Jak jsem slíbila, máte tu ještě druhou jako návnadu :-) ale víc dnes už vážně ne... B.

Přenášedlo nás dopravilo až před jejich dům a ještě před vstupem se na mě otec naposledy otočil. Svojí holí mi zvedl hlavu do výšky a hrubě jí tak podržel.

„Koukej neudělat ostudu, je ti to jasný“ řekl důrazně.

Jako bych to někdy udělala schválně, řeknu si pro sebe. Navenek nedám nic znát a pro jistotu kolem sebe vztyčím stěnu nitrobrany, co kdyby ho to zase napadlo.

„Ano pane.“

Ale to už se otevřou dveře a jakýsi skřítek nás vpouští dovnitř, odložíme cestovní pláště, já sevřu trochu nervózně dárek a pak jdeme dál.

Ihned se nás ujme hostitel. Měla jsem pravdu, další patolízal, jako celá jeho rodina, když je tak vidím.

„Tak už jste tady,“ říká dokonale vybroušeným tónem, „Prosím, vítejte. Jsem skutečně rád, že vás poznávám. Madam, “ skloní se nad rukou mé matky a naznačí polibek. Když jsem představena i já, lehce se mu ukloním, téměř ihned slyším ty obvyklé fráze typu: vaše dcera je vám velmi podobná, nebo větší krásku jsem ještě neviděl atd.. bla,bla,bla pomyslím si.

Pak nám ještě postupně představí svou ženu a syna. Je to nafoukaný kluk a jeho matka a otec nejsou o nic lepší. Snad ten večer nebude trvat moc dlouho.

„Je mi potěšením, že vás poznávám a děkuji za pozvání, jsem skutečně ráda, že zde mohu být, je to od vás velmi milé.“ Řeknu sladce a usměji se.

Následují ještě další formality a nekonečné představování, je zde skutečně spousta významných lidí, ale to mě moc nezajímá. Po oficiálním seznámení s těmi nejdůležitějšími jsem konečně ponechána svému osudu, tedy prozatím. Dárky byly přidány k ostatním na hromadu a tak už se zatím nemusím starat o nic dalšího, jen se usmívat a čekat a čekat, než tahle šaškárna konečně skončí.

Ale protože je oslava ještě na začátku ,vezmu si od skřítků něco k pití a ti zaskočeně koukají, že děkuji. Na to, že to má být narozeninový večírek, mi to spíš připomíná oslavu pro dospělé, vždyť krom toho chlapce je tu lidí v mém věku jen málo. Navíc se teď všichni shlukli v jakémsi kruhu kolem krbu a nadšeně se baví o různých nesmyslech.

Draco si povídá s nějakou dívkou, sice na ní moc nevidím, ale zaslechla jsem, že jí říká něco o Bradavicích a něco o naší rodině, ale dál už nic. Tohle mě skutečně nebaví, tak naposledy usrknu ze své sklenky a tak jak mě učili, elegantně jí zase odložím na prázdný tác. Pak se vydám na terasu, konečně můžu dýchat, chvíli jen tak stojím a dívám se na hvězdy.

Chvíli potrvá než si moje oči zvyknou na tmu, tak mezitím vypnu svou nitrobranu, protože mě tady nikdo nemůže kontrolovat. Otec je pohroužen do vážného rozhovoru s nějakými lidmi a matka se nedaleko odsud vybavuje s paní Malfoyovou.

Znova se nadechnu a dívám se na hvězdy, netrvá to ale dlouho a někdo mě pevně stisknul za rameno, nečekala jsem to a tak jsem tiše sykla. Byla to matka.

„Co tady děláš! Máš být uvnitř, přestaň nám dělat ostudu a vrať se tam.“ nařizuje ostře.

„Ano madam,“ špitnu, když mě konečně pustí. Jako bych měla na výběr, těm pokrytcům se vážně nevyhnu ani na chvíli, mrmlám si pro sebe.

Pak jsem si ale všimla někoho dalšího, až do téhle chvíli jsem ho neviděla, protože byl schovaný ve stínu. Jenže tenhle poznatek mě skutečně zaskočil, na chvíli jsem zapomněla na cokoliv jiného, jen jsem sledovala tu postavu. Pak se opět pohnula směrem ke světlu a já si ji mohla konečně prohlédnout.

Byl to muž, přesto mi přišel poněkud podivný, vůbec mi neseděl do tohoto prostředí, ale jeho zevnějškem to nebylo. Byl vysoký a hubený, měl černé delší vlasy a velký nos. Ve chvíli, kdy vystoupil ze stínu mě ale upoutaly jeho oči. Byly černé, hluboké a přesto tajemné, plné skrytých nástrah. Neděsil mě, což bylo zvláštní, protože má matka se ho lekla. Ale spíš naopak, připadal mi zvláštní, jiný než ti uvnitř, stejně tak jako já. Možná proto, napadlo mě, že tak jako mě, ani jemu se nelíbí být tam, ale oba jsme museli, sice každý z jiného důvodu, ale museli jsme. Že by další z nich?Ach jo..

Chvíli jsme se na sebe navzájem dívali, pak jsem se ale vzpamatovala, odstoupila jsem od matky, které jsem se uklonila a spěšně jsem odešla opět dovnitř. Neodolala jsem a letmo si toho člověka ještě jednou prohlédla, pak jsem už jen tak ze zvyku opět obnovila svoji nitrobranu a prošla kolem něj.

Otec mě k sobě hned přivolal a pohledem mi naznačil, aby se to už neopakovalo.

Chvíli potom ke mně přišel Draco se svojí přítelkyní, kterou mi představil jako Pansy Parkynsonovou. Protože se mezitím dozvěděli, že také nastupuji do Bradavic, začali mi popisovat mou budoucí školu. Její koleje, uspořádání a ostatní studenty. Nemohla jsem si nevšimnout, že tak jako moji rodiče, i on velmi dbá na čistou krev a nejednou přede mou zmínil některé narážky na mudly. Mlčela jsem, nemohla jsem mu říct o Maxovi, prostě to nešlo. Tak jsem se jen snažila usmívat a zdvořile odpovídat.

Nakonec se k nám přidali i někteří další vrstevníci. Draco se samozřejmě naparoval a ta jeho Pansy na něm mohla oči nechat. Jak jsem ale brzo poznala, ostatní kolem měli stejné názory, tak mě ani nepřekvapilo, když mi řekli, že jsou všichni ze Zmijozelu, což je prý jedna z bradavických kolejí, kde všichni studují. Jak Draco samozřejmě dodal: „Ta nejlepší“.

Mezi jeho řečí jsem si všimla, že ten záhadný muž z terasy vstoupil také do místnosti, chvíli se rozhlížel kolem, nebo si povídal s Luciusem (panem Malfoyem) a s mým otcem. Když ale Draco začal vyprávět víc o Zmijozelu, pomalu se přesunul k nám. Nemohla jsem si pomoct, ale měla jsem pocit, že od chvíle kdy jsem ho viděla poprvé, mě sleduje. Bylo to divné, jako by mě zkoušel, nebo testoval, ani nevím z čeho.

„…mohli jsme tenkrát vyhrát, jenže Brumbál přidělil na poslední chvíli několik set bodů Nebelvíru...“ Stěžoval si právě Draco, když jsem si všimla, že si ten neznámý muž stoupl za něj a chystal se mu něco odpovědět. Přesto jsem měla pocit, že mě stále sleduje, každý můj pohyb, nebo snad myšlenku? Naštěstí, mě v tu chvíli pohledem přivolala moje matka, tak jsem se omluvně uklonila a odešla, dříve než jsem mohla zaslechnou cokoliv z toho, co chtěl tomu rozmazlenci říct.

Matka přešla opět ke své oblíbené hře a ukazovala mě jako svou hračku, vychvalovala mě a nebo naopak si stěžovala, ostatní ženy jí poslouchali a souhlasně přikyvovaly, smály se a tlachaly. Já jsem ještě jednou toužebně pohlédla směrem k terase, ale bylo to marné. Tak jsem to vzdala a nuceně se usmívala, i když si matka neodpustila mě nenápadně pokárat, abych stála rovně, nebo abych měla úroveň. Tak jsem jen tiše stála, tak jak si přála.

S otcem to bylo podobné, když pro mne poslal, chvíli se o mě bavil s ostatními, jako bych tam snad ani nebyla a pak mě donutil vypravovat nějaké příběhy z Krásnohůlek a o Francii.

To aby se mohl předvádět, jak je báječný. Když jsem skončila vypravování, ujal se slova zase otec, to byla pro mne úleva. Mohla jsem se na chvíli v myšlenkách přesunout jinam, rozhlédla jsem se kolem. Nakonec jsem zvolila svojí oblíbenou, nudu zahánějící hru na představy. Byla sice dětinská, ale alespoň mi poskytovala nějakou záchranu před snobárnou. Byla to taková ta hra, kdy se snažíte představit si něco jiného místo nějakého předmětu, nebo člověka a dát tomu co nejvíce absurdní ráz.

Celkem zábava, pak jsem ale zase ucítila ten chladný pohled černých očí, i když jsem přímo neviděla, kde stojí. Už mě to vážně začalo štvát a tak jsem se nepatrně zamračila, otci a jeho společníkům jsem se opět omluvila a s výmluvou, že si dojdu pro něco k pití, jsem od nich odešla. Chvíli mi trvalo, než jsem našla skřítku s podnosem, ale zároveň s ní jsem se dostala blíž k oknu.

Kroky za mnou se pomalu přibližovaly, zatímco já jsem si prohlížela nějaké fotografie zobrazující krajinu, nebo portrét jakéhosi předka.

Pak se ten někdo zastavil, stále jsem cítila ten pohled, ale neotočila jsem se. Prostě jsem jen čekala. Tak fajn, tohle už přeci znám, ne? Stačí jen nasadit ten přiblblí úsměv a dělat ze sebe pitomce. Tlachat jako vždy o nějakých nesmyslech. Hm, který to bude dnes, třeba něco o krajině kolem, počasí, nebo tak? Nechtěně, ale naštěstí velmi potichu jsem si vzdychla, snažila jsem se to zamaskovat kýchnutím, ale bystrý pozorovatel, by mě asi rychle odhalil.

Otočila jsem se a Ouha…

Zarazila jsem se, ani jsem nevěděla proč. Zase ten temný pohled, jakoby se mi někdo snažil dostat až do hlavy, ale na to jsem byla přeci zvyklá ne? Posílila jsem svojí stěnu nitrobrany a usilovně se soustředila, aby myšlenky na povrchu byly dostatečně na úrovni. Možná se mi to  zdálo, ale asi to nezabralo, i když…

„Mám dojem, že se ještě neznáme,“ řekl mi ten muž z terasy a pak se mi konečně představil, „Severus Snape, učitel lektvarů v Bradavicích.“ Dodal ještě na vysvětlenou. Byl to takový zvyk vyšší společnosti. Takže přeci jen snob, pomyslela jsem si zklamaně.

„Jonap Lily Isabella Eleannor Odett de Lator“ uklonila jsem se. Rodiče vždy dbali na to, abych říkala své celé jméno, jak by taky ne. Kdybych se představila jako Joe, tak bych se nejméně týden nepohnula bez bolesti, to už jsem si kolikrát zažila i za daleko menší prohřešky.

„Jsem ráda, že vás poznávám pane,“ začala jsem zdvořile. Pak jsem ale zmlkla, něco v jeho očích mě donutilo nepokračovat tou směšnou hrou, nevěděla jsem co. Chvíli mě to zaskočilo, tak jsme se na sebe jen dál mlčky dívali, i když mlčení není až tak výstižné.

Nitrobranu jsem si cvičila dlouho a uměla jsem jí poměrně slušně, můj otec měl totiž zvyk vrtat se mi v hlavě a pak mě třeba trestat. Bylo jednodušší mu ukázat jen to, co chtěl vidět. Byl to reflex, ale skutečně mě šokovalo, když jsme tak stáli naproti sobě a v hlavě jsem pocítila nenápadnou stopu po cizí přítomnosti. Nedala jsem na sobě nic znát, asi to byl častý zvyk toho člověka, ale já jsem si to nechtěla dát líbit. Tak jsem ještě víc zvedla svou bariéru a nechala se zaplavit svým pocitem prázdna, nad něj jsem umístila některé myšlenky a vzpomínky. Trochu jsem manipulovala a manévrovala, jako bylo třeba. A nakonec, když jsem měla pocit, že to bude nejméně čekat, jsem mu útok oplatila. Nikdo si mi nebude hrabat v hlavě, říkala jsem si v duchu.

Byl to jen okamžik, co jsme tam tak stáli, nebylo to déle než pár vteřin a přesto to bylo jako věčnost. Možná jsem ho podcenila, žádný snob si mi ještě otevřeně nepokusil šťourat v myšlenkách . Napadlo mě, když chvíli po tom, co jsem se mu pro změnu já pokusila nabourat do hlavy, udělal to samé co já. Nevyhodil mě otevřeně, ale přeci.

Na jeho tváři se objevil nevěřícný výraz a zároveň pobavený škleb, byl to jen mžik, pak jej nahradila maska lhostejnosti, tak jako předtím.

Zmátlo mě to, ale udělala jsem totéž, měla jsem pocit, jako bych právě obstála v nějaké zkoušce, či snad soutěži?

„Draco mi pověděl,“ řekl tichým, ale pevným hlasem, „že se chystáte v září nastoupit do Bradavic, to bude pro naši školu velká čest. Jako ředitel Zmijozelu mohu jen dodat, že doufám ve vaše zařazení právě v tuto kolej.“

„To je od vás velmi laskavé,“ řekla jsem s mírným důrazem, „ ale já myslela, že o tom rozhoduje Moudrý klobouk. Možná vám to bude připadat divné, ale co kdyby to dopadlo jinak? Já jen aby jste nebyl příliš zklamán, pane.“ Ouha, tak to je nejmíň za deset ran…kruci, kruci..to bylo špatně, proletělo mi hlavou. Proč si jen nedávám pozor, tak jako vždycky?

Na to se ale Snape jen znovu zatvářil pobaveně.

„Možná vám to bude připadat divné, ale skutečně myslím že to nedopadne jinak.“ schválně zopakoval moje slova.

„Myslíte?“ řekla jsem trochu útočně.

„Ano.“ Další pobavený pohled. Jak mě tenhle člověk štve..

„Odkud můžete brát tu jistotu?“ vypálila jsem opět. Ale pak jsem se zarazila, když udělal ještě jeden, malý krok směrem ke mně a trochu se naklonil, aby to co mi chce říct, zůstalo jen mezi námi. Trochu mě to zneklidnilo, což bylo zvláštní, obvykle mě nikdo nedokázal tak vykolejit, proč on? Jedno jsem ale věděla jistě, já se ho nebojím. Upíra jednoho, říkala jsem si v duchu. A hledala opět svojí rovnováhu. Přesto jsem na chvíli zadržela dech.

„Třeba proto, že kromě zmijozelu, by nikdo nepovažoval za nutné umět ve vašem věku nitrobranu a co víc, nitrozpyt. A když uvážím to, kde se právě oba nacházíme a váš původ…“ zavrtěl maličko hlavou.

„Chápu,“ řekla jsem ledově, „posuzujete mě podle toho, co si myslíte, že jsem. Ne podle toho kým jsem?“

„A kdo jste?“ řekl provokativně, ale se stopou opovržení. Jako by se právě v něčem utvrdil.

„Co myslíte vy, pane?“ nenechala jsem si to líbit.

„Řekněte mi to vy.“ Přešel mojí výzvu a při těch slovech ode mne odstoupil zase o krok zpět.

Kousla jsem se zevnitř do tváře. Tak mu to přeci řekni, beztak už je pozdě, tohle už nezachráníš. Alespoň to matčino “ bytí na úrovni“ můžeš zabalit úplně. Tak jen do toho, vždyť na to přeci čeká ne? Sice mě naštval tím, že mě právě zařadil do stejné škatulky s mými rodiči, ale nedala jsem to na sobě nijak znát. Dál jsem mluvila tiše, abych vzbudila co nejméně pozornosti.

„Je lehké posuzovat někoho podle jeho původu, nebo zevnějšku, ale také je to nesmírně hloupé. Kdybych se tím měla vždy řídit, nejspíš bych utekla hned, jak sem vás poprvé uviděla.“

 

Severus Snape zalapal po dechu, tohle mu nikdo neřekl, alespoň ne otevřeně, už kolik let. Ta holka ho vážně dostala. Nevěřícně teď na ní zíral a pak se dal do smíchu.

Tohle ho skutečně pobavilo, když jí poprvé uviděl, měl pocit, že je to jen další rozmazlené dítě bohatých rodičů, posedlých čistou krví a všemi těmi nesmysli. Překvapilo ho, když tam na terase vycítil její bariéry, když je vypnula a pak i to, když se rozhodla nenechat nikoho aby se jí jak to řekla, šťoural v hlavě?

Už jen to, že odolala jeho nitrozpytu bylo divné. Vždyť on byl přeci jedním z mála lidí, kteří toto umění ovládali. Závisel na tom jeho život. Tahle holka ale byla zajímavá i ničím jiným.

Všiml si toho, když jí její matka překvapila na té terase a nebo když s ním mluvila. Jak mu naznačila, ona nebyla tím, za co jí zpočátku považoval. Spletl se, ale moc ho to nemrzelo, vrátila mu to totiž i s úroky.

Za jeho smích ho spražila pohledem.

„Zásah,“ připustil.

Na to se zase ona zatvářila poněkud udiveně, pak jí to ale došlo a také se usmála, ale jen lehce. Skoro jako by se bála.

Pak se ale zarazila, zase se stáhla do sebe a přes oči se jí mihnul stín. To bylo zvláštní, měl pocit, jako by přesně pochopila jak to myslel, zmátlo ho to. Na chvíli měl dokonce pocit, jakoby zahlédl strach, nemohl pochopit proč, alespoň ne hned.

„Omlouvám se, pane. Prosím nezlobte se.“ Vykoktala ze sebe co nejtišeji. A s němou prosbou se mu ještě podívala do očí.

Jen přikývl.

To už ale i on pochopil příčinu toho všeho. Někde za jeho zády, a to velmi blízko, se totiž její otec a Lucius Malfoy rozhodli, že je ten praví čas na dort, blahopřání a dárky.

To samozřejmě vyžadovalo přítomnost oslavenců a tak se teď hlasitě dožadovali, aby za nimi Jonap i Draco přišli.

07.10.2007 03:21:47
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one