Kapitola 43. Přijímáme vás…

No vážění... jsem zvědavá na komntáře..kéž by jich bylo tolik, jako hlasů v anketě...Ale já vím, nebudu náročná..tak jednoduše čtěte...
Další den se na nástěnce objevil pergamen, ohlašující studentům datum jejich příští návštěvy v Prasinkách.
Joe byla ráda, potřebovala si konečně doplnit nějaké zásoby.
Byla tedy o to víc potěšená, že je to už tuto sobotu.
Včera večer pokreslila snad všechny své papíry. Její obrazy dosud ležely rozprostřené na podlaze. Bylo jich tolik.
Když dokreslila dlouze se na ně dívala a jen tiše dumala nad tím, co na nich bylo. Mnohé tváře už si sotva vybavovala. Jiné ji při malbě hřály u srdce a moc ráda je dokončovala. Byly tak skutečné.
Nevill jí psal, že se s ní sejde u jezera. Odtamtud měli společně vyrazit za ostatními, kteří, aby nebudili pozornost, půjdou napřed.
Joe tušila, že něco chystají. Nejspíš nějaké malé překvapení. Byla zvědavá, ale přesto se před nimi tvářila, jakože o ničem neví.
Další dny jí utíkaly jen pomalu.
Její zdravotní stav se už lepšil, i když pořád nedokázala usnout tak rychle jako dřív. Naslouchala nočnímu tichu a měla se na pozoru. Žádné další kroky už nezaslechla. Nakonec usínala s dobrým pocitem.

Víkend se nakonec přiblížil a vytoužené volno v Prasinkách bylo tady.
Draco se ji kolikrát pokusil odchytit, nebo s ní navázat řeč, jenže ho vždy odbyla a nebo ho ignorovala. Už před časem se zřekla jejich zasnoubení a dokonce to zopakovala i před ním. Jen on to pořád nechápal.
Tak jednoho dne vrátila Malfoyovi prsten a s tím se zbavila toho těžkého břemene.
Od Brumbála věděla, že se pokoušeli na ministerstvu dosáhnout toho, aby byla svěřena pod jejich ochranu. Ne snad, že by ji měli tak rádi, ale chtěli ji mít na dosah.
Kdyby byla u nich doma nebo v bezprostřední blízkosti, snadno by ji donutili. Nebo i omámili? Když ovšem v jejich panství obdrželi stručný dopis, obsahující navíc i prsten, bylo po všem. Snažili se to ututlat. Usilovali o její svěření ještě víc, ale Brumbál byl rozhodný.
Ministerstvo nemělo v úmyslu svěřit ji do jejich rukou a tak se zdálo, že bude konečně klid.
Zabiny ji také nechával být. Od svého výstupu ve společenské místnosti se jí vyhýbal, snad jen tu a tam si neodpustil něco poznamenat.
Pansy byla na vrcholu blaha. Měla Draca zase pro sebe a kdo by jí v tom vlastně bránil? Někdo ho utěšit přeci musel. Ale on to Isabelle nezapomněl a rozhodně neodpustil.
Ještě štěstí, že ten incident s hůlkou zůstal utajený, alespoň před ostatními studenty.
Věděl to jen Draco a ona, styděl se za to.
Další výhoda.

Ráno se s úsměvem probudila.
Prasinky. Tolik se tam těšila, vždyť za celou dobu, co je tady, tam nebyla ani jednou. Moc se těšila a nemohla zaplašit ten lehký pocit rozechvění, když si pomyslila, že pro ni mají překvapení.
Teď už o tom nebyl pochyb, slyšela jednou Nevilla, jak se o tom baví s Ronem a Harrym. Ihned zmlkli, když prošla kolem, ale přesto je slyšela. I Stingwe to potvrdil.
Po snídani si vzala tedy pohodlný plášť a trochu se loudala. To aby ostatní odešli co nejrychleji a ona nebyla v takovém podezření.
Nakonec se zvedla a kývla nenápadně na Nevilla, který ji sledoval přes celou velkou síň.
Prošla kolem smutných prvňáčků a namířila si to do vstupní síně.
Ale přeci jen se ještě zarazila.
Něco zaslechla.
Předstírala tedy, že si zavazuje botu a mezitím bedlivě naslouchala.
"Má to být dneska. Prý už si vybrali, kdo s nimi půjde." Šeptal rozhorleně jeden z jejích hadů svému kamarádovi.
"Páni, takže je to pravda? Skutečně to dělají?" šeptal nevěřícně.
"To si teda piš. Prý je vezmou sebou a pak budou muset podstoupit nějakou zkoušku."
"No to mě podrž!" zvolal trochu hlasitěji chlapec. Rychle se ale plácl přes pusu. "Chtěl bych být u toho, myslíš že nás příště taky vyberou? Chtěl bych vědět, jaké to je, projít zařazovacím procesem už v prváku. Prý jsou pak opravdoví Zmijozelové." Řekl nakonec s úžasem.
To Joe stačilo.
Se smíšenými pocity se narovnala. Znepokojilo ji to, ale snad to ti dva nemysleli vážně.
A když ano?
Jsou to Zmijozelové, neudělají žádnou nepřiměřenou hloupost.
S tím tedy jen pro sebe pokrčila rameny a už pelášila ven.
Bylo tak krásně.
Jaro se opět snažilo uchvátit vládu a velmi se mu to dařilo. Vzduch byl čistý a průzračně jiskřivý. Rozeběhla se k jezeru.
Nevill už tam na ni čekal, přesně podle plánu.
"Ahoj Neville." Pozdravila ho rozjařeně, vypadala kouzelně.
Vlasy měla rozpuštěné a nechala je hrát si s větrem, jak se jim jen bude chtít. Tváře lehce uzardělé od toho jak běžela a oči jiskrné. Tak plné života a elánu.
"Ahoj Joe." Opětoval ji vesele. "Tak půjdeme?" zeptal se nedočkavě.
Zasmála se a souhlasila.
"Řekni, co to je za překvapení." Zaútočila přímo.
Chlapec se na ni nevěřícně podíval a zakoktal se. "Ale jak-jak t-to víš?"
Opět ho obdařila veselým úsměvem a lehce do něj dloubla.
"A co vlastně vím?" popichovala ho.
"No, to o tom překvapení." Blekotal Nevill.
"Jaké překvapení?" dělala, že nechápe. "Jééé vy jste mi něco přichystali?"
Chlapec se jen plácnul do čela a došlo mu, že zase skočil na její lest. "Harry mě zabije."
"Neboj, slibuji ti, že ho nenechám, když se mi to bude líbit." Ujistila ho ještě rozverně.
Povzdechl si.
"Já to věděl." Řekl nešťastně.
"Já jim říkal, že to ze mě vytáhneš."
Pak si ještě povídali. Joe se nad ním nakonec slitovala a netahala z něho další podrobnosti, jen byla zvědavá, co vlastně nachystali. Čím víc se blížili k Prasinkám, tím rozechvělejší byla.
Prošli hlavní branou a ušli hodný kus cesty, když se někde za nimi ozvalo zavolání.
Joe se instinktivně bleskově otočila a Nevill ji následoval.
Nikde nikdo nebyl.
"Slyšel jsi to taky?" zeptala se po chvíli.
Nevill přikývl, ale nic dalšího se už neozvalo. Trochu ji to zneklidnilo a tak vytáhla hůlku. Očima bedlivě prozkoumávala les a cestu. Nikoho neviděla.
"Třeba se nám to jen zdálo?" zkusil nadhodit. I on byl trochu nervózní.
"To si nemyslím, ale nejspíš to nebylo důležité."
Už se skoro otáčeli k dalšímu pokračování, když se výkřik ozval znovu. Tentokrát naléhavěji.
"Rychle, poběž!" zvolala Joe a už utíkala, co jí síly stačily, za voláním.
Chvíli šla namátkou, jindy zase využívala své výborné instinkty. Zastavila se a ztěžka oddechovala, Nevill byl celou dobu vedle ní. I on dýchal hluboce, protože běželi rychle.
Pak se to ozvalo znovu.
S tím výkřikem tuhla krev v žilách.
"To ne!" vykřikla a bez zaváhání se zase rozběhla. Teď běžela najisto a skoro poslepu. Větve do ní narážely a jen tak tak se vyhýbala kořenům a kmenům.
"To je Alex!"
Vběhla na jakousi mýtinu nedaleko Bradavické brány.
Na místě se zarazila. Poznala svou chybu, byla v pasti.
Nevill se prodíral těsně za ní a ještě nedoběhl, zpozdil se když zakopl. Vyděšeně se na něj otočila. On sem nesmí dorazit!
"Běž pro pomoc! Neville, přiveď Brumbála!" víc nestihla.
Všimli si jí a jejich pozornost se obrátila na ni.
Nevill to pochopil a protože je také už zahlédl, ihned se otočil a utíkal co nejrychleji pryč. Kouzlo, které za ním vyslali, jen narazilo do stromu, který lehce naštíplo.
Už tam nebyl.
Joe sevřela hůlku a namířila ji na ně.
Byla to otřesná scéna.
Pár sedmáků z její kolej totiž jako každý rok vybralo několik prváčků, kteří měli tu čest být zasvěceni do dění ve Zmijozelu. Měli pochopit, co jejich kolej doopravdy je a ukázat jim, že být Smrtijed je pro ně dobré.
Jenže nevěděli, že sami se za nedlouho stanou jejich hračkami tak, jako jejich mladší spolužáci byli jejich.
Pět smrtijedů v černých kápích překvapilo tyto studenty ve chvíli, kdy prováděli toto "zasvěcení" a nemilosrdně je srazili k zemi. Teď to byli oni, kdo si hrál.
Mučili je a týrali.
Joe tam přišla zrovna ve chvíli, kdy Alex už samou bolestí nemohl dál. Když vykřikla, všichni se na ni podívali.
Poznali ji ihned.
Ona byla důvod, proč tu byli. Voldemort chtěl, aby ji přivedli a když si zpestřovali tento lov, sama jim vběhla do rukou. Vítězoslavně se rozřehtali.
"Kdopak nám to přišel." Pozdravila ji jedna z nich. Podle hlasu žena.
Pod maskou její oči zaplály.
"Jděte pryč." Řekla Joe neohroženě a hůlkou výhružně mířila na jednoho a pak zase na druhého. Byla to strategie. Otáčela se při tom nenápadně tak, aby je měla všechny pod dohledem.
"Ale, naše holčička si chce hrát? Ty už jsi vyrostla?" provokovala ji ta žena.
Joe ji probodla pohledem.
Alex tiše zasténal a nepatrně se pohnul. Ostatní byli jako přimražení a nebo v bezvědomí.
Letmo si je prohlédla a pak uviděla známou tvář.
Patřila Jerrymu, tomu klukovi, který ji zval před časem do Prasinek. Byl natolik chytrý, nebo snad zbabělý, že nevytáhl ještě ani hůlku. Joe mu naznačila a on to rychle pochopil.
"Kdo jsi?" zeptala se útočně té ženy, přitom si neustále hlídala záda.
Chtěla získat ten potřebný čas, jenže kde ho vzít? Musí manipulovat. Smrtijedka se jen zasmála jejímu pokusu. Byl to ošklivý smích, plný jedovatosti a mrazení.
Joe instinktivně sevřela hůlku.
"Nemám čas si hrát, ale když to musíš vědět, holčičko." Strhla si kápi i masku.
Tu tvář ona poznala.
"Belatrix." Vydechla a na malý okamžik se jí zastavilo srdce.
Žena se zase krutě zasmála. "Tys mě poznala." Krákala. "Slyšeli jste? Ona mě zná." Ječela pisklavě. Pak naráz utichla. "Můj pán tě chce vidět. Pojď s námi a ušetříme ho." Kývla směrem k Alexovi. "Chlapešška." Zašišlala nehezky.
"Nikdy!" vykřikla Joe.
Belatrix neváhala a zaútočila. Joe odrazila její kletbu a pak se vyhnula několika dalším.
Bylo tu horko. Jedna proti pěti nemá šanci.
Jerry jí přispěchal na pomoc. Možná byl Zmijozel, ale tohle nikdy nechtěl. Navíc se mu Isabella líbila, chtěl být u ní, i teď.
"Ale, tak ty jsi se už něco naučila. Řekni, byl to snad tatínek, kdo ti pomáhal?" provokovala ji Belatrix.
Dívka naštvaně zakřičela a vrhla se do boje se svoji největší vervou. Jenže byla v nevýhodě. Jerryho omráčili ani ne po pěti minutách.
Pak se Belatrix přeci jen podařilo vyrazit jí hůlku z ruky.
Jediným mávnutím ji srazila na kolena a ostatní rychle přiskočili, aby jí podrželi ruce.
"Naše malá holčička. Ty se mu budeš líbit. A kdo ví, třeba tě taky zabije, jako mého drahého příbuzného." Opět se pisklavě rozesmála. Spolu s ní i někteří další.
Joe zvedla hlavu.
"Ty nejsi nic víc, než jen odporná kreatura. Jednou si tě najdu. Jednou tě zabiju!"
Žena zmlkla a podívala se na ni. Pak jí jedním prstem, s velmi dlouhým a ostrým nehtem, přejela po tváři. Schválně ji poškrábala. Pak jí vrazila silnou facku.
"Obávám se, že k tomu ti nedám příležitost. A teď se připrav, půjdeme navštívit našeho Pána."
Sebrala všechnu svou hrdost a podívala se smrtijedce do očí.
Hluboko uvnitř sebe probudila velkou sílu. Cítila zlost, nenávist a bolest. Energie zaplavila každý kousek jejího těla. Svaly se jí napjaly k prasknutí a ta nepředstavitelná moc se ji zobrazila v očích. Dokonce i Belatrix to vycítila.
Chtěla ji zastavit, ale bylo pozdě.
Joe se dala do smíchu. Tak strašně ledového a ošklivého. Byl to šílený smích plný surového vzteku a emocí.
Pak vykřikla a s tou neuvěřitelnou vlnou povstala ze země, kam ji tlačili smrtijedi. Ti zmateni a paralyzováni tou situací, ustoupili a začali něco hulákat. Belatrix na ni namířila hůlkou. Jenže bylo pozdě.
Joe udělala pár kroků, až je měla všechny před sebou. Už to nebyla ta malá vystrašená holka. Teď proti nim stála a bylo jí to jedno, i kdyby se mělo stát cokoliv.
Cítila sílu a zuřivost. Vztek, tak dlouho potlačovaný, vyšel na povrch.
Její oči se změnily.
Kdysi jasně hnědé, teď začaly být nejdřív jemně, a pak zcela prostupovány žilkami. Byly bílé a pevné, tvrdé jako ocel a slabě zazářily. Nakonec se barva jejích očí dočista změnila. Byly průhledné a zářivé, jako diamant.
Mocná vlna magie jí prošla od nohou celým tělem a uvolnila se ven.
Vztek namířila proti nepřátelům. Ve chvíli, kdy vyšlehl její plamen světla a chladu, napřáhla ruku dopředu.
Chlad který tolikrát pociťovala, který ovládala na Kouzelných formulích, tím teď vládla.
Ona jím byla.
Svou zlobou v sobě probudila netušenou sílu, která se teď drala na povrch.
Led, chlad a temno.
Z její ruky tryskalo jen slabé světlo, ale ta nejsilnější vlna chladu a ledu. Byl to mráz.
Paralyzoval její protivníky, takže na ni nemohli, když sesílali sebevětší kouzla, neprolomili ji. Byli bezmocní.
Joe je nechtěla zabít ani při tom největším záchvěvu. Jen je chtěla udržet na místě a chtěla se jim pomstít.
Dostanou, co si zaslouží.
Její temné vlasy divoce vlály a průhledné oči se soustředily jen na jediné místo. To, kde teď stáli všichni smrtijedi. Nechtěla je pustit. Nesmí dovolit, aby ublížili jejím kamarádům. Alexovi. Snad ještě žije!
Prostupovala jí síla a ona díky ní postavila zeď.
Ledovou zeď, plnou chladu a mrazu. Byli v pasti.
Belatrix se už nesmála, ani nikdo jiný.
V Joe se zase probudily emoce. Po tváři jí stékaly slzy. Tyto kapky se měnily v led a ta největší částečka ji teď pořezala.
Třásla se a cítila se tak vyčerpaná. Musí ale vydržet. Musí je ochránit. Každou chvíli tu budou.
Pak už to nevydržela. S nadechnutím, které šlo hluboko od plic povolila napětí a sílu. Stěna začala roztávat, i když byla tak pevná. Udržovala ji, ale netvořila dál. Chtělo se jí spát.
"Joe!" vykřikl někdo za ní.
Oči se jí už zase vrátily do normálu, jen ruka dál držela sílu ledu. Otočila se za tím hlasem. Jen jako ve snu spatřila Remuse, jak k nim přibíhá spolu s ostatními.
S nějakou jí neznámou ženou s fialovými vlasy, byl tam také Hagrid a asi ještě Kratiknot.
Vrátila se pohledem na uvězněné smrtijedy.
"JOE!" zvolal mocně Hagrid.
To i oni spatřili, co se stalo. Zůstali v šoku a neuvěřitelně zírali na to dílo.
Pak Joe povolila a utlumila svou zlost a sílu.
Nechala ji vyprchat. Jen na poslední chvíli, kdy Belatrix načasovaně vypálila kouzlo a Joe je odrazila, se jí vymklo uzavírání síly z rukou.
Nataženou paží jí projela silná vlna, který štípala a mrazila. Cítila bolest a pak energii, která ji odhodila dozadu. Spadla na záda a zůstala ležet. Chytla se za ruku a pevně semkla čelisti. Tak to bolelo.
Teď se dali ostatní členové řádu do boje.
Bylo to jen krátké. Smrtijedi utekli, neměli už naději. Jen Belatrix se na Joe vítězoslavně usmála. "Příště."

Všechny studenty odvedli, nebo donesli do hradu. Joe vstala ze země a přidržovala si bezvládnou ruku, šla pomalým krokem za nimi. Remus šel hned za ní a pobízel ji k rychlejšímu kroku.
Pořád se obezřetně rozhlížel.
Ve vstupní síni bylo pozdvižení. Nevill totiž doběhl za Hagridem a když mu řekl, co se stalo, poslal ho obr ještě do hradu. Musel to říct ostatním. Ti byli připraveni a když se celá skupina i s bystrozorkou a Remusem dopravila dovnitř, vrhli se na ně.
Lupin odtáhl okamžitě Joe stranou.
"Musíme za Brumbálem, rychle." S tím ji doslova táhl nahoru po schodech. Joe jen stěží vyšlapávala schody. Ruka ji nehorázně bolela.
Ostatní ihned posílali na ošetřovnu.
Snad jim není nic vážného. Zadoufala v duchu.

"Profesore, je tady." Oznámil rychle Remus a už mě táhl za sebou do jeho kanceláře. Dveře narychlo zavřel.
"Joe." Vyskočil Brumbál a přešel ke mně. "Není vám nic?" rychle mne zkoumal pohledem. Pak se zastavil u ruky a podivný záchvěv se mu mihl ve tváři. "Tak je to pravda."
Nevěděla jsem, co všechno myslí, ale narážel tím na moje schopnosti.
Přikývla jsem.
Vzal si moji poraněnou ruku do své. Byla ze strany sedřená a lehce zčernalá. Třel ji ve svých dlaních a bedlivě ji prohlížel. Pak mě posadil do křesla a mávnutím hůlky vykouzlil hrnek s vroucí tekutinou.
"Kdy se to stalo." Obrátil se na Lupina.
"Ani ne před pěti minutami. Byla to past, ale Joe se tam dostala jen náhodou."
Brumbál energicky přikývl.
Pak se obrátil na mě.
"Je mi to velmi líto. Joe, musíme vás teď schovat do bezpečí. Ihned odcestujete s profesorem Lupinem. Přátelé vás zase rádi uvidí. Nikoho ale nekontaktujte. Nepiště a nemluvte s nikým, vyjma těch dvou a profesora Lupina. Slibuji, že se za vámi přijdu podívat jak nejrychleji to půjde."
Zmateně jsem se dívala z jednoho na druhého. Nakonec jsem souhlasila. Došlo mi, že teď už nemůžu být tady. Půjdou po mně otevřeně, dnes jsem udělala něco, co jsem do té doby ani nevěděla, že umím. Jsem nebezpečná. Musím jít pryč.
Brumbál mi to pak vysvětlí. Slíbil to.
Remus mi pomohl vstát a pak jsem se naposledy podívala po Brumbálově pracovně.
"Vrátím se někdy?" zeptala jsem se ještě.
Ředitel mlčel a modré oči nic neříkaly. "Jednou ano." Řekl pak.
Můj mourovatý kočkodlak tiše seskočil ze stolu a vyšplhal se mi do náruče. Věděl, že se něco stalo a přišel hned sem.
Byla jsem ráda. Zabořila jsem mu obličej do kožichu a nadechla se.
Tak krásně mi voněl.

"Brumbále!" vtrhl jako velká voda do jeho pracovny.
"Byl jsem na ošetřovně hned po tom, co se to stalo. Musíme začít pátrat. Ona zmizela! Spojím se ihned se smrtijedy. Možná je ještě možnost, že-."
Brumbál ho ale přerušil jediným gestem ruky.
Joe odtamtud odešla přesně před minutou.
"Severusi, prosím. Před chvílí jsem s ní mluvil. Lily je v bezpečí. Nemohu ti říct ale více, čím méně lidí to bude vědět, tím lépe, chlapče."
Snape se zarazil a jen na něj nepřítomně hleděl. Bylo to snad tím jménem nebo významem.
Pochopil.
Najednou si připadal tak podivně.
Tak….opuštěně.

07.10.2007 04:26:56
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one