Kapitola 22. Překvapené Vánoce

Dost překvapení...kdo hádal možná se bude divit, pro ostatní, přeju pěknou četbu :-)
B.

Albus Brumbál stál jen kousek ode mě, snad na dosah ruky a přece, byla to vzdálenost.

Mlčky jsme se dívali jeden druhému do očí, jak zvláštní to bylo.

Necítila jsem strach, dokonce i všechny ty bolavé vzpomínky a city, zůstali někde daleko za mnou. Bylo mi krásně.

Volně jsem se nadechla, ale přesto jsem nespouštěla svůj zrak z něho, co kdyby zmizel? Co když se mi to jen zdálo?

Ne, nezdá se mi to. Je to skutečné.

„Dobré ráno.“ Oslovil mě.

Trochu jsem sebou trhla. Bylo to poněkud nečekané a jako vyplašená zvěř, jsem chvíli jen zmateně nevěděla co dělat. Pak jsem se ale uklidnila. Nic se mi nemůže stát.

Takový jsem z něho měla pocit.

„Pane profesore...“ Promluvila jsem konečně.

Bylo zvláštní slyšet svůj hlas, protože zněl tak cize. Byl slabý a poněkud ochraptělý.

Usmál se na mě a jeho pomněnkové oči vyzařovaly radostné ohníčky.

„Myslím, že je ten správný čas na čaj.“

Byla to němá otázka, tak jsem se lehce usmála a vstala konečně ze země.

Rozpačitě jsem mu podala plášť, ale on jej znovu přehodil kolem mých ramen.

„Mě by teď neposlouží tolik jako vám.“

„Děkuji.“ Zamumlala jsem a pečlivě se zachumlala do měkké látky.

Znovu se na mě usmál  tím milým způsobem, který mě dokázal zahřát víc, než na deset takových plášťů.

Cestou zpět do hradu jsme nemluvili. Já jsem byla ještě pořád zahloubaná do událostí včerejšího večera a můj společník to respektoval. Tiše si pobrukoval jakousi melodii, ale přesto jsme oba kráčeli dál svižným krokem.

Když jsme došli ke kamennému chrliči vyslovil heslo a společně jsme vyjeli po točitém schodišti. Ve své pracovně mi pak nabídl pohodlné místo u svého stolu a objednal pro oba silný, horký čaj.

Odložila jsem jeho kápy a tak trochu nepřítomně se zahleděla na zbytky svého oděvu. Moje bílé, dlouhé šaty byly potrhané a ušpiněné. Další připomínka toho všeho.

Profesor Brumbál si jemně odkašlal a postrčil ke mně jeden z šálků.

Nenutil mě mluvit, jen jsme tam oba potichu seděli a čekali.

„Děkuju.“ Vysoukala jsem ze sebe po chvíli.

Albus Brumbál si mě bedlivě prohlížel skrz své půlměsíčkové brýle a jeho pronikavému pohledu neuniklo nic.

„To já bych vám měl poděkovat.“ Řekl po chvíli.

Trochu jsem vykulila oči, nechápala jsem.

„Joe, vy jste ta nejstatečnější mladá dáma, kterou jsem poznal.“

Rozpaky, to bylo to slovo, které jsem tak příhodně hledala.

Skutečně mě to zaskočilo. Jestli jsem kdy čekala, že budu mluvit s největším kouzelníkem všech dob, nemyslela jsem, že náš rozhovor bude takový. Vlastně jsem nikdy nemyslela, že bychom spolu kdy hovořili. Natož takhle.

„Pane profesore?“ optala jsem se nechápavě.

Tohle musí být sen. Nebo snad ne a já se mýlím?

Spojil prsty dohromady a znovu se na mě zadíval. Tentokrát byl jeho pohled plný něčeho, co jsem nechápala.

 „Ještě nikdy jsem neviděl někoho tak odvážného jako vy. Jste skutečně nevšední mladá dáma a já před vámi hluboce smekám.“

Znovu jsem přišla o dech, snad už po tisící.

„Ale pane profesore, já nechápu...“

Povzdechl si, pak na malý okamžik zavřel oči a znovu je otevřel.

„Vím o všem, co se stalo.“ Odmlčel se a dal mi chvilku na vzpamatování.

„Jen málo lidí by dokázalo čelit takovým událostem jak vy a přitom jít dál, Joe.“

Mlčky jsem se dívala před sebe a pochopila, co mi tu vlastně říká.

On byl u toho, když jsem poprvé přišla do Bradavic, navíc jako ředitel věděl o všem. Albus Brumbál jistě věděl úplně o všem na této škole.

Zároveň to byl největší čaroděj všech dob, on jistě dokázal poznat věci takové, jaké byly, když je měl na očích.

Po tváři mi stekla jediná osamělá slza.

Konečně jsem pochopila, co všechno se zračilo v těch jeho modrých, jasných očích.

Pochopení, porozumění, ale hlavně moudrost.

On skutečně, jako jediný, viděl vše tak, jak to bylo.

Moje rodiče, mě a to co se dělo kolem.

„Vy to víte?“ Řekla jsem přiškrceně. Byla to hloupá otázka, protože odpověď byla zcela zjevná. Trpělivě přikývl a pobídl mě, abych se napila teplého čaje.

Další a poslední slza se svezla po mojí tváři.

Poslechla jsem ho a napila se. Bylo to příjemné a uklidňující.

„Co mám dělat?“ zeptala jsem se po chvíli a konečně tak vyslovila nahlas to, co jsem si dlouho myslívala jen tajně.

„Přežít.“ Řekl prostě.

„Ale já nemůžu.“ Zaprotestovala jsem.

Záhadně se na mě usmál. „Je i víc cest, než se může zdát.“

Připomněl mi slova Moudrého klobouku ze začátku roku. Tak nějak mi to přeci říkal ne?

„Ale jak?“ zeptala jsem se nechápavě. „Já už to nedokážu dál. Už nemám sílu.“

„Oni mě zničí.“ Dodala jsem ještě po chvíli.

Brumbál se na mě znovu zářivě usmál a svým typickým způsobem mi řekl: „Pak budeme muset bojovat.“

„Bojovat?“ opakovala jsem po něm.

„Každý se jednou zhroutí, ale na nás je, abychom mu pomohli znovu vstát.“

„Ale pane, vždyť je to beznadějné.“ Zaprotestovala jsem.

„Beznadějné to bude jen tehdy, když to předem vzdáme.“

On mi vážně dokázal pomoci. Díky němu jsem zapomněla a zároveň pocítila nový příval energie. Pozvolný, ale přeci.

Dál už jsme nepromluvili, jen jsme v tichosti dopili čaj a pozorovali východ slunce. Bylo to skutečně nádherné. Dlouhé bílé pláně se jemně zatřpytily. Skoro jsem zapomněla jaká je to nádhera.

Zatajil se mi dech.

A pak, objevilo se slunce a vše prozářilo, pracovna dostala nový nádech a tak profesor Brumbál vstal a zhasl svíce.

Na bidýlku u dveří se Fawkese líně protáhl a zapískal pár krásných tónů.

Nakonec se ředitel znovu usadil naproti mně.

Vnímala jsem ho, byla jsem už dokonale probuzená a soustředěná.

„Joe, vím že to pro vás není lehké. Ale přesto bych si s vámi rád o něčem promluvil.“

Ticho, které způsobila odmlka bylo skutečně napjaté. Byla jsem zvědavá a zároveň jsem se nemohla dočkat, co mi chce nabídnout.

Instinktivně jsem sevřela okraje křesla.

„Doba ve které se nyní nacházíme, je pro všechny temná. Každý teď musí volit mezi tím, co je snadné, a co těžké. Strany které si dnes vybereme, ovlivní naše životy až do konce.“ Řekl moudře.

„Chápu.“ Byla má odpověď. „Co mám udělat?“

Profesor Brumbál se na mě jen usmál.

„Buďte zkrátka tím, čím doposud.“

„Vy myslíte Zmijozel?“ ujišťovala jsem se.

„Ano, vím že to není jednoduché.“

Souhlasně jsem pokývala hlavou. Bylo to skutečně zajímavé. Měla jsem teď mezi mými hady dobré postavení a téměř nic se nestalo, abych o tom nevěděla. Nejen, že to často mohlo zachránit někomu kůži, ale bylo to užitečné i jinak.

Draco a ostatní si říkali mnohé věci mezi sebou a nebylo tajemstvím, tedy alespoň u nás dole, že mnozí po dokončení studia chtějí mezi Smrtijedy.

Já jsem po tom nikdy netoužila, celá ta záležitost mi byla víc než odporná. Nicméně jsem tam měla také nějaké slovo a pokud to jen šlo, nenápadně jsem ovlivňovala jejich smýšlení, aby své vražedné myšlenky dostávali do únosných mezí.

Tohle tedy po mě Brumbál chce? Mám mu dělat něco jako špeha a varovat ho, když bude třeba?

„Ale pořád nevím, jak vám můžu pomoct?“

„Stačí jen, když budete dávat pozor.“

Usmála jsem se. Bylo to prosté, i když to bude vyžadovat mojí plnou soustředěnost.

Ředitel si opět povzdechl a promnul si zlehka spánek na pravé straně hlavy.

„Jak rád bych byl, kdybych vás o to nemusel žádat. Ale mám obavy o ostatní studenty.“

„Ano pane.“

Jak zvláštní, že tato obyčejná fráze může mít tak jiné významy pro rodiče, než pro někoho, kdo mi byl minutu od minuty bližší?

Jestli je to vážně třeba jsem ochotná to podstoupit. Vždy´t by to mohlo zachránit  třeba Hermionu, nebo Nevilla.

„Joe, jak vám jen poděkuji?“

Další úsměv z mé strany.

„Já děkuji vám.“ Špitla jsem. „Našel jste mě.“

Modré oči se zaleskly a muž proti mně jen přikývl. Oba jsme tomu rozuměli.

 

Hluk za dveřmi upoutal mou pozornost, dokonce i Brumbál zbystřil. Na rozdíl ode mě on věděl, co je tomu příčinou. Minimálně to tušil dřív jak já.

A když se těžké dveře jeho pracovny prudce rozrazili, ani se nepohnul.

„Řediteli,“ řekl spěšně příchozí.

Jeho tón byl naléhavý a přesto ledový, tak moc mě poděsil, že jsem instinktivně ucouvla.

„Severusi.“ Odpověděl Brumbál a mile se usmál.

Zvedl trochu hlavu. „Co tě k nám přivádí v tak časnou hodinu?“

Severus Snape mezitím také ustoupil o krok zpět.

Nechápala jsem to, ale měla jsem pocit, že když vešel, měl něco naléhavého a důležitého, snad jako by se něco stalo, ale když se pak rozhlédl po místnosti, zarazil se.

Brumbál schválně použil množné číslo, což upoutalo jeho pozornost.

Podíval se na mě poněkud vyčítavém způsobem, jako by to byla moje vina, ale pak se to změnilo. Bylo to celé zamotané a já nechápala, co se to děje.

Celé to bylo jako záhada.

Tohle se mě přeci nijak netýká, nebo snad ano? Podle jeho výrazu to skoro vypadá, že ano..

Věděla jsem, že musím vypadat poněkud divně, hlavně jsem na sobě měla ještě pořád ty plesové šaty. Vzhledem k tomu že jsem měla těžkou noc, asi mi to nepřidalo, přesto mě překvapilo, jaký to mělo na toho člověka efekt.

Chvíli jakoby se chtěl na mě rozkřičet, ale když mě tak uviděl, rozmyslel si to. Byl trochu bledší, ale neřekl raději nic. Sevřel rty a jen mě dál probodával pohledem.

Raději jsem se po očku podívala na Brumbála.

Ten nejevil žádnou známku znepokojení, spíš naopak, vypadal, jako by ho něco nesmírně pobavilo.

Ohníčky v jeho modrých očích vesele plály, když se semnou rozloučil a poslal mě spát.

Na schodech jsem ještě zaslechla, jak Snapeovi vysvětloval, že se mnou potřeboval něco probrat.

Jaká byla jeho odpověď bohužel nevím, protože ředitelnu zaplavil něco jako výbuch, či snad detonace, jednoho profesora.

 

07.10.2007 04:11:59
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one