Opět neprodlužuji komentář předem...
kapitolka je delší, tak si to vychutnejte.. Já jsem si to užila.
Breila

Když jsem odešla, nechtělo se mi spát. Hlavou mi vířilo na tisíc myšlenek a nových dojmů. Jenže jsem za celou tu dobu nezapomínala na jednu mrazivou skutečnost.

A to, že jsem zasnoubená.

Co tomu řeknou moji přátelé? Vědí to už? Musím jim to říct dřív, než se t dozvědí odjinud.

Merline pomoz mi. Tohle bude skutečně těžké.

Protože bylo ještě brzo ráno a všichni spali, využila jsem příležitost a tiše se vykradla ven z hradu. Potřebovala jsem poslat dopis, nebo spíš vzkaz pro Hermionu.

Nesmí se to dovědět dřív. Prosím..tohle ne.

Na pozemcích nikdo nebyl. Všichni ještě dospávali po plese.

Ani jsem tam nebyla. Vlastně je to dobře, musela bych tam být s „ním“. Napadlo mě a trochu jsem posmutněla.

Vyběhla jsem schody. Ještě že jsem byla otužilá, chlad jsem necítila a to jsem neměla přes sebe nic přehozeného. Jen ty bílé, rozervané šaty, které odhalovaly ramena.

„Po?“ zašeptala jsem do ospalého ticha sovince.

Pár sov zahoukalo a nakonec přeci jen sletěla ta má. Hnědá, roztomilá sovička. Vždy ochotná plnit má přání a dost vypočítavá na to, aby se za to nechala odměnit nějakými sladkostmi.

„Dones to Hermioně. Spěchej a přesvědč se o tom, že to přečetla.“ Přešla jsem k okenní římse.

„Leť.“ Dívala jsem se za ní s nadějí.

Snad ještě není pozdě.

Poprvé jsem ucítila chlad. Zachvěla jsem se, najednou mi byla taková zima. Mé tělo zareagovalo a začaly mi drkotat zuby.

Je nejvyšší čas se vrátit.

V duchu jsem počítala minuty, které mi zbývají. Musím se ještě stihnout převléct a pak vyběhnout do knihovny. Snad na mě počká, ale jestliže ještě spí, budu víc čekat já. Ale tohle mi za to stojí.

Prosím, pomoz mi. Zadoufala jsem v duchu.

 

Filch, ani ta jeho praštěná a zákeřná kočka naštěstí nebyli poblíž a tak jsem měla volnou cestu. Do sklepení jsem doběhla ani ne půl hodiny po mém rozhovoru s ředitelem.

Když jsem si to uvědomila, musela jsem se pousmát.

Některé věci, jsem vážně nečekala a tuhle ze všeho nejmíň.

Brumbál věděl o všem, co se stalo a dokázal předvídat. To že mu budu užitečná, bylo bezesporu. Ostatní studenti přede mnou hovořili beze strachu téměř o všem.

Nejednou jsem přeci varovala Hermionu, nebo její kamarády. Samozřejmě tajně.

Je tohle ale důvod, proč mě chce na své straně?

Kdyby to zjistili rodiče, neskončilo by to pro mě dobře.

Ne, mi jsme nebyli otevřeně na straně Smrtijedů a Pána zla. Vyznávali jsme čistou krev a mnohé ty „aristokratické“ myšlenky, ale nepřidali jsme se k nim.

Alespoň, pokud jsem věděla.

Jedna z věcí, které mě trochu znejistili po příchodu do sklepení ovšem byla, že dveře do mého pokoje byly pootevřené.

To bylo vážně podivné.

Lehce jsem je postrčila a oni se rozevřely dokořán. Nikdo tu nebyl.

Místnost byla prázdná a vypadala přesně tak, jako když jsem jí opustila.

Asi jsem je nezabouchla pořádně. Byla má myšlenka.

Měla jsem čas, tak jsem se v rychlosti osprchovala, jak příjemná byla teplá voda. Konečně mi rozehřála tělo a některé chmury se odplavily. Byla to terapie.

Osušila jsem se a rozčesala si vlasy, pak si našla čisté oblečení a převlékla se.

Snad už tam Hermiona bude, musím jí toho tolik povědět.

Když jsem ale odkládala hřeben na noční stolek, něco mě zarazilo. Nikdy nepokládám knihy takovýmto způsobem.

Prudce jsem se otočila v domnění, že snad zahlédnu nějaké vysvětlení. Někdo tu musel být.

Nic.

Rukou jsem sevřela hůlku a trochu nejistě s ní mávla.

Být čarodějkou má své výhody.

Skutečně tu nikdo nebyl.

Začala jsem zběžně pátrat po tom, co je ještě jinak, ale nic víc, než špatně otočenou knihu, jsem nenašla.

Že by náhoda? Ne, tohle není možné, nejdřív dveře a pak kniha. To není možné, někdo tu musel být!

V příštích dnech si budu muset dávat pozor. Tohle se nesmí opakovat, vždyť to byl můj pokoj, má soukromá residence. Co kdyby někdo viděl to, co neměl? Jak bych to pak vysvětlovala?

Znovu jsem sevřela hůlku a lehce jsem zakouzlila. Na dveře jsem použila strážné kouzlo, které mělo rozpoznat, kdyby vstoupil někdo jiný, než já.

Místnost jsem pak začarovala tak, aby..ale co, proč prozrazovat tajemství.

Nebylo to jednoduché a já ještě vyčerpaná jsem mírně zavrávorala.

Nesmím usnout. Teď ne! Hermiona..

Byl víkend, dnes všichni studenti odjíždějí na prázdniny domů.

Vyšla jsem z pokoje a pečlivě za sebou zavřela dveře. Stále mi to vrtalo hlavou. Kdo a proč by vstupoval do mého pokoje, ničeho se nedotkl, snad jen knihy? Podivné.

 

„Joe?“ zeptala se mě o chvíli později Hermiona.

„Jsem tady.“ Řekla jsem a probrala se ze zadumání.

Seděla jsem v naší tajné místnůstce v knihovně, museli jsme se sem trochu vloupat, ale naštěstí to nikdo neregistroval. Bylo přeci ráno po plese. I Hermiona vypadala pořádně ospale, ale na rozdíl ode mě i šťastně.

„Co se stalo? Znělo to naléhavě.“

„Promiň jestli jsem tě vzbudila.“ Začala jsem se omlouvat.

„V pořádku, ale povídej. Stalo se něco?“ přisedla si do dalšího z volných křesílek.

Povzdechla jsem si. Jak milé bylo vidět její tvář. Konečně člověk, který mi rozuměl. Za tu dobu, kterou jsem strávila v Bradavicích jsme se tajně scházeli a stávali se bližšími. Byla jako moje sestra, které jsem mohla říct všechno.

Škoda že jsem nikdy neměla sourozence. I když, možná je to dobře.

„Joe, co je s tebou?“ chytla mě za ruku.

Vytrhla jsem se ze zadumání a pohlédla jí do očí.

Jak ti to mám vlastně říct?Musím ti to říct!

Teď, nebo nikdy.

„Já..včera jsem byla doma.“ Začala jsem zlehka.

Hermiona se zatvářila soucitně. „Bylo to hrozné?“

Přikývla jsem. „Víc než to.“

Dívka naproti mně se trhaně nadechla. Nikdy jsem jí sice neřekla, jak to mám doma doopravdy, ale i tak to poznala z toho, co mi občas uklouzlo.

„Tak už mluv, co se stalo?“

Podívala jsem se na ní a cítila, jak se mi zase do očí hrnou slzy, potlačila jsem je a pak sesbírala poslední zbytek odvahy a schopnosti mluvit.

Musím jí to říct.

„Oni mě zasnoubili s Dracem.“ Hlesla jsem.

Hermiona si poplašeně zakryla ústa a nevěřícně na mě zírala.

„To snad ne!“ vyjekla.

Jenže, když jsem mlčela a dál se na ní upřeně dívala, vzdala to.

„Ale to je strašné! To přeci nemůžou!“

„Ujišťuji tě že můžou, oni to udělají.“

„Ale vždyť ty ho přeci nemiluješ, nebo ano? Já nechápu, jak ti to můžou udělat?“

Smutně jsem se usmála.

„Protože jsem de Lator. Jejich čistokrevný potomek. Moje krev je důležitější než to, co chci já. A ne, nemiluji ho. Nesnáším ho.“

„Joe, tak se jim vzepři, tohle ti nesmějí dělat.“

„To nedokážu.“ Špitla jsem a pak si schovala obličej do dlaní. „Dokud mi není sedmnáct, nezmůžu nic. A ani pak. Mají mě v hrsti.“

„Tak zajdi za Brumbálem, třeba ti pomůže.“ Zkoušela mě přesvědčit.

„Nepomůže. Nic mi nepomůže.“

„Takhle nemluv, něco vymyslíme, přece si ho nevezmeš.“

Náhle mě zaplavila vlna vzteku a nechuti.

„Ne, nevezmu si ho. Nikdy! To raději něco udělám, aby mě vydědili a nebo uteču a nebo..-.“ Nedořekla jsem.

„Joe!“ vypískla Hermiona. „Joe, určitě je ještě možnost jak…tomu zabránit.“

Myslela to upřímně, ale jak jí to vysvětlit? Že než abych celý zbytek života strávila jako něčí stín a hračka raději bych utekla a nebo..se zabila?

„Ne, neboj se. Neublížím si. K tomu mě nikdy nedonutí.“

„Ach Joe, to je tak strašné.“ Objala mě.

„V létě mi bude sedmnáct. Stačí počkat do té doby a pak budu volná. Malfoy si nic nedovolí a rodiče nikdy nesvolí ke svatbě dřív, než vystuduji. Do té doby prostě budu předstírat.“

„A pak?“ zeptala se plná očekávání a sotva dýchala.

„Pak se uvidí.“ Usmála jsem se odhodlaně. „Mám přátele ve Francii, snad by mi pomohli oni, kdyby bylo třeba se schovat. Ale v Anglii to pro mě pak nebude bezpečné. Vlastně to asi nikde.“ Dodala jsem smutně.

Ta představa mě děsila.

„Třeba se do té doby něco stane?“ navrhla ona.

„Třeba ano.“ Chlácholila jsem jí i sebe.

Pak jsem ale změnila téma a Hermiona se tomu ani moc nebránila.

„Jaký byl ples?“

Po téhle otázce ovšem lehce zrozpačitěla.

„Pěkný.“ Špitla zase ona.

Daly jsme se do smíchu. Pak jsme si ještě dlouho povídali o tom, co se včera stalo. Chtěla, abych jí ještě jednou vyprávěla události toho odporného večírku. Na oplátku mi zase ona vyprávěla o tom, jaký byl ples.

Nakonec jsme se společně šly nasnídat.

Tedy společně, každá zvlášť samozřejmě. Vždyť před ostatními jsme se tvářily, že se sotva známe.

Rozloučila jsem se letmým zamáváním a odebrala se dolů, do svého „útulku pro hady“, jak jsem tomu říkala s oblibou a ironií teď.

 

Stále vládlo tichu a jen tu a tam nějaký zvuk z pokojů. Nikde nikdo, to se mi hodilo.

„Isabello.“

Málem jsem nadskočila. Nevšimla jsem si ho.

„Alexi.“ Řekla jsem s úlevou, když jsem si ho konečně všimla.

Za těch pár měsíců od začátku školního roku trochu povyrostl. Už nevypadal tak křehce a přesto jsem k němu cítila silnou náklonnost.

„Isabello, jsi to ty. Čekal jsem tu na tebe. Měl jsem o tebe strach.“

„Strach? Ale proč.“ Nechápala jsem.

„No víš, včera nám Draco řekl o vašich zásnubách a tak. Jenže ty jsi se neukázala. Nebyla jsi ani na plese, tak jsem se bál, že se ti něco stalo. A pak, všichni tě hledali.“

„Hledali mě? A kdo?“ opakovala jsem jeho slova.

„No Draco a ta Pansy. Mě se vážně nelíbí. Myslela jsem, že ti něco třeba mohla udělat, protože ona rozhodně nebyla nadšená, když se to o vás dozvěděla. Isabello, jsi ráda? Budeš se vdávat.“

„Ne, Pansy jsem nepotkala. A neboj, ne mě si nic nezkusí.“

„Já vím, jen jsem se o tebe bál.“ Řekl konečně s úlevou.

„To nic maličký, jsem v pořádku. Jen jsem se procházela venku a pak jsem šla brzo spát.“ Odpověděla jsem mu.

„Ale Snape tě taky hledal, dokonce byl u tebe v pokoji, ale prý jsi tam nebyla.“ Řekl trochu vyčítavě.

COŽE?!

Tak tady byla ukrytá ta záhada. Ale nechápala jsem, proč by mě měl hledat právě on?

No jo, vždyť je vlastně náš kolejní ředitel. A pak, byl na tom večírku, třeba nám chtěl pogratulovat. Napadlo mě. Vzápětí jsem to ale zavrhla.

To byla vážně směšná představa.

„On byl u mě v pokoji?“ zeptala jsem se po chvíli.

„No ano,“ odpověděl bez zaváhání Alex a se svým typickým nadšením mi to začal vysvětlovat.

„Hledal tě, protože Malfoy mu řekl, že jsi zmizela a pak tě nikde nemohl najít. To bylo ještě na plese. Prý se s ním potkal ve vstupní síni. Byla tam taky Pansy s tím svým pitomým obličejem. Něčemu se smáli a dělali bordel, když tam pak přišel Snape, tak ho zpražil. Že prý by si měl víc hlídat svou „snoubenku“, než aby se tady točil, ani ne půl hodiny po zásnubách, kolem jiných. Měla jsi vidět jak se tvářili. Vsadím se, že ona o tom nevěděla.“

„A pak šel sem?“ zeptala jsem se podezíravě.

„No, to já nevím.“

„Aha.“

„Isabello, není ti nic? Jsi nějaká bledá.“ Zeptal se starostlivě.

„To nic, jsem jen unavená.“

Co mě tak rozladilo?

„Isabello, ty se budeš vdávat?“ zeptal se zase s nadšením.

Byl u mě v pokoji? Proč?

„Cože? Jo aha, no jo, já nevím. Zasnoubili nás.“

„Ty nejsi nadšená?“ zkoumal mě.

„Víš já, ani ne..“

Objal mě ochranitelsky kolem ramen. „Taky bych nechtěl, ještě že moji rodiče jsou jiní. Těm je to jedno. Prý jim na tom nezáleží.“

Opřela jsem si hlavu o něj. „Jsi šťastný člověk.“

„Taky budeš, uvidíš.“ Konejšil mě.

Prý o tom nevěděla. Dobře jí tak, třeba mi dá konečně pokoj. Nebo taky ne. Teď si budu muset hlídat záda.

Když jsem odcházela, tak křičel na Brumbála, ale vždyť se mi nic nestalo. Byla jsem celou dobu tam.

„Alexi.“ Povzdechla jsem si.

O několik minut později se přiřítili jeho kamarádi a on s nimi odešel na snídani. Ale před odchodem se ještě nenápadně ujistil o tom, že nic nepotřebuji.

Udržovali jsem spolu kamarádský vztah. Chránila jsem ho, ale tak, aby to ostatní nevěděli a to samé dělal pro mě i on. Byli jsme oba Zmijozelové a přesto jiní. Zkrátka tajnůstkáři.

Chtěla jsem být sama.

 

Omyl, já nikdy nebudu sama, alespoň ne, pokud tu budou moji rodiče.

Přišel mi totiž dopis.

07.10.2007 04:12:32
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one