Kapitola 38. Před úsvitem vždycky tma

Pro další krásný den :-)
B.


PS: ještě jedna maličkost..doporučuji si otevřít zvlášť okno s hudbou ... odkaz pro dnešní část povídky je : http://www.youtube.com/watch?v=r05pD_ggTo4
A tak jen seděl ve svém kabinetě a přemýšlel.
Světla v místnosti nechal zhasnutá. Cítil se lépe ve tmě. V důvěrně známé tmě, kde nikdo nečíhal a kde nemusel být ničím jiným, než sám sebou.
Celý dnešní den se mu míhal před očima a nakonec nejen ten.
Jak krátce bylo po začátku školního roku a kolik se toho už přihodilo.
Třel si spánky chladnými prsty a nemohl zaplašit všechny ty pocity a dojmy, které si tak najednou žádaly jeho pozornost.
Proč se to všechno tak přihodilo? Proč o tom nevěděl? Kdyby to věděl, změnilo by se něco? Voldemort měl své plány a možná ani nechtěl, aby to tak dopadlo. Přesto se včera večer na ministerstvu rozhodl všechno změnit a jediným kouzlem ukončil další životy.
Byla to snad jeho vina, že to nedokázal ovlivnit?
Ne. Věděl že ne, přesto si ve skrytu duše vyčítal, že jí nedokázal uchránit.
Ale před čím vlastně?
Dnes zjistil, že cokoliv si myslel o její rodině, o ní samotné je ještě horší. Tušil, že s rodiči asi dvakrát nevychází a že to nemá jednoduché, ale byl připravený na to, že sotva šestnáctiletou dívku uvidí nesčetněkrát mučit kletbou?
Cruciatus...
A kolikrát byl použit.
Snad proto Voldemort chtěl, aby se k němu přidali. Neváhali a nezastavovali se před ničím.
Ale ona. To vážně nečekal. Ne v takové míře.
Jako ředitel její koleje a navíc špeh na straně Voldemorta věděl o mnohých věcech. Proč ale ne o těchto věcech!
Podcenil své postavení mezi smrtijedy? Není snad už tak významnou osobou a neřekli mu to úmyslně?
Ve tmě zkřivil obličej.
Smrtijed. Ona je nenáviděla, řekla, že kdyby nějakého potkala, neváhala by ho snad i zabít. Ale byla rozrušená. Pokusil se oponovat.
Já jsem smrtijed. Povzdechl si nakonec smutně a promnul levé předloktí.
Kolikrát ještě bude platit za své chyby z dřívějška? Další zamrazení pod kůží mu připomnělo, že vlastně nezáleží na tom, jestli ho nenávidí, nebo snad jednou bude.
Možná to nikdy nezjistí. Opět mu našeptávalo podvědomí.
Nad čím to ale přemýšlí? Proč by mu mělo vadit, co si o něm myslí ona?
Lily...
"Ne!" Zarazil to ihned.
Měl by sis to přiznat.. vyčítalo mu podvědomí. Vadí ti to..
"Nevadí. Nesejde mi na tom."
Takže ti nevadí, když to jednou zjistí?
"Ona se to nedozví."
Ale co když bude pátrat, vyzvídat. Co když bude bystrozor?
"Jsem přeci na Brumbálově straně." Zavrčel.
Nepochybně to už určitě ví! Asi tak jako všichni ostatní!
"Je to moje práce." Povzdechl si.
A její život.
"Nesejde mi na tom. Proč bych se měl o to starat? Ať si myslí co chce." Zuřil.
Vážně?
"Ano!"
A co když je to jinak? Co když ti to vadí, co když je tu něco…co..-.
"Nic tu není." Zavrčel silně podrážděně a s tím zatlačil své vnitřní hlasy zase zpět.
Jenže čím víc o tom přemýšlel, tím víc ho to ještě rozčilovalo. Neměl právo myslet si že...
Nechtěl a nemohl… A přeci to nebyla pravda.
Bouchl pěstí do stolu, který jen zaúpěl pod nečekanou ranou. Byl už ale zvyklý.
"Vážně mi na tom nesejde!"
Když myslíš..


Jak mi asi mohlo být si dovedl každý představit.
Byla jsem jako opařená a zlomená uvnitř.
Ráno jsem ještě cítila jakési štěstí, vždyť jsem věděla jak je snadné se usmát. Teď je mi tato představa na míle vzdálená.
Smát už se asi neumím.
Obklopovala mě tma. Jídlo, které mi poslali jsem nechala na místě, kam jej položili. Nedokázala jsem jíst, nebo na to jen pomyslet. Nešlo to.
Světla v pokoji byla zhašená úplně.
Tma mi byla tak příjemná.
Nebylo tu nic, co by mě nutilo se přetvařovat, byla jsem sama sebou. Pouze já..a taky tma.
Stingwe tady nebyl. Byla jsem ráda, že mě nechal samotnou. Neměla jsem náladu na kohokoliv dalšího, ani na mého milého přítele, ale on to chápal.
Potřebovala jsem být sama.
Ležela jsem na posteli a nepřítomně hleděla kamsi ke stropu. Neviděla jsem nic a čas utíkal.
Nespala jsem, protože jsem před očima měla ještě obrazy z rána. Kdy bystrozoři použili zrcadlo mých vzpomínek. Nevíc jsem tam měla něco jako fotku, obrázek mých rodičů.
Dívali se chladně.
Bylo mi jich tak líto. Oni teď už nebyli.
Jak málo stačilo a oni už nikdy nebudou tím, co doposud.
Už dál neuslyším matčino napomenutí o úrovni nebo o tom, abych stála rovně. Otec mi už nikdy nebude vyprávět své zážitky z mládí, kdy byl ve Zmijozelu. A také už mě nikdy nepotrestají.
Kolikrát jsem si přála, abych byla volná a svobodná. Nyní jsem taková byla a to v plné míře.
Stály ale jejich životy za mé vykoupení?
Pro mne ne a přesto jsem pociťovala jakousi úlevu. Mátlo mě to a zlobila jsem se na sebe. Vždyť mi umřeli ti nejbližší, nikdo další už tu není, jak můžu cítit úlevu?
Zkoušela jsem nemrkat, ale ani to nepomáhalo.
Jak dokážu vstát a jít dál? Jak dokážu ráno odcestovat zpět do Francie s tím, že mám identifikovat jejich těla.
Kolikrát jsem chtěla tajně utéct do té země a kolikrát jsem si představovala, že tam jsem. Svobodná a šťastná s Maxem a s Blancou. Nebo snad sama, ale volná. Jako tenkrát v tom snu, kdy se mi zdálo o tom, že umím látat.
Mé křídla se potrhaly a rozplynuly se. Vítr je rozfoukal do všech stran a já zase byla v mé drsné skutečnosti.
Černý pokoj, nemohoucnost a pak vstát a říct bystrozorů ve francii, že ta mrtvá těl na která se dívám jsou ti, kteří byli se mnou po šestnáct let.
To nesnesu. Nevydržím to.
Musím!
Kdo půjde zítra se mnou?
Snad, kdyby to mohl být..ale ne, to nebude tak.
Ať to bude kdokoliv bude to jistě Brumbálův člověk. Budu mu věřit, ostatně, co jiného mi zbude? Ale kdyby to byl Snape, alespoň bych mohla být v klidu.
Proč jsem ale v klidu? Ostatní se ho bojí, proč ne i já? Nevím, ale potřebovala bych to brát zítra s rozvahou. Musím to zvládnout. Přivezu je zpět do Anglie a pak obstarám pohřeb.
Pohřbím je a zapomenu.
Zapomenu?
Ano, zůstane jen to dobré. Alespoň doufám..
Zloba pomine. Ale když už jsem přemýšlela nad zlobou. Nemohlo mi uniknou to, že se dnes jeden člověk ve mne zklamal. Nebyla jsem dost dobrá, ale to vlastně asi nikdy nebudu, Nemůžu se jim vyrovnat a ani nechci. Ale je možné, že se pletu? Co když se nezlobil na mne, nebo co když jsem si jen spletla ten jeho výraz.
Ne..nespletla.
Jediné co teď chci, je zapomenout.
Prosím…jen chci spát a ráno se probudit. Zjistit, že to byl jen sen. Nic z toho se nestalo a není to skutečné.
"Je to skutečné." Zašeptala jsem do tmy.

Proč jen mi na ní záleží?Je jako ostatní a nebo ne?
Mátla ho a nechápal ji. Nevyznal se v ní. Jednou byla jako každý jiný jeho zmijozel a jindy zase tolik nepodobná.
Dokázala si prosadit své názory a uměla se bránit.
Byla tak výjimečná a přitom zase ničím zvláštní.
Proč jen nad ní musel tolik přemýšlet?
Zítra bude mít těžký den, snad jí to její doprovod alespoň trochu usnadní.
Dlouho s Brumbálem přemýšleli a nakonec se rozhodli koho s ní poslat.
Byla to dobrá volba.
Dokáže se o ní postarat a přivést ji zpět. I když sám by byl klidnější, kdyby to mohl být on.
Znovu si povzdechl do tmy.
S ředitelem dohodli veškeré podrobnosti a nakonec zkontaktovali některé členy řádu ve Francii a nakonec i jejího zítřejšího ochránce. Když bylo hotovo, odmlčeli se.
Oba měli spoustu látky k přemýšlení.
Rozhodl se, že se v nejbližší pokusí zjistit něco od Smrtijedů. I toto téma s Brumbálem probírali. Nakonec usoudili to, že nejspíš nebyl mimo okruh Voldemortových nejbližších, nicméně se jen ukázala další stránka taktického myšlení Pána zla. Nepovažoval za nutné říkat mu víc, než bylo třeba.
Bylo evidentní, že jeho plán ať už byl jakýkoliv selhal. Snad proto usmrtil oba dva. Nebo to byla výstraha, kdo ví.
Když pak zůstali v ředitelně a neměli už nic dalšího, odkašlal si Albus naposledy.
"Viděl jsi ty vzpomínky?" zeptal se bez obalu.
Přikývl.
Bylo mu jasné, že teď nejde o ty, které Brumbál určil jako neškodné a které viděli všichni, ale že měl namysli ty, které mistr lektvarů viděl jako jediný ze zúčastněných. Tedy vyjma Brumbála.
Byl to další jeho geniální tah, kdy se sám ujal toho úkolu, aby jí vyňal patřičné vzpomínky a nenápadně je vytříbil tak, aby bystrozoři viděli jen to, co měli. Její spojení s ním a další činnosti je zajímat nemuseli. Nehledě na to, že jí věřil a věděl, že ona nikdy nebyla a nebude ve spojení s temnou stranou. Měla to v sobě.
Kouzlo vytvořené na zrcadle bylo pomíjivé, obrazy se rozptýlily až zmizely úplně. Nikdo nepovolaný, nebo další nemohl vidět to, co viděli oni.
"Lily je skutečně nevšední mladá dáma." Podotkl ředitel.
Snape na něj vrhl rychlý pohled. Nic neříkající, samozřejmě.
Pak si starý muž povzdechl. "Dnes se to opět potvrdilo."
"Myslíte bystrozory?" zeptal se zamyšleně Snape.
Brumbál se záhadně pousmál a ohníčky v jasných očích zaplály.
"Nejen to. Už dlouho ji sleduji, jak jistě víš. Dnešek mi domnění na ni jen utvrdil."
"Proč jste mi dovolil to vidět?"
"Týkalo se to tebe." Řekl po chvíli s jakýmsi skrytým důrazem.
Zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. "To ne."
Ředitel se opět jen tajemně pousmál a nakonec si unaveně povzdechl.
"I minulost někdy končí."

Jak dlouho jsem jen tak ležela nemohu odhadnout. Nikdo mne nehledal a já nevycházela ven. Vlastně jsem se vůbec nehýbala.
Byla jsem jako paralyzovaná. Skřítci jídlo zase odnesli v domnění, že už spím, když jsem jim neodpovídala.
Chvíli jsem upadla do neklidného spánku, ale nic mi nemohlo pomoct od vědomí a myšlenek, tak jsem se zase probudila. Zpocená a zmatená. Tak to šlo ještě dlouho.
Když jsem konečně usoudila, že jsem tu zavřená dlouho a že už musí být skoro ráno, tedy něco málo před rozedněním, vstala jsem.
Po tmě jsem došla do koupelny a ještě další dobu na sebe pouštěla střídavě studenou a střídavě teplou vodu. Jindy by to pomohlo, ale dnes se to míjelo účinkem.
Musela jsem na vzduch.
Stingwe tady pořád ještě nebyl, kam se jen poděl?
Oblékla jsem se do čistého oblečení temné barvy, přehodila jsem přes sebe ještě zimní plášť a potichu jsem se vytratila ven z pokoje.
Chvíli jsem mžourala do světla pochodní. Nebyla jsem na to zvyklá. Vždyť jsem strávila potichu a ve tmě celý zbytek včerejšího dne, tedy spíš jeho odpoledne, pak ještě noc a večer, až do teď.
Vytratila jsem se do společenské místnosti, kde nikdo nebyl a pak dál. Po schodech nahoru a otevřenou vstupní branou ven.
Chladný vzduch mi pomohl.
Potřebovala jsem se trochu projít a navíc, tohle byla zřejmě má poslední chvilka.
Jak to bude po snídani, to jsem nevěděla.
Nohy mě zanesly až k jezeru, kde jsem se mlčky dívala, jak se mlha převaluje líně po hladině. Jak stromy, stojící kolem, sklánějí své mohutné kmeny a větve nad jeho povrch a jejich obraz se slabě odráží.
Byl to život, zkrátka něco, co jsem potřebovala vidět, abych si vzpomněla, co to vlastně znamená.
Lehký vánek mi profukoval pláštěm, ale mě to bylo jedno. Nechala jsem ho, aby mi cuchal vlasy. Jen jsem tam stála, ukrytá z dohledu hradu i před zrakem kohokoliv jiného, kdo by se snad zatoulal až sem. Ale bylo to vlastně jedno, všichni ještě spali. Zatím.
Sedla jsem si pod kmen jednoho z velikánů a opřela se.
Tady mi bylo tak dobře. Neměla jsem najednou žádné starosti a ani strach. Jen jsem dýchala a cítila, jak se strom lehce houpe v rytmu větru. Kolíbal mne a já na chvíli usnula.
Když jsem opět otevřela oči, slunce už bylo nad obzorem a pomrkávalo na krajinu svým bezstarostným způsobem.
Tiše jsem se opírala a jen se dívala na jezero. Bylo to úlevné.
Když se ale otočil vítr, měla jsem pocit, jen na okamžik, že vůni co přinesl už znám.
Byla mi milá a uklidňující.
Poplašeně jsem se rozhlédla, ale nikoho neviděla.
Nejspíš už mám asi halucinace.

Vyšlo slunce.
Vše kolem se prozářilo a nabralo tak nový život.
Už tu nebylo to podvědomé a příjemné šero. Uklidňující mysl a unášející jí někam do dály, snad za fantazií, snad jen někam, kde není třeba myslet.
Už tu byl zase den.
Chvíli ještě postával na břehu jezera a pročišťoval si mysl, včera v noci nemohl spát a navíc měl ještě práci. Musel vše připravit a pak, nedokázal to přejít jen tak.
Jenže s východem slunce už ho tu nic nedrželo, Hagrid, ve svém srubu, byl také vzhůru. Z komína se vesele kouřilo a vše naznačovalo, že dnes bude pěkně.
Tak se otočil k jezeru zády a rozvážným a přitom odhodlaným krokem se vydal k obrovi. Potřeboval doplnit nějaké zásoby do lektvarů a navíc, ta mourovatá kočka už mu vyjedla všechny tlustočervi. Když nepočítal ty, co se podařilo uchovat, nutně potřeboval další.
Zaklepal a ani ne za minutu už byl vpuštěn do obrova domova.
Tesák raději zalezl pod stůl. Obvykle měl rád všechny příchozí, jen Snapea ne. Možná z něho cítil nějakou přísadu, těžko říct, ale nejspíš se ho bál.
Dnes byl obzvlášť pobledlý a mlčenlivý.

Nakonec jsem se odhodlala k nějakému tomu pohybu a vstala.
Ledovou vodou z jezera jsem si opláchla obličej a ruce, což mě osvěžilo a probudilo. Najednou jsem se zase cítila plná energie. To bylo dobré.
Osušila jsem si tváře do vnitřní strany kápě a pak se rozhodla, že se vrátím.
Kam se ale poděl Stingwe?
Z Hagridovi hájenky se vesele kouřilo.
Zamířila jsem tam. On by mohl vědět, kde je Stingwe. Navíc jsem si skoro s určitostí domyslela, že jej najdu možná právě tam.
O tom, co se stalo už museli vědět všichni a tak jsem se chtěla vrátit do hradu co nejdřív, abych potkala co nejmíň dalších lidí. Ani u svého velkého přítele jsem se nechtěla zdržet.
Nechtěla o tom mluvit a věděla jsem, že právě proto by se mě snažil utěšovat. To jsem také nechtěla. Chtěla jsem jen být ještě chvíli sama a pak se vydat napospas francouzskému ministerstvu.
Došla jsem k hájence a obezřetně zaklepala.
Chvíli jsem měla pocit, že slyším nějaké hlasy, ale asi si jen obr zpíval, nebo něco mumlal pro sebe, jak měl ostatně ve zvyku.
Dveře se otevřely a Hagridova tvář se náhle rozzářila.
"Joe, ty jsi tady? Pojď dál, právě jsme..-."
Nenechala jsem ho domluvit, chtěla jsem být co nejdřív pryč. Světlo mě zase začalo dráždit a mírná bolest v hlavě se vracela. Potřebovala jsem zpátky do hradu a to co nejrychleji.
"Hagride promiň, ale nezdržím se. Chtěla jsem jen vědět jestli…je tady?" zeptala se váhavě. Nerada jsem připouštěla to, že nevím, co se s mým mazlíčkem vlastně děje.
Jenže obr se zatvářil poněkud divně, snad jakoby nechápal co myslím, nebo jako by mi něco tajil?
"Neviděla jsem ho od včerejška. Asi…asi se mi zatoulal."
"Ty myslíš Stingweho." Řekl skoro ohromeně a úlevně. Pak šibalsky zamrkal.
Přikývla jsem a stále nechápala, co jiného mohl myslet.
"No jo, je to děsná potvora. Načapal sem ho, jak se plížil kolem srubu. Vsadím se, že ta potvora čekala, až otevřu aby mi mohla sežrat všecky ty tlustočervi."
"Tlustočervi?" nechápala jsem. "Ale to by on přeci nejedl." Řekla jsem trochu zhnuseně.
Hagrid se jen uchechtl. "No jestli tomu to nešmakuje.."
"Hm."
Pak se kolem Hybridových nohou prosmýklo cosi mourovatého a čiperně mi to vyskočilo do náruče. Vesele mě trefil packou do nosu a mazlivě se přitulil.
Držela jsem ho a jen vzdáleně si uvědomovala, jak mi prsty kloužou v sametové srsti.
"Aspoň že ses neztratil ty." Špitla jsem mu do ucha. Zavrněl a prohlédl si mě zkoumavě.
Hagrid přešlápl z nohy na nohu a nervózně se ohlédl. Nevnímala jsem ho, vlastně už jsem se otáčela k odchodu.
"Ty Joe." Zastavil mě ještě. Otočila jsem se a podívala se na něj. Jeho malá očka byla plná lítosti a smutku. "Kdybys cokoliv potřebovala, chtěl sem jen říct. No však víš, kde mě hledat."
"Vím." Pípla jsem a podívala se do země.
"Jak ti je?" staral se ještě.
Pokrčila jsem lhostejně rameny a pustila kočkodlaka na zem. Chtěl jít zpátky po svých, ale držel se blízko u mne.
"Zase se to spraví." Pokoušel se mě dobrácky utěšit.
Vážně jsem nemohla poslouchat dál zase mi to připomnělo to všechno. A ještě taky to, co teprve bude. Ministerstvo, bystrozoři a identifikace.
Žaludek stávkoval, ale já ho umlčela.
"Jasně." Řekla jsem spěšně a pak se vydala co nejrychleji pryč. Nešlo to vydržet.
Musím rychle do hradu. Tak moc mě pálí oči a hlava bolí. Potřebuji pryč z toho zatraceného slunce!
Můj velký přítel se zamnou ještě chvíli díval. Pak se otočit a zmizel za dveřmi srubu.
Měl přeci návštěvu.

07.10.2007 04:23:41
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one