Kapitola 32. Přistiženi

Prostě jen pokračování...k tomu nemám co dodat.
Dneska už toho bylo řečeno hodně. Tak komentujde, jsem zvědavá, jak se bude líbit.
B.
Zmijozel měl skutečně silnou pověst.
Jenže i přese všechny předsudky si tuto reputaci zaslouží občas i právem. Strategie, manévrování a skryté významy. K tomu přidejme občasnou prchlivost a nepřímou odvahu. Oni totiž nikdy neriskují, pokud není jisté, že vyhrají. Jindy se stáhnou, vyčkávají a třeba i udeří zezadu.
Jsou to hadi a to jim nikdo upřít nemůže. Jejich způsob života je o přežití a zároveň o neustálém boji o moc a ovládání ostatních.

"Isabello." Vyčkal si jednou k večeru na dívku Alex.
Byl docela rozrušený a chtěl jí to říct ještě dříve, než by vešla do společenské místnosti. Byl to jeden z jeho ochranitelských postojů, protože ji měl rád.
"Alexi, co tu děláš?" zeptala se a rozhlédla se chodbou.
Naštěstí tu nikdo nebyl. Zavedla ho do jedné z prázdných učeben a kouzlem zabezpečila dveře.
"Stalo se něco?" zeptala se okamžitě. Nebylo to totiž poprvé, kdyby jí varoval.
"No byl jsem ve společenské místnosti." Začal on.
"Povídej." Vyzvala ho plně soustředěná. "O co jde?"
"Viděl jsem tam Zabinyho s Pansy. Na něčem se domlouvali." Soukal to ze sebe rychle. "Chtěl jsem je sledovat a chvíli se mi to i dařilo. Bavili se o nějaké pasti, nebo co. Padlo tam taky tvoje jméno, ale víc jsem neslyšel. Všimli si mě a někam pak společně odešli."
"To nic, díky za varování." Chlácholila ho.
"Promiň, že jsem nezjistil víc."
"Nejspíš to nebude nic vážného." Chladně to ohodnotila a zamyslela se nad tím. Co by jí ti dva mohli udělat? Nejspíš půjde jen o nějaký hadí vtípek. Každopádně si dá ještě pozor.
"Slib mi, že si budeš dávat pozor." Řekl poněkud vystrašeně a s malým množstvím vzduchu v plicích čekal, co mu odpoví.
Jen se na něj dobrosrdečně usmála. "Postarám se o sebe, slibuji."
To ho uklidnilo a o něco volněji se nadechl.
Než vyšli ven, zkontrolovala jestli je cesta volná a zase se nenápadně rozešli. Nechtěla, aby je viděli společně. Snad aby si nedomysleli, jak by mohla být zranitelná. Další nezvyklý cit pro zmijozel.
Zdrženlivě se ještě toulala po chodbách a trochu oddalovala svůj návrat dolů. Dávala chlapci náskok, ale pak přeci jen vyrazila. Už to dál nevydržela.
Procházela tajnými chodbičkami a rázně se blížila dolů, když se za ní ozvalo zavolání.
Nezastavovala a jen s malým povzdechnutím pokračovala dál.
Někdo se za ní rozběhl a znova se jí pokusil oslovit. Nevšímala si ho. Až když se jí postavil do cesty, věnovala mu jeden z chladných pohledů.
"Co chceš Blaisi?
Zálibně se usmál a nahodil jeden ze svých neodolatelných pohledů. Jak si alespoň myslel.
"Myslel jsem, jestli by jsi se se mnou nešla projít?" navrhl.
"Na to zapomeň." Odpověděla mu a snažila se ho obejít.
Nedal jí šanci a znovu jí zatarasil cestu.
"Tak tě můžu alespoň doprovodit." Navrhl.
"Nejsem dítě, ještě trefím. Sbohem." Zpražila ho.
Zaklel a znovu se jí pokusil zastavit, když ale vytáhla hůlku nechal toho. Jen šel odevzdaně po jejím boku a tu a tam řekl nějakou poznámku. Nevšímala si ho.
Společně došli až před poslední zkratku, která vedla přímo ke společenské místnosti. Ještě se jí snažil zastavit, tedy to alespoň předstíral, když ona jedním mávnutím odhrnula závěs.
Ti dva, co stáli za ním, se od sebe prudce odtrhli.
Dívka chladně přehlédla celý výjev. Pak zvedla obočí a přeměřila si oba zúčastněné.
Pansy a Draco.
Tak tohle byl ten jejich plán? Chtěli ho zdiskreditovat v jejích očích.
Vážně zajímavá úvaha. Škoda že nevěděli, že je jí to úplně jedno. Ale pro zdání situace…
"Is, to není tak." Vysoukal ze sebe její "snoubenec".
Pansy se vítězoslavně zatvářila, zatímco on se to snažil urovnat.
Zabiny též potutelně zářil, ačkoliv on tu byl přeci proto, aby dodal Isabelle pocit bezpečí. Jak si sám vymyslel. Musela mít přece někoho, kdo by jí podal pomocnou ruku, až se dozví, že ti dva jí podvádějí.
"Ty nikdy nebudeš dost na úrovni, co?" lhostejně protáhla.
Než aby čekala na odpověď, která měla nejspíš přijít, odešla. Vydala se zpět prázdnou chodbou a nezastavovala se.
Trochu se i pro sebe pousmála. Možná má teď příležitost, jak si ho udržet od sebe dál. To by mohlo být dobré.
Draco se nezmohl na odpověď a místo toho se jen trochu nepěkně obořil na svou dívku. Tedy svou ukrývanou dívku. Zabiny škodolibě zamrkal a pak se rozhodl využít situace, dokud byla přijatelná.
Rozběhl se zase za Isabellou.
Chudáček, určitě jí najde plakat, nebo snad zlomenou či vzteklou.
Přesně toho chtěl dosáhnout. Nemohl unést to, že ho před časem tak odmítla a dokonce ho proklela. Nejdřív se jí chtěl pomstít, ale pak si vymyslel něco užitečnějšího.
Rozhodně ji musí dostat. Byla jako něco vzácného, co nemohl mít a to ho štvalo o to víc.
Ona si to mezitím vykračovala dál chodbou, až došla na konec. Seběhla pár schodů a zase zatočila. Byla teď na úrovni sklepení hradu. Tedy nijak přijatelný terén.
Navíc tu mohla narazit na jednoho z nejobávanějších profesorů.
Byla obezřetná a zvolnila tempo.
Zabiny se za ní objevil po pár metrech a mašíroval si to k ní. Chtěla mu něco nepěkného povědět, ale nedostala šanci.
Ani on jí nedostal.
"Zatraceně." Hlesla si ještě pro sebe, když nedaleko od ní se otevřely dveře. A právě ty, které vedly přímo na hřbitov. Tedy ke Snapeovi.
Jen se zarazila na místě, přikovaná jako skála, když ze dveří vyšla její nejhorší noční můra.
Budoucí tchán.
Lucius Malfoy.
Zabiny to také zpozoroval, ale ze setrvačnosti došel až skoro k ní.
Vykuleně koukala před sebe, ale vzpamatovala se. Jeho potkat nechtěla. Rozhodně ne teď a tady.
Chvíli podlehla bláhové naději, že si jí snad nevšimne. Marně.
"Á slečna de Lator. Jaké příhodné setkání." Oslovil jí svým kluzkým způsobem.
"Pan Malfoy." Vrátila mu to, když se konečně vzpamatovala.
Nabyla své ztracené rozvahy a co víc, přistoupila na jeho hru.
Dveře za ním zůstaly otevřené, ačkoliv nikdo další z nich nevyšel.
K jejímu štěstí, pomyslela si.
Její pronásledovatel začal couvat. Jemu totiž žádná pozornost věnována nebyla.
Nechtěl být u tohoto rodinného setkání a navíc, co kdyby to nedopadlo dobře. O Dracově otci nebylo známo nic pěkného. Alespoň mezi zmijozely.
"Dost pozdě na procházku." Přistoupil k ní Lucius obezřetně.
Podívala se mu pevně do očí. "Dost pozdě na návštěvu."
Chladně se usmál a jeho oči zaplály chamtivým leskem. Nejspíš ho těšilo vědomí, že jí brzy získá pro své plány.
"Byl jsem tady pracovně." Řekl jen tak lhostejně. Pak sklouzl pohledem k její levé ruce a zase zpět do očí.
"Dárek se vám nelíbil?"
Chvíli vyčkala a nedala na sobě znát znepokojení.
Dárek, myslel ten co jí dal tenkrát, když ležela na ošetřovně? Nesmí to zapřít, bylo by to nevychované. Nejspíš to byla vzácná věc. Ostatně jako vždy.
Že by prsten? Usoudila.
"Možná bych měla víc důvodů si jej vážit, kdyby některá nízká potěšení nerozptylovala ty, kteří mi jej věnovali." Zkusila.
Její budoucí tchán se zatvářil velmi nepěkně. Ale v zápětí se to pokusil urovnat.
"Jistě," zkonstatoval, "jsem zarmoucen tím, že vás něco trápí. Osobně dohlédnu na to, aby to bylo napraveno."
"Nepochybně." Byla její ledová odpověď. "Snad to bude včas." Neodpustila si dodat.
Chamtivý výraz vystřídala zloba. Ne na dívku, ale na toho, kdo právě přicházel chodbou.
Draco si šel odpykat další část školního trestu.
Nehledě na to, že i on doufal, že cestou zastihne svou pravou dívku.
Jeho otec si ho prohlédl drtivým pohledem, chlapec se zarazil na místě.
Pokoušel se zachytit výraz Isabeliny tváře, nebo alespoň náznak jejího zájmu, ale bezvýsledně. Místo toho zbledl a podíval se na otce.
Ten zuřil, ačkoliv to nedal najevo.
Tiše procedil skrz zuby hrozbu. "To si ještě vyřídíme."
Draco neodpověděl a raději se nepokusil ani promluvit. Jen přikývla a naposledy vyslal svůj pohled směrem na Isabellu. Ta dál sledovala se zaujetím jeho otce.
Nakonec se prosmýkl kolem nich a nechal je svému osudu. Zamířil do otevřených dveří.
"Je pozdě, mohu vás někam doprovodit?" nabídl se galantně Lucius.
Chtěl dát celou záležitost do pořádku a to pokud možno co nejdříve.
"Bylo by mi potěšením, ale šla jsem jen do společenské místnosti."Odmítla.
Přikývl.
"Tedy nashledanou."
Poklonila se mu a on prošel kolem ní. Jeho cesty vedly ven.
Vydechla a chvíli se za ním dívala.
To tedy byla zkouška ohněm. Ještě nikdy nemluvila s nikým tak, jako teď. Byla na sebe pyšná. Čišel z ní chlad a rozhořčení, přesně ty pocity, které měl ten člověk vnímat.
Pochopil tu skrytou narážku a rozhodně jí nepřejde jen tak.
Ne snad, že by se chtěla Dracovi mstít, ale nyní měla možnost jak si ho udržet od sebe dál. Nepopírala to,m že celá ta scéna předtím, bylo jen divadlo. Pansy to na ní nastražila a doufala, že jim snad dá požehnání.
Jak aristokraticky jim odpověděla. Nevěděla, kde se to v ní vzalo, ale byla na sebe pyšná.
Pohnula se a co nejrychleji se vydala do společenské místnosti. Teď už vážně nechtěla žádné další setkání. S nikým.
Netrápily jí výčitky svědomí, naopak. Alespoň i její "milovaný" pozná, jaké to je. I on se bude v následujících pár dnech potit nad tím, jak si jí usmířit.
Jen jediná věc jí trochu nešla do počtu.
Zabiny Blaise.
Domnívala se, že už jí nechá být. Tedy po tom, co ho tak důkladně proklela na začátku roku. Proč začal teď? Co z toho mohl vytěžit?
Leda by jí neodpustil to, že ho tenkrát odmítla. Ale jak si jí chtěl získat tím, že jí ukáže Draca líbajícího se s Pansy?
Bláznivý den. Zhodnotila jej sama pro sebe.
Zastavila se až u kamenné zdi. Znovu jen pomyslela na to, jak příjemnější by bylo teď odpovídat třeba obrazu. Ale ne, jí vyzívala jen chladná a tmavá zeď.
"Ďáblovo osidlo." Oznámila a byla vzápětí vpuštěna dovnitř.
Vstoupila. Bylo zde opět poněkud přeplněno.
Prváci se ještě tísnili před krbem, kde společnými silami dávali dohromady úkoly.
Možná že to byl švindl, ale co jiného čekat od zmijozelů?
"Is." Oslovil jí někdo.
"Co zas?" ani mu nevěnovala pohled.
"Už jsi tady. Hledal jsem tě."
"Jaké překvapení." Zamručela.
Jen ještě jednou pohlédla na opisující prváky a s úlevou zjistila, že Alex mezi nimi není. Pak si to namířila ke schodům do pokojů.
"Říkal jsem si, jestli jsi v pořádku." Nadhodil sladce Zabiny a opět jí zatarasil cestu, jako předtím v chodbě.
Protočila oči. "Ne jsem rozsekaná mna kousky."
"Je mi líto co se stalo." Soukal ze sebe.
Tak odtud Hafoň hrabe, došlo jí.
"Co jako." Vyštěkla nepěkně.
"No však víš, to s tvým…no s Malfoyem."
"Do toho ti nic není." Nahrávala mu schválně.
"A co když jo?" trval na svém zase on.
To už se na ně otáčeli i ostatní. Zajímalo je, jak se to bude vyvíjet dál. Možná to byl další pokus o to, jak jí zdiskreditovat. Nebo jen jeho snaha blýsknou se před nimi?
Jen se na něj zadívala a maličko se snažila o to, aby nebylo poznat jak velice se těší na to, co bude následovat.
Nemýlila se, její intuice byla opět správná.
Blaise se k ní nahnul a chytil její obličej do dlaní, pak se jí pokusil znovu políbit.
Odstrčila ho prudce, až spadl na zem a se zlověstným zasmáním vytáhla hůlku.
"Ty, potřebuješ leda zchladit. Aquamenti!" Zavelela a z konce její hůlky vytryskly prameny chladné vody. Mrazila a štípala jako led.
Zabiny něco zaprskal a válel se po zemi v kaluži, jako zmoklá slepice. Nadával a klel.
"Tohle ti neprojde." Hulákal pokořeně.
Ale všem byl leda pro smích.
Isabella před nimi znovu dokázala, že si nenechá jen tak něco líbit. Navíc ne zradu, nebo manipulaci. Bylo to Zmijozelské a neškodné zároveň.
Pár kluků ze sedmého ročníku jí nahlas dalo najevo svůj souhlas. Dokonce jí pár ještě přišlo pogratulovat. Už si zvykli na svou hadí princeznu a nenechali na ní dopustit. Navíc je bavilo sledovat, jak někoho trápí, či ponižuje.
Jen se usmála a pak jako vždy, zmizela ve svém pokoji. Alex tomu přihlížel z povzdálí a potutelně se usmál, když viděl, jak se s tím vyrovnala.
Pracně otevřel knihu a dal se do svých úkolů. Ten večer jich měl ještě hodně.
Viděl jak se vrátil Draco a znovu se škodolibě bavil nad jeho stavem. Nevypadal nijak dobře.
Po Isabelle se raději neptal.
Něco odsekl Pansy, která na něj čekala a také zmizel ve svém pokoji. Crabbe a Goyle ho následovali. Jejich vůdce byl rozčilený a vzteklý. Navíc setkání s otcem mu nepřidalo.
Tohle ještě nedopadne dobře.

07.10.2007 04:20:03
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one