Darlen, Cernice, Hance, Ifuldě, Giner a Peťce.... protože jsem jim ještě nic nevěnovala a oni jsou věrní čtenáři.. :-)
Pak taky Kláře a Zuzce, protože to tajně čtou a nechtějí mi přiznat že se jim to líbí :-X
a nakonec všem protože si vážím toho, že obětujete svůj čas na něco tak bláznivého, jako je má milovaná Joe....Snad jsem nezapoměla na nikoho.
Budete mi chybět.
Vaše Breila.

„Isabello!“ vytrhl mě z přemýšlení.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a schovala dopis pod polštář.

„Isabello, já jsem za tebou přišel každý den, jenže ty jsi spala. Teď už je ti dobře?“ vychrlil ze sebe.

„Jasně že je, jsem v pohodě.“

„Tak to je fajn. Snape říkal, že na lektvarech něco vybuchlo. Jsem rád, že se to nestalo nám, já bych totiž asi nevydržel, kdyby se tak rozčiloval na mě. Víš já se ho trochu bojím.“

„To je v pořádku, všichni se ho asi tak trochu bojí.“ Vysvětlila jsem netrpělivě, pak jsem rychle přešla na to co mě zajímalo víc. „Ale ty jsi říkal, že se zlobil? Ale proč a na koho? A kdy vám to vlastně říkal?“

Alex se potěšeně uculil, že mi to může říct, bral to jako výsadu, povědět mi všechny novinky.

Ne že by se toho snad za čtyři dny stalo nějak moc. Přesto mě udivilo, když mi můj malý zmijozelské kamarád vyprávěl o schůzce pro prváky, kterou náš kolejní uspořádal po tom výbuchu.  Sice někteří ze starších studentů říkali, že to tak dělá vždy, ale nemohlo mi uniknout, že tentokrát to trochu urychlil.

Když se to tak vezme, náš profesor trávil ve společenské místnosti více času než obvykle. Ale kdo by se tomu také divil, vždyť naše kolej více než ty ostatní, projevovala jisté sklony k sebe destrukci a měla tak trochu tvrdší zvyky než jinde. To že s námi trávil více času než ostatní profesoři ve svých kolejí, bylo i strategické.

Samozřejmě po dobu, kdy tam nebyl, nás měli pod dozorem obrazy, v případě nebezpečí by se to dozvěděl velmi rychle. To že krb byl vybavením pokoje, také nebyla náhoda.

Co by tomu asi řekli rodiče? Otec mě nejednou potrestal za špatné způsoby. A Snape nemohl být jiný, vždyť  byl na tom Malfoyovic večírku, tam přeci byli jen ti vybraní. Většinou čistokrevní a navíc všichni rozhodně znalí dobrým způsobům.

Pravda ovšem je, že pokud by jsme byli neklidní, nikdo by neriskoval přijít pozdě. U nás by to mohlo rozhodnout o mnohém.

„…a když skončil, povídal mi pak jeden můj spolužák, Edic, že prý toho kluka, kterému to bouchlo málem stáhnul z kůže. Křičel na něj nejmíň půl hodiny ve svém kabinetě o tom, že je neschopný a že přeci všechny varoval, aby tam přidávali jen to, co bylo otestované.

Když pak vyšli ven, byl ten kluk úplně bez sebe, celý se třásl a byl bílý jako křída. Brr..to já bych asi nesnesl…a Snape pak někam zmizel.“ Dokončil své vypravování.

„Myslíš, že ho proklel?“ zeptal se nevině, ale mě neušlo, že ta představa ho nejen láká, ale i děsí. Trochu mi to přišlo líto. Ten chlapec nebyl zmijozel úplně, ale přesto už se na něm týdenní pobyt v této koleji začínal podepisovat.

Jakási chladná lhostejnost a pobavenost s neštěstím druhých, najednou mi bylo smutno. Alex byl skvělý kluk, ale nechtěla jsem, aby se z něho stal další Draco, nebo Zabiny. To ne, on ne.

„Alexi.“

Zarazil se a jen se ne mě díval.

Najednou, ani nevím jak mi po tváři stekla slza. Jediná kapka a důkaz mého smutku.

Měla jsem pocit, že to chlapec pochopil.

Slaná perla dopadla na pokrývku, navzájem jsme si hleděli do očí a pak malý přítel sklopil hlavu.

„Promiň.“ Šeptl mi.

Celou tu dobu svého vypravování seděl u mě na posteli a teď, když jsem ho měla tak blízko, udělala jsem něco, co nikdy dřív.

Natáhla jsem se a objala ho. Lehce jsem ho sevřela a on mi to po chvíli o to pevněji opětoval. Neplakal, to ne, ale potřeboval nějakou útěchu. Vlastně, když se to vezme takhle, tak já taky.

Ještě nikdy jsem nikoho neobjímala, jak hezké bylo toto gesto.

Proč jen moji rodiče byli tak chladní. Lidské teplo, vždyť je to tak příjemné, celý svět pak neznamená nic.

Když se pak odtáhl, byl už jeho výraz jiný.

„Promiň, nechtěl jsem být jako oni.“

„To nic. Není to lehké, já vím.“ Řekla jsem smutně.

„Víš já vážně nechci být takový až vyrostu, jen jsem mezi ně chtěl zapadnout.“

„Alexi, my nikdy nezapadneme. Můžeme se chovat a hrát stejně jako oni, ale nikdy nesplyneme tak, aby to bylo opravdové.“

To už i chlapec zvážněl a jeho oči dostaly skutečný nádech stesku.

„Co mám dělat?“ zeptal se trochu zoufale.

„Musíme přežít.“ Odpověděla jsem prostě.

Znova mě objal a mě to překvapilo. Nečekala jsem to a navíc jsem na to nebyla zvyklá.

„Ty jsi vážně anděl.“

„Cože jsem?“ tak tohle mě pobavilo.

„No víš, když jsem tě viděl poprvé, přišla jsi mi jako nějaký anděl. Prostě jsem si nemohl pomoct. A pak, když se Moudrý klobouk rozhodoval kam mě pošle, přál jsem si, abych mohl být s tebou, řekl jsem mu to. Nezlobíš se?“

„Ne, nezlobím.“ Zašeptala jsem pro změnu já přiškrceným hlasem.

Usmál se na mě a pak jen nerad se rozloučil.

„Už musím jít, abych nepřišel pozdě. Ale uvidíme se večer.“

„Večer.“ Opakovala jsem po něm omámeně.

Těsně u dveří se ještě otočil. „Já,…děkuju ti.“  S tím vyběhl ven a mě zanechal v naprostém zmatku.

Merline, já jsem to zavinila. On sem vážně nepatřil, proč jsem jen tenkrát něco vůbec říkala. Já ho zničila.

Je to má chyba.

Smutek v tu chvíli naplnil mou mysl. Chtělo se mi brečet, tak moc jsem chtěla být někde daleko.

Dojmy toho dne na mě zapůsobily naplno a já jen tiše ronila slzy do polštáře. Dlouho mi stékaly po tváři a já si jich nevšímala. Byla to má vina.

Ten chlapec nepatřil do Zmijozelu a já podepsala jeho rozsudek na sedm let. Jedinou útěchou mi mohlo být, že klobouk by ho tam snad neposlal, kdyby tam opravdu nepatřil. Ale jak jen si tohle někdy budu moct odpustit?

Objala jsem polštář a pod ním jsem nahmatala můj dopis.

Další důvod proč jsem se chtěla ocitnout někde daleko. Zapomenout tak na všechno a prostě jen být.

Měla jsem vždy všechno, co jsem chtěla a přesto jsem zoufale toužila jen po jediném. Chtěla jsem se nadechnou a jedinkrát cítit volnost. Žádná pravidla a předpisy. Prostě nic. A pak kdo ví, třeba umřít. Dokud žijí moji rodiče a dokud já jim patřím, nebudu volná.

Další slza zmáčela hustý rukopis mého otce.

Políbila jsem jej a pak roztrhala na kusy.

Má nitrobrany byla jako štít, ukryla jsem se za ní a nechala sebou prostoupit mé temno, mou mlhu. Zahrabala jsem a zakryla vše, co tak moc bolelo, nebo skličovalo. Dnes na to není to správné místo.

Tohle mi vždy pomohlo. Byla jsem smutná a nešťastná, ale má hradba nicoty mi pomohla to snést.

Madam Pomfreyová za mnou přišla asi půl hodiny po odchodu chlapce. Přinesla mi mé poslední léky a dovolila mi, abych si sama natřela obličej mastí.

Po zraněních, ani po něčem jiném už nebylo ani stopy. Vyléčená jsem se mohla večer vrátit do společenské místnosti, zpět do hadího doupěte, mezi lži přetvářku a mou vlastní bolest.

Jen jediné mě zahřálo, a to vědomí toho, že jsem Alexe nenechala jít tou samou cestou. On měl na výběr a i když se rozhodl pro mě, nenechám ho padnout.

Jeho ne.

 

Po večeři, kterou mi ještě naposledy přinesla ošetřovatelka, jsem si sbalila pár věcí, co jsem tam měla.

Knihy, které mi tajně přinesla Hermiona a nějaké dárky od ostatních. Pansy se dokonce překonala a sehnala mi květiny, jak milé gesto. Čichat jsem k nim samozřejmě nezkoušela, tak moc jsem jí nevěřila. Nepochybně to beztak udělala jen kvůli Dracovi.

Zatracení Malfoyovi. Řval démon uvnitř mě. Copak se jich nikdy nezbavím?

Když už jsem ovšem přemýšlela o Malfoyových, málem jsem zapomněla, že i od Dracova otce jsem dnes dostala dárek.

Našla jsem ho na nočním stoku, hned vedle postele. Stále byl zabalený.

Většinou jsem měla vždy dost odvahy, ale tentokrát jsem přeci jen zaváhala a neotevřela ho. Nemohla jsem, bylo to až moc skutečné a já ještě nějakou chvíli chtěla jen snít.

Strčila jsem ho do kapsy hábitu a předstírala, že nic takového neexistuje.

Madam Pomfreyová mě pak konečně propustila a jen tak dobrácky řekla, že snad už mě tu nepotká.

Měla pravdu na první týden jsem tu byla skoro pečená, vařená. O výsledcích mé práce raději pomlčím.

A stejně si to Zabiny zasloužil, varovala jsem ho!

Na chodbách už moc studentů nebylo, skoro všichni byli ve svých kolejních místnostech. Modlila jsem se, abych někde po cestě nenarazila na Snapea, toho jsem vážně nechtěla potkat.

Ještě pořád jsem měla v hlavě mé poslední dvě setkání s ním a ani jedno nedopadlo nikdy dobře.

Nejdřív jsem ho omylem omráčila a odhodila několik stop daleko na zeď a pak jsem zase nechala vybuchnout dva kotlíky, které zranily další.

Připouštím, že to druhé nebyla moje vina, ale mohla jsem tomu zabránit. Viděla jsem co se děje, ale v tu chvíli, jako bych zkoprněla.

Oddechla jsem si, když jsem bez úhony dorazila ke vchodu do našeho „hnízda“. Jaká úleva, neštěstí tedy bylo pro dnešek zachováno stranou.

Řekla jsem heslo a stěna mě bez potíží vpustila dál. Místnost na ní byla stejná jako vždy, vyzdobená v příslušných barvách a mírně přeplněná.

„Is!“ vykřikl zase někdo. Ani jsem nevěděla ze které strany to bylo, ale o tom kdo to vyslovil nemohl být pochyb.

Naposledy jsem vydechla a připravila se na to nejhorší. Posilnila jsem svou mysl a co nejpřirozeněji se usmála.

Draco tu byl hned.

„Tak už tě ta stará čarodějnice konečně pustila co?“ přivítal mě.

Pokrčila jsem lhostejně rameny.

„Ale že jí to trvalo.“ Pokračoval bledolící chlapec, pak se otočil a usmál se na Pansy, která seděla v jednom z hlubokých prošívaných křesel. Rozzářila se jako nějaké strašidlo před svou obětí a buldočí tvář prozrazovala štěstí. Smála se jeho vtipům a osočování ostatních, tohle nebylo výjimkou.

Pak jsem uviděla Alexe, seděl v hloučku svých přátel.

Všechno se ve mně najednou sevřelo a dělalo kotrmelce.

Tohle je má vina…problesklo mi zase hlavou a na chvíli se mi blýskl smutek v očích, naštěstí to nemohl vidět nikdo, snad jen on. Kývl mi na pozdrav, ale víc už nic. 

Musíme oba hrát své role…musíme přežít… to byla slova, která jsem mu řekla.

I on musel přežít. Chápala jsem to a přesto ten krátký okamžik, kdy mě dnes na ošetřovně obejmul, slovy jsem to popsat nesvedla.

Zatlačila jsem to ale do sebe a překryla hradbami ničeho, tohle nedovolím nikomu vidět. Jemu by to mohlo ublížit a to nechci. Víc už ne.

Někdo si odkašlal. Byl to divný zvuk, poněkud se mi sem nehodil.

Podívala jsem se doprava od sebe a pochopila jsem proč. Není divu, že jsem ho nikdy na chodbě nepotkala, vždyť byl celou dobu tady. No ano, náš profesor trávil většinu volného času s námi.

Strategie

Stačila chvíle, kdy jsem ho viděla a všechno se to vrátilo zpátky. Ten nepříjemný pocit toho, co jsem udělala, napadení učitele, neschopnost při hodině. Musel se na mě strašně zlobit.

Nevydržela jsem čelit jeho pohledu, zem byla přijatelnější. Protože mlčel a nic neříkal, hned jsem se Dracovi omluvila, že si jdu odnést věci do pokoje a vytratila jsem se. Vlastně jsem skoro utekla. Zpět sem rozhodně nemohla, nemohla jsem být někde poblíž. Určitě se zlobil.

07.10.2007 04:07:23
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one