Kapitola 39. Francouzské ministerstvo

Možná to bude lehce depresivní, ale protože jsete si vybranou hudbu docela pochalovali, tak vám sem dám ještě jeden odkaz..
Mno možná to není nic moc, ale má to svoji hloubku..
http://www.youtube.com/watch?v=LfuTBFemn0Q
Breila
Vše bylo připraveno.
Brumbál dostál svému slibu a vybral pro Joe ten nejlepší doprovod. Ten teď postával u něj v pracovně a společně s ředitelem projednával poslední záležitosti.
Nic je ve Francii nemohlo zaskočit. Měli oficiální zprávu ohledně vyšetřování Joe a také některé další dokumenty. A samozřejmě průvodní dopis od Brumbála, který jim zaručoval bezpečný průchod.
Povolení o převozu těl jejích rodičů mělo být vystaveno až na místě. Takže už zbývalo jen jediné. Aby přišla ona a pak mohli společně odcestovat.
Za jakýkoliv jiných okolností by se asi těšila, ale dnes?
Brumbál ještě ujistil jejího společníka, že po přesunutí na dané místo je bude očekávat člen řádu, který jim se vším pomůže. Vzhledem k tomu, že je to ale mudla, nebude je moci provázet celou dobu.
Souhlasně přikývl. V místnosti bylo ticho.
Snape k němu přešel a z útrob svého pláště mu ještě podával tři malé lahvičky.
Její doprovod se na něj jen tázavě podíval a pak příjemným hlasem poznamenal, že to bude nejspíš proti nevolnosti.
Jak prozíravé.
Mistr lektvarů přikývl a pak krátce vysvětlil.
"Ten první je na bezesný spánek. Ten druhý na bolest a ten poslední… to kdyby jí bylo špatně. Jsou čerstvé." Když společník opět přikývl, přistoupil k němu o krok blíž. Zlověstně se naklonil a ledovým tónem ho varoval.
"Musí je dostat včas. Jinak nebudou účinkovat správně."
Remus Lupin se na oplátku usmál a jediným gestem obsah lahviček uložil ve své kapse.
"Dám na ně pozor."
Snape na to nic neřekl, pak se na místě se otočil a s překříženýma rukama ustoupil dozadu.
Tíživé ticho zaplnilo místnost. Oba muži na sebe hleděli.
Nakonec si Brumbál odkašlal, čímž nenápadně naznačil svému mistru lektvarů, že Remusovi věří. Ten na to nereagoval a dál si ho jen vražedně prohlížel.
Svěřil vlkodlakovi jednu z jeho studentek. Jen doufal, že se v pořádku vrátí.
Dnes půjde za smrtijedy a zjistí co nejvíc bude moct. Musí to vědět. Proto zkoumal svého dávného spolužáka, snad ji dokáže ohlídat. Alespoň tohle by mohl zvládnou. Protože jestli se něco stane…
O něho strach neměl, možná vlkodlak, ale jinak docela schopný kouzelník. Ale ona?
Jakou šanci by mohla mít proti vycvičenému zabijákovi - proti smrtijedům.
Ozvalo se zaklepání a Brumbál vyzval příchozí, aby vešel.
Joe vypadala tak křehce.
Byla bledá a kruhy pod očima svědčily o tom, že neměla zrovna dobrou noc. Přesto všechny přítomné shlédla svým obvyklým pohledem a na malou chvíli se zastavila u Remuse.
Tázavě se pak podívala na Brumbála. Jinak na sobě nedala nic znát.
Její krásné hnědé oči byly plné smutného odhodlání z neznáma. Možná trochu vystrašené, ale přesto důvěřující. Nebude to jednoduché.
"Joe, vítejte." Oslovil jí Albus a přistoupil k ní.
Věnovala mu dlouhý pohled a když jí ho opětoval, uvolnila se trochu. Dovedl jí k Remusovi a pak je představil. Jen pohledu na jednoho člověka se váhavě vyhýbala.
"Tohle je Remus Lupin. Učil zde dřív Obranu proti černé magii. Budete s ním v bezpečí. Přivede vás zase zpět."
Vyměnili si pohledy a pak i letmé úsměvy. Za jiných okolností, by to mohlo být zajímavé setkání, ale dnes a teď…
"Ráda vás poznávám. Už jsem o vás slyšela." Mohlo to vyznít jako běžná fráze a přesto, přes veškerý smutek s ním mluvila tak vlídně a přátelsky.
Snape ji jen mlčky pozoroval.
Remus se lehce uklonil a pak pravil: "Je mi líto, že se setkáváme právě za těchto okolností. Ale i tak jsem potěšen. Hermiona se mi o tobě zmínila."
Další milý úsměv z její strany.
Hermiona…Harry..moji přátelé. Bodlo ji u srdce. Najednou zatoužila, aby mohla být s nimi. Chyběli jí, ale ještě nebyla připravená vidět někoho dalšího. Bolest byla ještě čerstvá.
"Máme společné přátele." Řekla nakonec.
Pak je Brumbál krátce obeznámil s tím, co je čeká po přistání a kdo je tam vyzvedne. Ještě několik informací, které se týkaly identifikace a nějakých postupů a papírů, jež budou muset vyřídit. Pak už jim jen popřál štěstí a nakonec se obrátil ještě na Joe.
"Žádné jídlo?" zeptal se.
Zavrtěla hlavou a sklopila oči k zemi. Nedokázala nic sníst už od včera.
Albus si mírně povzdechl a podíval se směrem na Snapea.
Mistr lektvarů opět přikývl a pak mávnul hůlkou. Objevila se další ampulka a nějakou tekutinou. Přistoupil blíž a podal jí řediteli. Ten ji s potěšením od něj vzal a donutil dívku, aby se mu podívala do očí.
"I při největším žalu, není dobré zapomínat na sebe." Vytkl ji.
Pokrčila rameny a jen zašeptala něco v tom smyslu, že nedokáže jíst. Pak jí ředitel podal malou ampulku a ona ji po chvíli s mírným zaváháním otevřela a naráz vypila.
"Děkuju." Zašeptala zas, ale pořád se na něj nedokázala podívat.
Jen si tedy vzal lahvičku zpět a přikývl.
Brumbál oběma podal letax a nechal je nabrat plnou hrst. Remus šel první. Zajistil ji bezpečnou cestu na konci a ona šla hned za ním.
Vhodila prášek do ohně a odříkala adresu. Vstoupila do zelených plamenů a pak, těsně před tím, než zmizela, podívala se mu do očí.
Další smutek, ale tentokrát ne ze smrti. Neměla dnes zrovna dobrou nitrobranu, ale i tak by bylo poznat proč se trápila. Ona vážně věřila tomu, že se zlobí na ni. A on to teď věděl.
Oheň zaplanul. Byla pryč.

"Maxi!" vykřikla, když pracně vylézala z nějakého krbu.
Hlava se jí ještě motala a tak trochu měla závrať z toho veškerého točení. Ale udržela se na nohou a vrávoravě došla až ke svému příteli z dětství.
"Maxi. Ty žiješ a jsi v pořádku. Nevěděla jsem, že tě tu potkám. Co Blanca a dítě?" vychrlila na něj spoustu otázek.
Její kamarád z dětství se pro sebe zasmál a opětoval její vřelé obětí. Za tu dobu se z něho stal muž. Jak ráda ho zase viděla. Byl její připomínka na minulost.
Málem by zapomněla, proč tam dnes je. Kdyby si nevšimla jak se Remus vedle nich rozpačitě usmívá. Bylo to dojemné shledání.
Vždyť bylo nepochybné, že ona nevěřila, že se kdy ještě potkají.
"Brumbál nám dal vědět. Pracuji teď pro něho. Možná nejsem kouzelník, jako vy všichni, ale našel jsem způsob jak být užitečný." Říkal docela i vesele. "Blanca je v pořádku a dítě taky. Má se narodit až někdy v červnu. Těší se až tě zase uvidí."
Joe byla na pokraji sil. Včera ztratila rodiče a dnes viděla přátele, kteří pro ni měli být zapovězený. Když ho tedy konečně pustila, nebylo divu, že je poněkud na rozpacích.
"Jsem tak ráda, že tě vidím." Řekla silně pohnutě.
"Já tebe taky." Zašeptal jí. Zamrkala.
"Ehm..málem bych zapomněla. Promiňte mi to. Maxi, tohle je Remus Lupin. Pane profesore, tohle je můj přítel z dětství, Max Bruer."
Potřásli si rukama. Zapůsobili na sebe navzájem sympaticky.
"Joe, tady mi nemusíš říkat pane profesore. Jsem Remus."
"Ehm..tedy dobře pane..teda Remusi." Vysoukala ze sebe.
Pak se konečně mohla rozhlédnout, kde se to vlastně nalézali.
Byl to postarší dům, který se nacházel nedaleko Paříže, v odlehlé části venkova. Byl vybaven ve starém a zachovalém stylu, odpovídajícímu nějaké vinici. Bylo tu docela i krásně.
Byl uspořádán tak, aby se v hořejších patrech dalo přespávat. Sloužil Řádu jako shromaždiště a navíc to bylo hlavní centrum pro získávání informací a zpracovávání veškerých možných příkazů.
Něco jako tajný úkryt pro členy řádu, kteří i zde neúnavně pracovali. Získávali spojence, chytali smrtijedy a snažili se varovat mudly a nečistokrevné.
"Nemáme moc času, pokud souhlasíte, přesuneme se teď přímo na ministerstvo. Máme tam být za deset minut. Až se pak vrátíme, bude čas si promluvit."
Souhlasili jsme a tak jsme vyšli ven, kde už bylo připravené auto. Starý model, který řídil jeden z kouzelníků, který zde pobýval asi častěji. Vzadu byl vůz uzpůsobený tak, aby tam bylo dostatek místa a pohodlí.
Bylo to bezpečné a rychlé, za osm minut jsem vystoupili před budovou ministerstva a s šoférem se zase rozloučili. Max nás provedl vstupní branou, kde ukázal naše osvědčení.
Byli jsme bez potíží vpuštěni.
Skutečně impozantní budova. Pro mudly samozřejmě neexistující, ale Max byl vlastně něco jako výjimka. Byl to vlastně moták, vždyť jeho babička byla čarodějka. Měli to v rodině, jen jejich syn prostě neovládal magické schopnosti. Mě a ani jiným to většinou nevadilo.
Postupně nám ukazoval vše kolem.
Tesané, mramorové schodiště a bílé kvádry tvořící zdi. Skutečná nádhera. Zde na vás dýchala historie a magie. Bylo to jako posvátné místo. Vážně jsem nemohla pochopit, proč zrovna sem se moji rodiče měli chtít dostat.
Klenuté stropy a umělecké sloupy a ozdoby. Složité symboly a starodávné runy. Leštěné podlahy, které byly z matného materiálu, zářil pod vámi jako noční nebe. Bílé, tesané a nádherné stěny přecházely ve vysoké stropy, zdobené malbami. Dokonalá akustika.
Proč jen chtěli sem?
Skoro jako nějaký chrám.
Byla jsem v úžasu, že jsem si ani nevšimla, že jsme přišli k jakési vrátnici, kde Max opět odevzdal naše doporučení a Brumbálův průvodní dopis.
"Účel vaší návštěvy." Řekl důležitě úředník za přepážkou, aby si ověřil pravdivost.
"Identifikace a vyšetření smrti manželů de Lator." Odpověděl za mne Lupin.
Byla jsem mu vděčná, že mě ušetřil toho, abych vysvětlovala, co tam vlastně dělám.
Úředník si nás vážně prohlédl a nakonec nám vrátil papíry.
"Správně, můžete dál." Ukázal rukou směrem do dalšího patra budovy.
Šlo se tam po schodech dolů.
Skoro jako u nás v hadí díře. Pousmála jsem se nad tím.
Procházeli jsme jednotlivá podlaží a další a další prostory. Jinde bylo několik přepážek, u kterých se městnal dav kouzelníků. V druhé pak zase byly kanceláře, ze kterých se ozývaly nejrůznější zvuky a kvílení. Ještě jsem prošli soudní dvůr a ministerským oddělením zabývajícím se utajováním kouzelnického světa a vymazáváním paměti. Pak jsme konečně došli do oddělení bystrozorů.
Zalapala jsem po dechu.
Bylo to velkolepé místo.
Dřívější podlaží a kanceláře byly každé jiného rázu. Tady to působilo uklidňujícím dojmem, jinde zase živelností. Soudní dvůr byl hrůzostrašné místo, ale tohle?
Před námi se rozprostíral úplně jiný svět.
Černě vymalované stěny a podlaha jako z leštěného kovu. Jen nepatrně dunící pod vašimi kroky. Po stranách bylo spoustu krbů, kterými vstupovali a odcházeli bystrozoři.
Bylo tu šero, které bylo rozptylováno jen zeleným ohněm od letaxu a pak slabě planoucími, ale majestátními pochodněmi.
Bylo to tajemné a hrozivé. Drsná krutost si mě ale ihned podmanila.
Prostorné a tmavé zákoutí a několik kojí, pak taky kanceláře. Tady jste našli vše, co jste kdy mohli hledat.
S úžasem rozšířenýma očima jsem hleděla na to vše kolem. Max a Remus mi dávali chvíli, abych vstřebala veškeré dojmy. Bylo to tak nádherné, že jsem dlouho mlčky hleděla a nemohla se vynadívat. Přesně takhle jsem si představovala práci bystrozorů. Drsnou a zvláštní, stejně tak, jako toto místo.
Nakonec jsme se přeci jen pohnuli. Prošli jsme místností a uvedli svou totožnost u jednoho ze stolků. Bystrozorka, která měla právě službu nás vyzvala, abychom chvíli počkali a pak společně s Maxem a průvodním dopisem zmizela ve dveřích po levé straně.
A tak jsme čekali.
Uplynulo pět minut a oni se stále nevraceli.
Remus se mě sice snažil uklidnit, ale já začínala být nervózní. Nevěděla jsem, co přesně přijde, ale to zdržení na mě působilo.
A pak konečně přišli.
Max nám oznámil, že dál už s námi nemůže jít, ale že zde počká, dokud se to všechno nevyřídí. Dal Remusovi nějaké pokyny, aby věděl a pak už se nás ujala bystrozorka.
Byla už postarší a ze všech bojů a zážitků měla bílé vlasy. Její obličej byl poset drobnými vráskami, svědčící o nejednom utrpení a strastech. V její pohybech ale bylo stále něco energického a impozantního, co se dokonale hodilo do tohoto prostředí.
"Pojďte se mnou prosím." Vyzvala nás a mi svorně odcházeli do dveří vlevo, jako předtím můj přítel. Za chůze jsem se na něj ještě otočila. Povzbudivě se na mne usmál.
"To bude dobré." Zašeptal.
Sešli jsme další schody a prošli jedním podlažím, když jsme konečně stanuli v kanceláři člověka, který měl celou záležitost na svědomí.
"Slečna de Lator?" zeptal se neohrabaně a vstal zpoza stolu.
Byl to mladší, ale tělnatý kouzelník s mrožím knírem.
"Patricio Donattory. Mrzí mne, že se setkáváme zrovna v této době. Víte proč jsme tady?"
Jen zběžně jsem přikývla. Měla jsem vyschlo v puse, takže bych stěží dokázala promluvit
"Dobře. Jak tedy už víte, vaši rodiče byli zabiti při pokusu o vniknutí na půdu ministerstva. Vyšetřování prokázalo, že oba byli ve styku s Vy-víte-kým a že s ním aktivně spolupracovali.
Profesor Brumbál už mi poslal zprávu," pokračoval nepohnutě dál, "podle které jste vy byla zproštěna jakékoliv viny. Je tomu tak?" zeptal se nakonec povýšenecky.
Jistě si myslel, že jsem jen to bohaté dítě rodičů, kterému to jistě projde. Bylo mu jedno, že mne mohli tisíckrát zbavit obvinění. On mi nevěřil.
"Ano pane." Nevšímala jsem si jeho rozhořčení.
Remus mi sevřel rameno. Snažila jsem se držet v klidu, chápal, že to nebylo jednoduché, tak se mne snažil podpořit.
"Dobrá." Mlaskl zase úředník. "Když je tomu tak, měli by jsme přejít k identifikaci." Škodolibě se ušklíbnul. Nejspíš věděl, že tohle byla pro mne ta nejhorší část a rozhodně mi to nechtěl usnadnit. Přešel přes svoji maličkou a odporně zařízenou kancelář a provedl nás podlažím zase zpět. Pak otevřel jedny dveře a vpustil nás dál.
"Pro všechny to byl šok, když jsme zjistili, kdo to vlastně je." Neodpustil si jedovatou poznámku. Zpražila jsem ho za to pohledem, ale on se tomu jen ušklíbl. Nějaké city mu byly lhostejné.
Ignorant! Prý to byla pro všechny rána..To určitě!
Dělal mi to naschvál. Připomínal mi to, jak naše rodina byla dobře známá v jistých vlivných kruzích. Jakoby mi předhazoval to, že on věděl od začátku, že to byli "ti špatní". Nepochybně museli být, protože jsme měli peníze, vliv a moc. Byli jsme všude zvaní a proto jsme si podle něho určitě mysleli, že můžeme všechno.
Jeho vážně těšilo to, že mne mohl deptat a podsouvat mi různé narážky typu: Já to věděl, všichni jste takoví a ty nejsi výjimka. Taky na vás došlo…atd…atd..atd..
Odpornej všivák!
"Jsme tady." Řekl konečně.
Zůstala jsem jako přimražená. Bylo to najednou tak strašné a skutečné.
Tak odporně skutečné!
Přerývavě jsem se nadechla a Remus mi za mnou opět silně stiskl rameno.
Po tváři mi stekla slza, ale bylo mi to jedno. I kdyby to měl vidět ten odporný člověk, nevšímala jsem si toho. Byli to přeci rodiče.
Moji rodiče.
V místnosti nebylo nic, jen dva podstavce a ne nich dvě těžké, dřevěné rakve. A v nich…
"Merline.." zašeptala jsem.
"Joe." Pokusil se mne konejšit, ale nešlo mu to. Tohle byla má bolest, můj žal.
"To je tak strašné." Zašeptala jsem a pak se mu vyvinula za sevření. Přistoupila jsem k otevřeným rakvím a s neuvěřitelnou hrůzou nahlédla dovnitř.
Moji rodiče.
Další slzy mi zkrápěly tvář a hábit. Bylo to tak skutečné, tak mocné.
Byli mrtví.
Bledé tváře a plavé vlasy jim splývaly podél obličeje. Neusmívali se a ani se netvářili povýšenecky, prostě jen...byli mrtví.
Zaúpěla jsem a pak se letmo dotkla rukou matčiny tváře.
Byla ledová a kmenná, tentokrát už navždy.
"Odpusťte mi." Špitla jsem slabě tak, že jsem to slyšela jen já a maximálně Remus, který stál hned za mnou.
"Jsou to oni?" zeptal se nezúčastněně a příliš formálně obtloustlý čaroděj.
Přikývla jsem.
"Promiňte neslyšel jsem vás." Vychutnával si to.
Podívala jsem se na něj smutnýma očima a víc než cokoliv jiného jsem si přála, abych ho směla na místě proklít. Tak nejlépe, jak jsem jen uměla.
Remus to asi vycítil, takže mne předešel s odpovědí.
"Myslím, že bude nejlepší, když ji tady chvíli necháme o samotě. Podepíšeme teď společně papíry o převozu."
Tlouštík mu neodporoval a s dalším nepěkným pomlaskáváním konečně odešel. Vděčně jsem stiskla Lupinovi ruku a pak ho nechala také odejít.
Osaměla jsem.
Dlouhou dobu po tom jsem se dívala na prázdné výrazy mých rodičů a jen se domýšlela, proč se to takto stalo. Vzpomínala jsem na některé chvíle, které jsem prožily a stále nechápala to, jak se mohli nechat nalákat do pasti.
Sebedůvěra. To bylo to.
Možná podcenili, tak jako mnozí před nimi, své schopnosti a síly.
Když už se blížil čas, kdy jsem musela odejít, naklonila jsem se a s posledním pohledem na mrtvá těla jsem je oba políbila na čelo.
"Sbohem." řekla jsem naposledy a pak bez jediného dalšího pohledu jsem vyšla z místnosti ven. Neotáčela jsem se a neohlížela, ba ani nezastavovala. Remus mne viděl a brzy se ke mne připojil. Papíry už byly vyřízené.
"Rád jsem vás viděl slečno de Lator." Řekl ještě naposled posměšně obtloustlý úředník.
"O mě se to samé říct nedá." Odpověděla jsem mu mrazivě a s jeho pobouřeným mlasknutím jsem ho nechala daleko za sebou.
Max nás pak vyvedl ven z ministerstva, tam jsem nasedli do připraveného auta a co nejrychleji se přepravili k němu. Blanca nás přijala s otevřenou náručí.
Bylo to další příjemné shledání a brzy jsme si už povídali jako dřív. I Remus vypadal spokojeně, byla to příjemná společnost. Jen jedinou vadu to mělo.
Mou radost kalil smutek ze ztráty, naštěstí byli moji přátele velmi chápaví.
Jak moc dobře mi bylo v bezpečí.

07.10.2007 04:24:18
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one