Kapitola 31. Změna barvy

bez proslovů vesele čtěte..ale nezapomínejte komentovat.(Já jdu spát, jsem vážně unavená, občas nevím, kdo chce pokračování víc, jestli vy, nebo já:-) ).
"Dobré ráno." Pozdravila jsem rozverně ve Velké síni.
Draco už byl zpět mezi ostatními a zcela v pořádku. Občas měl ještě tendence předstírat, že ho něco bolí, ale jeho záchvaty simulantství mě nechávaly chladnou.
"Nějaká veselá." Poznamenal Zabiny.
"Na rozdíl od tebe." Zpražila jsem ho.
Nepěkně se zatvářil, ale nijak mi neodpovídal. Už si zvykl držet se ode mne dál. Jen ten jeho zvyk, sledovat mě, ho nějak neopouštěl. Vždy když měl možnost si mě prohlížel, ale jakmile jsem mu dala najevo, že o tom vím, předstíral nezájem.
Nevšímala jsem si ho a to mi po několik týdnů před a během Vánoc pomáhalo.
Jen kdyby mě nesledoval.
Musela jsem si od teď dávat pozor. Stejně jako na Pansy. S Dracem už nebyli, alespoň ne otevřeně a tak měla většinou pocit, že mi to musí nějak připomínat. Nenáviděla mě a žárlila na pozornost, kterou mi přese všechno bledolící chlapec věnoval.
"Co dneska máme?" zeptala jsem se vesele, zatímco jsem odhadovala potřebné množství sirupu na ovesnou kaši.
"Blocklehursta." Uchechl se Grebbe a Goyle se také div nezadusil šťávou.
Další podezřelá věc. Spolkla jsem sousto a potichu se zeptala.
"Něco se chystá?"
Draco vedle mě po tom viditelně pookřál. Zmijozelsky se na mě usmál.
"Tak trochu jsme si včera pohráli. Ten idiot nic nepozná, bude to zábava."


"Vítejte." Vypískl náš nový učitel obrany proti černé magii, když vešel do místnosti.
Jeho kvality se projevily už brzy po začátku roku a dnes již nikdo nepochyboval o tom, že je to skutečný hňup a to nejen podle jména. Dokázal nám to při nesčetných příležitostech, ale ta dnešní měla být teprve vrchol.
Když vám totiž zmijozel řekne, že to bude zábava, jistě to tak bude. Jen záleží na tom jaká…
Na Obranu jsme chodili smíšeně, protože ne každý měl tu možnost, nebo chuť pokračovat ve studiu až na OVCE. Krom nás zmijozelských tady bylo velké množství nebelvíru a havraspáru. Mrzimor jen omezeně.
"Začneme." Řekl zaníceně a přehodil si svůj řídký vous přes rameno.
Další známka stupidity, jak jsme poznali. Totiž, profesor Blocklehurst to dělal vždy, když si myslel, že venku prší. Nechápali jsme proč, ale on byl už tak dost zvláštní osobnost, natož aby nám něco vysvětlil tak jak měl.
"No tak, ztište se. Ticho prosím." Umlčel žáky v zadní řadě a dál pokračoval.
"Dnes budeme probírat bubáky." A v jeho očkách něco zazářilo.
"Ale pane, ty jsme probírali už ve třetím ročníku." Namítla Hermiona.
Blocklehurst se jen samolibě zatvářil a zvedl svůj špinavý nos o pár stop výš. "Ano, právě proto. Nemusím vám tedy vysvětlovat, jak takového bubáka porazit. Až řeknu teď, odklopím víko této krabice a-."
Jenže nedopověděl. Víko krabice, jež tak příhodně ležela na stole, se otevřelo. Z ní se vyhrnul ven bubák a namířil si to přímo na něj. Jen už neměl svou podobu a přeměnil se v to, čeho se náš profesor nejvíce bál.
Celá učebna lehla smíchy. Téměř všichni se neudrželi při tom pohledu. Bylo evidentní, že pan Lucanylus nejenže se bojí slepice, ale ještě si s tím neumí poradit. V obličeji mu naskákaly ošklivé temně fialové fleky a on se chytil za fousy.
Přikrčil se k zemi a začal kvokat, vykuleně sledujíc svého bubáka.
Všichni se hlasitě smáli a sotva popadali dech.
Bubák se dál blížil k našemu "nebojácnému" a "světaznalému" učiteli, který nám byl skutečně velkým příkladem odvahy a rozvahy.
"Tak a teď ať nám vykládá o tom., že to máme znát." Popadal se za břicho Zabiny.
Nakonec někdo ve předu našel sílu dojít tam a postavit se mezi tu "bestii",jak příhodně vykřikoval Blocklehurst a něho.
Byla to nějaký kluk z mrzimoru. Dost hloupý, aby se o to pokusil sám. Síla jeho protivníka na něj dolehla a on poznal, že na to stačit nebude.
Bylo to zřejmé i dalším.
Zmijozelové se dál váleli smíchy a ostatní jen stěží chápali, co mají vlastně dělat.
Musela jsem mu pomoct. Sám na to nemá.
Vyskočila jsem z lavice a rozeběhla se dopředu. Vytáhla jsem hůlku a stoupla si před bubákovi oběti. K mé úlevě to brzo došlo i dalším a také se připravili s hůlkou v ruce za mne.
Tu najednou všichni ztichli.
Bubák se zatočil a přeměnil. Teď mlčeli i ostatní, protože takový výjev se jen tak nevidí.
Bubák vždy zobrazoval to, čeho se dotyčná osoba bála nejvíce.
Polkla jsem odhodlaně namířila hůlkou na blížící se "cosi". Chtěla jsem vidět víc.
Přede mnou se ve vzduchu pohupovalo zrcadlo. Bylo lesklé a velké, zasazené do těžkého, dřevěného rámu.
Obraz v něm byl určen mě, ale nevím, jestli z toho nezahlédli něco i ostatní.
Temná postava v kápy stála nad otevřenou propastí. Kolem kvetly černé květy a mlha obestírala okolí. Cosi zavířilo vzduchem uvnitř obrazu a z dálky byl slyšet zpěv. Byl táhlý o jediném hlasu. Mrazilo při něm v žilách.
"Riddikulus." Pronesla jsem po chvíli odhodlaně.
Ostatní mě v tom nenechali. Každý, kdo chtěl, mohl zkusit své štěstí s bubákem.
Jen na okamžik jsem se zamyslela, co mi to vlastně ukazoval a pak jsem to zatlačila pryč zew svého vědomí. Ta představa byla vážně děsivá.
On mi totiž ukazoval mou nejhorší obavu - totiž to, že ztratím někoho blízkého.
Temná postava byla smrt.
Profesor se mezitím vyhrabal na nohy a ještě se roztržitě tahal za vous, když přemýšlel, odkud se vzala ta slepice.
Všiml si nás a další záchvěv nevole ho opustil. Byl to zase ten náš bláznivý Blocklehurst. Naparující se, co všechno dokázal. Vždyť nás naučil zahánět bubáka.
Ještě štěstí, že nebyl tak hloupý a poznal, kdo mu nastražil tu past. Shodou okolností to řekl před našim kolejním ředitelem na obědě a trest viníka zaručeně neminul.
Můj škodolibý rarach vesele poskakoval uvnitř, když Draco přišel s tím, že má školní trest.


Během oběda na mě čekalo ještě jedno překvapení.
Vzkaz od přátel.
Byl jednoduchý a stručný. Mě nesmírně potěšil. Vždyť teprve dnes se Harry vrátil z ošetřovny a už se chtějí sejít.
Rozluštila jsem jejich šifru a dopis schovala do kapsy.
Dnes? Kdy a kde…
Vzala jsem nový kus pergamenu a na jednu stranu jsem naškrábala odpověď.
Kuchyň.. v šest večer.
To bylo celé. Pečlivě jsem to zarolovala a poslala po sově zpět. Byla to školní sova.
Museli jsme si hlídat i poštu. Přeci jen, nenechávali jsme nic náhodě.

V šest večer jsem dorazila i s mým malým překvapením do kuchyně. Skřítkové mě uvítali a jak jsme se již předtím dohodli, pomáhali mi s mým trápením.
Za nedlouho se objevil i Ron s Harrym a Hermionou.
"Joe." Přivítali mě nadšeně a Ron se hned dal okukovat naší dosavadní práci.
"To je pro nás?" zeptal se a natahoval se pro dobroty vystavené před ním.
Společně se skřítky jsme totiž vyráběli různé pokrmy a lahůdky, které jsme skládali na stříbrné tácy. Bylo tu od každého něco.
"Rone, vždyť už jsi po večeři." Napomenula ho Hermiona. Jen pokrčil rameny.
"Nech to být." Pleskla jsem ho se smíchem přes ruce.
"Co to děláš?" zeptal se Harry, který mezitím objevil mé skryté překvapení.
Usmála jsem se a mrkla na Stingweho. Pohodlně ležel na jednom z dlouhých stolů a vše sledoval svým podivným výrazem.
"To je pro něho." Řekla jsem měkce a ukázala na svého kočkodlaka, který se nechal od Harryho podrbat.
"Vůbec nechce jíst, tak mě napadlo, že mu dám na výběr."
"Ten je krásný." Obdivovala ho Hermiona.
"Vždyť je to jenom kočka." Protestoval Ron. Za to si ovšem vysloužil pohoršený pohled můj a Stingweho.
"Rone, copak ho nepoznáš když ho máš před sebou? To není kočka, je to kočkodlak." Opět ho má kamarádka zpražila.
Ron jen zakroutil očima, jakože to je stejně jedno. Jeho zajímalo spíš to jídlo.
"Odkdy ho máš?" vyzvídala Hermiona.
"Od Vánoc, byl to dárek." Řekla jsem šťastně a opatrně jsem nalévala mléko do jedné misky.
"Je vážně krásný." Zhodnotila ho ještě jednou.
Harry mezitím poodešel kus stranou a bavil se s nějakým skřítkem. Bylo na něm poznat, že ho to těší. Ron nenápadně ochutnával všechno před sebou, bylo mi líto mu říkat, že něco z toho je obyčejné žrádlo pro kočky. Hermiona si mě bedlivě prohlížela a nakonec to nevydržela.
"Tak to vyklop, proč jsi tak šťastná?"
"Já?" oponovala jsem. "Nejsem, myslím."
Podívala se na mě ještě jednou tím svým pohledem, který měl tolik společného s profesorkou McGonagallovou, když vás přistihne při něčem špatném.
"Nezapomeň, poznám to." Řekla trochu výhružně. Načež se zasmála.
Harry se k nám zase vrátil a zapojil se do hovoru. "Co poznáš?"
"Joe mi dala k vánocům takový dárek. Je to mudlovský přívěšek. Zbarvuje se podle toho, jakou máš náladu." Vychloubala se radostně. "Jenže ona ho zakouzlila tak, aby zobrazoval to, jak se cítí. Pomáhá nám to poznat, kdyby bylo nebezpečí." Shrnula to a vytáhla zpoza hábitu svůj medailonek. Měl tvar motýla a jeho povrch se teď lesk tmavě mordou barvou.
Harry si ho obdivně prohlídnul a pochválil mě za skvělou práci. Obvykle nebylo snadné něco mudlovského začarovat tak, aby to fungovalo i u nás. Bylo to štěstí.
Pak jsme se ještě dlouho bavili o všem možném. O dnešním dnu, Dracově trestu a nakonec o tom, kde jsem byla včera večer.
Byli zvědaví na mé vylíčení plesu a já to popsala dopodrobna. Jen jednu věc jsem vynechala. Nezmínila jsem se o Snapeovi. Harry ho neměl rád a ani ostatní ne. Nemohla a ani nechtěla jsem jim o něm cokoliv říkat. Beztak by ho podezírali.
Když jsem se dostala k popisu našeho rozhovoru s Marared, také je zaujala její poslední věta. Něco temného se blíží. Říkala a já na to nezapomněla.
Varovala jsem je, i když jsem nevěřila, že by se to mohlo týkat jich. Přesto se ještě vyptávali na podrobnosti.
Když jsme doprobrali ples a moje "hlášení" pro kamarády, přešla na řadu ta zajímavější část.
Tedy způsob jak přinutit Stingweho něco jíst.
Vážně mi dělal starosti, protože odmítal jíst to, co mu až doposud servírovali skřítkové.
Postavila jsem ho před misky a čekala.
Nejdřív na mne vrhl pohled typu, "ty jsi asi blázen". Nakonec přeci jen pomalu chodil sem a tam a očuchával nabídku. Tu a tam do něčeho strčil čumákem, ale jinak se od všeho odvracel. Nakonec se jen líně rozvalil na stole a opovrhoval jakýmikoliv pokusy.
Rozmrzele jsem skřítkům poděkovala a omluvila se, že jsem je obtěžovala zbytečně. Ujistili mě, že to nevadí a zase vše odnesli.
Stingwe předstíral nezájem. Mě ale neoklamal, pokukoval tu a tam po dveřích.
"Tak si běž." Vyhrkla jsem na něj po chvíli, když jsem to už nemohla vydržet.
Zase se na mě záhadně usmál, mrskl ocasem a už pelášil pryč.
"On ti rozumí?"
"Rone." Povzdechla si Hermiona nešťastně.

"Pane profesore." Pozdravil Draco o něco později, když vešel po vyzvání do jeho kabinetu. Snape mu udělil za tu událost s Blocklehurstem školní trest. Ne snad, že by mu bylo jeho kolegy líto, ale nemohl ho nepotrestat, když důkazy byly přímé.
Navíc potřeboval připravit další várku tlustočervů.
"Pusťte se do práce." Vyzval bledolícího chlapce a mávl rukou směrem ke krbu.
Draco zhnuseně shledal, co má dělat a zatvářil se ještě neliběji.
Mistr lektvarů mu nevěnoval pozornost, ačkoliv jeho tiché stížnosti se donesli až ke stolu, kde obvykle opravoval úkoly.
"Ehm, pane profesore?" vyrušil jej chlapec.
Snape jen nerad vzhlédl. Byl právě uprostřed dalšího pojednání o vlivu mandragory.
"Pane Malfoyi." Zavrčel temně. "Doufám že máte důvod, proč mě vyrušujete."
"Nedal jste mi žádné rukavice, pane." Postěžoval si Draco.
Snape mu věnoval jeden obzvlášť zhnusený a podrážděný pohled a pak vyštěknul: "Žádné nepotřebujete."
Vrátil se k opravě úkolů a nevšímal se Dracovi přítomnosti. Jen jedna část mysli se mu vrátila o pár večerů zpět, kdy jiný jeho student tu plni týž úkol.
Opět porovnal její chování s chováním někoho, kdo si na ní dělal právo.
Nejen že si nestěžovala. Byla celou dobu potichu a nehlesla ani tehdy, když už to bylo potřeba a byla zraněná. Možná že jí ten první večer zapomněl dát pracovní rukavice, ale ona to přijala jako část trestu. Další důkaz toho, že to nebylo poprvé, kdy měla trpět.
Zamrzelo ho, když si na to vzpomněl.
Zatlačil to hlouběji do své mysli a vrátil se ke své práci.
Draco u krájení a vymačkávání odporných tlustočervů fňukal a nepřetržitě si stěžoval. Sice jen šeptem, ale i tak. Jeho přítomnost tedy zaručeně nebyla tak podmětná, jako když tu o pár večerů dřív byla jeho "snoubenka".
Zase to srovnání.
"Pokud by to šlo, prosil bych u toho ticho." Zavrčel.
Nemohl si pomoci, s ní zvládl udělat daleko víc práce a v klidu, než když tu byl její spolužák.
"Ano, pane." Dostalo se mu sarkastické odpovědi.

Ještě týž večer, když už byl mistr lektvarů sám a práci měl hotovou, dostal návštěvu.
Už si zvykl a tak ani nic nenamítal, když mu na stůl vyskočila jistá, mourovatá a přidrzlá "kočka".
"Mohlo mě to napadnout." Řekl spíš sobě.
Pak vstal a s povzdechem přešel k polici, kde schovával oblíbený pamlsek pro tohle zvíře.
"Stejně bys to našel." Řekl rezignovaně a odsypal trochu stranou.
Kocour švihl spokojeně ocasem a seskočil ze dolů. Tomuhle jídlu nemohl odolat.
Když pak tento velký pán rozjímal v křesle, spokojeně se stulil vedle něho a slastně zapředl.
Teď už byl po večeři a náležitě spokojený, snad jen ještě trochu podrbat a může se vrátit do svého "pelíšku".
Tím myslel samozřejmě postel Joe.
Jeho kočkodlačí mysl zatím nepovažovala za nutné, mluvit s někým jiným a tak jen dál udržoval tento svůj denní harmonogram. Mlčky pozorujíc.

07.10.2007 04:19:08
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one