Kapitola 33. Velké hledání

Trochu odpočinková kapitola...
dneska bez věnování a bez dalšího proslovu..jen s obvyklou prosbou..
komentujte :-)
B.
Asi by bylo zbytečné opakovat, jaký dojem na mne zanechal celý včerejší večer.
Byla jsem trochu zmatená a pořád ještě vystrašená z toho, že jsem se odvážila vzdorovat Luciusovi. Ačkoliv vzdor možná není to správné slovo.
Jen jsem ho upozornila a navíc, díky té události jsem mohla mít Draca v šachu. Rozhodně mě nemohl už ničím překvapit, nebo snad zastrašovat.
Ale že bych toho využívala, to také ne. Prostě to byla jen patřičná informace.
Trápilo mě něco jiného.
Totiž, Lucius a jeho otázka. Včera se mne ptal na to, kde mám jeho dárek. A dal najevo své roztrpčení z toho, že jej nenosím. Podle pohledu, který mi věnoval jsem ještě chvatně usoudila, že to musí být prsten. A nepochybně ne jen tak ledajaký.
Další věc, co mě tedy trápila.
Kde jenom může být? Na ošetřovně jsem jej uložila do nočního stolku a když mě propustili, přinesla jsem si jej sem dolů. Do svého pokoje.
Ale kde je teď?
Někam jsem jej založila, ale kam? Nemohla jsem jej najít. To bylo docela závažné. Jak příště vysvětlím to, že ho zase nemám? Jen doufám, že to příště už nebude tak brzy.
Stejně bylo podivné, že tu včera byl můj drahocenný "tchán". A co dělal u Snapea v kabinetě?
Hm, podivné.
Stingwe se probral a slastně se protáhl. Zatnul své drápky do polštáře a začal mě sledovat. Nepochybně se dobře bavil.
Převracela jsem celý pokoj vzhůru nohama a čím víc pokusů mi nevycházelo, tím víc jsem byla rozčilenější. Ještě že byla sobota.
Když jsem asi po deseti minutách hledání naštvaně hodila jednou svou botou přes celý pokoj a málem zasáhla svého milého přítele, konečně se slitoval.
"Ne snad, že bych se nebavil. Co to ale děláš?"
"Hledám." Odpověděla jsem ještě pořád ve vzteku.
"Ta bota mě málem zasáhla." Postěžoval si.
Uklidnila jsem se a přešla k němu. Sedla si na postel a podrbala ho.
"Promiň, máš pravdu. Jen to nemůžu najít."
"Ani se nedivím." Řekl mazaně a natočil se tak, abych ho mohla drbat na bříšku.
"Ty jeden." Řekla jsem mu se smíchem a začala ho lechtat na packách.
Byla to naše oblíbená hra. Čechrala jsem mu kožich, tu a tam ho polechtala, on zase chňapal po mých rukách.
Nakonec jsem se svalila vedla něj do měkkých peřin. Dotkl se packou mého spánku a zavrněl.
"Ach Stingwe, kdyby to tak mohlo být všechno jinak." Posteskla jsem si.
Mourovatý přítel nastražil uši a prohlížel si mě karmínovýma očima.
"A jak by jsi chtěla, aby to bylo?" zeptal se.
"Nevím, snad ne tolik beznadějné. Vždyť nikdy nevím, co bude zítra."
"Chtěla bys to vědět?" zvážněl.
"Nevím." Řekla jsem nakonec prostě a dál se nad tím zamyslela. "Někdy ano, protože nechápu to, co se kolem děje. Proč musí jiní trpět a nebo proč je tolik zloby. Cítím se pak smutná a bezmocná. Co dokážeme proti té nenávisti, když se jeden člověk rozhodne. Na druhou stranu se jindy cítím tak silná. Bojovná a já …nevím. Prostě mám tolik energie."
"Jsi moudrá." Zavrněl.
"Nejsem." Řekla jsem slabě. "Jen se snažím jít dál. Beru věci takové, jaké jsou. Na tom není nic moudrého."
"Možná," odvětil, "ale je v tom umění přežít. Jsi silná."
Chvíli jsem ještě přemýšlela nad tím co mi řekl. Ale pak jsem se jen zasmála.
"A ty jsi zase prohnaný uličník! Že ty víš kde je?"
Malý přítel se záhadně usmál a zase zavrněl. "Možná."
"Pověz mi." Zkoušela jsem. "Nebo alespoň naznač." Zaprosila jsem smutně.
Vychytrale si olízl tlapku a mlčky si mě prohlížel. "Když mi dáš něco dobrého k jídlu."
"Hééj. Ty jeden." Smála jsem se mu a znovu ho drbala v měkké srsti.
"Vzdávám se." Řekl on po chvíli.
"Ano pane Stingwe, čekám na váš rozsudek." Škádlila jsem ho.
Šlehl po mě dobrácky tlapkou, drápky měl ale zatažené. "Které místo by jsi považovala za vhodné, abys tam uložila něco jako balíček?"
"Zase hádanka?" zamračila jsem se a začala rychle rozvíjet nápady.
Kam bych jej jen mohla dát?
Stolek!
No ano, až úplně vzadu v poličce. Jak mě to mohlo nenapadnout? Proč jsem jen rozhrabala celý obsah svého kufru, skříně a tak podobně? Já blázen.
"Díky." Dala jsem mu pusu na čumák a rychle se vyšvihla na nohy.
Teď už jej najdu.
Rychle jsem mávla hůlkou, aby se ten nepořádek, který jsem tu způsobila uklidil.
Oblečení se znovu složilo a narovnalo do kufru. Boty dolevitovaly zpět na své místo a to co dřív vypadalo, jako zásah tajfunu, se vrátilo do zaběhnutých linií.
Postel se sama ustlala.
Vážně jsem ráda, že můžu být čarodějka.
Pak jsem se s hlubokým nádechem otočila k nočnímu stolku.
Opatrně jsem si klekla před něj a otevřela poličku. I tady bylo nastřádáno několik věcí.
Pár dopisů od rodičů, které jsem už nikdy neotevřela, ale přesto je ani nevyhodila. Knihy, které jsem měla vlastní a nebo vypůjčené od madam Pinceová a nakonec zadní přihrádka.
Vsunula jsem tam opatrně ruku a nahmatala jej.
Byl malý, dobře zabalený v papíru a převázaný tmavě zelenou stuhou.
Zatáhla jsem za ní a ona odkryla své tajemství.
Zadržela jsem dech.
Stingwe na posteli nepěkně mrskal ocasem. Nevypadal rozhodně nadšeně ,ale já ho ve svém horečném rozčilení ani nevnímala.
"To snad nemyslí vážně." Řekla jsem zaraženě, když jsem otevřela starobylé pouzdro se znakem Malfoyovi rodiny.
Byl v něm skutečně prsten, ale jaký.
Honosný kroužek, léta cíděný do hladkosti a lesku. Potepávaný nejsložitějšími magickými symboly, aby chránil sám sebe před zničením. V jeho středu byli dva stříbrní hadi, kteří na sebe útočili a zároveň tak mezi sebou uvěznili maličký, ale nádherný, čirý kámen.
Vzácná práce, nepochybně hodně stará.
"To ne." Hlesla jsem a nespouštěla zrak ze svého dárku.
"Už tenkrát." Šeptla jsem a slzy se mi vhrnuly do očí.
Oni to věděli a celou dobu plánovali!
Moji rodiče a Malfoyovi měli tento krok bedlivě promyšlený. Nebyla to náhoda a už vůbec ne improvizace. Bylo to dohodnuté předem!
Lucius Malfoy už tehdy na ošetřovně věděl, že jeho syn se semnou zasnoubí. Už tenkrát mi dávali náznaky, ale já je nevnímala. Bylo to dohodnuté předem.
Ruka s prstenem mi poklesla a já zabořila hlavu do pokrývek. Stingwe mi konejšivě položil packu k hlavě a pak i svou hlavu. Dloubl do mne měkce, ale já nereagovala.
Chladná mlha zaplavila moje tělo. Led a mráz ochromily moje smysly.
"Jak mi to mohli udělat?" zeptala jsem se ho po chvíli, stále ještě se slzami v očích.
"Předurčení?" odpověděl.
"Nikdy nemysleli na mě." Vyhrkla jsem.
"Jednou to možná pochopíš." Řekl záhadně a znovu do mě čumákem dloubnul. "Neplač."
Pohladila jsem jeho moudrou hlavu a osušila si slzy.
"Máš pravdu, odteď už nebudu."
Kočkodlak jen záhadně zavrčel a neodpověděl. Prohlížel si mne a byl se mnou, když jsem potřebovala, ale řekl už vše. I já dál nemluvila.
Jen jsme tak byli spolu a on moje opora.
Ještě jednou jsem si prohlédla prsten a odložila ho do krabičky na noční stolek.
Snad ho nebudu potřebovat, i když je krásný.
Smutný důkaz toho, že i přes krásu existuje vězení. Takový na mě dělal dojem.
Po chvíli jsme se oba vzpamatovali a zase spolu dováděli, jako už tolikrát.
"A co Valentýn?" nadhodil šibalsky, když jsme opět lenošili, ale tentokrát na podlaze.
"Co s ním?" nechápala jsem.
"Je to přeci svátek zamilovaných." Nenechal se odbít.
"Ano?"
"Co budeš dělat?" zeptal se přímo.
Pokrčila jsem lhostejně rameny. "Nevím, asi budu tady."
"A co Pracinky." Zkoušel to zase on.
Dala jsem se do smíchu. "Tak tohle ty by jsi chtěl. Na procházku. Proč to neřekneš hned."
Spokojeně zavrněl, ačkoliv si neodpustil mě ještě tu a tam šťouchnout a nebo zkoumat očima.
Zase byl záhadný a tajemný.
Povzdechla jsem si.
"Budeš jíst?" zeptala jsem se, než jsem se rozhodla, že je čas dojít si na oběd.
"Možná něco dobrého." Zavrněl a také vstal.
"Tak dobře, něco ti přinesu." Odpověděla jsem odevzdaně.
Už jsem byla ve dveřích, když mě ještě zastavil zavoláním. "Něco šťavnatého bych si dal..."

"Isabello." Odlovil mě nějaký kluk ze sedmého ročníku. Samozřejmě Zmijozelu.
"Ano?"
"Víš, chtěl jsem se tě zeptat, jestli by jsi semnou nechtěla jít do Prasinek…příští víkend?"
Zeptal se a podpořil svou otázku milým, tedy docela přijatelným úsměvem.
"No víš já…vlastně jsem chtěla zůstat tady."
"Jo tak." Odpověděl trochu zklamaně. "Nevěděl jsem."
"Nevadí. Ráda bych s tebou šla, ale mám školní trest." Zalhala jsem.
Trochu pookřál a navíc se rozveselil tím, když se dozvěděl, že mám nějaký trest. To bylo u nás asi jako pozvánka na večírek. Čím víc průšvihů, tím lépe.
Nehledě na to, že jsem až tak moc nelhala.
Ráno jsem se dohodla s Hagridem, aby mi jakože udělil nějaký trest. Trávit svátek všech zamilovaných s Dracem, protože tak by to nejspíš skončilo, jsem rozhodně nechtěla.
S Jerrym, tak se ten kluk jmenoval, jsme si ještě povídali přes oběd. Pak se ale rozloučil a odešel. Nejspíš poinformovat svoje kamarády.
Jenže odmítnutím Jerryho to neskončilo. Po něm přišli další a další, kteří zkoušeli své štěstí.
Těšil mě jejich zájem, ale pro všechny jsem měla stejnou odpověď.
"Nejde to."
Trochu zklamaní, odcházeli s vědomím toho, že jejich hadí princezna má tu smůlu a dostane nějaký ten trest. Alespoň byli ušetřeni přímého odmítnutí.
Ne že bych nerada s někým chodila ven, ale mohl z toho být pořádný průšvih a zadruhé, nějak jsem nenašla v nikom zalíbení, které by mě svedlo k tomuto pokušení.
Chtěla jsem strávit nějaký čas s přáteli, což se mi díky této výmluvě mohlo povést.
Zbývalo jen poslední.
Draco.

Záměrně jsem si na něj počkala ve společenské místnosti.
Využila jsem příležitosti a když se tam objevil, zadívala jsem se na něj. Zabralo to. Přišel ke mně a sedl si vele do křesla.
"Ahoj." Pozdravila jsem ho.
Draco potěšený tím zájmem a zároveň trochu ukonejšený tou představou, že s ním mluvím nabyl dobré nálady.
"Tak jak je?" zahájila jsem rozhovor.
Potěšeně mi odpovídal a netrvalo dlouho a bavili jsme. Tedy, samozřejmě přiměřeně. Pořád jsem měla na paměti to, že ten s kterým se bavím je Malfoy. Byl stále vypočítavý.
"Doufám, že už se na mě nezlobíš." Nadhodil po chvíli. "Otec byl vážně naštvaný, když to zjistil. Vysvětlil jsem mu, že to bylo nedorozumění. Nastražili to na mě." Zkoušel svoji obhajobu.
Zarazila jsem ho.
"Mě to ale nezajímá." Řekla jsem chladně.
"Is." Řekl trochu dotčeně a chtěl ještě něco dodat, ale opět jsem ho nenechala.
"Co je mezi tebou a jí, mě nezajímá. Je to tvoje věc, ale nezapomínej při tom, že máš taky svoje povinnosti."
Zůstal na mě bez dechu koukat.
"A teď mě prosím omluv, jdu ještě ven."
Vstávala jsem, že ho tam nechám, aby si to přebral podle sebe. Vypadal zaraženě a ještě víc pobledle. Nejspíš nečekal, že mu tohle kdy povím. Byla to výhružka, která mu měla dát najevo, aby se ode mne držel dál. Přesto aby dodržoval určité.. postavení. Aby byl na úrovni. Jak mi to často vytýkala matka.
"Is." Zastavil mě. "Počítám s tím, že spolu půjdeme do Prasinek." Řekl ještě.
Odmítavě jsem se usmála. "Tak to můžeš jít sám. Já mám školní trest."
A s tím jsem odešla. Nechajíc "snoubence" napospas sobě samotnému. Vítězoslavně jsem se pro sebe usmívala. Tohle se mi vážně povedlo.
Konečně se karta obracela k lepšímu.

"Tak jak?" zeptal se o něco později Harry.
Zářivě jsem se na něj usmála.
Byli jsme domluvení, že se setkáme v Zapovězeném lese. Nehrozilo totiž, že by sem někdo šel a spatřil nás. Navíc to bylo bezpečné. Nebyli jsme moc daleko.
"Jsem volná." Odpověděla jsem.
"No paráda." Usmál se na oplátku.
Povídali jsme si a procházeli se lesem. Jen při okraji a zároveň dostatečně skrytí před zraky ostatních. Vyprávěl mi o famfrpál, který se zase blížil a také o Ginny.
Naše náklonnost byla vzájemná, vnímala jsem ho jako bratra a on to cítil podobně. Stávali jsme se bližšími a tajemno, které mezi námi zůstávalo bylo o to vzácnější.
Nakonec jsme se ale museli rozloučit. Dohodli jsme se na příštím víkendu a společně zamířili z lesa. Tam chvíli počkal a dal mi náskok, aby si toho ostatní nevšimli.
Ale nemuseli jsme se bát, na pozemcích nebyl ani živáček. Pořád bylo ještě chladno a nevlídně.
Moc jsem se těšila na naše další setkání a že se blížilo.
Harry a Ginny měli společně s Ronem a Herminou vyrazit do Prasinek s ostatními. Kolem oběda se pak měli vrátit a připojit se ke mně. Já zatím měla být u Hagrida a odpykávat si svůj "školní trest." Jak moc jsme se už těšili.

07.10.2007 04:21:04
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one