Kapitola 15. Za přátelství se neděkuje

Vážně jsem zvědavá, co mi na tohle řeknete.. jo, první dny jsou vážně peklo co? :-)
A nebojte, jak to dopadlo se dozvíte ještě než se vytratím pryč, jsem totiž napnutá jako vy..
Ale teď už čtěte a vesele kometujte. Breila

„Hermiono.“ Tiše jsem zavolala druhý den ráno, ještě předtím, než začala běžná výuka. Stála jsem v postraní, tajné chodbičce a doufala, že přijde.

Musela jsem s ní mluvit. Tolik jsem jí toho chtěla říct, ale místo toho jsem jí jen odchytla, zatímco její kamarádi byli ještě na snídani.

„Chtěla bych ti ještě jednou poděkovat.“ Začala jsem spěšně, protože na mě vzhlížela poněkud překvapeně, ale stále stejně mile. Tak jako vždy.

„Víš tam za tu ošetřovnu a tak…“ pokoušela jsem se vysvětlit.

„To je dobrý, nemusíš se omlouvat. Vždyť to nic nebylo.“ Přerušila mě.

Sklopila jsem oči a jen tak maličko jsem tichounce odpověděla.

„Tohle by pro mě udělal jen málokdo.“ Konečně jsem to vyslovila. „Víš to s tím jménem a tak.“

Chvíli na mě překvapeně zírala a pak pohodila lehce hlavou.

„Ty vážně nejsi stejná jako Malfoy.“ Byla její odpověď.

Na to jsme se obě společně zasmály.

„To tedy vážně ne.“ Řekla jsem a po dlouhé době jsem se cítila uvolněně.

„Stejně nechápu jak je možné, že nejsi u nás.“ Zamyslela se na chvíli. „Poslyš, já vím, že to asi nemáš jednoduché. Říkala jsem si, že nejspíš nebudeš chtít, aby tě Malfoy a ti ostatní viděli, jak se semnou bavíš, nemám pravdu?“

„Vlastně asi ano, máš.“ Pípla jsem a  zároveň cítila jako by mi v žaludku z ničeho nic vyrostl těžký kámen. Je to jako vždycky, také se otočí ke mně zády.

„To je v pořádku, myslím že nikdo z nás si nedokáže představit, jaké to je být tam dole. Jsi vážně statečná a neboj, pokud nebudeš chtít nic se nedozví.“ Pokračovala.

„Já to nechápu.“ Podivila jsem se.

„Cože?“

„Proč jsi na mě taková?“

„Ale vždyť  to nic není. Kamarádi si pomáhají.“

„Kamarádi? Ale, já..to..ale..-“ zarazila jsem se. Nemohla jsem tu větu za žádnou cenu dokončit. „Ty mě přeci vůbec neznáš. Ty nevíš co jsem udělala a neví kdo jsem.“ Řekla jsem smutně.

„Jsi Joe, moje kamarádka.“

Nechápavě jsem se na ní dívala. Tohle mi ještě nikdo nikdy neřekla, alespoň nikdy ne tak, aby po tom něco nepotřeboval. Nebo aby mě pak nechtěl využít. Ale Hermiona taková nebyla. Ani jsem nevěděla proč, prostě jsem jí v tomto směru věřila.

„Ale co tvoji přátelé? Vždyť mě nesnáší.“ Zkusila jsem nadhodit a přitom jsem se zády opřela o kamennou zeď. Nutně jsem potřebovala nějakou oporu.

„Oni tě jen neznají. Poslyš, musíš vědět že Harry, Ron a Malfoy spolu nikdy nevycházeli. A ty jsi prakticky jedna z nich. Nevěděli jsme jaká jsi, protože se kolem tebe pořád motají a ty jsi v jejich koleji a tak.“ Snažila se mi to vysvětlit.

„Aha, chápu. Takže mi prostě nevěří.“ Byla má odpověď a pak jsem ještě dodala: „Draco mě nikdy nedá pokoj.“

Hermiona se na mě ještě jednou povzbudivě pousmála.

„Já ti věřím.“

„Proč?“ zeptala jsem se.

„Já nevím, prostě to tak cítím. Je to bláznivé, že?“

„Asi ano. Ale poslyš, já…děkuji.“ Řekla jsem zase.

Další dobrácký pohled. „Za přátelství se neděkuje.“ Poučila mě.

 

Společně jsme pak odešli na další hodiny, obě jsme toho měli zapsané mnoho a krom mých „standardních hodin“, jak to nazval Snape mi stále zbývalo víc než dost předmětů.

Některé byli záživné a poučné, jiné mě zase naopak nebavily.

Ovšem největším oříškem, jak se ukázalo později z toho dne byly lektvary.

Vyučující nebyl nikdo jiný, než obávaný mistr lektvarů a zároveň hlava naší koleje. Severus Snape se vší svou paráda. I když výstižnější by bylo říct – neparádou.

Ale dost už o něm.

Hodiny lektvarů jsme měli opět s Nebelvírem. Sice jsme se s Hermionou dohodli, že budeme předstírat, jako bychom se neznali a že krom chvil, kdy budeme o samotě mě nebude oslovovat Joe. Navíc se tato má přezdívka stala i užitečnou, když ona potřebovala někam zmizet, aby jí Ron a Harry pustili.

Jednoduše jim odpověděla, že jde do knihovny, nebo se učit s Joe.

Mě nikdo nepoznal, jak by také mohl? Dávala jsem si dobrý pozor na to, jak jsem vystupovala navenek. S tím mi pomohl i Draco, když jasně všem naznačil, že jakékoliv jiné oslovení než Isabello, nebo Jonap nepřichází v úvahu.

Konečně alespoň k něčemu jsem ho mohla „využít.“

A samozřejmě, přes to, že jsem se cítila volná, musela jsem myslet i na to, že mě neustále sledují a že cokoliv chybného bude znamenat další potrestání od rodičů.

Teď jsem jako vždy seděla po boku svého hadího spolužáka a nechávala se okouzlovat jeho vtipem. Nechala jsem ho a dokonce jsem občas předstírala pobavení. Jinak to ani nešlo, tahle hra mi přinejmenším zajistila pokoj od ostatních, kteří si na něj netroufli.

Moje pověst samozřejmě také byla poněkud temná. Uřkla jsem jednoho z nich a navíc jsem dokázala potvrdit rekord v získání školního trestu.

I tohle byla cesta k srdcím těch hadům.

Draco mě tedy nadšeně bavil a nebo si stěžoval. Přede mnou si netroufl urážet otevřeně, alespoň zatím a tak se choval jen samolibě a nadutě.

Ostatně jako vždy.

Pansy se netvářila příliš nadšeně, ale z nějakého neznámého důvodu, už mi to nedávala najevo tak otevřeně. Zřejmě jí došlo, že to prostě bude muset přetrpět. Malfoy mě nezajímal a dala jsem jí to najevo. Trochu jí to uspokojilo, ale zároveň trochu i pobouřilo, protože nedovedla pochopit proč. Vždyť podle ní byl tak báječný a naprosto přesná představa pro budoucího pána, nebo smrtijeda. Možná k její menší nesnášenlivosti, nebo spíše lhostejnosti k mé osobě přispěla ta událost, která vedla k odklení Zabiniho.

Profesor nám vysvětlil vše co považoval za nutné a výklad doplnil zkušebními otázkami. Všimla jsem si, že ačkoliv Hermiona zná odpovědi, nikdy se jí nezeptá. Zato postupně získal odpovědi z naší zmijozelské půlky a když se mi podařilo odpovědět správně na jednu záludnou otázku, přidal nám o to víc bodů.

Tohle si nebelvír moc nezasloužil. Brzy jsem pochopila, že oni si toho nezaslouží víc. Náš profesor měl totiž nepříjemný zvyk zesměšňovat je.

Pracovali jsem každý samostatně na postaršovacím lektvaru. Osobně jsem ho ještě nikdy nedělala, protože v mé bývalé škole jsme měli každý rok někoho jiného. Pořádně jsem se k tomu nikdy nedostala, ale za vinu to měl také fakt, že schopných vyučujících bylo málo.

Na tabuli byly napsané všechny ingredience a postup.

Pro jistotu jsem si to pořádně přečetla dvakrát a uložila si to do paměti. Nebylo to až tak těžké. Stačilo vše jen pořádně připravit a pak si dát pozor na udržení požadovaných podmínek.

Pracovala jsem, jak jen to šlo a ke svému vlastnímu překvapení jsem zjistila, že dokonce ani Draco nevytvořil lepší dílo a to on byl velmi dobrý.

Nicméně toto byla jen náhoda a mě to bylo naprosto jasné. Jak by také ne?

Ke konci už jsem jen nechávala obsah kotlíku probublávat a podle stanoveného předpisu jsem zamíchala třikrát po a třikrát proti směru hodinových ručiček.

Uklidila jsem si své ingredience a složila vše nepotřebné stranou. Draco už měl také hotovo a vítězoslavně se na mě zakřenil.

„My čistokrevní to máme prostě v sobě.“ Řekl a pak tím nejhorším způsobem shlédnul jakéhosi kluka, který stál o lavici vedle a jeho lektvar vypadal víc než nebezpečně špatně.

Snape ho za to nepěkně peskoval a strefoval se do něj, takže poznámku pana malfoye asi slyšel, ale nic neřekl.

„Longbottome, vy jste naprosto neschopný, copak jste už zapomněl číst a nebo jste pořád jen ten neuvěřitelný pitomec!“ křičel na něho.

Přišlo mi to nespravedlivé, ale Draco vedle mě varovně sykl. Chtěl slyšet vše, protože to pro něj byla jako pastva pro oči.

Toho chlapce mi ale přišlo vážně líto. Hermiona se mu pak snažila nenápadně pomáhat, ale Snape jí to zarazil tím, že omylem zmizel její obsah kotlíku.  Což byla ještě větší nespravedlnost. Lektvar který namíchala, byl totiž bez chyby.

Rozdíly mezi jednotlivými koleji a vzájemný nevraživost se tak jen prohlubovaly.

Hádci totiž nadšeně zašuměli nad jeho geniálností a převahou. Nebelvíři naopak tiše mumlali, ale nemohli nic udělat.

Byla sice pravda, že jiní učitelé protěžovali ostatní koleje v jiných předmětech a nebo nikdy neváhali zasáhnout proti Zmijozelu, ale kdo se tomu mohl divit? Náš kolejní to vyrovnával tím, že krom některých výjimečných případů u něj měly šanci jen to jeho „hadi“.

Pak se ale stalo něco, co nikdo nečekal.

Reakce, před kterou nás profesor varoval totiž bez ohlášení odstartovala v Nevillově kotlíku. Byla to chyba, ze kterou naprosto nemohl, protože jedna z přísad bohužel obsahovala co neměla. Zkrátka a jednoduše, byla to nehoda.

Jenže tím, že jeho kotlík začal bublat a prskat, se to dostalo i do těch dalších kotlíků. Většinu toho Snape hned zastavil, jenže když to přeskočilo i k Dracovi a mě, tak nám kotlíky doslova explodovaly před očima.

S tím to ovšem ohrozilo nás. Lektvar už sice vyprchal a vypařil se pryč, ale kdy naposled vám něco vybuchlo asi tak metr od hlavy? Tlaková vlna nás dva odhodila do zadu, kde jsme narazili o lavice za námi a přepadli zpět. Okamžitě jsme oba ucítili prudké bolesti, to zbytkové látky působily v otevřených ranách.

Bylo to příšerné.

Ostatní křičeli a Hermiona se zděšeně schovávala. Nevill to také odnesl, ale ne tak jako my dva, protože to byla vážně dvojitá dávka.

Profesor Snape si ihned zjednal pořádek. Jediným mávnutím odstranil ostatní lektvary a pak poslal všechny pryč, hodina byla odvolána.

Mezi tím jsem se doplazila k Dracovi.

(Pansy jako první zděšeně vyběhla, nevěděla že její miláček nejde hned za ní. Nějak totiž přehlédla tu skutečnost, že jsme byli zasaženi, protože Crabbe a Goyle jí ze strachu téměř vyhodili ven.).

Oba jsme na tom byli hrozně, krev byla všude kolem a pokrývala podlahu sklepení.

Sice jsem věděla co mám dělat, ale nebylo to nijak jednoduché. Vytrhla jsem z brašny uklizené byliny a v dlaních rozdrtila jednu z nich.  Bylo to podobné mudlovským anestetikům.

Potřela jsem tím Dracovi spánky a ulevilo se mu, bolest trochu ustoupila a krvácení v obličeji se také zmírnilo, ale víc už jsem nestihla.

Snape se zatím postaral o Nevilla a o jeho souseda, nějakého Seamuse, nebo jak bylo to jméno. Pak dorazil konečně k nám, to už měl Malfoy tu kytku na sobě.

Ztratila jsem vědomí ve chvíli, kdy se mi pokoušel něco říct. Ani jsem necítila, jak semnou o vteřinu později zatřásl.

Prostě jsem se jen bezvládně zhroutila k zemi. Tedy alespoň tím směrem.

Ta krev byla vážně všude…

Moje krev. Čistokrevná tekutina, jak to nazval on – Draco Malfoy.

07.10.2007 04:05:36
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one