Kapitola 34. Poklad pokladů

Však já vám tu hlavu ještě zamotám...B.
Týden minul jako voda. Po vypětí, které mi přichystaly minulé měsíce, jsem byla konečně i šťastná. Dobrá nálada mě neopouštěla a já poznávala i další kladné stránky.
S Hagridem jsme byli dohodnutí, že u něj strávím podstatnou část sobotního dopoledne. Ostatní byli pryč a tak jsme měli spoustu času si pohovořit. Nehledě na to, že jsem s ním mohla probrat svůj problém ohledně Stingweho.
Pořád nejedl a mě neustále trápilo vědomí toho, že nevím, jak mu pomoci. Hagrid nakonec usoudil, že v tom nebude nic zlého. Koneckonců, byl zdravý a téměř překypoval elánem. Alespoň, co se týkalo jeho hraní si s mými věcmi. Někdy byl jako hloupé kotě.
Ale tak roztomilý, že se na něj nešlo zlobit. Zato jsem pevně věřila, že kdyby bylo třeba, útočil by velmi tvrdě a silně.
Snad to nikdy nebude potřebovat.
Když jsem splnila svůj valentýnský "trest", který spočíval v tom, že jsem se měla postarat bez kouzel o obydlí pro Bouřkového běsa, který jako jediný nestihl Hagridovi utéct, měla jsem volno. Ačkoliv nerada, rozloučila jsem se s obrem a vydala se zpět do hradu.
V knihovně jsem chtěla ještě vyhledat nějaké podklady týkající se mudlovské společnosti a doktorů. Navíc Nevill, který také nešel do Prasinek, měl být někde poblíž.
To bylo docela výhodné. Schůzku s ostatními jsme měli domluvenou až kolem dvanácté.
Podle očekávání se hrad úplně vyprázdnil.
Když nepočítám ročníky, které ještě do kouzelnické vesnice nemohli a některé ostatní studenty, kteří tam buď už nechtěli a nebo neměli potvrzení. Těch ale bylo málo.
Ze Zmijozelu šli naštěstí všichni.
V klidu jsem se převlékla, protože i přes veškerou snahu, zase jsem schytala nějaký ten výboj blesku. A že to byla šlupka. Naštěstí ne nebezpečná. Jen jste pak vypadali poněkud ohořelí a nabití.
"Neville?" zašeptala jsem opatrně, když už se pomalu blížil čas setkání.
"Joe? To jsi ty?"
"Já půjdu napřed." Oznámila jsem mu mezi regály.
"Tak jo, já ještě něco dočtu a přijdu za pár minut."
"Co to máš?" zeptala jsem se ještě se zájmem.
"To je na Bylinkářství. Prýtová říkala, že je to zajímavé ke čtení, pokud se tím zabýváš víc."
"Jo tak, tak hodně štěstí." Popřála jsem mu a s jeho tichým rozloučením, jsem se vydala na druhý konec knihovny. U obrazu té staré čarodějnice jsem chvíli tiše poslouchala a nakonec vešla dovnitř.
Rozsvítila jsem světla a na stůl před sebe jsem ještě vyndala tu záhadnou Malfoyovi krabičku s prstenem. Nechtěla jsem ho nosit, ale říkala jsem si, že bych ho ukázala Hermioně. Přeci jen, byla to skvostná práce a tak nějak jsem měla tušení, ani nevím proč, že by ho měla vidět.
Snad intuice, kdo ví.
Když se po chvíli otevřel vstup a objevila se moje kamarádka, usmála jsem se.
Slušelo jí to.
Husté vlasy měla rozcuchané od mírného větru a tváře narůžovělé. Sundávala si právě šálu, když si o ona všimla záhadné krabičky.
"Tak jak bylo?" zeptala jsem se.
Znovu se rozzářila jako sluníčko. "Hezky." Pípla trochu v rozpacích. Ale po chvíli už jsme se smály obě.
"Kde jste všude byli?" zeptala jsem se dobrácky. A tak mi Hermiona ještě hodnou chvíli vyprávěla o tom, jak teď vypadají Prasinky a že byli až u Chroptící chýše. Nakonec to zakončila tím, že Ron je ještě s Nevillem, to prý aby to nebylo tak nápadné.
Načež jsme se obě znovu rozesmály.
"Co to máš?" zeptala se konečně.
"Dárek." Vysvětlila jsem. "Dal mi to Dracův otec, když jsem byla na ošetřovně. Prý jako poděkování."
"A otevřela jsi to?"
Přikývla jsem. Hermiona na chvíli zatajila dech a pak se na mě zahleděla.
"Můžu?" nesměle ukázala na malou krabičku s erbem.
"Uhm." Postrčila jsem ji směrem k ní.
S chvějícím se dechem se opatrně dotkla víčka. Vypadala jako někdo, kdo před sebou vidí něco lákavého, ale bojí se toho dotknou ze strachu, aby se to nerozplynulo.
Nakonec to otevřela a s obdivem hleděla na prsten, který se v ní schovával.
"Páni Joe, ale to je přeci…" nedořekla.
"Já vím," opět jsem přikývla, "zásnubní prsten. Věděl o tom už tenkrát."
"Je mi to tak líto." Řekla po chvíli a soucitně se na mě zadívala.
Zavrtěla jsem hlavou. Já už to tak ani nevnímala. Byl to prostě jen chladný kov, který tu byl jako důkaz toho všeho. Sám za to nemohl. Byl to jen prostředník našeho budoucího "svazku".
"Už jsem si zvykla."
"Ale Joe?" zeptala se zděšeně.
"Ne!" ohradila jsem se v zápětí. "To nikdy!"
"Promiň, jen jsem se lekla."
"Já Malfoye nesnáším. Nemůžu ho vystát. Celá ta jeho hra na vznešenost a to jak nesnáší nečistokrevné. Kdyby se on narodil motákem, škoda by toho nebyla."
Konejšivě mě objala a pak se znovu zadívala na prsten.
"Už jsi ho zkoušela?"
"Víš, že ani ne?"
Usmála se a já opatrně vyndala ten skvost z pouzdra. Byl lehoučký, až mě to překvapilo. Lákal mě k tomu, nasadit si jej, ale něco neznámého mi zase říkalo, a´t to nedělám.
Neposlechla jsem a prsten si opatrně navlékla.
Jak krásně zářil jeho kámen. Jeho záhadný kov mě příjemně chladil, byl skutečně nádherný.
"Je moc pěkný." Řekla jsem to nahlas.
"Nejspíš je asi hodně starý. Podívej na ty runy po jeho obvodu."
"Mě se líbí!" Vyhrkla jsem, až mě to samotnou překvapilo.
Hermiona se také poplašeně zadívala. Ale neřekla nic, až po chvíli.
"Ale nebudeš ho snad nosit? Nejspíš přesně tohle čekají."
"On vlastně není tak špatný…" ,slyšela jsem sama sebe, "no ano, je docela přijatelný, Draco má jistě skvělý vkus, má to nejspíš v rodině."
To už mou kamarádku nenechalo na pochybách. Něco se dělo.
"Joe? Myslím, že by jsi ten prsten měla sundat." Navrhla opatrně.
"Ale to přeci nemůžu, musím ukázat Dracovi, že ho mám. Určitě ho to potěší." Povzdechla jsem si. "škoda, že jsem nemohla dneska jít s ním do Prasinek. Musí tam být tak krásně."
Zděšeně se na mě dívala a pak jí to došlo.
"Joe, poslouchej mě, ten prsten je očarovaný. Sundej si ho!"
"Nebuď směšná Hermiono. Kdo by chtěl něco takového udělat? Draco by to nedopustil."
"Možná," navrhla opatrně moje kamarádka, "kdyby sis ho sundala, mohli bychom ho ještě víc vyleštit."
Zaváhala jsem.
"Draco by byl rád, že se tak blýská." Dodala ještě spěšně.
To mě přesvědčilo. Souhlasila jsem a konečně ho sundala z ruky. Najednou, jako bych se zase vrátila já. Zle jsem se podívala na ten proradný kus kovu.
"To je odporné!" zakřičela jsem.
"Joe, to bude dobré." Konejšila mě hermiona.
"Proč mi tohle dělají?!" zeptala jsem se spíš sama pro sebe.
"Chtěli ti to nejspíš ulehčit a pojistit si to." Řekla rozvážně.
"Máš pravdu. Ale je to tak odporné. Najednou jsem cítila, že to snad ani nejsem já a říkala jsem takové věci. Já si myslela takové věci!"
"To bude dobré." Objala mě zase a já to s vděčností přijala. "Ale co s tím mám dělat? Musím ho nosit, hlavně před nimi. To bude katastrofa." Zoufala jsem si.
"Něco určitě vymyslíme." Řekla odhodlaně a vzala prsten do ruky.
"Buď opatrná." Varovala jsem ji. Nevím co bych si počala, kdyby si ho omylem navlékla.
Zkoumavě jím točila mezi ukazováčkem a palcem a prohlížela si ho. Něco si při tom pro sebe mumlala a občas na něj dokonce poklepala špičkou hůlky.
Trochu mě vyděsila, když při jednom takovém poklepání odlétlo pár jisker.
Měla soustředěný výraz a po chvíli se zatvářila vítězoslavně.
"Myslím, že to mám. Počkej tady, ještě si to ověřím, hned jsem zpátky." Volala na mě ze dveří tajné místnůstky.
"Já tu počkám." Zamumlala jsem si pro sebe a upřela pohled na leštěný kroužek.

"Harry, Rone." Pozdravila jsem s úsměvem kluky, kteří přišli ani ne za minutu po tom, co Hermiona doslova vystřelila z místa, kde předtím seděla.
"Ahoj Joe," řekli dvojhlasně. Harry si ke mně mezitím přisednul a také ho zaujal můj prsten, zatímco Ron se rozhlížel po Hermioně. "Myslel jsem, že bude tady?" nechápavě se dál otáčel kolem dokola, jakoby snad věřil, že se někam schovala.
"Šla si ještě něco ověřit." Vysvětlila jsem mu.
Pokrčil rameny a přišel si sednout ke stolu. Téměř okamžitě ovšem zase vyskočil, když si všiml krabičky s prstenem.
"Ale to je Malfoyovo!" vykřikl. Harry zpozorněl.
"Jo, dal mi to když jsem byla na ošetřovně. Jen zapomněl dodat, že je to začarované."
"Jak?" vyzvídal Harry. K mému překvapení ho ovšem Ron předešel.
"Kámo, tohle je jako propustka do pekla. Vidíš ty znaky? Divil bych se, kdyby nebyl začarovanej tak, aby toho, kdo si ho vezme na sebe pobláznil touhou být s těmi slizouny. Brr."
"Jak to, že to víš?" udivili jsme se oba.
Ron jen pokrčil rameny. "Taťka mi o tom vyprávěl. Je to prý čistokrevná tradice. Ale používalo se to spíš dřív. Když se někdo odmítnul podrobit vůli rodiny, dali mu prsten a dokud ho nesundal, bal pod vlivem. Mohli s ním pak dělat co chtěli. Po čase už to ani nebylo potřeba, když už se s tím smířili a nebo byli natolik okouzlení, že to ani nepotřebovali. Sundali ho a předali další generaci."
Harry se na mě bleskově zadíval.
"Takže přeci, tohle má být můj osud." Hlesla jsem a s prásknutím praštila hlavou o stůl.
V tom přišla Hermiona s Nevillem.
"Mám to." Zatvářila se vítězoslavně.
Harry mě chytil pečovatelsky za ruku a já zvedla hlavu. "Ron už nám vysvětlil, co znamenají ty symboly kolem. Prý je to kvůli odporu, který bych mohla cítit k tomu zmetkovi."
Mou kamarádku to sice trochu překvapilo, ale neřekla na to nic. Jen se na Rona usmála a položila před nás nějakou tlustou knihu.
"Ano, je to pojistka, aby vaše manželství bylo bez překážek. Ale podívej, je tady popis nějakého lektvaru, který pomáhá redukovat jeho účinky na pár hodin. Takže když si ho vezmeš, na nic se nepřijde a budeš ho moct nosit." Rozzářila se.
Zadívala jsem se do nabízené knihy. Skutečně obsahovala podrobný výňatek o "snubních" prstenech a jiných předmětech, které mohli být takto očarované.
"Ale Hermiono," hlesla jsem po chvíli zase, "viděla jsi to složení?"
"Po většinou bylinky, to není těžké." Řekla s úsměvem. Harry a Ron si při tom odfrkli. Dávali tak najevo, že pro ní to možná není těžké.
"Ale kde chceš sehnat Jakubské vyvřelinové kameny?" nechápala jsem.
"No..", zrozpačitěla trochu, "to bude možná trochu těžší. Ale jsem si jistá že to zvládneme."
"Já to seženu." Ozval se konečně Nevill, který celou dobu poslouchal. "vyznám se v bylinkách a jestli potřebuješ, můžu ti je sehnat. Ale ty vyvřeliny budou horší. O tom nic nevím."
"Kde je teda seženu?" propadala jsem zase panice.
"Seženeme." Opravil mě Harry a Ron přikyvoval.
"Nenecháme tě v tom." Podpořil mě.
Šťastně jsem se usmála. "Děkuju přátelé moji."
"Já bych věděla." Prolomila ticho Hermiona. Všechny pohledy se stočili k ní. "Snapovi zásoby."
Všichni jsme tak minutu mlčeli a jen se na ní dívali.
"Hermiono?" oslovil jí konečně Ron. "Je ti dobře?"
"Ovšemže je Ronalde," odsekla mu a znovu bouchla učebnicí o stůl, "už jsme tu jednou dokázali. To zvládneme."
Zvažovali jsme její otázku a přemýšleli, jak to udělat.
"Já to udělám." Řekl nakonec Nevill a doslova tak ohromil naše setkání.
Vstala jsem a došla až k němu. Jak nesmírně moc jsem si ho vážila.
A tenkrát jsem naplno odhodila své zmijozelství, alespoň na pár vteřin, a tak, jak jsem nejvíc uměla, jsem ho vřele objala a políbila na tvář.
"Tohle ti nikdy nezapomenu."
"Tedy ujednáno." Shrnul za pár minut Harry, když jsme vytvořili potřebný plán. Nevill si ztěžka oddechl, ale i on se tvářil šťastně.

"Odložte brka." Vyzval chladně profesor lektvarů, když po deseti minutách úpěnlivého snažení dopsal šestý ročník své písemné práce.
Posílali jsme své práce dopředu, kde on si je vybíral a postupně se pouštěli do vaření. Nebylo to dnes moc složité, ale i tak mohlo dojít k nehodě.
Jak příhodné pro náš plán.
Naposledy jsem vyhledala očima Nevilla, na lterém závisel náš úspěch, či nezdar. Vypadal sice nervozně, ale konečně i odhodlaně. Hermiona už byla zase zabraná do práce, přesto dávala dobrý pozor a včas měla upozornit, až bude ta správná chvíle.
Nakonec jsem se podívala na Harryho.
Tajně a nenápadně jsem vyhledala jeho místo v zadní lavici a s nepatrnou jiskřičkou štěstí a naděje se zadívala do zelených očí.
Letmo a tak, aby si toho nevšimli spolužáci okolo, jsem se na něj usmála. On mi to opětoval stejně.
Bylo to povzbuzení, všichni jsme byli napnutí.
Snape ve předu vybral naše pergameny a odložil je na svůj stůl, pak se mrazivě rozhlížel po třídě, nic mu neuniklo.
Vůbec nic, což se projevilo na chvilkovém zachmuření.
Začali jsme pracovat.
Připravila jsem si ingredience a soustředěně jsem udržovala plamen.
Zakouzlila jsem kotlík a tu a tam doladila množství přísad. Bylo to celkem dobré, jen jsem ještě váhala u scvrkolíku. Nakonec jsem se odhodlala a přidala další část.
Ukázalo se to jako správná volba, lektvar nabyl patřičnou barvu a já mohla pokračovat.
V postupu práce bylo, že se má nechat tekutina povařit 15 minut a pak se přidají dikobrazí ostny. Kdyby se to ovšem udělalo dřív, lektvar by je nepřijal a místo toho by je vystřeloval zpátky.
To byla příležitost pro Nevilla.
Všeobecně měl špatnou pověst v lektvarech. Vůbec se mu nedařilo ačkoliv to bylo zaviněno především jeho panickým strachem z profesore Snapea. Každopádně právě na Nevillovi spočívala úspěšnost naší práce.
Byl tak statečný. Chvíli před tím, než to spustil se zhluboka nadechl a pak zcela cíleně a vědomě udělal chybu.
Přidal ostny dikobraza.
Bylo to jako další výbuch, protože barva lektvaru se změnila na sytě žlutou a celý obsah kotlíku začal vřít a prskat, že se k tomu nešlo přiblížit.
Snape pozorujíc nebezpečí se tam ihned vrhnul, nezapomínaje Nevilla pořádně zpražit. Ostny začaly létat ven a nastal ruch. Mistr lektvarů se to snažil dát do pořádku, zatímco ostatní přihlíželi a kryli se. K mému potěšení to schytal Crabbe, který vystrčil na chvíli nos zpoza lavice a dostal přímí zásah. Jedovaté to ale zase nebylo.
Hermiona vyklouzla ze svého místa a po chvíli se vrátila nenápadně zpět.
V duši jsem si oddychla. Povedlo se.
Nevill nemohl být v podezření, protože takové věci se mu stávali pořád a ostatní byli také v pořádku. Jen deset bodů z Nebelvíru mě mrzelo víc.
Hermiona ale po hodině prohlásila, že to stejně získá zpět, až bude na Bylinkářství. Což byla pravda.

Za pár hodin po té, byl lektvar neaktivující účinek prstenu připraven a já jej mohla bez obav použít. Navíc ho byl dostatek, takže nehrozilo nebezpečí mé "milující" nákazy.
Jak prozřetelný tah to byl.

07.10.2007 04:21:43
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one