Protože jste splnili limit, tak tady je odměna... je to delší kapitola a mě se líbí...(já vím samochvála :-)) Jinak pro zajímavost, celá povídka mi zabírá přesně 92 stránek wordu...
Ahoj vaše B.

„Kočkodlak?“ zopakovala jsem po něm.

„Stingwe.“ Představil se znovu.

„Ty znáš mé jméno?“

„Ano. Znám tě.“ Odpověděl prostě.

„Jsi zvláštní.“ Řekla jsem.

Na to jen zavrněl a ocasem opsal půlkruh. „Přesně tohle si myslím já o vás lidech.“

„Ale já nejsem člověk.“ Usmála jsem se.

„A já nejsem obyčejná kočka.“ Odvětil mi.

„Nejsi.“ Uznala jsem.

„Máš to tu pěkné.“ Zhodnotil na konci, když jeho oči bedlivě prozkoumaly celý můj pokoj.

„Díky, ale víš, já pořád nechápu jak jsi se sem dostal?“ zkusila jsem opatrně.

„Tak,...dárek.“ řekl on.

„Jsi z daleka?“ vyzvídala jsem.

„Jsem ze světa.“ Zachoval si svou tajemnost.

„Smím se tě dotknout?“ zeptala jsem se nesměle. Jeho srst vypadala tak krásně leskle.

Opět spokojeně zapředl. „Ale ovšem. Jsem sice  kočkodlak, ale to neznamená, že bych měl něco proti drbání.“

Jeho kožich byl jako hedvábí. Jemné a měkké, budilo dojem křehkosti.

Stingwe dál spokojeně vrněl a nastavoval svůj hřbet, abych ho já jako u vytržení jemně drbala za ušima a na zádech.

Nakonec se protáhl a zazíval.

„Ty mluvíš vždycky?“ loudila jsem další odpovědi.

„Jen s těmi, se kterými chci.“ Řekl on.

„A se mnou chceš?“ zatajila jsem dech.

Kočkodlak se potutelně podíval a chvíli počkal. „Líbíš se mi. Jsi zvláštní.“

„Díky,“ zatetelila jsem se, „ty také.“

Měla jsem dojem, jako by se pousmál. Jak jen to u takového tvora jde. „Já vím.“

„Hm, ale pořád nevím, kdo tě poslal?“ zeptala jsem se.

Můj kočičí společník jen švihl ocasem a pak trpělivě odpověděl. „Tak proč si nepřečteš ten lístek?“

„Lístek?“ zarazila jsem se.

„No jistě, ten co je v bedničce.“ Pousmál se znovu.

„Ach tak. No máš pravdu.“ Přitakala jsem a natáhla se pro krabici. Mezitím jsem jen přemýšlela o tom, jak je možné, že se nechal přesvědčit, aby tam dobrovolně vlezl.

„Nebylo to tak špatné.“ Poznamenal on, jako by mi četl myšlenky.

Rozpačitě jsem se usmála a sáhla dovnitř. Ve spod byl jednoduchý, malý lísteček.

Stálo tam :

 

Veselé Vánoce přeje Hagrid

 

Jak prosté.

Kdo jiný by mi také mohl věnovat něco takového? Samozřejmě že Hagrid. Proč mě to jen nenapadlo dřív?

„Takže to Hagrid?“ Ujišťovala jsem se. Ale kočkodlak mi neodpověděl. Jen si mě zvědavě prohlížel a pak se mlčky stulil na mém polštáři. Nejspíš nepovažoval za nutné miještě něco sdělit.

Ještě jednou jsem si prohlédla vzkaz a znovu jsem se nad tím pousmála.

Ten poloobr byl vážně senzační.

Rozhodla jsem se, že mu za to půjdu pořádně poděkovat. A také jsem si nemohla nechat ujít příležitost si pohovořit v klidu. Teď když tu nebyli ostatní jsem se nemusela starat o to, kdo mě vidí. Navíc jsem chtěla zjistit, co vlastně jsou takoví tvorové jako Stingwe zač.

S žádným podobným jsem se zatím nesetkala a moc mě zaujal.

Pohladila jsem jeho spící tělo a znovu se rozplývala nad jemností jeho mourovaté srsti.

„Tak zatím ahoj.“ Rozloučila jsem se s ním, načež on slastně zamžoural zvláštníma očima a spokojeně podřimoval.

Ve společenské místnosti to vypadalo skutečně úděsně. Snad by se to dalo přirovnat výbuchu nějaké sopky. Všude byl poházený balicí papír, obaly od sladkostí a Merlin ví, co ještě dalšího.

Někdo tu pořádně oslavoval Vánoce, o tom nebylo pochyb.

Prošla jsem kamenným otvorem ve zdi a vydala se nahoru. Zimní plášť jsem svírala v jedné ruce a vzkaz ve druhé. Cestou jsem ještě přemýšlela nad tím, jak to heboučké klubíčko plynule zapadlo do mého pokoje. Skoro jakoby to bylo připravené pro něj.

Rozhodně nevypadal překvapeně, nebo nespokojeně.

Zvláštní tvor tenhle kočkodlak.

Snídaně byla vynikající, ale já jí zhltla v rychlosti, tak jsem se těšila až se vydám ven.

Hagrid byl ve svém domku a kouřilo se u něj vesele z komína, ale než jsem se tam vydala, neodolala jsem pokušení trochu se projít.

Čerstvý, studený vzduch působil blahodárně. Zachumlala jsem se hlouběji do pláště a přitáhla si ho k tělu blíž. Zima na mě nemohla.

Brouzdala jsem se závějemi a vychutnávala si měkkost bílé pokrývky. Jak krásný byl tento den. Cítila jsem tolik svobody a volnosti, začala jsem se smát. Potichu a jen pro sebe, ale byl to uvolňující smích. Odplavil nadobro pryč to špatné za posledních pár dní.

Slabé paprsky slunce jiskřily na sněhu a budily dojem skvostu. Jezero dočista zamrzlo. Les kolem byl dál tajemně majestátní. Lákal kolemjdoucí k sobě a přesto je od sebe odrazoval podivnou silou. Způsobovalo to lehké záchvěvy nervozity.

Mravenčení pod kůží bylo nakažlivé, brzy jsem zapomněla na všechno co bylo a jen dál procházela pozemky v blaženém stavu nevědomosti.

Nakonec mě přeci jen dostihl chlad a já s červenými tvářemi, drkotajícími zuby, ale šťastná pospíšila směrem k Hagridově hájence. Usmívala jsem se, ještě když jsem tam přišla a zaklepala na dveře.

Naposledy jsem se rozhlédla kolem a pak vešla dovnitř.

Hagrid se také tvářil velmi potěšeně a hned mi nabídl čaj.

„Joe, tak si konečně tady. Už sem si říkal, jestli tě uvidím.“ Řekl dobrácky a postavil přede mne hrnek s vroucí tekutinou. Vděčně jsem to přijala a napila se.

„Já vím, je to dlouho, co jsem tu byla naposled. Promiň mi to, ale nešlo to dřív.“

Hagrid jen přikývl, jakože rozumí. „Nemáš to zrovna jednoduchý co?“

„To ne.“ Připustila jsem a nepatrně jsem se zamračila. „Nevím, jestli jsi už o tom slyšel, ale měl by jsi to vědět.“ Začala jsem váhavě.

„Jen povídej,o co de?“

„To oni, zasnoubili mě s Malfoyem.“ Povzdechla jsem si.

„Cože? S tím nafoukancem Dracem Malfoyem? To snad musí být nějaká mýlka, to není možný!“ zařval obr.

„Bohužel je to tak.“ Řekla jsem odevzdaně.

„Ale ty se přeci nenecháš ne? Jsem si jistej, že kdybys řekla Brumbálovi, tak by ti pomoh.“

Usmála jsem se na něj. Nebylo pochyb o tom, že má dobré srdce.

„Já vím. Ale nemusíš se bát. Nějak to vyřeším, já si ho nevezmu.“

Chvíli ještě mručel a bylo poznat, že ho to dost zasáhlo, ale pak uznal mé důvody a nakonec se nechal přesvědčit.

„Tohle si nezasloužíš. Ze všech těch lidí to musel být zrovna von a ty. To není správný.“

„Hm, co naděláš.“

„Kdybys potřebovala pomoct, stačí říct. Já už ho srovnám.“ Nabídl velkoryse.

„Neboj, já si s ním poradím a pak, znám pár užitečných kleteb, kdyby bylo potřeba.“

„Ty jsi vážně senzační holka Joe.“

„Děkuju Hagride.“ Chvíli jsme mlčky popíjeli čaj a pak jsem se znovu ozvala. Chtěla jsem vědět víc o příteli, který mě čekal v pokoji.

„Poslyš Hagride, chtěla jsem ti poděkovat za dárek. Je skutečně báječný, ale problém je, že toho moc o kočkodlacích nevím. Povíš mi něco o nich?“

A tak mi dlouho vyprávěl o tom, co jsou vlastně zač. Jak vypadají a jak se od sebe liší.

Rozebírali jsme jejich vzhled a schopnosti. To bylo vážně zajímavé.

Nikdy jsem nevěděla, že může existovat tvor podobný Stingwemu a pak se objevil on.

Hagrid mi řekl, že kočkodlakové jsou ve své podstatě podobní obyčejným kočkám, ale v některých detailech se od nich odlišují.

Pozoruhodné jsou také jejich kouzelnické schopnosti. Nejen že dokáží mluvit s těmi, které považují za vhodné, ale dokáží i dělat různá kouzla. Záleží však na každém jedinci zvlášť, protože tak jako u kouzelníků, tak se i u nich liší tyto vlastnosti.

Přesto jsou to víteční společníci a jsou velmi vzácní. Když chtějí, dokáží poradit.

Zkrátka nevšední tvorové.

„Páni Hagride. To je vážně senzační. Děkuju ti.“ Rozplývala jsem se nad tou vzácností. „Jak jen ti poděkuji?“

Obr se jen lehce začervenal a pak mávnul mohutnou rukou. „To byla maličkost. On Brumbál říkal, že tě to potěší. Taky to byl jeho nápad a když jsem..-.“ Pak se ale zarazil a plácl se dlaní do čela, ta rána by porazila i koně, ale on to skoro nevnímal.

„To sem ti neměl říkat. To sem vážně neměl.“ Zaúpěl. „Zapomeň na to.“ Zaprosil v zápětí.

Přikývla jsem, i když bych v tu chvíli chtěla vědět víc. Takže Stingwe by vlastně od Brumbála? Neodolala jsem.

„To byl jeho nápad?“

„Na nic se mě neptej, to sem ti neměl říkat.“ Snažil se to zamluvit.

„Ale Hagride, vždyť o nic nejde. Teď už to vím, tak mi to řekni prosím.“

„Prosím, prosím.“ Škemrala jsem.

„No dobře.“ Nechal se po chvíli přemluvit obr. „Tak teda byl to Brumbálův nápad. Jednou tak za mnou zase přišel a povídá, že by chtěl něco vyjímečnýho. A tak sem mu řek o kočkodlacích, ale že není lehký je sehnat, protože jsou to vlastně vzácní tvorové. A on na to, abych ho pro něj opatřil. Tak sem se spojil s jedním kouzelníkem ve Švýcarsku a pak už to bylo jednoduchý. Brumbál získal povolení a bylo to. Nakonec mě ještě poprosil, abych se o něj staral, než bude čas a abych ti ho pak poslal. Mělo to být překvapení. Tohle si neměla vědět.“

Tak to byl skutečně Brumbál. Ale proč mi ho posílal přes Hagrida?

Ale vlastně to dává smysl. Nechtěl upoutávat pozornost a pak, jako ředitel by přeci neměl nic věnovat svým studentům. Kdyby na to přišli ostatní, asi by to nebylo zrovna dobrý.

„Co je s tebou? Jsi najednou nějak potichu.“ Optal se ještě starostlivě.

Chtěla jsem mu odpovědět, ale to zaklepal na jeho dveře někdo další.

Polekaně jsem nadskočila.

Kdo to může být? Napadlo mě

Hagrid vstal a pomalým krokem přešel ke dveřím. Tesák mezitím nadšeně hafal a škrábal na dveře. Upoutalo ho zřejmě něco nového venku, protože mi předtím blaženě slintal na koleno.

Obr mezitím postrčil psa stranou a pak otevřel.

Jeho obličej se rozzářil ještě víc.

„Harry, to jsem rád žes přišel.“

„Veselý Vánoce Hagride.“ Pozdravil vesele nový návštěvník.

Při tom jménu mi ovšem nepatrně zatrnula krev v žilách.

Harry Potter.

Dlouho jsme se míjeli a rozhodně mě nepovažoval za přítele, jak teď bude tedy reagovat, až mě tu uvidí popíjet s Hagridem čaj? Hermiona mi přeci nejednou říkala, že mi moc nevěří.

„Pojď dál, zrovna máme čaj. Dáš si taky, určitě si promrzlej.“ Vyzval ho náš společný veliký přítel.

„My?“ podivil se Harry a pak konečně vešel.

Bleskově přehlédl situaci, a pak spočinul zrakem na mě.

Najednou mi vyschlo v puse a tak jsem jen trochu přiškrceně řekla: „Ahoj Harry. Veselé Vánoce.“

Chlapec chvíli stál a pak se zamračil.

„Co tady děláš.“ Vyjel nepěkně.

Hagrid rozpačitě přešlápnul a postrčil ho dál do místnosti.

„Joe je u mě na návštěvě.  Zrovna jsme mluvili -.“

„Ptal sem se tě, co tu děláš.“ Nenechal ho domluvit.

Bolavě jsem polkla.

„Hagrid je můj přítel.“ Vysoukala jsem ze sebe.

„Přítel?“ nechápal. „Odkdy se ty zajímáš o někoho jiného než o sebe. Na co si to vlastně hraješ? To má být nějaká tvoje zábava, jak ukrátit nudu přes prázdniny? Nech Hagrida na pokoji!“ osočil mě.

Nebyla jsem schopná mu cokoliv říct a Hagrid zřejmě také ne.

V místnosti nastalo tíživé ticho.

„To není pravda.“ Pípla jsem po chvíli. Čím dál tím víc jsem se cítila mizerně.

„A Malfoye si nechala kde. Nebo se snad už nepřátelíte? Nepochybně mu to pak budeš vyprávět, jako svůj triumf ne?“

„Já nejsem jako on!“ odsekla jsem nakvašeně.

„Nech Hagrida na pokoji.“ Opakoval výhružně. „Nech ho být!“

„Harry, tak to není.“ Pokusil se ho obr ukonejšit, ale neměl moc šanci.

Znovu byla zima, znovu bylo kolem mne to pusté prázdno, kdy jsem si připadala, že nepatřím nikam. Všechno bylo tmavé a ledové. Začaly mi stékat slzy po tvářích.

Přesto jsem se vzdorovitě udržela, abych se nerozplakala. Takovou radost mu neudělám.

„Jsi takový sobec víš to? Já nejsem a nikdy nebudu jako ten zatracený Malfoyi! Nenávidím je! Nikdy nebudu jako oni a dej mi už pokoj! Nic o mě nevíš, nic nechápeš!“ zakřičela jsem.

Teď jsem se nebránila pláči, ale zároveň jsem už nemohla dál zůstat vevnitř.

Popadla jsem hábit a rychle vyběhla ven. Dala jsem se směrem k jezeru, nevšímala jsem si okolí, ani ničeho jiného. Prostě jsem šla a nezastavovala se.

Jen ve dveřích jsem ještě slyšela Hagridův hlas, jak říkal Harrymu, že to přehnal.

Harry jen něco nechápavě a nesrozumitelně zamumlal, ale víc už jsem nevnímala.

Jak rychle se pro mě změnil ten svět. To co mi předtím přišlo zářivé a pěkné, teď praštělo do očí a sotva bylo vidět na krok.

Navíc mi byla strašná zima. Přehodila jsem si přes sebe hábit a snažila se zaplašit to strašné drkotání, ale nešlo to.

Klesla jsem vyčerpaně na zem a rozplakala se.

Tohle jsem přeci nikdy nechtěla.

Hermiona mi často říkala o Harrym a Ronovi, ale nikdy se nezmínila, že by mě mohli až tak nenávidět. Teď jsem to alespoň věděla.

Bylo mi to líto, ale na druhou stranu jsem se nedivila, že se ke mně tak chová. Vždyť jsem byla Zmijozel. Tedy nepřítel a navíc teď i snoubenka jednoho z nich. Dokonce s Harryho největším a nenáviděným rivalem.

Mohla jsem se tomu tedy divit?

Odpověď byla ne. Ale tak moc mě to mrzelo, ten chlad tak bolel a prázdno bylo tak moc zraňující. Ta palčivá mlha, kdyby mi tak něco mohlo pomoct.

Vzpomněla jsem si na nitrobranu, znovu jsem ztěžka obnovila své valy a pomalu se ztrácela v nicotě.

Proč se mi to nedaří tak úplně? Proč to nefunguje?

Nemohla jsem to vytěsnit z hlavy. Nešlo to.

Nevím kolik času jsem strávila venku, ale muselo to být velmi, velmi dlouho. Když jsem se vracela do hradu, byla už tma.

V břiše mi neuvěřitelně kručelo, ale já se to snažila nevnímat. Navíc jsem byla promrzlá a nepochybně z toho budu mít ještě pěknou rýmu a kašel. I to mi bylo jedno.

To co se stalo s Harrym mě mrzelo. Na večeři jsem dorazila pozdě, ale i tak jsem se pokusila najíst. Ne, že by to šlo.

Trochu jsem se přitom zahřála, ale plášť jsem neodložila. V jídle jsem se nimrala a každé sousto byl jako další kámen do žaludku.

Harry tam byl a celou dobu mě sledoval. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že s Hagridem vedl asi dlouhý rozhovor. Ale co se dalo čekat, když jsem na něj tak křičela?

Nakonec jsem se, jako tělo bez duše, vydala do sklepení.

 Holly na mě celou dobu dorážela a snažila se mě vyprovokovat k nějaké činnosti, nebo alespoň odpovědi, ale nešlo to.

V společenské místnosti jsem se zhroutila vyčerpaně do křesla. Znovu jsem si přitáhla plášť k tělu a zavřela jsem oči.

Přála jsem si být blíž ohně, ale byla jsem tak slabá.

Upadla jsem do lehkého spánku.

Když jsem se probudila, byla mi strašná zima, navíc jsem měla pocit, jako bych hořela.

Nemohlo to být dlouho po tom, co jsem usnula.

Pokusila jsem se otevřít oči, ale světlo bolelo a pálilo. Znovu jsem je zavřela.

Každý pohyb mě bolel a v hlavě mi neskutečně hučelo a dunělo.

Zkoušela jsem se pohnout, ale nešlo to. Hořela jsem a zároveň byla taková zima.

„Isabello.“ Volal někdo moje jméno. Připadalo mi to jako z velké dálky.

„Slyšíš mě?“ zatřásl se mnou někdo. Zasténala jsem, tak strašně bolel každý centimetr. A moje kůže. Byla ještě moje?

„C-c-c-co j-je?“ koktala jsem nepřítomně.

Znovu jsem ztrácela vědomí, ale někdo se mnou zase zatřásl. Byla to Holly.

„Dojdi pro Snapea.“ Nařídila někomu rozkazovačně a dál se mnou cloumala. „Is, slyšíš mě?“

„Uhm..gmh…“

„No tak vstaň slyšíš? Is!“

Proč se mnou tak cloumá, vždyť se rozpadnu na tisíc kousků.

Temnota mě lákala. Měla jsem pocit, jako bych stála na kraji nějaké propasti. Stačila chvíle a už bych o sobě nevěděla. Chtěla jsem skočit a nebo prostě jít dál a neohlížet se zpátky za tím světlem, kde mi byla strašná zima a zároveň jsem hořela. Ta bolest, ten plamen.

Uhaste mě!  Chtělo se mi zakřičet. Místo toho jsem se zmohla jen na jakési zakodrcání zuby.

Pak se něco změnilo. Někdo další se dotkl mého čela.

Chladivý dotek, tak příjemný. Konejšil ten oheň, ale bylo to zbytečné.

Nechte mě spát. Prosila jsem v duchu.

„Isabello!“ volala mě Holly trochu zprava.

Čí je to ruka?

Pak ten chladný dotek zmizel tak jako se objevil. Ztrácela jsem vědomí, ale další prudký otřes mě vzpamatoval.

Pokusila jsem se otevřít oči, nešlo to.

„Co se stalo?“ ptal se rychle něčí velitelský hlas.

„Nevíme pane. Po večeři se tady zhroutila do křesla celá bílá a když jsme jí chtěli vzbudit aby šla spát, tak..-.“ nedokončila.

„V pořádku, postarám se o ní.“

Kdo se o koho postará? O čem to mluví? Já jsem tady taky. Počkat, to mluví po mě.

Znovu ten příjemný, studený dotek a pak pohyb.

Já se hýbu? Jak je to možné? Aha, někam mě nesou.

COŽE? Nesou?

Rytmické kroky a ticho hradu. Pak se otevřely dveře.

„Severusi?“ zeptal se někdo další. „Ale ne,“ následovalo v zápětí, „už je tu zase.“

 

07.10.2007 04:14:55
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one