Kapitola 35. Zadostiučinění

Pro radost a potěšení..
Snad se bude líbit...
Breila :-)
Znovu jsem děkovala Merlinovi.
Byla to možná náhoda, nebo snad prozřetelnost, která mi tak pomohla. Každopádně neuplynuly ani dva dny po tom, kdy jsme uvařili dostatek lektvaru a už mi přišla žádost od Luciuse Malfoye. Byl na zasedání školní rady v Bradavicích a po jeho skončení si přál vidět mne a Draca.
Osobně mi chtěl předat dopis od rodičů, nebo to byla jen záminka? Každopádně jsme tam měli oba přijít společně a prsten, jak mi došlo, neměl zůstat mimo.
Tak jsem otevřela první lahvičku a po vypití jsem si navlékla prsten. Radostně jsem shledala, že tentokrát na mne nemá žádný účinek.
Tisíckrát díky. To bylo vážně jen o fous.
A tak se šlo.
Oba jsme se museli řádně upravit, protože společnost členů školní rady nebyla jen tak běžná. Tak úhlední a já navíc lehce nervózní, jsme čekali, dokud nás nepřizvou k sobě.
Brumbál a ostatní ředitelé kolejí byli samozřejmě přítomni. Bylo třeba aby se zúčastňovali jednání, hlavně když byla na oficiální půdě školy. Co se tam ale projednávalo, nebylo určené pro nás s Dracem.
Vpustili nás tedy až po tom, kdy ostatní buď odcházeli, nebo se ještě zdržovali na hovor.
A tak jsme přišli na řadu my dva. Lucius si nás oba změřil rozvážným pohledem a s podivným výrazem přijal i fakt, že mám jejich prsten na ruce. Nejspíš si myslel, že má vyhráno.
Tohle ti nezapomenu a jednou ti to nepochybně vrátím! Ty všiváckej hade!
"Pane Malfoyi." Uklonila jsem se lehce. Draco také pozdravil.
"Rád vás opět vidím Isabello." Odpověděl mi a pak se přivítal zběžně s Dracem.
To že ho ovšem v tuto chvíli zajímám víc já, bylo zjevné.
Brumbál nás z dálky sledoval pronikavým pohledem a nebyl sám. To bylo o trochu horší, protože jsem se chvíli bála, že by si to snad mohli vyložit jinak.
Zkrátka jsem zase hrála tu jejich hru, ale přeci jen jsem neváhala příhodně zatnout drápy. Na to jsem se těšila nejvíc.
"Jsem rád, že už se to mezi vámi dvěma urovnalo. Líbí se vám dárek?"
To víš že líbí!
"Je to velmi vzácný kousek. Děkuji ještě jednou." Trochu jsem ho nechala v nejistotě.
Zatím to šlo dobře. Rozhodně nepojal podezření, ale ujistit se chtěl.
"Draco mi říkal, že jste měla minulý víkend školní trest. Byl zklamaný z toho, že jste ho nemohla doprovodit do Prasinek, ale určitě si to ještě vynahradíte, že?" ptal se kluzce.
Rarach uvnitř mě chtěl zařvat. Tak moc jsem ho chtěla na místě proklít, ale ovládla jsem se a nedala na sobě nic znát. Jsem přeci také "aristokratka".
Navíc jsem se mu pomstila svou příští větou.
"To ho musím zklamat podruhé. Nároky, které jsou na nás jako studenty kladeny v šestém ročníku jsou přednější. Nemám čas teď chodit po Prasinkách."
Pan Malfoy vzteky sevřel rty a hodil podivný pohled na mou levou ruku. Já se radovala.
Tohle nečekal. Konečně mu to můžu vrátit.
"Jistě, škola je přednější." Jak špatně skrýval svůj hněv. Alespoň přede mnou, já jej postřehla za těmi jeho uhlazenými gesty.
Cokoliv je přednější než vy!
Nicméně jsem se jako odpověď jen mile usmála.
Mě neporazíš, hlavně ne takhle.
"Dovolíte?" zeptal se po chvíli a chopil se mé ruky. "Už jsem jej dlouho neviděl, směl bych se ještě jednou podívat?" Manipuloval.
"Ale jistě." Přistoupila jsem na jeho hru a sundala si prsten. Lhostejně jsem mu ho podala a on si ho chvíli prohlížel. Nenašel na něm nic a tak mi jej zase dal zpět.
Když jsem si jej opět navlékla znovu semkl rty a pohodil vznešeně hlavou.
Opět jsem se usmála.
Pak už mluvil především se svým synem a mě nechal být. Nejspíš pochopil, že nemůže vyhrát. Alespoň ne teď, ale i tak to nemohl pochopit, jak je to možné.
Brumbál se na mě usmál a já mu to vítězně opětovala.
Dneska jsem vyhrála bitvu, ale válka ještě neskončila. Každopádně mě to těšilo. Hrálo se nečestně, takže jsem byla zvědavá, co zkusí příště. Snad i to se mi podaří obrátit v můj prospěch.
Lucius Malfoy se zdržel ještě docela dlouho a já musela být celou dobu v jeho společnosti. Bedlivě mě sledoval a zkoumal, jestli jsou na mě vidět alespoň nějaké náznaky. Ale nic. Byl roztrpčený a zaskočený. Tohle nečekal.
Ke konci se k nám přidal Brumbál a ostatní, takže se už mluvilo hodně. Po odchodu školní rady jsem měla zase volno, nicméně jsem byla požádána, abych ředitele následovala do jeho pracovny.
Prý se mnou potřeboval něco probrat kvůli mým podkladům z Krásnohůlek. Draco jen pokrčil rameny a tak jako jeho otec, odešel s hlavou plnou pochybností. I jeho zaskočil fakt, že prsten na mě nemá žádný vliv.
Snape nás sledoval celou dobu a když jsme s Brumbálem odešli, zachmuřeně odkráčel do sklepení.


"Je něco v nepořádku, pane?" zeptala jsem se trochu vystrašeně, když jsme došli do jeho pracovny a já jako několik večerů před tím, jsem se usadila v křesle naproti jeho stolu.
"Jde o nějaké papíry?" starala jsem se.
Brumbál se jen opět mile usmál a gestem ruky zaplašil mé obavy.
"Nic se neděje. Vaše papíry by k nám měly dorazit co nejdřív. Chtěl jsem s vámi mluvit." Řekl trochu tajemně.
"Ach," povzdechla jsem si, ale to bylo z úlevy. Vysloužila jsem si další přátelský úsměv.
"Tady jste v bezpečí." Zahájil rozhovor.
Podívala jsem se mu do jasných modrých očí a pochopila jsem co tím myslí.
"Vy myslíte ten prsten?"
Přikývl.
"Překvapilo mne, jak jste si s tím dokázala tak lehce poradit." Zhodnotil to.
Já si trochu rozpačitě poposedla a nakonec jsem se podívala na svojí ruku a zase na něj.
"To díky přátelům." Řekla jsem, konec konců ten s kým jsem mluvila byl Albus Brumbál. Největší čaroděj všech dob. Nemělo cenu něco mu zatajovat.
Opět se záhadně pousmál a spojil prsty dohromady.
"To rád slyším.Je dobré mít přátele."
"Ano, to ano." Připustila jsem. Konečně jsem se zase pořádně uvolnila. Měl pravdu, už jsem zase v bezpečí.
Vycítil tu změnu a tak plynule navázal.
"Tak tedy, nedávno jste se zúčastnila velké oslavy. Máte nějaké nové zprávy."
Hovořili jsme docela dlouho. Podávala jsem mu své "hlášení" a on mi trpělivě naslouchal. Tu a tam mě přerušil a zamyslel se, nebo mě nechal popisovat další události.
Za dobu, kdy jsme spolu mluvili naposled, uplynul už dlouhý čas a tak jsem mu toho mohla říct hodně. Nejen o oslavě, ale také o dění ve Zmijozelu.
Nakonec jsem to uzavřela tím, co mi pověděla Marared.
Něco temného se blížilo a podle všeho to pociťovali i ti malí hadi uvnitř. Nikdo ale nevěděl o co jde. Ve vzduchu bylo patrné napětí, dobře utajované, ale náznaky tu byly.
Brumbál chvíli mlčel a hleděl na mě velmi vážně.
"Děkuji za upřímnost." Řekl po chvíli. "Domnívám se, že ať už to bude cokoliv, brzy to poznáme. Vaše zpráva byla víc než dostačující Joe. Jsem velmi rád, že vás máme."
"To nic nebylo, pane." Pípla jsem.
Znovu se na mě podíval a tentokrát ještě o to víc zkoumavě. Věděl, že mám zapnutou svou nitrobranu a přesto jsem měla pocit, že proti někomu, jako je on, je to jen mlžný opar.
Každopádně nikdy nevyužil příležitosti, aby mi vnikl do hlavy a nikdy se o to ani nepokusil. O to víc jsem si ho vážila. To, co jsem řekla, jsem myslela vážně.
Byla jsem ve zmijozelu jako "princezna", věděla jsem spoustu věcí a některé užitečné, nebyl pro mne problém kdykoliv je vyslovit nebo říct nahlas.
Moji hadi proti mně neměli sebemenší podezření a beze strachu přede mnou mluvili a kuli plány. Nehledě na to, že jsme byli spolužáci. Byla to jakási tajná dohoda.
Loajalita a oddanost, přesto na první místě byla vaše kůže.
Ještě chvíli jsme si povídali, ačkoliv se náš hovor točil převážně kolem napětí, které se tu a tam projevovalo na některých členech mé koleje. Většinou to byli ti, o kterých jsem věděla, nebo měla to podezření, že rodiče slouží Voldemortovi.
Když jsme nakonec dopili čaj, ředitel mě ještě ujistil, že papíry z Krásnohůlek už snad budou konečně připravené a že mě brzy ještě jednou zavolá, abych je podepsala.
Přikývla jsem a s přáním dobrého večera jsem za sebou zavřela těžké dveře.
Měla jsem zase ten dobrý pocit uvolněnosti, který ke mně přišel vždy, když jsem mohla mluvit s profesorem Brumbálem.
Bylo v tom možná hlášení z koleje, ale tak nějak to bylo ještě bližší, protože díky rozhovorům, které jsme měli, jsem se cítila jako člověk. Ne jen věc krve nebo někdo přebytečný, jak mě vnímali rodiče a Malfoyovi.
Bylo v tom něco milého a osobního, co vás naplnilo klidem a přitom zahřálo, když jste třeba byli na pochybách, nebo jste už nemohli pokračovat dál.
Proplétala jsem se chodbami a pozvolna mířila do sklepení.
Chtěla jsem ještě Stingwemu umýt ten jeho kožich. Už jsem si představovala, jak zase prská, až mu oznámím, co mám v plánu. On vodu vážně moc nemusel, ale po tom, jak se dneska vyválel v bahně, jsem ho vážně neměla v plánu nechat spát ve své posteli.
Právě jsem zabočila a chtěla se dát jižní chodbou, když jsem obešla roh a leknutím div nespadla na zem.
Srdce mi poskočilo na místě a můj klid byl najednou ten tam.
Šmankote, tfuj to bylo leknutí...
"Pane profesore." Řekla jsem ještě dost vykolejeně na pozdrav.
Kývl mi v odpověď, ale na rozdíl ode mě nevypadal ani překvapeně. Změřil si mě chladným pohledem.
To nevypadá dobře. Ale já přeci nic neprovedla. Napadlo mě hned.
"Touláte se sama po chodbách?"
"Ehm..ano pane. Jdu dolů." Soukala jsem ze sebe. Leknutí už bylo naštěstí pryč, ale i tak mi srdce divoce bušilo.
"Zajímavé, někoho by mohlo napadnout, že máte něco v plánu." Řekl zlověstně.
Usmála jsem se a s trochu větším klidem jsem konečně promluvila. "Vůbec ne."
"Chcete mi teď něco říct? Dokud je čas?" zeptal se stroze a odměřeně.
Nevěděla jsem co, jakoby mi utekla nějaká souvislost a pak přece. Vždyť on nás viděl odcházet s Brumbálem. Vzpomněla jsem si, jak mi naposled říkal, že budu-li něco potřebovat, mám jít nejdřív za ním.
"Ne, pane." Odpověděla jsem prostě.
Na to se Snape zatvářil poněkud zle, ale ještě to nebylo to nejhorší.
"Je snad něco, o čem bych měl vědět?" vyštěkl. "Řekněte to teď." Vyzval mě opět chladně.
"Ne, pane. Vše už jsem řekla panu řediteli."
Jestli po tomhle nevypadal hrůzostrašně, tak už tedy nevím. V černých očích se zlověstně zablýsklo a celé vzezření budilo dojem toho, že zanedlouho vybuchne. Přesto stále mlčel a jen se na mě díval. Nakonec pevně spojil rty a překřížil ruce na hrudníku. Vycítila jsem možné nebezpečí, ačkoliv jsem si nebyla jistá, na koho se vlastně zlobí víc.
Váhavě jsem se usmála, ale pak jsem raději změnila taktiku. Co nejrychleji jsem se s ním rozloučila a odešla.
Neopověděl, jen mě propaloval pohledem, dokud jsem mu nezmizela ze zorného úhlu.
Na konci chodby jsem se ještě naposledy otočila. Ještě tam stál.
I kdybych chtěla, nemohla jsem mu nic říct. Brumbál mě důležitě požádal o to, abych mlčela a nikomu neříkala, co pro něj dělám. Chápala jsem to.
Přesto jsem měla občas dojem, že by bylo lepší, kdyby to minimálně jeden člověk věděl. Já to ale vyzradit nemohla. Vážila jsem si ředitelovi důvěry a to i za cenu, že se Snape na mě bude takhle zlobit.
Každopádně i já jsem propadla neklidu. Tak moc mi přišlo něco podivné. Co to jen bylo?
Ach, už vím. Vůně.
Nebylo to poprvé, ale přesto jsem to dneska cítila víc než předtím.
Nepatrná stopa, když jsem procházela kolem něho. Něco známého a povědomého.
Opět se se mnou zatočil svět. Byla to jeho vůně.
Příjemná a milá a přitom tak záhadná. Jako nějaká skrytá přísada do lektvaru. Nepatrný náznak, ale i tak mě to lákalo a dráždilo smysly.
No ano!
Byla to jeho vůně, která mě provázela všude. Po něm mi voněla srst mého kočkodlaka. Jeho vůni jsem cítila a to bylo to něco, co mě vždy uklidňovalo. Byla mi blízká a přitom majestátní a záhadná.
Svět se se mnou přímo zhoupl. Tu jsem přeci cítila i tam na terase ve Walesu.
Severus Snape.
"Merline." Zašeptala jsem. "To byl on."
Zastavila jsem se uprostřed chodby. Musela jsem popadnou dech. Tep mě neposlouchal a srdce se zase snažilo dostat ven z mého těla. Byl to fakt. Tvrdé poznání.
Ale bylo tu i cosi jiného.
Ta vůně mi pomáhala, celou dobu to byl on.
Opřela jsem se o chladnou zeď.
Vnímala jsem ji ještě teď. Opět mi jitřila smysly a já zavřela oči.
Proč zrovna tak. Ptala jsem se sama sebe.
Ze všech lidí právě on.
"Stingwe." Procedila jsem skrz zuby.
Tak k němu tedy chodil? Od něho se tajně v noci vracel. Něco mi zapadlo v hlavě na správné místo. Můj malý přítel. Takhle to tedy je.
Usmála jsem se. Tak si nás získal oba.
Severus Snape.
Pořád se mi opakovalo jeho jméno.
Jak jen mohl. Sledoval mě celou tu dobu? Nebo to byla náhoda?
Nakonec jsem se přinutila zase k chůzi. Tady nebylo bezpečné se zdržovat.
A tak jsem odešla, ačkoliv myšlenkami jsem byla ještě u té záhadné osoby, stojící jako přikovaná o pár set metrů dál.

Měl vztek.
Ta holka ho vážně dokázala přivést až k šílenství. Nejenže ho neposlouchala, ale ještě mu to říkala s takovou jistotou.
Vždyť jí přeci vysvětlil, že když bude něco chtít má jít nejdřív za ním. A ona mu ještě tak "drze" odpověděla.
A co víc, jen tak si odešla!
Vážně se zlobil, sice nevěděl na koho vlastně víc, ale převládal asi vztek na Albuse. To nemůže nechat jen tak být. Ti dva něco tajili.
Jak ho jen dokázala vytočit a vykolejit.
Ano, čekal tam na ní úmyslně, dokonce byl ve výhodě a ona se mu z toho přesto vykroutila a jen tak si odešla! To ho vytočilo.
Chtěl ji zastavit nebo něco říct, ale nedostávalo se mu slov.
Jemu!
Obávanému profesoru lektvarů. Chvíli to svaloval na to, že je přeci jedním ze Zmijozelů, ale v zápětí toho nechal.
Bylo to něco podivného.
Ale teď to řešit nebude. Byl naštvaný a to na nejvyšší míru.
Na koho se ale zlobil. Na ni?
Ne na ni ne. Věděl, že by mu to nejspíš řekla, ale bylo to podivné.
Musí se zeptat Albuse. Ano, na něj se může rozčílit.
Proč na ni ne? To přeci taky mohl.
Mohl, ale neudělal to…nechtěl..
Jistě mu to ředitel vysvětlí. Tohle není jen tak!
Vážně ho dokázala vytočit a co víc, zlobil se i na sebe.
Nedokázal ji zastavit a nedokázal se na ni ve skutečnosti zlobit déle než půl minuty.
Zase ho dostala. Byl to ten její zvláštní způsob.
Kdyby takhle odchytil kteréhokoliv jiného studenta, klepal by se ještě teď před ním strachy, ale ona ne.
Ona ne!
Ještě se na něj mile usmála.
Ale pěkně ho vytočila! A ještě ke všemu si jen tak odešla!
To si Brumbál odskáče…

07.10.2007 04:22:13
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one