Kapitola 29. Tresty a odměny

Pro krásný den a abychom přežili školu a naše ostatní starosti.. :-)
Nezapomeňte komentovat, toho není nikdy dost.. B.
Po prázdninách jsme začali ztěžka. Profesoři nás nešetřili a dokonce i Hagrid začal přitvrzovat ve výuce.
Už jsme nebrali akromantule, ale přestěhovali jsme se k tvorům, jež si libují v blescích. Od nejmenších hlodavců až po Bouřkové běsy. To byla vážně fuška. Ohlídejte zvíře, kterému co chvíli vyšlehne z jednoho konce těla blesk. Naštěstí nikdo k úrazu nepřišel. Neměli ještě sílu zabít.
Tak jsme z hodin péče o kouzelné tvory odcházeli patřičně ohořelí a poněkud osmahlejší. Kdo by se ještě rád opaloval?
Kouzelné formule mi i nadále šly dobře. Kratiknot si udržel pozornost studentů a vše nám nejméně třikrát vysvětlil. Živly ovládající kouzla mi problémy nedělaly. Nejvíce jsem si libovala v chladu a zimě. Skoro jako by to byla moje druhá přirozenost.
Přeměňování také nabíralo na obrátkách.
Už to nebyly předměty, ale živočichové se kterými jsme pracovali. Nejdříve ti nejmenší a pak myši a krysy. Na tu hodinu mám opravdu krásnou vzpomínku, protože Zabiny, ač to nepřiznal, se jich bezmezně bál. Já říkala, že to byla náhoda, když jsem "omylem" z té své udělala deset kopií, místo abych je přeměnila. A ještě větší nehoda byla, že se rozhodly mu vlézt do hábitu a zkoušet tancovat quickstep.
Ještě štěstí, že naše společné hodiny už skončily. Tedy pro dnešní den.
Jenže s poprázdninovou touhou přimět nás studenty k učení, začala i nová mánie.
Famrpál.
V listopadu Mrzimor rezolutně převálcoval Havraspárské a další utkání se mělo týkat právě naší koleje a Nebelvíru. Nejočekávanější zápas sezóny.
Kdo by se také divil. Tajně jsem doufala, že právě Nebelvír vyhraje, i když jsem cítila jakousi zradu, že nestraním právě naší koleji. Ale snad to byl fakt, že v našem mužstvu byl můj budoucí manžel.
Brr, to oslovení mi bylo nepříjemné.
Doufala jsem, že prohraje. Jeho samolibosti a egu by to prospělo. Aspoň trochu, protože se všude naparoval a vykráčel si jako páv. Tolik jsem si přála, aby si nabil ten svůj bledý nos.
Harry se mi i nadále vyhýbal, ale přesto jsem měla pocit, jakoby se u něj něco nepodstatného změnilo. Když mohl, tak mě pozdravil.
S Hermionou a Nevillem jsme ještě neměli společný čas na to, abychom se sešli a dnes večer to také nešlo.
Měla jsem trest u Snapea.
Rychle jsem do sebe naházela oběd a poněvadž jsem si nebyla jistá, jak dlouho tam strávím, rozhodla jsem se vyřešit některé své úkoly ještě dnes.
Knihovna byl už můj druhý domov.
Zabrala jsem si pro sebe jeden ze stolků a rozevřela učebnice, začala jsem psát. Bylo to jedno obzvlášť rozvleklé pojednání pro Bylinkářství.
Kdyby tu byl Nevill asi by mi poradil, takhle jsem musela spoléhat na sebe.
No což, to přeci zvládnu.
Strávila jsem tam čas až do setmění a pak ještě asi pár hodin. Čas už jsem se naučila ignorovat. Úkoly jsem už měla dopsané a proto jsem si vybrala jednu z místních knih, aby mi vyplnila čas. Dolů za svými hady se mi vážně nechtělo.
Ve tři čtvrtě na osm jsem sebou ale trhla. Byl čas jít.
Zaklapla jsem knihu, nenápadně jí ohnula roh, abych poznala, kde jsem skončila a raději se vytratila ven. Kdyby mě viděla madam Pinceová, asi by nebyla příliš nadšená.
Ale co oči nevidí…
Musela jsem si pospíšit, cesta dolů mi zabere nějaký čas.
Dorazila jsem tam přesně minutu před osmou.
Musela jsem se v duchu pousmát, rozhodně jsem nebyla nedochvilná. A vlastně, proč bych měla přijít o minutu dřív?
Počkám tady a teprve pak zaklepu.
Znovu jsem se pro sebe pousmála a opřela se o protější zeď. Minuta mi byla docela dlouhá a tak jsem vytáhla svou vypůjčenou knihu a začetla se.
Ozvalo se odbíjení hodin.
Tak brzy? A zrovna teď je to napínavé.
Musela jsem jít. Jen nerada jsem podruhé uklízela Monstra doby, ve kterých se psalo o neobyčejných kouzelnících a dokonce i mudlech kteří udivili svět svými výkony, či uměním.
Zajímavá kniha a navíc poučná.
Zaklepala jsem.
"Dále." Ozvalo se zavrčení z druhé strany.
Otevřela jsem a vstoupila. Chvíli jsem musela počkat, protože i když hradní osvětlení bylo chabé, tady bylo ještě víc šero, než kdekoliv jinde.
Stěny a police byly pokryty sklenicemi s všelijakými tvory naloženými v láku. Občas jsem měla pocit, že některé jsou i živé.
Byla jsem na to zvyklá, otec měl podobnou zálibu ve sbírání. Naštěstí jsem ale v jeho "sbírkové komnatě" nikdy nemusela být déle než pár minut. Neměla jsem to ráda. Vždyť některá zvířata byla usmrcena zbytečně.
Byla tu zima. A celý pokoj působil tajemně. Nutil mě být na pozoru.
"Dobrý večer, pane profesore." Pozdravila jsem automaticky.
Nikoho jsem ale neviděla. Pak se odněkud zčista jasna vynořil Snape.
"To jste vy." Řekl chladně a nevlídně. Byl to fakt, ne otázka.
"Ano, pane." Hlesla jsem.
"Jdete přesně." Řekl a snad poprvé se zatvářil tak, že člověka s nímž právě hovoří nechce zabít. Dívala jsem se na něj a s hrůzou jsem očekávala, co si pro mne vymyslel.
"Víte proč jste tady." Vyzval mě a pak mávl rukou směrem ke krbu. "Tam na stole je sklenice tlustočervů, potřebují nakrájet a nadrtit tak, aby mohli být uchováni do lektvarů."
Přikývla jsem. Proč pro Merlina potřebuje uchovat zrovna tohleto?
"Pusťte se do toho."
S tím se odebral ke svému stolu, kde už měl připravený stoh pergamenů. Nepochybně našich úloh do jeho hodin, čekající na opravu. Po chvíli se do toho začetl na tolik, že se zdálo, že nevnímá nic jiného.
Přešla jsem směrem ke krbu, kde plápolal slabý plamínek ohně.
Jak jsem zjistila, jeho označení pro sklenici se ukázalo poněkud jiné, než byla moje představa.
Jestli tohle stihnu dodělat do zítra, bude to zázrak.
Odložila jsem si brašnu na zem a vyhrnula si rukávy od hábitu. Odhodlaně jsem čapla připravený stříbrný nůž a pustila se do práce.
Tlustočervi byli tak ohavní. Neměla jsem rukavice, takže jsem brzy měla ušpiněné prsty od jejich ohavné a žlutě barvící tekutiny. Navíc měli poněkud ostřejší skořápku, která byla potřeba rozlomit. Nejednou se mi stalo, že jsem se o ní pořezala. Ale protože jsem nesměla použít hůlku, nemohla jsem si to ošetřit.
Za krátkou chvíli byly mé ruce potlučené a rozedřené. Lepkavá tekutina nepříjemně pálila. Zbývalo jich ještě tolik.
Opatrně jsem se podívala směrem ke Snapeovi a pak zase zpět..
Co chvíli připisoval na naše pergameny jedovaté poznámky a tu a tam u toho něco podrážděně zavrčel. Když měl opraveny ty, vzal na řadu další. Nejvíc ho ale pobuřovaly práce z prváku. Podle toho, co jsem občas zaslechla, nebo viděla, u toho vyloženě trpěl.
Pracovala jsem pořád ve stejném tempu.
Rozlomit skořápku, narovnat červíka a podélně ho rozříznout. Vymačkat šťávu do samostatné nádobky a pak nasekat. Rozemlít v hmoždíři a obsah bezpečně uložit do kotlíku.
Tlustočervy už nechci nikdy v životě ani vidět.
Muselo být už něco po jedenácté, když jsem měla konečně pocit, že se blížím do poloviny. Snape už měl také většinu prací opravenou a rozřazenou v šuplících pracovního stolu
Rozlomila jsem jednoho obzvlášť nechutného červa a vybírala z něho úlomky, když jsem ostře sykla.
Jedna část se mi nepěkně zabodla do už tak dost rozedřených prstů a nešla vyndat. Pokusila jsem se jí vytrhnout, ale nechtěla pustit.
Snape vyrušen ze své práce pohlédl na přesýpací hodiny. Pak vstal a přešel ke mně, aby se podíval, kolik už mám hotovo.
Bleskově přehlédl kotlík i nádobku s těmi odpornými věcmi uvnitř a pak si všiml mého zranění. Trochu víc mi tekla krev a pořád jsem nemohla odstranit tu zatracenou skořápku.
Podrážděně zavrčel. "Nemůžete dávat pozor?"
"Ano pane." Pípla jsem a znovu třesoucími prsty zatáhla za skořápku.
Marně.
S temným zaklením mi čapl poraněnou ruku a prohlédl si ji. Pak odněkud vyndal kapesník a obmotal mi ho kolem poraněného místa. Chytil stříbrný nožík a skoro bez vysvětlení mi lehce a opatrně, jako když se vyndavají třísky, nařízl kůži, aby uvolnil střep.
Odložil nůž stranou a ještě jednou si to prohlédl. Pak pevným stiskem uchopil skořápku a zatáhl. Zkřivila jsem obličej a na chvíli se odvrátila. Neměla jsem ráda pohled na svojí vlastní krev. Cizí mi nevadila, ale ta má někdy ano.
Konečně to bylo pryč. Podívala jsem se zase na svojí ruku a ucítila úlevu.
Nesnáším tlustočervy.
Snape mi to jedním mávnutím hůlky zahojil a pak mě propustil.
"Zítra přijďte ve stejnou dobu." Zavrčel a s tím se zase vrátil ke své práci.
Vzala jsem si tašku a unaveně jsem se vracela do společenské místnosti. Byla jsem už pořádně unavená a na náladě mi rozhodně nepřidal ani fakt, že zítra budu zase pokračovat v krájení těch ohavných věcí.
Jen jedinou osobu snad potěšil můj trest. Totiž Stingweho, který k mému překvapení začal olizovat moje prsty po mém návratu do pokoje.
"Ty jsi vážně podivný tvor." Řekla jsem mu.
Usmál se a švihl ocasem.

Další den, přesně v osm hodin jsem opět přišla do sklepení. Po vyzvání jsem vešla dál a bez dalších pokynů se chopila svého úkolu.
Byla tu však jedna změna.
Krom připravených věcí a nože tu byl další pár pracovních rukavic.
A tak jsem krájela, drtila a uchovávala tlustočervy s mnohem rychlejším tempem, protože mě nemohly poranit jejich ostré skořápky.
Před půlnocí Snape opět zhodnotil mojí práci a propustil mě. Tak tomu bylo ještě po další tři dny, kdy jsem likvidovala tyto malé tvorečky.
Po dvou dnech, kdy byla práce skončena mě konečně propustil s tím, že už se nemusím vracet. Ale přesto v jeho řeči vyzněla malá narážka na to, abych si dobře ohlídala své sebeovládání.
Přikývla jsem a odešla odtamtud.

V těch dvou dnech se mnou Draco mnoho nenamluvil. Chvíli se cítil uražený, ale pak přeci jen přišel s tím, že se mi omlouvá. Nemyslel prý nic špatného a že souhlasí s tím, že od teď je Pansy jen minulost. Dal mi tak najevo to, že nechce zapomenout na své závazky a že se jich i nadále bude držet.
Teď jsem tedy měla skutečného snoubence.
Jednoho člověka to rozhodně netěšilo o nic víc. Pansy Parkinsonová.
Už před čase jsem si říkala, že si budu muset krýt svá záda a po několika málo hodinách se ukázalo, jak velmi dobré rozhodnutí to bylo.
Ne snad, že by se mi chtěla pomstít, ale rozhodně to zkoušela, když se cítila být ve výhodě.
Díky za prozřetelnost.

Jak dny míjely, Draco a ostatní ze zmijozelského famfrpálového týmu trénovali častěji. Ne snad, že by měli nějakou velkou taktiku, ale i tak se scházeli pravidelně na hřišti, kde dávali průchod své hrubosti.
Plánovali soupeřův tým rozsekat na padrť.
Draco mě tam jednou vzal s sebou. Společně ještě s Crabbem a Goylem jsme se měli stát jedinými lidmi, kteří je vidí hrát na tréninku. Obvykle totiž všichni žárlivě střežili v utajení vše, co se famfrpálu třeba i jen vzdáleně týkalo.
Večer před zápasem jsme opět seděli na prázdné a temné tribuně. Sledovali hráče a tu a tam obdivovali některý dobrý zásah. Jen já byla trochu zklamaná.
Nebylo pochyb, že s tím, co zmijozel vyznává nebude jednoduché nejen vyhrát, ale i získat podporu ostatních kolejí. Všichni budou zítra fandit Nebelvíru a já se nedivila proč.
Kéž bych i já mohla, ale přeci jen se u mě ozvala jakási čest a povinnost fandit mé vlastní koleji, přestože jsem s tím nesouhlasila úplně.
Jistě nás rozdrtí.
No, alespoň uvidím hrát Harryho. Prý je to vynikající člen týmu.

Zápas začal a už od začátku bylo jasné, kdo má navrch.
Nebelvír.
Zbylé dvě koleje, jak jsem předpokládala, se přidali na jejich stranu. Zmijozelská část přesto křičela a syčela pokaždé, když jsme zasáhli soupeřovu branku, nebo oni tu naši. A že to bylo častější.
Nebelvírští měli dokonalou strategii a drtili nás i přesto, že z naší strany byly časté fauly.
Bylo to úžasné sledovat.
Střelci se míhali sem a zase zpět a odrážeči odváděli skvělé výkony na obou stranách. Přesto Nebelvír slavnostně vítězil. Což vedlo k ještě větší mrzutosti nás hadů.
A pak, těsně před koncem, Harry a Draco, oba najednou, uviděli zlatonku.
Byl to vcelku rovnocenný boj, protože Draco byl blíž, ale Harry měl lepší koště. Chvíli letěli vstříc vítězství bok po boku. Řítili se k zemi střemhlav. Na poslední chvíli ji Harry chytil a sevřel kolem ní pevně ruku.
Ozval se jásot a nadšené tleskání a řev, ale pak Draco udělal poslední ze svých dnešních podvodů a předvedl něco jako manévr s porouchaným koštětem. Nebo že by nezvládl vyrovnat let? Zkrátka do Harryho prudce ze strany narazil, což vedlo k jeho velmi ošklivému pádu.
Spadl z koštěte a ve velké rychlosti se ještě několik metrů po zemi kutálel. Pak zastavil a zůstal nehybně ležet. Jen ztěžka dýchal. Všem zatrnulo, pak se naštěstí pohnul.
Zvedl ruku se zlatonkou a všichni propukli v úžasný řev.
Členové jeho týmu se k němu slétli a vytáhli ho na nohy. Tedy, jak jen to šlo. Bylo veselo.
Draco pro změnu k mé velké radosti také svůj let nezvládl. Tak moc jsem cítila zuřivost, zlost a zlobu. Jak to mohl Harrymu udělat?!
I on si pořádně natloukl, ale jen svojí vinou. Líto mi ho nebylo. Naopak.
Kdyby byl schopen pohybu, nebo obrany, s radostí bych ho ještě dodělala.
Cítila jsem zadostiučinění a kdybych mohla, přidala bych se ke skandování Nebelvísrkých a ostatních.
Vždyť i Snape vypadal, že by Draca nejraději pohřbil sám.
Skutečně krásný sobotní den.

07.10.2007 04:18:04
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one