnímal jí. Alespoň ne doopravdy. Hlavu měl pozdviženou a díval se někam dopředu, před sebe. Pak vstal a v celé té situaci bylo něco víc.

Ve chvíli, kdy natahoval ruku před sebe a snažil se promluvit, jsem zase byla zpět na kamenné podlaze. Snape na mě křičel a propaloval mě očima.

Zmátlo mě to, najednou jsem se ho strašně bála. Ani nevím proč, obvykle jsem si byla schopná udržet alespoň špetku klidu. Tentokrát ne.

Znovu jsem se roztřásla a po těle mi začal stékat studený pot.

Chtělo se mi zvracet.

Doplazila jsem se k posteli a s vypětím všech sil jsem se tam zhroutila.

Usnula jsem v okamžení.

 

Ráno jsem se vzbudila opět docela časně, stejně jako předchozí noc, mě i tentokrát překvapilo, že jsem to dokázala bez budíku, nebo čehokoliv jiného.

Ze včerejšího večera jsem si skoro nic nepamatovala. Jen to, že jsem omylem zasáhla kouzlem našeho kolejního ředitele a také to, že na mě pak byl docela naštvaný.

Jak jsem se ale dostala až do postele? To byla záhada.

Chvíli jsem jen ležela a pokoušela si vzpomenout. Vždyť jsem ještě oblečená, jak je to možné? Když jsem se konečně pohnula, zase jsem s tlumeným výkřikem padla zpět.

Hrozně mě bolela hlava, jako by k tam bušilo na tisíc skřítků.

Chvíli jsem počkala a pokusila se zapnout svou nitrobranu, ale nepomohlo to. Byla jsem na to moc slabá. Snad si toho nikdo nevšimne.

Druhý pokus o postavení se na nohy byl už o něco víc úspěšnější. Dopravila jsem se do koupelny, kde jsem se asi po půlhodině konečně jakž takž probrala a dokázala si vzpomenout, že mi večer bylo zle.

Nevěděla jsem ovšem z čeho, nepamatovala jsem se. Ale to nebylo důležité.

Bolest trochu ustoupila, ale byla jsem i teď pořád dost slabá na to, abych zapnula své ochrany. No, prostě se jen nesmím nikomu podívat otevřeně do očí, jinak to nikdo nepozná.

Převlékla jsem se do čistého a pečlivě si vykartáčovala vlasy.

Podívala jsem se na rozvrh a ledabyle si naházela nějaké věci do brašny. Dnes to mělo být docela příjemně strávené vyučování. Bylinkářství, Věštění z čísel a odpoledne Studium mudlů. To bude vážně docela volný den.

Třeba kdyby bylo nejhůř, využiji pauzu po obědě a skočím si na ošetřovnu pro něco na bolesti. Tohle se vážně nedá vydržet věčně. Kdyby mi ta hlava tak netřeštila. Mám pocit, jako bych na něco důležitého zapomněla. Aáu. Úpěla jsem v duchu.

 

Na snídani jsem dorazila trochu později než včera. Ani mně tedy nepřekvapilo, že Draco a jeho společnost už tam byla. Zabiny se mi raději vyhýbal a dokonce ze vzteku se ani nesnažil na mě zírat. Trochu mi to tedy ulehčoval.

Prošla jsem kolem nich a posadila se na volné místo naproti.

Draco se na mě zakřenil a protože měl stále škodolibou radost z toho, co se stalo Blaisimu začal si z něho utahovat.

Nevšímala jsem si toho a raději se skutečně jen zaobírala tím nejdůležitějším. Šálek čaje mi trochu pomohl a nepatrně utlumil bolest, ale ta i tak byla trochu otravná. Má nitrobrany díky ní byla přímo žalostná.

Ještě že se mi tohle nestalo doma. Vždyť takhle jsem jako otevřená kniha, napadlo mě.

Nicméně se mě nikdo během dopoledne nesnažil dostat do hlavy. Ne, že bych to čekala, ale přeci jen, co kdyby.

Bylinkářství jsem nemohla vnímat až tak naplno a tak jsem jen tiše naslouchala, zatímco madam Prýtová mluvila o jakési vzácné rostlině. Ani nevím co to bylo zač, protože se mi uprostřed jejího výkladu začali chvíli dělat mžitky před očima.

Zaplašila jsem je a abych odvrátila myšlení jinam, silně, ale pokud možno nenápadně jsem se praštila o stůl.

Zabralo to, ta chvíle mi stačila a já se mohla vzpamatovat.

Po zbytek vyučování jsem je kopírovala to, co moji spolužáci. Draco se postaral o to, aby to bylo jednoduché. Skutečně mě nepřestalo udivovat, proč zrovna on chce být bystrozor.

Přemýšlení o tom muselo počkat na vhodnější dobu, byliny vyžadovali naší plnou pozornost, i když se zdáli být neškodné. Měli zvláštní zvyk v nestřeženém okamžiku lehce vybuchovat a vypouštět oblaka dýmu.

Ovšem i přes únavu a silnou nevolnost jsem se musela zasmát, když mi vyklouzla jedna tobolka té odporné rostliny a s tichým puk praštila do čela chlapce, který pracoval naproti mně.

Byl to jeden z nebelvírských, což způsobilo záchvaty smíchu mezi mojí kolejí. Draco mě za to poplácal po zádech, že to byla dobrá trefa.

Idiot jeden, já to neudělala schválně.

Obešla jsem stůl a šeptem jsem se mu omluvila. Nechtěla jsem přilákat pozornost profesorky Prýtové.  Usmála se na něj za to a on mi podal zpět součást rostliny, byl celý od slizu a na čele měl trochu šedý flíček od mé tobolky. Jenže krom toho flíčku jsem si všimla ještě něčeho.

Černé vlasy ukrývaly i něco jiného.

Tak takhle jsem se tedy seznámila s ním? Proč jen tomu nemohlo být jinak, teď si bude myslet, že jsem jedna z těch špatných.

Harry Potter, tak takhle se setkáváme. Vím o tobě dost, i když nikdy o tobě nesmím mluvit.

Nemohla jsem si pomoct, ale ten kluk mi byl vážně sympatický. Nebyl takový, jak mi ho popisoval Draco a už vůbec ne jako ten člověk, kterého z něj udělal Věštec.

Jenže to jak jsem viděla já jeho, neznamenalo, že uvidí i on mě. Místo opětování úsměvu se jen ušklíbnul a tobolku mi vrazil zpátky do ruky s trochu větší silou, než bylo potřeba.

No ano, mohlo mi to dojít. Oni se s Dracem nesnášeli. Teď bude nesnášet i mě, jsem přeci také zmijozel a navíc jsem většinu času vidět s tím, koho by rád viděl třeba v Azkabanu.

Ještě jednou jsem se mu tiše, ale pořádně omluvila. To ho překvapilo ještě víc, ale asi nad tím je pokrčil rameny, to nevím. Sklopila jsem hned oči, bála jsem se a navíc, jemu nikdy nebudu moci přiznat, že už teď bych byla ráda jeho kamarádka. Že nepatřím do jisté koleje, která má zlé jméno a že nemám nic společného s člověkem , který mu dělal naschvály snad už od prvního dne.

Ach, ta moje hlava, kdyby alespoň na chvíli přestala bolet. Prosím, prosím.

Vrátila jsem se zpět a do konce hodiny jsem pracovala s vypětím veškerého úsilí.

Vážně bylo pro mě čím dál tím těžší udržet se na nohou a co vím, začínala jsem mít pocit, že co nevidět přestanu dýchat. Co to jen mohlo být?

Třeba to byl jen pozůstatek stresu ze včerejšího večera. Kdo by se taky nezhroutil, kdyby ne něj někdo takhle spustil. Ale moment, já se přeci nezhroutila. To nikdy, přísahala jsem si už dávno, že ať se stane cokoliv, nikdo mě neuvidí plakat, nikdo neuvidí mou porážku. To ne.

Na Věštění z čísel jsem díky tomu všemu přišla těsně před začátkem hodiny.

Poslední volné místo k sezení bylo ve druhé lavici. Jak příhodně blízko a zároveň ne úplně.

Ani jsem nevnímala, vedle koho si sedám. Jen jsem se bezmyšlenkovitě zeptala, jestli si můžu sednout a někdo mi odpověděl.

Vnímala jsem jen dívčí hlas.

Na chvíli jsem zavřela oči a zhluboka jsem dýchala. Potřebuji jen chvíli, teď to nevzdám a na ošetřovnu si zajdu raději už před obědem.

Ta chvíle mi stačila, dokázala jsem zmobilizovat i poslední zbytek sil a soustředit se na to všechno kolem mě.

Další šok jsem zažila, když jsem zjistila vedle koho sedím. Bylo to vážně neuvěřitelné, protože to nebyl nikdo jiný, než Hermiona Grangerová. Nejlepší kamarádka Harryho Pottera a také chytrá a nadaná čarodějka.

Když zjistila, že si jí prohlížím jen se mile usmála.

„Já jsem Hermiona,“ představila se mi, „Hermiona Grangerová.“

„Ahoj, já jsem Joe.“ Řekla jsem, aniž bych si uvědomila, že tohle jsem prozrazovat neměla.

Nikdo mi tak neříkal, vždyť Joe ani neexistovala.

Když mi to došlo, okamžitě jsem svůj omyl napravila a omluvila se za nezdvořilost. Jenže Hermiona se zachovala vážně skvěle.

Když zjistila z jaké jsem koleje a kdo jsem, nejen že mě hned nezavrhla jako ostatní, ale dala mi šanci.

Všimla si, že mi není moc dobře a tak mi po zbytek hodiny pomáhala a občas opravila nějakou tu chybu z nepozornosti. Když se mi ovšem začaly klížit oči a já upadala do stále větší apatie, nastal nový problém. Jak se udržet vzhůru a nedát vědět o své slabosti?

„Joe?“ trhla jsem sebou.

Podívala jsem se na ní. Sledovala mě skrze přivřené víčka a tak trochu mi připomněla McGonagallovou, když obcházela studenty a uviděla něco podezřelého.

„Víš určitě, že ti je dobře?“ zeptala se.

„Já…mno, ale jo, to zvládnu.“ Šeptla jsem.

Byla to skutečně báječná dívka. Přesně taková, jakou jsem si jí představovala, byla normální. Žádné intriky, čtení mezi řádky, posedlosti krví a ani skryté smysly a tajemství. Prostě jen čarodějka, která byla skutečně nadaná. Ve Věštění se navíc ukázala být skutečně dobrá a to nemluvím o ostatních předmětech.

Po konci hodiny jsem pro jistotu počkala, dokud ostatní neodešli pryč. Pak jsem sebrala svojí brašnu a pokusila se vydat na to hroznou cestu, která mi měla přinést pomoc od bolesti.

Hermiona mě ale předešla. Vzala mi tašku z ruky, stejně bych jí asi víc neudržela a podepřela mě. Odvedla mě prakticky až tam, pak madam Pomfreyové vysvětlila, že mi není dobře a docela slušně popsala všechny mé symptomy. Já už jen dodala některé maličkosti, což mi alespoň pomohlo urychlit proces vysvětlování.

Naše vynikající lékouzelnice pak zmizela, aby se za chvíli mohla vrátit s nějakými lektvary. Dala mi to vypít a pak mě uložila na jednu volnou postel. Musela jsem počkat půlhodiny, dokud lektvar nezačne účinkovat tak jak má.

Trochu mi vynadala, že jsem měla přijít  dřív, ale nakonec usoudila, že to nebylo až tak hrozné a zatímco odešla do své pracovny, nechala mě tam s Hermionou o samotě.

Přitáhla si ke mně židli a bedlivě mě pozorovala.

„Omluvám se ti.“ Znovu jsem zašeptala. Bolest se sice zmenšila, ale hlava se mi začala točit. Chtěla jsem jí jen vyjádřit nějak svojí vděčnost. Nemusela tam být a nemusela to pro mě udělat.

„Je mi to moc líto.“ Dodala jsem ještě.

„To je v pořádku, neomlouvej se.“ Usmála se.

Konečně nějaký teplý lidský úsměv. Žádná přetvářka.

Zavřela jsem oči.

„Joe? Můžu se tě na něco zeptat?“

Tolik jsem se bála znovu je otevřít. Tohle byl jen sen a já se brzo probudím.

Bolest postupně slevovala a já začala volněji dýchat. Spát už se mi chtělo o něco méně.

„Uhm.“ Byla má celá odpověď.

Hermiona chvíli počkala dokud jsem zase neotevřela oči. I bez nitrozpyt mi mohl teď kdokoliv číst myšlenky.

„Víš já, nemůžu si pomoct, ale ty mi nepřijdeš moc jako Zmijozel.“

Povzdechla jsem si. Jak tohle jen dokážu vysvětlit?

Jak jí můžu říct, že kdybych tam nešla, asi bych už teď byla někde mrtvá. Nebo to, že já nejsem odvážná ani čestná.

Nebo jí snad mám říct, že umím i věci z černé magie? V Krásnohůlkách to považovali profesoři za důležité. A navíc moje rodina měla takovou tradici.

Ale já nejsem jako oni. Prostě nejsem!

Chtěla jsem toho tolik říct, ale jen jsem mlčela. Upřeně se dívala do stropu a když už mne skutečně moc pálily oči, zamrkala jsem.

„Víš já,-“ začala jsem,  ale nestačila jsem to dokončit. Na ošetřovnu totiž vtrhli jako velká voda Ron a Harry. Dozvěděli se totiž, že Hermiona šla někam na ošetřovnu a tak se báli, že jí někdo třeba něco udělal.

Místo toho jí uviděli, jak sedí u mě.

Výraz v jejich obličejích se záhy změnil a bylo to skutečně vypovídající.

Jako by přesně oba v duchu říkali, že se asi zbláznila.

„Prosím tě, neprozraď nikomu, že jsem se ti představila jako Joe, měla bych z toho velký průšvih.“ Žadonila jsem naléhavě.

Oba byli ještě daleko, tak to nemohli slyšet a jejich kamarádka také jen nepatrně přikývla. Tohle jí ale budu muset vysvětlit.

„Někdy ti to povím, ale prosím ne teď.“ Zašeptala jsem a zírala na ty dva jak trochu s nevolí přistupují blíž. Opět souhlasila.

Byla jsem jí vděčná víc, než by si kdo dokázal představit. Ona to nikomu neřekne.

„Mysleli jsme, že jsi zraněná.“ Spustil na ní Ron Weasley.

„Nic  se mi nestalo, jen jsem byla doprovodit..-“ chvíli se zarazila a ě zamrazilo, „Jonap na ošetřovnu. Nebylo jí dobře, tak jsem šla s ní“ Vysvětlila. 

„Aha-„ řekl trochu v rozpacích.

Všimla jsem si, jak mě Harry trochu zamračeně pozoruje, pak věnoval jeden varovný pohled své nejlepší kamarádce. To aby jí naznačil, že lepší bude když půjdou.

Rozloučila se semnou a slíbila, že mi bude na Studium mudlů držet volné místo, pak spěšně zamířila za svými kamarády ven.

Z chodby ke mně ještě doznělo pobouřené a dvojhlasné klučičí vytknutí.

„Ale Hermiono, vždyť je ze zmijozelu.“

A v zápětí její popuzená odpověď.

„Jo a to podle vás dvou rozhoduje o všem, že jo?“

 

Asi za deset minut po jejich hlučném odchodu mě madam Pomfreyová přišla zkontrolovat a pak mě propustila z ošetřovny. Teď už mi bylo docela dobře, ale upozornila mně, že k večeru se únava dostaví znovu. Když to ale zaspím, tak to bude v pořádku.

Jak dobře člověku dokáže být, když ho nic nebolí.

Jak dobře člověku dokáže být, když najde nějakého přítele.

Alespoň na chvíli.

 

07.10.2007 04:02:21
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one