Kapitola 5. Merline, za co? Aneb blbec k večeři.

Další napínavé pokračování...

Tady se rozhodne o Joe a její koleji...Chcete vědět kam?

Tady je odpověď...

Odněkud vyndal moudrý klobouk, který se okamžitě probudil. Trochu se zavrtěl a otevřel nepatrně trhlinu poblíž klenby. Brumbál mu něco tiše pošeptal a pak přešel až ke mně.

Posadila jsem se na dřevěný podstavec, jak mě vybídl a na hlavu mi posadil “něco“ co mělo rozhodnou o mém budoucím životě.

Merline pomoz. Říkala jsem si ještě pořád v duchu.

„Ale, ale. Koho to tu máme? Jonap Lily Isabella Eleannor Odett de Lator! Jak milé shledání.“ Rozezněl se mi v hlavě tichý, ale docela milý hlásek.

„Ty mě znáš?“  Zeptala jsem se šokovaně.

„Jak bych nemohl. Tvůj otec tady studoval, pokud vím byl to Zmijozel, tak jako jeho předkové, ale tvá matka byla z Francie, že?“

„Ano, to je pravda.“ Připustila jsem a vnitřnosti mi udělali kotrmelec. Ať to dobře dopadne.

„Tak co s tebou, vidím že jsi skutečně nadaná, ale svoje schopnosti potlačuješ... Také máš trpělivost a odvaha ti také nechybí, jen se držíš velmi zkrátka. Ááách ano, skutečně zajímavé.“

„Prosím tě, pomoz mi,“ špitla jsem mu v duchu, „závisí na tobě můj život. Oni na mě spoléhají.“

„Hmm…skutečně zajímavé. Ale víš to jistě? Je to tvoje rozhodnutí, mohla by jsi všechno změnit, máš na to dost odvahy.“

„Prosím tě. Já nemůžu...“  říkala jsem mu už skoro zoufale.

„Tak dobrá, podíváme se dál. Co to tu máme.. vidím, že ani černá magie ti nezůstala utajená. Skutečně je tvojí součástí, hm…zajímavé, možná jí máš v sobě víc než tušíš, ale neboj se, dokážeš jí ovládat, možná víc než tvůj otec. Je to těžké rozhodnutí, ale myslím že vím která kolej bude ta pravá.“

„Prosím ať je to Zmijozel. Potřebuju aby to byl Zmijozel.“ To už jsem byla vážně zoufalá, ale to co mi řekl, mě překvapilo a šokovalo daleko víc.

„Ano, bude to Zmijozel, ale ne proto, že mě prosíš. Je pravda, že rodiče by tě asi potrestali, nebo dokonce zbili, kdybych tě poslal jinam, ale ty tam skutečně patříš.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že by se ve mně nenašla ani jediná kapka krve.

„Cože? Ale, to přeci nemže být pravda. Já nejsem jako oni.“ Chtělo se mi brečet, já přece nejsem jako oni, já přeci nemůžu být. Vždyť nenávidím ty jejich myšlenky a dogmata.

„Ale Joe,“ díky tomu oslovení jsem sebou trhla nepatrně i navenek, ale pokud vím, nikdo si toho tenkrát nevšiml, tedy skoro nikdo. Klobouk zatím pokračoval dál,

„Vím dobře, co si o zmijozelu myslíš. A ne, ty rozhodně nejsi stejná jako tvůj otec, přesto trvám na tom, že Zmijozel je pro tebe to pravé.

Dokážeš se bránit a jak vidím, také útočit, když je třeba a nezáleží vždy na tom , jaké metody si k tomu vybereš. Nakonec přeci jen dosáhneš svého. Máš v sobě velký potenciál, třeba že se tomu bráníš.

Zmijozel je pro tebe to pravé, pomůže ti na tvé cestě. Ale nemusíš se bát, nemáš v sobě schopnosti tvého otce, přesto vynikneš. Je i víc cest než se může na první pohled zdát, to přeci víš.“

„Ano, asi ano.“ Pomyslela jsem si, kdybych měla odpovědět normálně, asi by můj hlas byl velmi slabý a přiškrcený, Klobouk to asi také vycítil.

„Jestli s tím tedy souhlasíš,“ řekl mi ještě v duchu, zatím co čekal na mou odpověď.

„Ano, snad víš co děláš.“ Dodala jsem k tomu.

Kdyby se klobouk mohl usmívat, asi by to teď udělal, ta dívka měla v sobě jistý potenciál, ale pořád ho odmítala. Chtěla ho uprosit, aby jí poslal do Zmijozelu, skutečně byla pravda, že na tom závisel její život. Ale zároveň jí překvapilo, že on jí tam skutečně chtěl poslat, měla to v sobě. Sice nebyla ten typický zmijozel, ale nakonec její výchova a lidé kolem ní ho z ní udělali. Ale na to musí ještě přijít.

„Tak dobrá, ať je to tedy: ZMIJOZEL!“ poslední slovo už řekl nahlas a velmi důrazně. Sice nebyl ve velké síni a nemusel překřikovat ostatní studenty, ale tohle byl okamžik natolik vzácný, že si to zasloužil.

Ještě před tím, než mi Brumbál sundal Klobouk z hlavy, stihl mi ještě říct : „Uvidíme se v záři.“

Matka s otcem byli nadšení. Mě ta doba od chvíle, kdy mi posadili klobouk na hlavu přišla sice jako věčnost, přesto to byl okamžik.

Ještě pořád jsem byla poněkud pobledlá, ale v tomto okamžiku si toho nikdo nevšímal, tedy zase jen můžu dodat, skoro nikdo. Ještě pořád se mi dýchalo trochu ztěžka a nemohla jsem tomu celému uvěřit, ale bylo to tak. Jsem zmijozel. Rodiče budou pyšní a já budu mít alespoň chvíli klid, ale to co mi řekl, mě skutečně šokovalo.

Zatím co rodiče objímali střídavě mě a střídavě sebe, samozřejmě v mezích důstojnosti, jsem se podívala na Brumbála. Sledoval mě svýma pronikavýma, modrýma očima a bedlivě pozoroval vše od okamžiku, kdy se Klobouk dotkl mé hlavy a mi začali svůj rozhovor.

To on viděl, jako jsem sebou trhla i to jak jsem zbělela, ale neřekl k tomu nic. Jen se na mě povzbudivě usmál, jakoby tušil, co se právě odehrálo, ale rozhodl se o tom pomlčet.

On je skutečně velký kouzelník. Došlo mi najednou.

Ale neměla jsem čas, jakkoliv to dál rozebírat, protože mi gratulovali rodiče a pak samozřejmě i Brumbál.

„Mohu jen zopakovat, vítejte v Bradavicích, slečno de Lator. Ještě dnes vyrozumím ředitele vaší nové koleje a spojím se s Krásnohůlkami, až v září přijedete, bude již vše potřebné k přestupu připraveno. Zbude už jen podpis na některé listiny, jako poslední formalita, jakmile je budeme mít, dám vám vědět. Tak tedy ještě jednou, vítejte.“ A s tímto mi stiskl ruku a znovu se usmál.

Já mu úsměv opětovala, přeci jen už jsem s tím vším byla smířená. Co mi také zbývá že?

Ale jedna věc mě přeci jen naštvala.

Severus Snape, on mi řekl, že to bude Zmijozel, kéž by jen tenkrát neměl pravdu. Kéž by nikdo z nich neměl pravdu. Moji rodiče, Moudrý klobouk, Brumbál, moment, ten vlastně ne…

Co bych za to jen dala, kdyby to mohlo být jinak, ale v něčem ten klobouk měl pravdu, otci podobná nejsem a nikdy nebudu. Nikdy.

„Oficiální dopis o přijetí by vám měl přijít ještě tento týden, společně se seznamem učebnic a školní výbavy. Vlak odjíždí prvního září z nástupiště King’s Cross v Londýně. Do té doby vám přeji příjemný zbytek prázdnin, uvidíme se v září.“

Ještě nás vyprovodil až do Vstupní síně, odkud jsme vyšli a nedaleko Prasinek se zase přemístili zpět domů.

 

Malfoyovi nás přijali skutečně královsky, už od prvního okamžiku bylo poznat, že chtěli udělat dojem, možná se mi to zdálo, ale jakoby už věděli, že má dnes můj otec náladu slavit, protože bylo přichystáno skutečně velkolepé pohoštění. Ale ještě než se dostanu k popisu večeře, tak mi dovolte zmínit, jak to probíhalo před tím.

Samozřejmě nás jako vždy zahrnuli lichotkami, drobnými úklonami a pozornostmi. Rodiče se plně věnovali společenské konverzaci a mluvilo se skutečně hodně a o spoustě věcech, přesto to ještě nebyla politika, ta měla přijít na řadu po večeři, zatímco muži budou v salonku se sklenicí dobrého pití a mi ženy pak zůstaneme zde.

Dospělí, jak je příhodně budu nazývat, protože výraz rodiče by se tak za dnešní večer opakoval asi mnohokrát, se zatím pohodlně bavili a mě se ujel Draco.

Byl pozorný, jak jen to v jeho nadutosti šlo, ale to že mě nudil a skutečně odpuzoval už asi změnit nešlo. Vždyť to byla přeci jen společenská návštěva, těch už jsem zažila spousty, tak jsem jen “zapnula své nejlepší chování“, jak to já nazývám a snažila se být taková, jakou si mě přáli.

V půl sedmé odbily staré hodiny, byl čas večeře.

Draco mi úslužně podržel židli a dal si pozor, aby mi nepřišlápl šaty. Jako vždy pro mne matka zvolila dlouhou a tentokrát naštěstí pohodlnou róbu. Byla tmavě modrá, tedy má oblíbená s rovně zarovnaným vrškem, který splýval ve volně střižených rukávech k loktům.

U jídelního stolu jsme setrvali asi hodinu a půl, podávali se celkem tři hlavní chody, předkrm a samozřejmě desert. Vážně jsem se nemohla dočkat konce, jak to jen bylo únavné a k tomu se pořád jen usmívat, až jsem měla pocit, že snad dostanu křeč.

Při desertu však otec vzbudil skutečné pozdvižení, sice to v sobě celou dobu, jakoby dusil, ale nakonec jim prozradil tu šťastnou “novinku“, že jsme dnes byli za Brumbálem. 

Lucius mu ihned začal blahopřát s tím, že to bylo jasné hned od začátku, vždyť přeci i on tam chodil. A dál už společně vzpomínali na svoje „mladé roky.“ A nikdo neopomněl dodat něco ve smyslu, že jablko nepadá daleko od stromu.

A ano Draco, ten nepřekvapil. Vyprávěl mi o Zmijozelu, který je teď a o tom, že mě všem představí. Ať už jsem chtěla nebo ne, tenhle spratek se mě prostě ujal a já neměla šanci na únik. Jak on to nazýval, podrží nade mnou ochranou ruku, abych se bavila jen s těmi, kteří za to stojí.

„Pansy bude nadšená až jí to řeknu, pamatuješ si na ní? Představil jsem vás na tom večírku. Však mi už se postaráme o to, aby jsi měla tu správnou společnost.“

To určitě ty nafoukanče, ta bude rozhodně nadšená, pokud vím, dvakrát jsem se jí nelíbila. Když už jsme u toho, ona mě taky ne. Vypadá jako buldok a když se směje, nepoznám jestli náhodou neštěká. To spíš dřív narostou rarachům prsty.

Ještě že jsem uměla dobře nitrobranu, to by se otec asi hodně divil. A já pak nepochybně taky, za tohle by totiž ten Cruciatus byl.

Ale ano, on na mě používal i tohle, ale jen tehdy, pokud byl skutečně naštvaný.

„Jsem si jistý, že se ti Zmijozel bude zamlouvat. Rozhodně lepší než nějaký pitomý Nebelvír. Tam skončí většina mudlovských šmejdů, jako třeba ta Grangerová. O ní jsem ti už vyprávěl, stejně tak jako o Potterovi a tomu jeho věčnému stínu Weaslym. Další troska, je skoro stejný jako ti jeho mudlovší přítelíčkové.“ Blekotal a já mu jen přikyvovala, ne snad že bych souhlasila, jen jsem si dávala pozor na chování.

Nepochybně ta Grangerová bude normální a možná i skvělá holka, všichni kdo se „tomuhle“ nelíbí musí být normální a fajn. Kdyby tak věděl, že jsem málem skončila v Nebelvíru... Co by tomu asi řekl po tom, co?

„Pomůžu ti se vším co bys mohla potřebovat. Letos to bude vážně legrace.“ Žvatlal si dál a já se raději přehrabovala v našem desertu, mimochodem to bylo francouzské creme bruleé.

Pak se ale najednou odmlčel a významně se na mě podíval, to mě zarazilo. Merline pomoc, co to má zase být? Co přijde teď?

Naštěstí to nebylo nic tak hrozného, tedy když zvážníme okolnosti, protože ono cokoliv spojené s „tímhle“, tím jsem myslela Draca, bylo hrozné samo o sobě.

„Poslyš chtěl jsem se tě na něco zeptat.“ Řekl a zase se odmlčel.

To mi bylo vážně podezřelé, takže jsem raději odložila příbor.

„Na copak?“ zeptala jsem se.

„No totiž, když máš tak dlouhé jméno, jak ti mám vlastně říkat?“

To mě teda dostalo. Já ti budu říkat třeba pitomče, nebo sobče, chtělo zařvat něco uvnitř mě, ale místo toho jsem řekla jen: „A jak by jsi mi chtěl říkat? Můžeš si vybrat.“

To ho asi potěšilo, protože se zase zatvářil poněkud samolibě. Ještě že si nevšiml té ironie.

„Tak tě budu oslovovat Isabello, to zní vznešeně. Souhlasíš?“

Co bych tak asi mohla jiného odpovědět….

„Samozřejmě, Draco.“ A tím začala éra tykání. Brrr…to mi teda vážně ještě chybělo…

07.10.2007 03:27:44
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one