Kapitola 4. Čekáme odpověď

Tak skuste uhádnout...... okamžik pravdy už se blíží. Kde asi tak bude...postaví se rodině a nebo že by ne? A co jí vlastně může říct Moudrý klobouk? čtěte a komentujte :-)

„To pro dnešek stačí. Ukliď to a pojď si sednou k nám.“

„Ano madam.“ Řekla jsem mírně a udělala jsem, co mi přikázala. Teď už měla docela dobrou náladu. Asi vyhlídka na večeři a nebo snad něco jiného, dokázalo poněkud uklidnit její ranní stav výbušnosti.

„Tvůj otec a já s tebou chceme něco důležitého probrat.“ Poklepala na volné místo vedle sebe na pohovce. A tak jsem si opatrně přisedla.

Otec složil sobotní vydání Denního Věštce a důkladně si mě prohlédl. Ajaj, tohle zavání něčím špatným. Tohle už dlouho nedělal, nebo že bych se pletla?

„Tvoje matka má pravdu Odett.“ Kruci, on mi řekl Odett,tak to je skutečně velký průšvih a nebo je to něco skutečně vážného…

„Jak jistě víš, na letošní rok jsme tě přihlásili místo Krásnohůlek do Bradavic. Neměl by to pro tebe být až tak velký rozdíl, ale jsou věci, které by jsi měla vědět.“ Mluvil velmi vážně.

„Ano, pane,“ přikývla jsem.

„Možná jsem ti to nevyprávěl často, nebo už jsi možná zapomněla, ale v Bradavicích studovala celá moje rodina a i já jsem tam strávil sedm let před tím, než jsme odjeli do Francie. Je to už naše rodinná tradice a jsem opravdu pyšný, že letos tam nastoupíš i ty.“

Matka nad jeho řečí jen přikyvovala a když se na chvíli odmlčel využila příležitosti.

„Tvůj otec a já bychom si velmi přáli, abys šla v jeho šlépějích. Je to jistě moudrá volba.“

Chvíli jsem na ní jen udiveně koukala a nevěděla jsem, kam tím vším vlastně směřuje. Ale to už zase pokračoval otec.

„Jak už jsem řekl, naše rodina v té škole strávila spoustu času a našli jsme si tam spoustu dobrých přátel.“ No jasně, tím myslíš další čistokrevné patolízaly? To teda pěkně děkuju.

„Jistě pane, už se tam docela těším.“ Odpověděla jsem, načež jsem si vysloužila matčin spokojený úsměv.

„Nebudu dál chodit kolem horké kaše Odetto, dneska odpoledne, ještě před tím, než půjdeme na tu večeři k Malfoyovím, máme sjednanou schůzku s Abusem Brumbálem. To je ředitel té školy a bude se probírat tvoje zařazení.“ Opět se na chvíli odmlčel, snad aby se ujistil že dostatečně chápu jeho slova, ale nemusel se obávat. Začínala jsem tušit kam tím směřuje a ani trochu se mi to nelíbilo.

„Nesmíš nás zklamat Odetto, spoléháme na to, že se prokážeš jako naše pravá dcera a uděláš vše pro to, abys nám to náležitě dokázala. Tvoje matka a já jsme ti zasvětili celý život, tak se snaž, abychom na tebe mohli být pyšní.“

„Je ti to doufám jasné Jonap Isabello?“ zeptala se pro změnu matka.

Nedala jsem na sobě nic znát, ačkoliv to malinké světlo naděje, které jsem ještě měla, když mi řekli že budu chodit do Bradavic právě pohaslo. Tím mi zničili i tu poslední naději. Vím co mě čeká a tomu se nevyhnu, ale jak to jen dokážu? Jak přesvědčím Moudrý klobouk?

„Odetto? My čekáme na odpověď.“ Zdůraznil ještě otec.

„Ano pane, udělám co si přejete.“ Řekla jsem a ačkoliv jsem se cítila, jakoby se uvnitř mě něco právě zlomilo, nedala jsem najevo nic než lhostejnost.

Uvěřili tomu.

„Tak, běž se teď připravit ať na tebe nečekáme. Musíme si pospíšit, jestli to chceme stihnout včas.“

„Madam, pane,“ uklonila jsem se a bez jediného dalšího slova jsem odešla. Nemohla jsem se s nimi hádat, to by bylo ještě horší peklo než doposud, ale třeba ještě je nějaká naděje.

Třeba to nějak půjde.

 

„Výborně, už jsi tady, tak můžeme vyrazit.“ Řekl otec asi půl hodiny po našem rozhovoru v jídelním salonku. Bylo na něm vidět, že má skvělou náladu a tak mě dokonce ani nepokáral za mojí otázku jak se tam dostaneme.

„Ale Odett, to je přeci jasné, máme přenášedlo. Čekala jsi snad, že bychom se snížili k cestování letaxem? Nebuď směšná.“

„Jistě že ne, pane.“ Raději jsem zmlkla, než aby si to ještě rozmyslel a uchýlil se k trestu. To byl totiž jeho způsob výchovy. Nikdy mi nevysvětloval co nemám dělat, místo toho mě hned potrestal, to abych si prý názorně zapamatovala, že to nemám už nikdy víc udělat. Tato metoda byla velmi účinná, protože představa že mi zase sedře kůži ze zad, nebo na mě sešle krvavé boláky byla víc než efektivní.

Tohle ale byly ještě malé tresty, jako malá jsem byla hodně nešikovná a zvídavá. Často se pak stalo, že jsem něco rozbila, nebo zničila. Otce to ovšem rozčilovalo, protože jeho představa o mě byla vždy taková, že musím být tichá, poddajná a poslušná.

Nikdy jsem nesměla vybočovat ze zajetých kolejí a musela jsem splňovat jeho vysoké standardy. Naslouchat komplimentům a mile se na všechny usmívat, tedy jen na ty co on potřeboval. Jednoho dne mě pak jako svou dědičku provdá za čistokrevného a jistě vysoce postaveného kouzelníka, v manželství se ode mne bude očekávat totéž. Věrná oddanost, poslušnost a samozřejmě schopnost přivést na svět právoplatného potomka. Tedy kouzelníka, moták by byl nepřijatelný.

To vše se musí odehrát bez mých protestů, nebo jakýchkoliv nároků na samostatný, nebo svobodný život. Škoda jen že jsem nebyla jako oni, měla bych to snazší.

Jednoho dne mi bude sedmnáct, pak budu mít právo odejít a nezadrží mě ani otcův Cruciatus.

Ale tahle chvíle byla ještě daleko a navíc, vždycky jsem se upínala k plané naději, že muže kterého mi vyberou, třeba budu schopná mít ráda. Ale čím jsem starší, tím víc pochybuji. Nepochybně to bude jen další namyšlený a sobecký tvor jako jsou oni.

Povzdechla jsem si.

„Musíš se držet pevně Odetto,“ zdůrazňoval mi ještě otec, „a ne že se tam svalíš jako nějaké poleno, musíš to přistání ustát, je ti to jasné? A neudělej nám žádnou ostudu.“

„Ano pane.“ Moje strojená a stále stejná odpověď. Kolikrát já tohle ještě řeknu? No dobře, pořád lepší tohle než výprask, kdybych se zase pokusila říct Ne pane. Ale třeba by si toho tentokrát nevšiml? Je zabraný jen do sebe. No jo, špatný nápad, já vím..

„Tak jdeme na to, už je čas, chyťte se.“

Pak už jen následoval prudký pohyb směrem vzhůru a neskutečný pocit toho, když někdo urazí stovky mil během pár sekund. Na chvíli mi to vyrazilo dech, ale jak řekl otec, nesmím se svalit jako poleno. I kdybych nedýchala, musím přistát tak, jak je to správné.

Povedlo se, netrvalo to dlouho a všichni tři jsme úspěšně přistáli kousek za Prasinkami. To byla jediná, čistě kouzelnická vesnice poblíž bradavického hradu, kam chodili studenti o vybraných víkendech. Bylo zde spoustu malých krámků, kde si mohli nakoupit vše potřebné, nebo i maličkosti a různé předměty určené k zábavě.

Otec nabídl matce své rámě, aby se mohla opřít a ta se do něj zavěsila, já šla kousek za nimi a v téhle formaci jsme se společně vydali cestou k hradu.

Nebylo to daleko, ale přesto se otec často zastavoval, aby nám ukázal vše co si pamatoval z dob, kdy zde sám studoval. Byl skutečně ve skvělé náladě, jak se mu vraceli vzpomínky, matka se také usmívala a naslouchala mu s plným zaujetím.

Mě ovšem daleko víc než jeho vzpomínky zaujalo samotné místo. Bylo tu vážně moc pěkně, rozlehlé pozemky, které vyplňoval Zapovězený les, jezero, nebo famfrpálové hřiště a pak samozřejmě ten nádherný hrad.

Musela jsem uznat, že je to tady krásnější než v Krásnohůlkách, tam jsme byli jen kousek od města a neměli tolik volného prostoru, nebo čerstvého vzduchu. Nahlas jsem nic ovšem neřekla, protože jsem otce nechtěla přerušovat ve vyprávění a tak jsem jen přikyvovala, když mě oslovil, aby mi vylíčil nějakou jeho další zmijozelskou historku.

Nakonec jsme došli až ke schodům vedoucím do hradu, to už jsem se plně soustředila abych si dobře zapamatovala vše co uvidím, protože hrad byl skutečně velký. Trochu jsem přidala do kroku, abych neměla tak velký rozestup od rodičů. Naposled jsem se ještě ohlédla na pozemky a pak jsem vstoupila za nimi skrz hlavní bránu dovnitř.

Ve vstupní síni už na nás čekal jakýsi muž.

Byl starý a měl dlouhé bílé, ba skoro stříbrné, vlasy a vousy. Na sobě purpurový hábit zdobený nějakými ornamenty a spirálami. Celému jeho zevnějšku ovšem vévodily moudré a bystré oči, schované za půlměsíčkovitými brýlemi.

Ne on nebyl starý, spletla jsem se. Byl velmi sympatický a vzbuzoval na první pohled důvěru, zároveň i jakousi bázeň a úctu. Skutečný ředitel Bradavic, pomyslela jsem si.

Usmál se a vyšel nám vstříc.

„Vítejte v Bradavicích,“ oslovil rodiče a mně vřelým tónem.

Pak následovalo krátké představování, přičemž se Brumbál stále usmíval a nakonec nás vyzval, abychom ho doprovodili do jeho kanceláře.

Tak jsme tedy vyšli po několika schodištích, přičemž jsem si alespoň trochu mohla prohlédnout hrad. Byla jsem skutečně udivená, zevnitř byl snad ještě větší, než jak se zdál navenek.

Po stěnách vysela spousta gobelínů a mluvících obrazů, ve výklencích stála naleštěná brnění a tu a tam bylo možné zahlédnout i nějakého toho ducha.

Už na první pohled se mi tu zalíbilo, celá ta atmosféra starého hradu, kde nebyla elektřina ani žádné moderní zařízení, jako jsme měli v Krásnohůlkách. Byl tu poznat i nádech něčeho záhadného, který skoro lákal jít prozkoumávat ty tajné chodby a nespočetné zákruty, nemohli jsme tušit co bude za rohem. Byl to úplně jiný svět, než na jaký jsem byla zvyklá, jako bych najednou měla spoustu energie a také volnosti.

Po chvíli jsme došli k dalšímu výklenku, za kterým byl kamenný chrlič.Profesor Brumbál řekl jednoduché heslo a pak už jsme všichni stoupali po točitých schodech ,které se tam objevily.

Jeho pracovna byla další z mnoha impozantních místností na tomto hradě, i zde se nacházelo spoustu mluvících obrazů, jejichž návštěvníci se mohli mezi sebou navštěvovat. Byli to bývalí ředitelé školy, vesměs skoro všichni důstojně vyhlížející pánové.

Brumbál nám pokynul směrem k pohodlným křeslům před jeho stolem a nabídl nám malé občerstvení. Á si však nemohla pomoct a přesto jsem dál nenápadně okukovala vybavení místnosti.Bylo tam spousta regálů a polic s knihami, které měli všelijaké názvy. Také zde bylo spoustu zvláštních přístrojů, které si žily svým malým životem a třeba tiše cinkaly a nebo si v klidu probublávaly jakési nesrozumitelné zvuky.

Mezitím hovořil můj otec s profesorem Brumbálem o cestě, nebo o změnách které se udály od jeho odchodu. Zkrátka a jednoduše řečeno, vyzvídal jestli je tato škola stále stejná jako kdysi a kolik se toho změnilo. Vypadal i nadále spokojen, ačkoliv to nedával vůbec najevo, za ty roky jsem to ale dokázala rozpoznat. Takové chvíle totiž byly příznivé, pokud jsem chtěla aby mě třeba pustil ven, nebo aby schválil něco, co by jindy odmítal.

Matka po většinu času mlčela, jak se od ní vyžadovalo a svojí tichostí dávala příklad i mě. Když jsme už všichni dopili svůj čaj a odložili prázdné hrnky, Brumbál promluvil. Vyslovil tak konečně to, na co jsme všichni čekali a za sebe jsem mohla dodat, že skutečně netrpělivě.

„Tak tedy, pokud nic nenamítáte, myslím že je čas, abychom přikročili k zařazení vaší dcery do jedné z kolejí.“ A to bylo pro mne snad poprvé, kdy rodiče skutečně nic nenamítali.

„Ale nejdříve ze všeho,“ podíval se na mě, lehce se usmál a pokračoval, „mi dovolte, abych vás seznámil s některými fakty ohledně studia a pobytu zde.“ Otec přikývl, protože nejspíš věděl o co půjde a nijak do toho nezasahoval.

„Předpokládám, že vám váš otec vypravoval o tom , jak to chodí zde na škole, ale pro jistotu to zopakuji i já. Bradavice mají čtyři hlavní koleje, ve kterých po zařazení setrvávají studenti po celou dobu svého pobytu zde. Za svou kolej získávají body, které se sčítají a na konci roku je vyhlášen školní pohár. Samozřejmě body můžou být i odebrány za neplnění úkolů, nebo při porušení školního řádu. Čtyři koleje se jmenují Mrzimor, Havraspár, Nebelvír a Zmijozel.

Obvykle bávají studenti zařazeni v prvním ročníku po příjezdu do Bradavic, vzhledem k tomu, že jste se rozhodla přestoupit do naší školy v šestém ročníku, bude tento proces uskutečněno něco dříve, to abychom mohli připravit vše potřebné na přípravu pro OVCE.“

Brumbál měl pravdu, tohle všechno jsem věděla ještě před tím, než jsme sem přišli, ale když to vyslovil i on, přišlo mi to všechno najednou oficiální. Dostala jsem strach, co když mě Moudrý klobouk zařadí do špatné koleje? Ale co je vlastně špatná kolej? Ta kam mě nutí rodiče a nebo ta,  kam mě táhne srdce, ale kam nikdy nebudu moct?

Tohle poznání ve mně opět probudilo ten tupý pocit ztracenosti a tak sem jen mlčky přikývla na znamení toho, že rozumím.

„Ale aby jste ani vy nepřišla o tento jedinečný zážitek, budete se samozřejmě účastnit zařazovacího procesu společně s novými studenty.“

Opět jsem přikývla a když už nikdo další nepromluvil, Brumbál mi pokynul, já jsem se zhluboka nadechla.

Ta chvíle byla tady. Merline pomoz mi. Zaúpěla jsem.

07.10.2007 03:22:52
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one