Kapitola 16. Proč se mi to neřeklo!

Arwence za první komentář :-) .. Bat, jestli si skutečně nařídila budíka a jinak protože mi dodává "inspiraci" a samozřejmě i všem ostatním, kteří mě podporují komentáři.. Je to vaše. Breila

Po tom co jsem upadla do bezvědomí, měla jsem opět pocit, jako bych se jen vznášela.

Cítila jsem svoje tělo a vnímala jsem to, jak okamžik předtím na mě někdo mluvil. Někdo se mnou lehce zatřásl a také jsem podvědomě slyšela Dracovo zasténání.

On byl tedy v pořádku.

Obklopila mě tma a já se v ní vznášela, bylo to jako plout po hladině. Jen s tou výjimkou, že jediný chybný pohyb mě mohl uvrhnout hluboko a já se mohla utopit.

Zoufale jsem si přála, aby bylo něco, nebo snad i někdo, kdo mě nenechá utonout.

Vlny a mlha se šířily kolem mne, lehce si pohrávaly s mým bezvládným tělem a vlasy. Plula jsem vzduchem a zpětně mi došlo, že to bylo způsobené tím, jak mě přenášeli na ošetřovnu.

Byla jsem tak slabá, zase jako tenkrát, když mě rodiče mučili.

Chtěla jsem otevřít oči, ale nešlo to.

Madam Pomfreyová vyběhla ze své kanceláře a ihned se o nás všechny začala starat. Mezitím jsem ucítila něco pod sebou, asi mě uložili na postel. Ale to vznášení se bylo zajímavé.

Snape tam musel být někde také, protože jsem slyšela, jak ho hned zaměstnala nějakými úkoly, přeci jen lektvary měli s léčením ledacos společného.

Vlastně, skoro bych i odpřísáhla, že po tom co jsem omdlela nám všem dal nějaké antidotum. Něco, co nám pomohlo. Chladilo to a bolest se vytrácela, ale teď zatímco jsem tu ležela bez stopy po životě, jsem měla pocit že se to vrací.

Hořela jsem a všechno kolem mi způsobovalo bolest.

Měkké lůžko mě najednou tlačilo, všechny zvuky byly silnější a světlo, co ke mně prostupovalo skrz zavřená víčka pálilo.

Zasténala jsem.

Madam Pomfreyová ke mně ihned přiskočila. Přiložila mi svou ruku na čelo a hůlkou mi začala něco dělat s obličejem.

„Severus dal jsi jí něco?“ zeptala se bez meškání.

„Jen to co ostatním.“ Odvětil netrpělivě.

„Merline!“ vykřikla. „To se nemělo stát! Ona přeci nesměla nic dalšího dostat!“ bědovala, ale zároveň stále léčila některé mé rány.

Mistr lektvarů zřejmě nechápal co se stalo, ale jen mlčel. Nejspíš to byla jedna z těch tichých otázek, vyřknutým pohledem, protože lékokouzlenice rychle mluvila dál.

„Den předtím byla tady u mě. Bylo jí strašně špatně, měla vysokou horečku. Dala jsem jí něco proti bolesti a celkově na posílení, byla tak vyčerpaná.“

„Proč se mi to neřeklo! Kdybych to věděl, tak se to nemuselo stát!“ zavrčel nepěkně.

Ošetřovatelka ho na oplátku také sjela pohledem.

„Měl jsi to ve zprávě tak, jako vždy.“ S touto nabručenou odpovědí od něho odešla.

Na ošetřovně se rozhostilo ticho. Ostatní zřejmě spali.

Stále jsem nemohla otevřít oči, ani se nijak pohnout. Bolest zase sílila a měla jsem pocit, že mě to rozerve na kusy. Začalo se mi zase těžce dýchat a k mé situaci nepřidalo ani to, že jsem ztratila spoustu krve.

Přes to všechno jsem sebou lehce škubla, když se mě dotkla něčí ruka. Bylo to nečekaně.

Nejdříve studené a tvrdé konečky prstů a pak celá dlaň.

Moje čelo hořelo, ale letmé pohlazení zmírnilo horkost, která za mě vystupovala. Zároveň to byl jen spěšný dotek, tak opatrný, přesto nejistý a skoro až váhavý.

Vnímala jsem ho, ale bylo to poslední, než jsem upadla do spánku i já.

 

V horečkách jsem strávila ještě asi tři dny a noci. Probouzela jsem se jen vyjímečně a nikdy to nebylo úplně. Cítila jsem se ospalá a otupělá, tak jsem tomu vždy podlehla.

Ostatní už z ošetřovny dávno propustili, protože u nich nedošlo k ničemu vážnému.

U mě to bylo horší.

Fakt, že jsem předtím dostala sérum na zvýšení podpory organismu, že se mi před obličejem roztrhl kotlík s čerstvě uvařeným postaršovacím lektvarem a navíc mi dali nějaké antidotum, jen zvýšilo reakci na to všechno.

Po třech dnech už mě alespoň už nic nebolelo a já se cítila docela i normálně. Stále jsem ležela na posteli a pomalu nabývala vědomí. Oči jsem nechala zavřené.

Zvuky, které ke mně doléhaly jsem ještě nevnímala. Alespoň ne úplně a ne hned.

Pak se to náhle vylepšilo a ke mně se donesl rozhovor dvou mužů.

Překvapeně jsem ovšem zůstala ležet, byl to ředitel a máš kolejní –Severus Snape.

„Ale Severusi, nemá smysl si to dál vyčítat. Madam Pomfreyová je zkušená pečovatelka. Jistě ví co dělá a když říká, že to nemůže trvat dlouho, má pravdu.“

Druhý muž mezitím přecházel kousek od mé postele, mlčel a nejspíš přemýšlel.

Ředitel stál kousek od něho a díval se svýma hlubokýma očima. Jeho hlas mi byl velmi příjemný a uklidňující. Měla jsem pocit, že když je tady, nemůže se mi nic stát.

Byla jako přístav uprostřed mlhy, kdy nevíte, co čeká třeba jen krok před vámi.

Pak se ale mistr lektvarů zprudka zarazil na místě.

„Jenže to není žádná omluva Brumbále! Kdybych tohle udělal pokaždé a pak si řekl, že se nic nestalo, mohlo by to mít strašlivé následky a vy to víte.“ Řekl temně.

Tohle mě zarazilo, o čem to ti dva vlastně mluví?

Aha, nepochybně si Snape vyčítá, že nezabránil tomu, aby Nevillovi vybuchl ten kotlík. Ale vždyť nám přeci říkal, že se to může stát, jen pak musíme být dost rychlí a všechno nechat zmizet dřív než se stane něco dalšího.

Tohle vážně nebyla jeho vina, tak jak si to mohl myslet?

„Ano vím, ale už jsi udělal dost.“ Mluvil ředitel dál.

„Nemá smysl se obviňovat a přemýšlet o tom, co bychom měli udělat. To se dá vždy jen do okamžiku, než je na čase něco podniknout, chlapče.“

Při těch slovech k němu Brumbál přistoupil o něco blíž a naposledy si jej bedlivě prohlédl.

„Pane Malfoy.“ oslovil najednou Snape někoho dalšího.

„Pane profesore, pane řediteli.“ Odpověděl mu afektovaně zmiňovaný student.

Snapeův hlas už byl zase tak chladný a nedostupný.

Uzavřel se  do sebe, krátce pokynul řediteli a odešel ještě za madam Pomfreyovou, aby se poptal co je nového.

Albus Brumbál také přivítat mojí návštěvu a vybídl hocha, aby se klidně posadil. Draco tak učinil a byl trochu v rozpacích.

Ředitel se omluvil a odešel do své pracovny za dalšími povinnostmi.

Zůstala jsem tam sama jen s Malfoyem. Nebylo to nijak moc příjemné. Stále jsem ještě nechtěla dát najevo, že jsem vzhůru a tak jsem jen odpočívala.

Zase jsem se vznášela někde v prostoru a spánek mě nenápadně pokoušel nalákat do své sítě.

Pomalu jsem zase upadala do toho známého stavu a zapomínala na vše kolem. Nic důležitého se tu nedělo a nějaká návštěva v této „nafoukané“ podobě mi byla ukradená.

Hermiona za mnou přijít nemohla, alespoň ne teď.

Těsně před usnutím mě ale zburcovalo vrznutí dveří. Madam Pomfreyová mi šla dát nějaký lék a natřít obličej mastičkou, ještě se nezacelil úplně.

Její léčení totiž nebylo úplně účinné, protože některé složky elixírů a bylin mezi sebou vytvořili jakési krátkodobé svazky a odmítali plnit svou úlohu naplno.

Snape vyšel hned v závěsu za ní a mávnul na Draca, že teď by bylo asi lepší, aby odešel.

Znovu jsem se lekla, protože než to chlapec udělal, dotkl se mé ruky a řekl,že pak zase na chvíli přijde.

To určitě, ale nohama na před by to bylo lepší. Byla má drastická myšlenka.

„Vodu.“ Řekla jsem tiše, stále obklopená tmou, která mě lákala k sobě.

Měla jsem žízeň.

Draco ovšem strnul, slyšel mě. Chvíli bylo ticho a pak zavolal přes celou místnost na ty dva, kteří k nám pomalu přicházeli.

„Ona se probudila!“

V mžiku už byli u mě a ošetřovatelka semnou lehce třásla.

„Slečno?“

„Chtěla… bych se na-napít.“ Vysoukla jsem ze sebe ztěžka.

„Ona je vzhůru!“ byl další Dracův výkřik. Vítězoslavně.

Pokusila jsem se otevřít oči.

„Aauůůgha.“ Zasténala jsem a rychle je zavřela.

Moc to bolelo, nemohla jsem se dívat, prostě to nešlo.

Lékouzelnice mě zatlačila do postele a vrazila mi do ruky sklenici s nějakou tekutinou.

„Pijte.“ Přikázala mi.

Tohle mi chybělo, volné a dlouhé doušky vody. Po třech dnech jsem konečně mohla vnímat něco tak obyčejného. Pak mi sklenici zase vzali a někdo se nade mnou naklonil.

„Musím se vám teď podívat na oči, bude to jen chvilka, slibuji.“

Přikývla jsem.

Její jemná ruka mi postupně rozevřela obě víčka a chvíli je zkoumala. Slzy se mi hrnuly z očí a stékali na pyžamo. To bylo dobře.

„Uhm, není to nic vážného, ještě den a budete zase jako předtím.“ Řekla mi úlevně. „Chce se vám ještě spát?“ zeptala se.

„Myslím že ne.“ Byla moje odpověď před tím, než jsem položila hlavu na polštář.

Někdo si tiše povzdechl.

Pak byl Draco vyhnán a madam Pomfreyová mi natřela další krém na rány a na zavřené oči. Co se stalo s profesorem Snapem jsem nevěděla.

Nevěděla jsem už o ničem.

Svět se semnou zhoupnul a já byla opět ne prahu temna.

 

Další den ráno už jsem byla normálně vzhůru a při plné síle. Oči už mě nebolely a tak jsem mohla sledovat vše kolem.

Ošetřovatelka měla velkou radost a dokonce se mnou chvíli vtipkovala o tom, za jak dlouhou dobu mě tu zase uvidí. Byl to teprve týden, ale i tak jsem jí přidělávala práci, nejen kvůli sobě, ale i kvůli ostatním. Zabinyho jsem přeci zaklela já.

Zmeškala jsem většinu předmětů, ale naštěstí nehrozilo, že by se to mělo ještě zopakovat, takže jsem dopracovala všechny úkoly, které mi ještě zbývaly a které obstaral náš kolejní.

Jenže po tom, co jsem dopsala i poslední esej jsem se začala nudit.

Ostatní byli buď na vyučování a nebo se báli přijít. Hermiona tady byla jen jednou a tajně, bylo to pro ní nebezpečné, ale přeci jen si našla čas.

Vyprávěla mi o tom, co se stalo a že ostatní tu byli jen chvíli, protože to nebylo nic vážného. Vzkázala mi omluvu, kterou mi posílal Nevill. Byl z toho také trochu špatný, protože to byl jeho kotlík. Jenže představa, že by mi to měl říct osobně a nebo že by tady mohl narazit na někoho ze Zmijozelu ho tak trochu paralyzovala. On se skutečně bál našeho profesora lektvarů a po tom, co jsem viděla, jsem se mu nemohla divit. Draco Malfoy také nepatřil mezi oblíbence. Hermiona mě ale ujistila, že ke mně nic podobného necítí. Naznačila mu, že nejsem jako oni a ubezpečila ho, že mu neutrhnu hlavu jako někdo, přesto se bál přijít. Co kdyby tady někdo z nich byl?

Nasmáli jsme se u jejího popisu první hodiny obrany proti černé magii. Tak přeci jen se ukázalo, že nový profesor nemá jen směšné jméno. On byl směšný celý.

Největší překvapení ovšem teprve přišlo v podobě další návštěvy.

Lucius Malfoy, člen správní rady a přítel mého otce.

Od svého syna už se dozvěděl, co se stalo a tak mi přišel osobně říct, že je vděčný za to, že jsem mu pomohla. Tím že jsem mu rozetřela tu bylinu po spáncích jsem totiž zmírnila účinky a zabránila pozdějšímu vytvoření jizev.

K vyjádření díků používal mnohá květnatá a podmanivá slova. Dokonce mi přinesl i malý dárek, jako poděkování.

Zase se vnucuje..ach jé. no neměla jsem nechat Draca přeci jen aby se o sebe postaral sám?

Tohle jsem za to vážně nečekala..brrr..

Nakonec vše završil vzkazem od mých rodičů, kteří byli o celém incidentu spraveni.

„Vašeho otce a matku velmi potěšilo, když se dozvěděli, jak jste Dracovi pomohla. Ani nevíte, jak jsme vám teď zavázáni, je to skutečná čest. Zrovna vy.“ Mluvil strojeně a úlisně.

„Rodiče vám posílají tento dopis, slíbil jsem, že se osobně postarám o jeho doručení. Konečně, jako člen správní rady mám právo navštěvovat Bradavice.“

V té jeho poslední větě jsem rozpoznala skoro i skrytou pohružku mé matky. Ale bylo tomu tak? Myslel to dvojsmyslně a nebo se jen tak naparoval.

Co mě to ovšem tak překvapuje, to že mě hlídají i tady bylo jasné od začátku.

Přeci jen i jeho návštěva skončila. Rozloučil se semnou a pak konečně odešel.

Zase jsem se volně nadechla, ta jeho přítomnost mi naháněla husí kůži. Tak nepříjemné to vždy bylo.

Dopis, který jsem svírala v ruce mi ovšem na klidu nepřidal. Tak jsem se tomu postavila hned a čelem. Třeba to nebude tak hrozné…

 

ří

Port-Airower

Londýn

Odetto,

 

Nebudu se ti zde dlouze vypisovat, protože matka ti napíše dopis koncem týdne.

Chtěl bych ti jen říct, že jsem na tebe pyšný.

Potkal jsem dnes na úřadu mého přítele Lucia. Řekl mi o tom, jak jsi pomohla jeho synovi. Skutečně jsem rád, že vy dva spolu vycházíte. Nezastírám ani, že tento akt přátelství mezi vámi nás všechny potěšil.

Je příhodné, abys se stýkala jen s těmi lepšími a ten chlapec ti v tom jistě pomůže. Drž se ho a snaž se mu zavděčit.

A Odetto, pokus se nedělat žádné hlouposti.

Nezapomínej na to, že jsi de Lator.

 

Se vší úctou

                        G.B. de Lator.  

 

Omyl, tak to bylo ještě horší…napadlo mě.

07.10.2007 04:06:31
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one