Kapitola 46. To snad ne!

Další pokračování....
snad by se hodila hudba..ale protože nevím, kdo to posloucháte, alespoň skusím hodit odkaz.
Je vážně nádherná, jestli jste viděli posledního mohykána, tak pochopíte. Má to hloubku a k jedné pasáži se myslím bude hodit...
Breila

PS: http://www.youtube.com/watch?v=O849qjf7Z2k

Remus byl na tom zle. Tedy alespoň mně se to tak zdálo, nikdy jsem neviděla člověka před přeměnou, ale rozhodně to nebylo nic hezkého. Byl zničený a podivně vyčerpaný. Nebránil se tomu. Ale nečekal lhostejně na to, co mělo přijít.
A tenhle stav byl snad ještě horší než cokoliv jiného.
Byl trpělivý, když přišla jeho chvíle, zavřel se v pokoji a zabezpečil jej tak, aby se nic nemohlo stát a nemohl mě ohrozit. Vypil další svůj lektvar a pak už jen čekal.
I já jsem byla podivně nervózní.
Byla jsem najednou sama v cizím velkém a temném domě.
Vzala jsem si tedy papíry a tužky a odešla zpět do kuchyně. Nějak jsem se nemohla soustředit úplně, ale i tak jsem začala kreslit.
Bylo jen přirozené, když jsem kreslila dojmy dnešního dne. Začalo to Remusem, takovým, jaký byl, když jsem ho viděla naposledy. Unaveného a smutného. Něco z jeho vlkodlačí podoby se mi podařilo zachytit i na kresbě, ale těžko říct, co to mohlo být.
Nedokázala jsem to definovat přesně.
Dalším obrázkem byl malý pokojík, kde profesor Brumbál měl důležité knihy a některé přístroje. Vybavila jsem si v mysli hrací skříňku a umístila ji na jednu z polic. Její melodii jsem slyšela ještě teď. Tak jemná a podmanivá. Odkud jen ji mohu znát?
A pak, když už mě opravdu nenapadalo nic dalšího, nakreslila jsem sebe. Jak sedím za stolem v jednom spoře osvětleném pokoji a kreslím. Jsem do toho zabraná a přitom stále sleduji dveře. Naslouchám a nebo doufám, že uslyším alespoň něco. Cokoliv. Jenže všude je ticho.
Nechápala jsem, kde se tato schopnost malovat ve mně tak vzala. Nevěděla jsem, jak to dělám, šlo to ale přímo ze mě a tak jsem se tomu poddávala. Ráda jsem sledovala výsledky své práce. Škoda jen, že většina mých kreseb zůstala v Bradavicích.
Když už bylo něco kolem půlnoci, odhodlala jsem se jít spát.
Vlkodlak byl naprosto tiše. Jen moje tiché našlapování se občas neslo domem, když zavrzalo staré prkno. Pro jistotu jsem se zavřela na petlici a pod polštář uložila hůlku.
Nemyslela jsem, že bych to mohla potřebovat, ale jeden nikdy neví.
"Dobrou noc" zamumlala jsem si pro sebe.
Pak mi ale ještě něco došlo. Nahmatala jsem po tmě hrací skříňku a slepýma očima odhadovala její krásu. Smutně jsem si povzdechla, když mi došlo, že ti, co si jí nejspíš často hrávali, už jsou mrtví.
Chvíli jsem váhala a nakonec podlehla tomu zvláštnímu popudu a zase našla malý výběžek v rytině. Zatlačila jsem a ona se otevřela.
Jemné cinkání se neslo ozvěnou domem. Kupodivu ale bylo tiché, přála jsem si, aby jej neslyšel nikdo jiný než já a ono se mi to vyplnilo.
Sevřela jsem ji v ruce a zavřela oči.
Poslouchala jsem si tu jemnou melodii v temnu a těsně před usnutím se přistihla, že si pobrukuji slova.
Usnula jsem se skříňkou v ruce. Co jsem už ovšem netušila bylo, že se sama zaklapla ve chvíli, kdy jsem se nechala odnést do té tajemné říše snů.

"Joe?" ozvalo se tlumené zaklepání.
Byl to Remus.
Chvíli jsem se ještě vznášela někde pryč, mimo tento dům, ale pak mi ihned došlo, kdo mě to volá. S trhnutím jsem se posadila a přitáhla peřinu blíž k sobě. Byla tu trochu zima.
"Remusi?" zeptala jsem se ještě.
"Jsem to já. Až budeš moct, přijď prosím dolů. Molly nám připravila snídani."
"Už letím!" vykřikla jsem okamžitě. Slovo snídaně pro mne nevylo cizí. Já měla skoro vždycky hlad.
Snažila jsem se vymotat z pokrývek a co nejrychleji se natáhnout pro oblečení, jenže jsem se zamotala a s dalším "bum" spadla na tvrdnou zem. Zaklení, které následovalo, bylo jen úlevné.
Vyškrábala jsem se na nohy a doslova na sebe naházela oblečení, bylo mi jedno, že mám naruby svetr. To jsem doladila až po cestě ze schodů. Nesměla jsem dupat, abych neprobudila obraz v hale, ale i tak jsem doslova sletěla schody bleskovou rychlostí.
Do kuchyně jsem vtrhla přesně za pět minut po Remusově zavolání.
"Dobré ráno," pozdravila jsem.
K mému překvapení on v kuchyni nebyl. Nejspíš byl pořádně ospalí, takže si jídlo vzal nahoru. Místo něho jsem narazila na příjemně se usmívající paní Weaslyovou.
Byla spíš menší a tak trochu i kulatější, jenže za poslední dobu asi musela rychle zhubnout. V těchto časech se nebylo čemu divit. Její úsměv ovšem, to bylo něco!
Byl tak teplý a plný lidských emocí.
"Dobré ráno, ty musíš být Joe." Odlovila mě ihned. "Remus mi říkal, že brzy přijdeš."
Stála jsem ještě rozpačitě ve dveřích a nevěděla co dělat. Byla to pro mne nová situace.
O Weaslyových jsem přeci už slyšela. Byli tak jako my čistokrevní, jenže oni si zvolili raději chudobu a lásku, místo povýšenosti a bohatství, které byly jinak k ničemu.
"Pojď se najíst. Udělala jsem palačinky, nebo bys raději toasty?"
Jak rychle dokáží roztát ledy nejistoty, když ten s kým hovoříte, je tak milý a ochotný.
Skutečně. Během jídla jsem měla možnost poznat i jinou lidskou povahu.
Tak otevřenou a čestnou.
To, že měla nanejvýš ráda svou rodinu, jsem poznala už dřív, ale teprve teď jsem měla před sebou živý důkaz něčeho tak zvláštního. Krásného.
"Řekl ti už profesor Brumbál, kdy se budeš moct vrátit?" vyzvídala nakonec, když jsem jí stručně vysvětlila všechno, co mě od začátku roku potkalo. Sama mě k tomu podněcovala a byla zvědavá. Znala mého otce z vyprávění od svého manžela a nepochybně si o něm nemyslela nic dobrého. Stejně tak jako o mojí matce, když jsem zjistila, že zhruba po pěti minutách z tohoto úsudku vynechala mě, byla jsem skutečně šťastná.
"Nevím." Zavrtěla jsem smutně hlavou.
"Jistě se to brzy vyřeší." Konejšila mě nakonec.
Uvěřila jsem jí. Většinou mě takové hýčkání nebo utěšování rozčilovalo, jenže od ní ne. Nejspíš už jsem to potřebovala slyšet nahlas.
Společně jsme se postaraly o nějaké další přípravy na jídlo. Bylo už skoro poledne, když mě předtím probudili, takže oběd se blížil.
Remus nevycházel z pokoje a paní Weaslyová mě varovala, abych tam za ním raději nechodila. Ne, že by mi ublížil, ale prostě byl raději sám, když byl měsíc v úplňku. Nedivila jsem se mu.
A tak ubíhal den. Po obědě jsem se věnovala úkolům, které mi profesor Brumbál poslal společně se smlouvami. Měla jsem podepsat jednoduché formuláře ohledně mého přestupu do Bradavic. Na začátku roku mi ředitel řekl, že k tomu později dojde. Jenže tenkrát jsem to měla udělat za přítomnosti rodičů. Kdo mi zbyl dnes?
Jen Port-Airower, kolem kterého pořád někdo pátral a čmuchal.
Sklesle jsem namočila brk a zdlouhavě se podepsala. To jsem udělala asi ještě šestkrát a nakonec smlouvy zatočila a odložila převázané páskou stranou. Ředitel si je odnese večer.
Dnes měla být porada Fénixova řádu.
Molly už mi stačila říct, že tam bohužel nemůžu být. Nejsem členka, ale že nebude vadit, když budu nahoře v patře. Stejně to nebude trvat déle než pár hodin. Remus také zůstává v pokoji.
V tomhle směru mi to bylo vážně líto. Vždyť Voldemort si mohl kout plány třeba o mně a já bych se o tom ani nedozvěděla. To nebylo fér.
Chtěla jsem vědět víc, ale nakonec jsem na to postupem času rezignovala.
Nebyla šance, jak zjistit o čem se budou bavit.
"Pár členů tady zůstane na večeři. Bude to tu veselejší." Snažila se mi dodat náladu. Ale marně. Vyhlídka na to, že já se budu kousat nudou, zatímco oni budou schůzovat, byla vážně špatná. Navíc jsem nechápala, jak to chce zařídit, když nikdo nesměl vědět, že jsem vlastně tady. Vždyť podle všeho jsem byla pryč. Někde v cizině a nebo bezpečně ukrytá. Poslední místo, kde by mne teď hledali, by rozhodně byl Hlavní štáb.
K dovršení všeho mi už jen zbývalo pokračovat v hledání nějaké zmínky o mém strýci v knihovně Blacků.
Zdála se být větší než kterákoliv jiná, to nemluvím o tom, že byla začarovaná tak, aby se tam vešlo ve skutečnosti ještě více svazků.
Pročítala jsem postupně rodokmeny a některé další práce. Byla to většinou nudná díla. Tu a tam se našla zmínka o magii. Tedy myslím tím černé magii. Pomalu jsem začala chápat, jaký dům toto dříve býval.
Jeho historie mě uchvacovala a děsila stejnou měrou, jako jsem chápala, že něco podobného jsem kdysi slyšela říkat i o nás. To bylo vážně odporné. Vždyť už jen ty zvyky v chování ke skřítkům. Nechutné.
První den jsem nenašla nic. Jen jednu zmínku o jakýchsi de Lator, ale to bylo jen okrajově. Nic dalšího uvedeného nebylo. Všechno se točilo kolem jiné rodiny a jejich životních příběhů. Většinou všichni bez výjimky Zmijozel. Jen tu a tam nějaký krvezrádce a nebo moták.
Ti vážně jen vyjimečně.
Stejně tak jako bylo neobyčejné zařazení Sirius Blacka do Nebelvíru. To byl přeci Harryho kmotr. Vyprávěl mi o něm, tedy jen lehce. Jeho ztráta ho velmi zarmoutila, vždyť mu byl tak blízký…
"Přátelé moji." Zamumlala jsem k sobě. Jak moc mi chyběli.
Co asi dělají?
"A co myslíš, že děláš ty." Přerušil mne v duchu Stingwe.
Hledám.
"Nebo myslíš na ně?"
Nemůžu si pomoct. Dostali můj dopis? Jsou v pořádku? Kéž bych věděla, jak se daří Alexovi a ostatním. Moc mi chybí.
"Také tě postrádají."
Jak to víš?

Mlčel, další jeho záhada.
Jak myslíš, už se nevyptávám.
Mňouknul a vyskočil na stůj. "Nemáš baštu?" zeptal se mlsně.
Všechny malé i větší potvůrky z mého pokoje už ulovil a teď se nudil. Jedl všechno, co jsem mu předložila, ale přesto mu jeho speciální pochoutka asi chyběla.
Promiň, nemám. Vždyť víš, že jsem nebyla venku.
Zavrčel a schoval packy pod sebe. Důstojně mě pozoroval a tu a tam přivřel oči.
"Už dlouho jsem nebyla venku." Vzpomněla jsem si na procházky po Francii. Až se Remus uzdraví, vrátíme se tam, určitě.

Čas schůze se přiblížil. Molly mi nachystala nějaké sendviče a odnesla je za mnou do pokoje.
Chvíli jsme si povídaly a pak mě naposledy varovala, abych nepokoušela jít za vlkodlakem, i když bych si myslela, že něco slyším.
Když jsem souhlasila, rozloučila se a odešla. V hale se totiž začali scházet první členové Řádu.
Byla jsem zvědavá, kdo to je.
Už jen ze zvyku jsem proklouzla skrz mezerou v pootevřených dveřích a se skicákem se usadila o patro níž na schodech.
Byla tam tma, protože jsem si vybrala takové místo, abych mohla pohodlně sledovat všechny a všechno, co by se dole pohnulo, ale oni mě nemohli zahlédnout. O tři schody výš už bylo o trochu víc vidět. Lampa tam vrhala mihotavé světlo.
Propásla jsem první příchozí, ale pak už jsem viděla ty další.
Bylo jich mnoho, i když těžko říct, kolik přesně.
Brumbál prošel sebejistě halou a bez mrknutí oka vešel do kuchyně. Tam ho všichni zdravili a on jim odpovídal. Zachmuřené tváře, stejně tak jako některé tu a tam potěšené, nebo zkroušené. Jistě to bude plodná schůze. Tak jako vždy.
Přítomnost profesora Brumbála to jen umocňovala. Byla jako poslední šroubek v mocném soukolí, který vše ovládá a drží dohromady. Zároveň dostatečně silný.
Válka byla tvrdá hra. Denně umírali kouzelníci i mudlové.
Já to vše pozorovala a ani nedutala.
Pak se dveře otevřely naposledy. Vešel Severus Snape.
S někým tiše promluvil v hale a pak také zamířil dál.
To chvilkové rozpoložení mě zmátlo. Bušení srdce a podivný tep.
Takhle na mne působil vždy, když jsem ho potkala v Bradavicích. Tak nějak neurčitě. Tak nějak….
No to snad ne! Došlo mi to náhle.
Jak jsem se mýlila!
Mysl se rozeběhla na všechny strany a zase zpět. Pořád se točila kolem toho jednoho jména a kolem jednoho člověka. Nikdy jsem se nelekla nějakého zjištění tak jako teď.
On na mě nepůsobil tak, že jsme byli v Bradavicích!
Můj Merline! To bylo všechno jinak!
Ihned jsem se to snažila potlačit, nějak si to logicky zdůvodnit. Jenže ten pocit, jako když jsem poprvé políbila Eda, nezmizel. Naopak.
Bylo to tak podivné a neskutečné.
Tolik jsem se na sebe naštvala, to přeci nemůže být pravda. Nesmí!
Jsem tak hloupá, jak mě to jenom napadlo? Něco si namlouvám. No tak, holko, zaplaš to, hned!! Křičela jsem sama na sebe v mysli.
Jenže to tam už bylo a bylo to vyryto hluboko. Nešlo se toho zbavit.
Jak by se teď asi někdo podivil, kdyby mě viděl. Cítila jsem horko v obličeji, ještě že byla tma.
"Došlo ti to." Dotkl se mé mysli Stingwe.

Proseděla jsem na schodech dlouho.
Nevnímala jsem vlekoucí se čas a ignorovala všechno kolem, lampa ještě víc blikala.
Byla jsem jako paralyzovaná a přitom uvnitř tak živá.
Jak jen to bylo možné?
Zprvu to byl šok, jenže jsem si ani neuvědomila, že o tom zase přemýšlím. A čím víc se to dělo, tím víc mě nejdřív pomalu a potom naplno prostoupil zvláštní pocit.
Tak krásně slabě hřejivý a nemotorný. Mával mi svými křídly někde uvnitř těla a lechtal. Byl maličký a nepatrný a přesto mi občas přišlo, že se pohnul nějak víc.
Ale byl to jen dojem, ten přeci umím ovládnout.
Já se přeci dokážu ovládat!
A pak skončila schůze.
Členové opět odcházeli. Hromadně počkali v hale a pak se vytratili do noci. I Brumbál už odešel. Já jsem ještě vyhlížela někoho jiného.
Skoro jsem byla v pokušení nahnout se blíž točitému zábradlí, ale pak jsem si to rozmyslela, co kdyby mě někdo přeci jen zahlédl? Nebo by se šel podívat, co to bylo…
Ne, přitiskla jsem se ke zdi.
Pak jsem slyšela šepot a něčí tlumenou odpověď.
Lekla jsem se.
Na něj jsem potají čekala a doufala že ho zahlédnu, stejně tak jako jsem se toho teď bála.
Trochu nemotorně jsem popadla desky a chtěla odejít pryč, jenže mi vypadly a dopadly na schody.
Dole v hale někdo zpozorněl.
Neměla jsem čas to posbírat, tak jsem jen popadla Stingweho a odběhla potichu pryč.
Jsem tak pitomá...

Zbystřil.
Byl to zvyk, něco mu už předtím říkalo, že tu někdo, nebo spíš něco je.
Jeho reflexy ho nikdy nezklamaly a tak se rozhodl to prozkoumat. Ostatní odešli.
Hůlku měl pořád bezpečně připravenou a obezřetně vstoupil na první schod. A po něm další a další.
Došel do prvního patra, kde se na odpočívadle mihotalo slabé světélko lampy.
Nejdřív se rozhlédl kolem. Dveře byly zavřené. Nechtěl je teď zkoumat a neměl ani zájem se s někým potkat. Někde tady musí být taky ten vlkodlak.
Zkřivil rty v nepatrném posměšném úsměvu.
Je úplněk.
Pak se podíval na zem.
Sehnul se a zvedl otlučené kožené desky
Co to tu dělalo?
Ještě jednou se podíval do chodby a pak zpět na sešit ve svých rukách. Nakonec jej otevřel a černýma očima důkladně prozkoumal.
Prázdné papíry a tu a tam nějaká kresba.
Neměl čas to studovat. Proč taky.
Rozhodl se to tady nenechat. Pevně je sevřel v dlouhých prstech a pak se otočil. S jediným zavířením temného pláště zmizel po schodech zase dolů.
Pak se přemístil i on pryč.

07.10.2007 04:29:07
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one