Kapitola 18. Tajná schůzka

Nemohla jsem si pomoct tak vám přidávám ještě jednu kapitolku jako bonus. Je to za díl, který bych jinak uveřejnila zíztra, ale protože to nejde.....
Tak vám to dávám teď...moje překvapení pro vás.. :-) snad se bude líbit a vy budete napnutí a budete se těšit na další.. (já vím jak zmijozelské :-D)
Breila
PS: věnuji to mojí mamce, protože se o mě "stará" a podporuje mě, pokud zaváhám...

Joe byla po zbytek večera zalezlá ve svém pokoji a přemýšlela o všem, co jí přinesl první týden v Bradavicích.

Rozhodně nemohla říct, že by tento čas strávila nějak nudně, vždyť skoro pořád se kolem ní něco dělo.

Dalším kladem, který shledala na svém dobrovolném uvěznění se v pokoji byl, že zatím co se vyhýbala profesoru Snapeovi, měla konečně čas  trochu si to tu vyzdobit.

Ne snad moc, protože hlavním plánem bylo jít ven a pokusit se najít nějaké květiny. Pro zatím jen seděla na zemi a načrtla pár uhlových skic. Rodiče trvali na tom, že tak jako v dřívějších dobách, měla by být i ona zběhlá v kreslení a hudbě.

Jedno by se jí tyto vlastnosti mohli hodit. Přeci jen správná manželka nějakého čistokrevného kouzelníka musela umět mlčet a vystupovat důstojně. Vždy stát při manželovi a dělat mu radost. Sama ovšem zůstává v pozadí. Toto byl jen další stupeň toho, jak pobavit nebo potěšit hosty, či rodinu.

Malovala docela obstojně, ačkoliv stále se měla co učit, přeci jen, to nebylo tak nejhorší. Své práce postupně propracovávala a netrvalo dlouho a měla před sebou krásné obrazy třeba Bradavického hradu, jak jej viděla poprvé.  Nebo některých dalších míst, které si oblíbila. Portréty nekreslila, raději už od toho upustila, přeci jen, kdyby je našel někdo nepovolaný, mohlo by to špatně skončit. I s tím měla své vlastní zkušenosti.

Jednou, když byla ještě menší, nakreslila portrét jedné ženy, kterou viděla kdysi na mudlovské ulici. Byla už starší, ale v její tváři bylo něco milého, co jí uchvátilo.

Když ovšem své dílko přinesla otci ukázat, ten jej roztrhal a pak jí pořádně vynadal, že jí to neučil pro to, aby malovala nějaké mudlovské šmejdy.

Tolik tedy k malování portrétů.

Když měla hotovo začala se trochu nudit. Seděla ve svém samostatném pokoji a přemýšlela, jestli ten člověk už odešel. Vážně se mu bála přijít na oči, snad aby se zas nerozčílil.

Alex jí totiž jeho rozhovor s tím hochem – Nevillem, popsal tak dobře, že by se ani nedivila, kdyby příště seřval i jí. A že uměl křičet.

Tak místo toho jen lelkovala a nakonec to vzdala a šla se umýt a spát.

To bylo rozhodně lepší, jen prosila Merlina, aby si jí o ničem nezdálo.

Jenže na neštěstí její poslední myšlenka patřila právě tomu profesorovi, kterému se tak vyhýbala a tak jí pronásledoval i ve spánku, kde na ní hulákal a nebo se měnil v nosorožce a honil jí po celém hradě.

Ráno uvítala skutečně s nadšením…

 

Bylo pondělí, další školní den.

Probudila jsem se mezi prvními. Opatrně jsem tedy vstala a vydala se do koupelny.

Studená voda mě probudila dokonale, vlasy jsem si vyčesala nahoru, aby mi nepřekážely. Popadla jsem brašnu s věcmi, byla tak nacpaná, že se sotva dala zavřít. Do ruky jsem ještě vzala dvě knihy, které jsem měla z knihovny a pak, aniž bych čekala na ostatní, seběhla jsem na snídani.

Sedla jsem si ke stolu a jen vyčkávala než dorazí ostatní. Kluci asi zase zaspali, ale to mě ani nepřekvapovalo. Oni vždycky skoro zaspí.

Ron má tak tvrdé spaní. Když jsem ho naposledy budila na řádu tvrdil mi, že byl nějaký přesun času na letní, nebo jak a tak má ještě hodinu. On je vážně schopný všeho.

Ale byl u toho vážně roztomilý.

- ne nebyl! Co mě to zase popadlo. Nebylo to hezké. Vždy´t mluví ze spaní! -

Jako by snad na tom záleželo…

­- Přestaň -

Je to jen kamarád, opakovala jsem si pořád dokola. Jen kdyby to někdy zabralo. Co by tomu řekl Harry, nebo ostatní?

Místo uvažování o Ronovi jsem si raději nandala snídani a začala přemýšlet o tom, jak těžkou práci zastávají skřítkové. Snad kdyby ostatní viděli, co všechno musí dělat, třeba by změnili názor. Přeci je nemůžeme využívat, to není správné!

„Ahoj Hermiono.“ Oslovil mě někdo.

„Ahoj Neville.“ Usmála jsem se na oplátku. „Tak jak ti je?“

Chlapec se zatvářil trochu zaraženě. Skutečně mi ho bylo líto. Snape na něj strašně řval a přitom za to ani nemohl.

„No, už je to dobrý.“ Podíval se vystrašeně k učitelskému stolu, naštěstí tam mnoho lidí také nebylo.

„Nemluvila jsi s tou holkou?“ zeptal se nejistě.

„Myslíš Joe?“ ztišila jsem hlas, aby to nikdo neslyšel, „Byla jsem za ní na ošetřovně. Včera jí propustili.“

„A je jí už dobře? Totiž, vyřídila jsi jí mou omluvu?“ zbledl.

„Je v pořádku Neville, vážně to nebylo nic vážného. Je mi líto, že na tebe Snape tak křičel, to nebylo správné.“

„Uhm, zasloužil jsem si to.“

„Co to povídáš? Byla to přeci nehoda!“ rozčilila jsem se.

„No jo, ale mohl jsem za to já.“

„nemá smysl se obviňovat, jak jsi mohl vědět, že ty kameny budou vadné?“ konejšila jsem ho. „No vážně, hlavu vzhůru, vždy´t se toho tolik nestalo.“

„Když myslíš.“ Řekl mi sklesle. To mi bylo vážně ještě víc líto, ale napadlo mě jen jediné řešení, které by mu pomohlo. A možná nejen jemu.

„Poslyš Neville, mohl by jsi dnes po obědě přijít do knihovny? Chtěla bych s tebou mluvit, něco bych ti ráda ukázala.“ Zeptala jsem se naléhavě.

Chvíli na mě jen koukal, ale pak souhlasil.

„Tak,…tak dobře. Já tam přijdu.“

Naposledy jsem se na něj usmála a rychle jsem vyběhla ven, musela jsem ještě něco zařídit.

 

Den mi pak utíkal pomalu, ne snad, že by mě to nebavilo, ale těšila jsem se na odpoledne. Jestli se mi tohle podaří, možná bych jednou mohla přesvědčit i Harryho nebo Rona.

Když sem se na ně ale podívala, musela jsem uznat že to nebude tak jednoduché.

Oba hráli tajně pod lavicí nějakou hru od Freda a George a rozhodně se netvářili, že by je zajímalo něco dalšího. Snad krom dvojice holek, které se na ně uculovaly.

Otočila jsem oči v sloup.

Vážně, kdy tihle dva vyrostou..

„No tak Rone, Harry, dávejte přeci pozor.“ Vytkla jsem jim.

„Ale Hermiono, od čeho máme tebe.“ Odpověděl mi s úsměvem, což mě ještě víc naštvalo.

„To by mě zajímalo, jak chcete vypracovat svoje úkoly, protože já vám zápisky ž nepůjčím!“ odsekla jsem. Snad alespoň tohle zabere.

Nezabralo.

 

Odpoledne jsem oběd doslova zhltla.

Nemohla jsem si pomoct a tak jsem tu a tam pokukovala ke zmijozelskému stolu. Jenže ten, koho jsem hledala, tam nebyl. Proč vlastně?

Kluci byli trochu překvapení, že s nimi nezůstanu déle, ale potřebovala jsem tam jít sama. A navíc jsem na ně byla ještě pořád naštvaná, že nedávali pozor.

Copak vážně spoléhají na to, že jim vždycky někdo pomůže? Proč aspoň jednou nedávají pozor? Vždyť je to tolik poučné.

Nevill na mě už čekal před knihovnou. Byl trochu nervózní, protože nevěděl, co ho čeká, ani proč jsem ho požádala, aby přišel.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem ho a on mi odpověděl.

„Hermiono, proč jsme se měli sejít zrovna tady?“ zeptal se po chvíli.

„No víš, sem moc lidí nechodí a pak..to uvidíš. Tak pojď.“ Vyzvala jsem ho a pomalu ho táhle za sebou.

Cestou jsem se rozhlížela, abych náhodou na někoho nenarazila. Naštěstí, byli všichni ještě na obědě, tak to nebylo nikomu podezřelé. Madam Pinceová byla v oddělení s omezeným přístupem, kde pomáhala nějakému sedmákovi s hledáním učebnic pro Přeměňování.

Zašli jsme do poslední uličky, kde byly spisy převážně o jasnovidectví. Nevill na mě jen dál nechápavě zíral, když jsem se zastavila u zašlého portrétu na konci.

Byla na něm nějaká žena, stará a scvrklá jak sedí u hostinského stolu. Jak odporné, skoro mi připomínala tu starou čarodějnici Trelawneyovou. Brr..

„Hermiono, proč-?“ nedokončil.

Místo toho jsem totiž přejela mlíčkem a palcem obraz v příslušném směru a on s mírným puknutím odstoupil.

„Vysvětlím ti to pak.“ Zašeptala jsem a už sem ho strkala dál za obraz. Byl chudák naprosto zmatený.

Když jsme oba prolezli dovnitř, zavřela jsem za námi. Nevill tiše zakňučel.

„To je v pořádku Neville.“ Uklidnila jsem ho a pak po tmě nahmatala svojí hůlku. Opatrně jsem jí rozsvítila slabým Lumos. Porozhlédla jsem se kolem a o něco víc vzadu jsem našla, co jsem hledala. Schoulená do křesla tam tiše seděla Joe.

Skoro to vypadalo, že spí.

Věděla jsem, že tahle místnůstka je naprosto tajná a skoro nikdo o ní neví. Vlastně to, že jsem jí našla já v prvním ročníku, byla náhoda. Sem se schovávali hlavně ti, kteří nestrpěli ustavičné dýchání za krk naší knihovnicí.

Místnost byla spoře osvětlená a zakouzlená tak, aby ven neproniklo nic, co se tady říká. To prý, aby nebylo slyšet, že se tu někdo učí, nebo si čte to, co nesmí.

Pro jistotu jsem ovšem vchod ještě jednou zakouzlila a pak mávla  hůlkou. Světla přibylo.

Joe sebou trhla, jako by se probudila a pak i Nevill, když uviděl jí.

Usmála jsem se na ní. Vypadala poněkud překvapeně.

„Hermiono, proč jsi mi poslal vzkaz? Stalo se něco důležitého?“ vyptávala se naléhavě. „Je něco v nepořádku?“ další starostlivá otázka. Pak její pronikavé oči spočinuly na mém kamarádovi.

„To je Nevill, ještě se asi neznáte.“ Představila jsem je. A znovu mě jen překvapilo, kolik vrozeného taktu a ohleduplnosti může mít někdo, kdo je zmijozel.

„Ahoj Neville, já jsem Isabella, ale přátelé mi říkají Joe.“ Ujala se slova.

„Nevill,… Nevill L-Longbottom.“

„Jsem ráda, že tě poznávám. A je mi líto, že na tebe Snape tak křičel kvůli tomu kotlíku, ale on to tak nemyslel, za to ty přeci nemůžeš. Jen jsem nebyla dost rychlá.“ Řekla přímo.

Ona je vážně senzační. Jek někdo takoví může skončit až tam? Mezi těmi budoucími smrtijedy?

„Já, promiň.“ Zkormouceně se zadíval na podlahu.

„Nic se neděje, vlastně to bylo docela fajn. Víš, že kdy ležíš na ošetřovně, jsou na tebe ostatní najednou hodnější.“ Nadhodila a pak jsme se všichni dali do smíchu.

„Jak to že nejsi jak ten Malfoy? Vždyť se přeci znáte, všude chodíte spolu.“ Zeptal se zase on nechápavě.

„Víš já,… občas prostě nemáš na vybranou.“

„Jsi vážně statečná Joe.“ Řekla jsem.

„Ne.“ Odporovala trochu smutně. „Jen jsem jako oni. Tedy, v některých věcech.“ Chvíli bylo ticho, protože její slova byla upřímná.

„Neříkejte to prosím nikomu. Já musím hrát svojí roli, jestli chci zapadnout. Oni si musí myslet, že tam patřím, proto se na mě prosím nezlobte, když řeknu nebo udělám něco, co by se vás mohlo dotknout.“

„Ale proč?“ nechápavě se optal Nevill.

Pokrčila rameny a pak se jen znovu usmála.

„Někdy prostě není na výběr.“ Odmlčela se. „Souhlasíte?“

„Ano.“ Odpověděli jsme oba najednou.

Pak se její obličej ale projasnil. „Myslím, že bychom se tím ale mohli ještě pobavit.“ Řekla poněkud tajemně. Tím naprosto upoutala naší pozornost.

„Tak si na to sedneme.“ Vybídla jsem je a když jsme tak učinili, vysvětlila nám, co má v plánu.

Bylo to geniální a navíc by to pomohlo tak nějak všem, teda jak se to vezme. Nebo spíš, pomůže to i jí k „přežití“ jak to nazvala.

„Tak dobře.“ Souhlasili jsme.

„Jsem zvědavá jak se zatváří.“ Byla má poslední slova.
07.10.2007 04:08:43
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one