Ahojky,
dnes jsem byla na pár hodin v Praze, protože jsem si musela něco vyřídit....Mám tu tedy takovou odměnu,
ale další kapitola bude až někdy po 1.9. kdy se vracím už na stálo, tak to ještě vydržte..prosím.. :-)
Dneska je to kratší, ale snad pochopíte proč a snad se bude líbit i tak...

děkuju za komentáře a zatím ahoj B.

PS: věnuji to Kay, protože si myslela, že na ni nepřijdu :-P Jinak všem kdo se nemohli dočkat a nakoukli sem..

Být zmijozel mělo občas i své výhody.

Totiž jako právoplatná členka této koleje jsem dřív, nebo později musela přijmout některá pravidla.

Draco mě možná chránil, ale abych zapadla, musela jsem vzbudit  dojem toho, že sem patřím. Museli mi uvěřit, že to myslím skutečně a já předstírala vše tak, aby to bylo věrohodné. 

Mojí tajnou oporou se stala Hermiona a později i Nevill, ale i tak mi bylo těžko, když oba moji skrytí přátelé museli být součástí toho ohavného „přijetí“ do Zmijozelu.

Netrvalo to dlouho a školní život nás tři pohltil. Od soukromého rozhovoru v knihovně uplynul nějaký ten čas. Tu a tam jsme se potkali na chodbách a nenápadně se na sebe pousmáli, nebo jen tak v rámci možností letmo mávli rukou.

Pak, když už bylo jisté, že nám v našem plánu nic nebrání, udělali jsme všechno tak, jak to mělo být nejlepší.

 

 „Isabello,“ oslovil mě z ničeho nic, když jsem se k němu připojila před učebnou. Docela se mi to hodilo.

„Co je s tebou? Vypadáš nějak divně.“

„To nic, já jen, že jsem právě zahlédla toho hňupa, co mi podpálil kotlík.“ Konverzace začala, byl čas.

Nebelvírští po tomto prohlášení zbystřili. Zbývalo jen pár minut do chvíle, než se před námi otevřou dveře sklepení, kde jsme se společně učili lektvary.

Jediné co jsem tedy potřebovala zajistit, jsem dostala hned v zápětí.

Pozornost.

„Ty myslíš Longbottoma?“ ohrnul nad ním Draco nos.

Přikývla jsem a naoko velmi naštvaně sem pozorovala svého milého, ale tajného přítele.

„Tak se jmenuje?“ zvýšila jsem hlas ještě o malinko víc, to už všichni věděli, že se něco bude dít. Ti co stáli někde na cestě mezi mnou a Nevillem ustoupili.

„Já bych pro něj měla jiné a možná příhodnější jméno.“ Řekla jsem trochu sarkasticky.

Dracovi oči se rozzářily, málem jakoby mu někdo věnoval nějaký hodně významný, nebo cenný dárek.

Zmijozejští kolem se pochechtávali. Ach ano, jak snadné to bude.

„Jen idiot a moták dokáže všechno tak zpackat, viď ty jedna příšero.“ Vypálila jsem. 

Další salva smíchu.

„O co ti jde.“ Bránil se chabě.

„Ale, ale, snad by jsi se nerozbrečel, někdo na tebe udělal bů?“

„Hele já za to nemůžu.“

„To vykládej třeba puštíkovi, mě je to jedno. Já s tebou mám ještě nevyřízené účty.“ Po tom jsem lehce vytáhla svou hůlku a jen tak ledabyle, jsem s ní začala točit mezi prsty.

Nevill něco zamumlal a upřeně to sledoval. Snažila jsem se mu očima dát signál, že mě to mrzí.

„Jen do něj Is, na to se rád podívám. I když asi těžko by to mohlo být zajímavější než naposled.“ Zdůraznil Draco. „Zabiny by mohl vyprávět. Ale s Longbottomem by byla škoda se zahazovat, je jen o trochu víc než ten odpornej mudlovskej šmejd. Stejně jako celá jeho rodina.“

Zásah. Jeho slova provázel smích ze stryn mých hadů a pobouřené vrčení od nebelvírů.

Po tomhle Nevill zrudnul a už vytahoval hůlku, vlastně i á jsem se sotva udržela. Tak to bylo odporný, ten zatracenej Malfoy, tohle mu jednou spočítám.

„Snad by jsi se nevztekal.“ Držela jsem svou úlohu dál a popichovala chlapce.

„Takhle o mojí rodině mluvit nebudete.“ Bránil se a potýkal se s hůlkou zpříčenou v kapse hábitu.

„To nic Neville, nevšímej si jich, oni ti za to nestojí.“ Najednou přiběhla odněkud Hermiona.

„Ale koho to tu máme, že by další mudlovská šmejdka? Samozřejmě Grangerová, ta se vždycky zastává těch špatných.“

„Sklapni Malfoyi.“ Okřikli ho v zápětí Harry a Ron, kteří také narychlo odněkud přišli.

Mezi hady to zahučelo, to Crabbe a Goyle přišli dělat Dracovi strážce.

„Hele Pottere, co tě žere? My si tu jen povídáme, tak se do toho nepleť.“

Když měl za sebou své strážce byl najednou odvážnější.

„Nenavážej se do mých přátel.“ Zavrčel Harry.

„Byla to nehoda, Nevill přeci za nic nemohl!“ bránila ho Hermiona.

„Jejky, snad jsi taky nebyl v nesprávný čas na nesprávném místě?“ popichovala jsem. „Ale počkat, vždyť si byl přeci jenom ve škole, to je snad to nejlepší místo pro motáka jako ty, no ne?“

Kruciš, tak tohle mi bylo už vážně líto. Nevill se zatvářil hodně zkroušeně a zároveň tak nějak strašně smutně. Jak moc jsem chtěla zakřičet,že tohle není jeho vina, že tohle je jen divadlo.

„Dejte mu už konečně pokoj!!“ rozčilovala se Hermiona.

Zmijozeští se totiž rozchechtali, když uviděli ten Nevillův výraz, on už nebyl schopný se bránit, jen se tvářil dál tak strašně smutně. Tohle bylo už vážně moc.

„Ty už buď zticha ty jedna mrňavá, mudlovská šmejdko!“ vrátil jí to Draco.

„Malfoyi!“ zakřičeli najednou Harry i Ron a už sahali po svých hůlkách.

Byla jsem rychlejší.

Jako kočka jsem se vymrštila dopředu a než stačil kdokoliv něco udělat, vyslala jsem na oba matoucí kouzlo.

Jen slabší samozřejmě, ale i tak účinné.

Pak jsem se otočila tváří v tvář Nevillovi. Ten rudý v obličeji vytáhl konečně svou hůlku.

„Furnunculus!“

Zapištěl a chytil se za obličej. Hůlka mu vypadla z rukou.

Byla jsem rychlejší.

Draco byl ještě mírně v šoku z toho, že na něj ti dva předtím vytáhli hůlku a tak nestačil reagovat. Byl tak trochu zbabělec, ale když vytušil příležitost, dal se do smíchu a s ním i ostatní zmijozelové.

„Co se to tu děje?“ ozvalo se přísně.

Dveře do učebny se rozlétly.

Hlava naší koleje zlostně propichovala pohledem všechny kolem a pak na malou vteřinu, která byla horší než celý výprask, spočinuly černé oči i na mě.

Pořád jsem svírala v ruce hůlku, připravenou k boji. Ta teď pomalu klesala zpět k boku.

Trochu jsem se otřásla, sice jsem se ohradila silnou ledovou stěnou nitrobrany, ale přesto jsem pochopila něco z toho výrazu.

Překvapení, zklamání, zlost a skrytou hrozbu.

Ale k mému překvapení i snad něco jako úlevu?

„Malfoyi,“ oslovil mrazivě chlapce za mnou. „Co se tu stalo?“

Draco se jen samolibě ušklíbl. Teď už byl zase statečný a pyšný, už bylo po boji a jemu bylo jasné, že z toho vyvázne lehce.

„To Potter a ti jeho kumpáni, pane. Oni na nás zaútočili, my se jen bránili.“

Profesor Snape se opět zatvářil poněkud ledově.

Naposled se podíval směrem ke mně a pak na Draca.

„Strhávám Nebelvíru 50 bodů za útok na mé studenty.“ Vlny protestů si už nikdo nevšímal, protože zanikl ve spokojeném šepotu ostatních hadů.

„A vy,“ vyštěkl na ty dva na zemi, „Pottere, Weasley, zvedněte se a přestaňte se tady válet po podlaze jako nějaká zvířata, nebo vám snad už neslouží mozek?“

Harry byl hodně rozzuřený, ale nějakým záhadným způsobem se  mu podařilo to nedat až tak najevo. Jen profesorovi vrátil jeho vražedný a nesnesitelný pohled, pak vstal a pomohl i Ronovi.

„Ale pane profesore, to není pravda, podívejte se na Nevilla, ten přeci nic neudělal.“

Protestovala Hermiona.

Marně, místo toho doslova přirostla k zemi, když mistr lektvarů zpražil pohledem i jí a pak Nevilla.

„Pan Longbottom nepochybně nikdy za nic nemůže. Možná byste mu mohla nakreslit mapu k ošetřovně, nebo už ani tam netrefí sám a během deseti minut?“

Nevill tiše zakňučel a dál si držel před obličejem ruce, pak se vymanil z Hermionina sevření a odběhl někam pryč.

Snape zvadl bradu o něco málo víš a pak zprudka vyštěkl: „Hodina začala, všichni dovnitř!“

Dveře se za námi zavřely.

Vše vyšlo a bylo podle plánu. I ten nejposlednější detail byl takový jaký měl být.

Přesto mi to bylo nesmírně líto.

Nevill se pak objevil v půlce hodiny už v normálním stavu a Snape ho znovu přede všemi seřval. Až do konce hodiny byl celý rozklepaný a utrejch na maskování se mu rozhodně nepodařilo vytvořit ani z daleka.

Harry a Ron si také vedli špatně, protože byli ještě pořád pod vlivem matoucího kouzla.

Hermiona jen horečně pracovala a tvářila se nesmírně popuzeně.

Chápala jsem proč, teď už nebylo pochyb, že u profesora Snapea je Zmijozel přednější. Vždyť ani nepídil po okolnostech. To bylo vážně odporné.

Jenže plán vyšel.

Teď mě totiž moje hadovství pohltilo, nejen ty náznaky předtím, ale tohle nemohlo nikoho nechat na pochybách, že sem patřím.

Tedy alespoň na oko.

Celé tohle strašně a odporné divadlo mi totiž krom přízně a váženosti těch hadů zajistilo i další věci.

Přežila jsem.

Draco i ostatní uvěřili naplno tomu co se stalo a pro ně bylo nepochybné, že jsem jako oni.

Jen moje svědomí plakalo. Odnesli to nevinní a udělala jsem to já.

Má tohle být moje cena za to, že si udržím pozici a tvář?

Bylo správné to udělat, i když to znamenalo, že mě teď nebudou podezírat, nebo sledovat, či snad na mě donášet? Teď si myslí že jsem stejná, ale bylo správné to udělat, aby Draco mohl mým rodičům namluvit, že na mě mohu být pyšní?

Je tohle Joe?

Jsem to já?

Všiml si toho on, nebo ostatní?

Tak moc mě to mrzí.

„Deset bodů Zmijozelu za maskovací utrejch.“

Profesor Snape zhodnotil mou práci a pak se přesunul k Dracovi, který na tom byl také dobře.

Očima jsem vyhledala Hermionu a taky kluky.

Bylo mi smutno.

 

07.10.2007 04:09:30
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one