Kapitola 50. Pamatuj na Abber!

Aááá..další kapitola.
Proslov k tomu nemám, takže si to prostě přečtěte a okomentujte...nějak mi ty čísílka u těch komentů ubývají...tak na mě nezapomínejte.
Díky
B.
Porada Fénixova řádu byla svolána co nejrychleji. Novinky, které obdrželi, byly závažné na nejvyšší míru. Museli s tím něco udělat.
Konečně mohl Brumbál udělat, to co už bylo dlouho třeba. Dnes měla sklapnout další past.
A tak se večer na Grimmauldově náměstí opět všichni sešli.
Neklid, který celou skupinou vládl utnul až příchod samotného ředitele.
Pozdravil všechny a zběžným pohledem, přelétl celou místnost.
Byli zde všichni.
Usedl na židli naproti dveřím a po něm i někteří další. Ti ostatní se postavili podél zdí. Uprostřed zůstal jen starý, lehce zešikmený stůl a prostor mezi ním a dveřmi. Všichni ovšem upírali oči na Brumbála. Ten ještě chvíli čekal, jeho tvář byla dnes ustaraná a smutná.
To co se stalo, bylo velké. Nikdo to nečekal a také byly mnohé ztráty.
Na obou stranách ovšem.
Nakonec si ředitel důstojně odkašlal a pokračoval klidným, melodickým hlasem.
Schůze začala. Brumbál zahájil svou řeč a na četné dotazy musel potvrdit, že všechno je pravda.
Ministr kouzel ve Francii byl zavražděn. Spolu s ním padlo ještě několik dalších významných členů vlády a oběti byly i mezi mudly. Bystrozoři nemohli nic udělat. Útok byl promyšlený a rozsáhlý, bojovalo se na několika místech současně.
Co se ovšem vědělo s určitostí bylo, že nejkrutější boj se strhl v Abberu. Právě v místě, kde sídlil jejich Řád a také v místě, kde se schovávali někteří jejich přátelé.
Tam zasáhla jejich zloba nejvíce, protože po vyhlášení prvního útoku, se většina členů přesunula na ministerstvo a nebo na pomoc dalším ohroženým osobám. Zbylo jich tam jen málo a většinou ještě ti, co nemohli bojovat, jako třeba motáci.
Byli tam i Joe a Remus.
S posledním výdechem předal Brumbál slovo Bobbu Hardimanovi, který se odtamtud právě vrátil. Byl jeden z těch, komu se podařilo přežít a mohl jim podle všeho poskytnout veškeré informace.
Nálada v místnosti byla na bodu mrazu. Všichni byli pobouření, zaražení, bušila v nich zlost a zároveň i soucit a lítost. Ten den zemřelo mnoho lidí a někteří právě při obraně.
"Je to pravda." Řekl plešatý a přihrbený kouzelník. Z kapsy vytáhl pomuchlaný kapesník a otřel si jím čelo. "Všechno je to pravda. Zaútočili na nás ve chvíli, když se ostatní přemístili krbem. Bylo jich moc a my neměli šanci. Dostali se dovnitř poměrně snadno, skoro to vypadalo, jako by jim někdo řekl, kde je naše přesné místo. Překvapili nás a zaskočili. Bojovali jsme, ale nebylo to nic platné, byli všude. Nemohli jsme je zastavit, bylo tam příliš mnoho slabých, raněných a nebo motáků."
Znovu si otřel pot z čela a kapesník v ruce zažmoulal. Jeho pohled rychle těkal přes celou místnost a když mluvil, hrbil se u toho, jako by čekal další ránu. Byl nervózní a obezřetný. Do očí se ale nikomu nepodíval. Jen tu a tam přejel rukou po kapse, asi aby se ujistil, že hůlku v ní pořád ještě má.
"Bylo nás jenom šest. I s tou holkou…" dodal na vysvětlenou. "Nemohl jsem jí nijak pomoct, protože jsem sám bojoval proti dvěma z nich a když pak zbořili dům, nemohl jsem už nikomu pomoct. Byla to jen náhoda, že jsem se v zápalu boje dostal ven." Dramaticky polkl a opět si zběžně prohlédl celou místnost. Jestli mu věří.
Všichni mlčeli a někteří byli pobledlí. "Zemřeli všichni pod sutinami. Nedalo se jim pomoci. Byl jsem u toho. Mě pak omráčili a přemístili se nejspíš pryč, když jsem se probral, bylo už pozdě. Nikdo nepřežil." Dokončil konečně.
Jedna žena si s tichým zamumláním zakryla ústa. Muž s rudými vlasy stojící vedle ní, ji podepřel.
"Všickni?" zeptal se poloobr omámeně.
Mužík na něj úkosem pohlédl a přikývl. "Naprosto, sám jsem to kontroloval. Ven se nikdo nedostal." S tím opět pomačkal kapesník a přešlápl na místě.
"A co Remus a ona?" zeptal se jeden z bystrozorů - Kingsly. "Oni taky?"
Další přikývnutí jen vyvolalo vlnu šumění mezi všemi.
"Museli je zradit." Řekl suše Pastorek.
Mužík sebou nepěkně škubnul a pak povyskočil do výšky jako prkno. Celý zbledl.
"Všichni nezemřeli." Řekl kdosi.
Celá rada otočila obličeje ke dveřím. V nich stál muž s kápí přes hlavu, ale do obličeje mu bylo vidět. Byl to Max Bruer. Mudlovský přítel Jocelyn, který také žil na ministerstvu. Společně se tam všichni přestěhovali, protože dostali hlášku, že pro ně není bezpečné žít v opuštěných domcích po celé zemi. Byl to právě Bobb, kdo jim tohle poradil.
Max si shodil kápi a dlouze a pronikavě se zadíval na mužíka, který nyní stal jako v pozoru a celý bělavý jako křída.
"Ty….ty…žiješ." vysoukal ze sebe s očima navrch hlavy. "Měl jsi přeci zemřít." Řekl skoro až vyčítavě. Max se jen jízlivě usmál.
"Nevypadám jako mrtvola, Bobbe." Zdůraznil jeho jméno. Brumbál mu tiše pokynul hlavou. Postřehl to a tak pokračoval. "Jsi překvapený? Ale to jsem nerad, škoda jen že se mi líbí, být naživu." Řekl posměšně. Pak přikročil k mužíkovi blíž a úkosem na něj pohlédl.
"Řekni, jsou ostatní mrtví? A važ svá slova, aby ses nemusel omlouvat i jim."
Ruka s kapesníkem vyletěla vzhůru a človíček si roztržitě utíral čelo. "Ale jak jsem to mohl vědět. Určitě jsi se dostal ven, když jsem ležel omráčený. A nebo jsi tam vůbec nebyl!"
"Neosočuj mě z útěku ty malá sketo!" zařval. Všichni mlčky přihlíželi. Nyní i oni měli svá tušení a čím dál tím víc byli zvědaví, jaký konec to nabere. Vztek ze ztráty se rázem přesunul na Bobba a on to vytušil.
"Jak to mám vědět!" zapištěl. "Nepamatuji si tě z celé té bitvy, zato vím, že ostatní padli určitě!" teď už jeho hysterický jekot skutečně zanikl, když do místnosti vstoupila druhá zahalená postava. Kapucu ovšem stáhla ihned.
Všichni členové strnuli a bezděky na ni zírali a nebo jen sledovali celé dění. Remus je pozdravil a jako Max před ním, přikývl Brumbálovi na němou výzvu.
"Ahoj Bobbe." Opakoval pozdrav se zdůrazněním jména i on.
Mužíček jen vyhodil ruce do vzduchu. Teď už i on poznal, že sklapla past. Jen ještě zadoufal a pohlédl ke dveřím, od kterých nyní nespouštěl zrak. Nikdo další tam ovšem nebyl.
"Tak d-dobře. Třeba jste přežili oba, co se na tom mění? Ostatní jsou mrtví, mrtví, mrtví, mrtví, mrtví!!" zaskuhral.
"To tys je zradil." Zahřměl nade všemi mumlajícími hlasy Max. "Ty jsi je vydal na milost Tvému pánovi a netvrď že ne, byli jsme u toho. A když jsi doufal, že nás vyřídí a že jsme mrtví, vrátil jsi se. Jenže jsi se zmýlil!"
"T-to n-není p-pravda." Koktal Bobb. "Já nic takového neudělal, ty lžeš! Sám máš jeho znamení. Jsi lhář!"
To už se ovšem zasmál i Remus. "Nejspíš jsi zapomněl, že Max není kouzelník. Nemůže mít znamení a navíc, Pán zla by nikdy nevypálil svůj znak do kůže mudly."
Bobb se při oslovení Pán zla zavrtěl na místě a nervosně přešlápl.
"Já to nebyl. Vy lžete!"
Když mluvili, nikdo si je nedovolil přerušit. Pochopili, že to celé byla Brumbálova hra. Vlákal sem Bobba a teď ho usvědčil. Už delší dobu měli pocit, že někdo vynáší informace a tady byl důkaz. Byl to on. Malý, přihrbený mužíček.
Ve chvíli, kdy se k němu Max a Remus přiblížili, aby mu odhalili levé nadloktí ale vyskočil. Byl zase pružný jako kočka, vytáhl hůlku a poslal na ně kouzlo. Remus ho odrazil.
Nikdo nestačil dost rychle reagovat, protože nastal poplašný frmol, kdy všichni jako na povel vytahovali hůlky.
Bobb byl metr před dveřma a už chtěl vyskočit na první schod, když dva paprsky zeleného světla ho doslova smetly zpátky do místnosti. Vyrazily mu hůlku z ruky a on prudce dopadl na záda před velkým stolem.
Pak vstoupila třetí a poslední postava do místnosti. Všechny zraky se přetočili k ní. Jí nebylo vidět do obličeje. Došla pomalu s hůlkou v ruce až k mužíkovi na zemi.
Dosud se tam zmítal a válel, když si jí všiml, zarazil se. Zbělel a vzápětí zrudl. Zaprskal a vyskočil na roztřesené nohy.
Krčil se a doslova zíral na otvor, kde měl být obličej. Byl jako v transu.
I tato postava se zadívala mlčky na Brumbála. Ten naposledy přikývl a pak povstal. Remus a Max se postavili za záhadnou postavu a také vyčkávali.
Bobb se konečně pohnul a jakoby donucen se otočil na Brumbála a ostatní. Všichni ho sledovali s nechutí a zlostí. Nikomu ho nebylo líto.
"Vyhrňte rukáv Bobbe." Vybídl ho Brumbál.
Mužík opět zaváhal, když ale postava v plášti udělala malý krok za něj, urychleně si začal vyhrnovat rukáv. Ještě víc poplašeně se po ní díval přes rameno.
Na jeho ruce se objevil známí znak. Další zašumění a nejednou popuzené zavrčení se neslo kuchyní.
"Přiznáváte, že jste byl Voldemortův špeh a že jste mu pomáhal?" zeptal se tvrdě, ale rozhodně Brumbál. Mužík poprvé v životě pod těmito slovy, které byly jako úder zvonu pocítil cosi, jako lítost. Strach už znal.
Další pohyb za jeho zády ho donutil promluvit. "Ano." Zasyčel. "Ale nejsem jediný kdo -."
Brumbál ho přerušil. "Bystrozoři se o vás už postarají." Nenechal ho domluvit.
Bobb se ještě vztekal a když ho dva z nich chytili za ruce, prudce se otočil.
"Za všechno můžeš ty! Jenom a jenom ty!" vřískal vztekle. "Jak mám vědět, jestli je to pravda, když mi neukážeš tvář! Jak mám věřit?!" nepříčetně sebou házel.
Postava v kápi udělala jediný krok, jak přistoupila k tomu muži blíž. On se náhle zarazil, stejně tak, jako ostatní, protože v celém tom výjevu, bylo něco záhadného a podivného.
Pak v okamžiku, který byl jako věčnost a zároveň dlouhý jen jako jediný úder srdce, odkryla poslední bytost svou totožnost.
Kápě se snesla na podlahu a před mužíkem, který na ni nyní hleděl, stála čarodějka z masa a kostí. Jocelyn Samantha Lilien Defoe de Lator. Ta kterou chtěl zabít a ta, kvůli které všechny zradil.
Jeho rty se pevně semkly a tváří přeletěl výraz bláznivé zoufalosti a zároveň prudké vlny nenávisti. Naposledy sebou trhl, jak se pokoušel dostat se ze sevření.
Joe k němu přistoupila ještě o krok blíž a hluboce se zadívala do očí. Pak se naklonila a tak, aby to slyšel jen on a bystrozoři kolem mu zašeptala: "Pamatuj na Abber."
Bylo to varování a velmi důrazné. Plné temna a tmy.
Mužík polkl a nyní se skutečně přihrbil.
Joe se odtáhla a chtěla si přetáhnout kápi zpět přes sebe.
Díky postavení mužíka a jeho věznitelů ji totiž všichni viděli jen z jedné strany. Když kolem ní odvedly špehy ven, celá místnost jakoby se s nádechem probudila.
"Joe!" zvolala Molly a s neskrývaným štěstím v očích se pohnula, směrem k ní.
Dívka ovšem otočila hlavu a podívala se velmi chladně. Velmi, velmi ledově.
Molly se zarazila a všichni ostatní také. Naprosto všichni.
Paní Weaslyová zalapala po dechu a jen třeštila oči. Tak jako ostatní. Na některé to působilo otevřeně, na jiné skrytě, ale o to hlouběji.
Na tváři té dívky, se po jedné straně táhle hluboká a otevřená jizva, navíc lemována černou barvou spáleniny. Muselo to být velmi bolestivé, ale ona byla statečná.
Nebyl čas, nechat se vyléčit, přišli sem ihned z bojiště.
Smutně se usmála a bolestně ji zacukalo, udržela se a nesykla.
Její oči teď vyjadřovaly vše.
Dívali se na ní s odporem, nebo soucitem. To bylo horší než samotná rána.
Pohrdavě se shýbla a za chvíli už měla zase obličej skrytý pod kápí. Bylo to snazší.
Remus a Max k ní přistoupili, každý z jedné strany a vlkodlak jí položil ruku na rameno.
Brumbál se zase ujal slova, čímž přilákal pozornost většiny zase k sobě a k situaci. Přesto se našli někteří, kteří i dál hleděli na nově příchozí.
Minimálně jeden člen řádu si je chladně prohlížel a jen neochotně se od nich odtrhl.
Brumbál ještě vysvětloval celou situaci a společně s ostatními dávali dohromady některé další plány. Remus také vysvětloval, jak se celá věc kolem Bobba udála.
Zradil je nejdřív pomalu, tu a tam utrousil nějakou informaci, nakonec je vylákal do pasti a ostatní poslal pryč. Když je spolu se Smrtijedy přepadl, zjistil, že nebude dost silný a tak na ně shodili dům. Naštěstí se dokázali přemístit dřív, než mohli zahynout. Bobb pak přinesl zprávu svému pánovi o jejich smrti a ihned také informoval Brumbála.
Nepochybně doufal, že na to nikdo nepřijde. Navíc s ním Voldemort ještě zamýšlel některé další akce. Podle všeho tento mužík sledoval některé členy řádu a předával další informace.
Naštěstí to zjistili včas a zamezili mu, aby nadělal větší škody.
Jenže když přivedl Smrtijedy do řádu, nedalo se nic dělat. Museli bojovat.
Ihned z Abberu se snažili dostat sem, ale cesta byla povětšinou zablokovaná. Některé další museli nechat po cestě, protože byli zranění. Jsou ale všichni celkem v bezpečí.
Joe měla zraněnou tvář, ale i to se dalo snadno zahojit.
Chtěli to udělat mnohokrát po cestě, ale zakázala jim to, chtěla dorazit v čas a také se jim to povedlo. Konečně byli zpátky v Anglii.
Po téměř třech měsících, když žila ve Francii se směla vrátit zpět.
Smrtijedi si mysleli, že je mrtvá a Řád potřeboval pomoct. Teď už věděla, jak být užitečná, naučila se to během té podivné doby. Ale nechtěla na to myslet teď.
Krom bolesti ji totiž žilami zapulsovala nová energie.
Po třech měsících, kdy byla odkázaná sama na sobě, dospěla. Měla čas přemýšlet a také si ledacos uvědomit. Nezatvrdila se úplně, jen se naučila být rozhodná tam, kde dříve potřebovala pomoc. Změnila se, ale přesto to byla ta samá Joe.
A její návrat o tom svědčil víc, než cokoliv jiného.
Tep se zrychloval a srdce poplašně bilo. Žaludek tančil a vzpíral se a co za to mohlo?
Jediný pohled po místnosti skrze svůj plášť.
Usmála se pro sebe.
Víc něž kdy dřív, v sobě nosila své tajemství. Ty tři měsíce, kdy nebyla v Anglii s tím zkoušela bojovat. Snažila se zapomenout anebo to ignorovat. Nepomáhalo to.
Našlo si to svou vlastní cestu a aniž by to ona postřehla, získalo si jí to naplno. Děkovala Merlinovi, že měla na sobě kápi, protože nechtěla, aby teď někdo viděl její obličej. Výraz očí a nebo cokoliv jiného, co by ji prozradilo.
Bylo to bláznivé a teď, když už to konečně přijala, rozhodla se to navždy utajit, protože jí to přišlo jen jako bláhový sen. Tak zvláštně krásný, ale jen její.
Jen pro ni, protože se nikdy nemohl vyplnit.
Ale i tak jej nosila v sobě a když teď měla jeho součást prakticky nadosah, nemohla jej už potlačit, ani kdyby chtěla. Tak se jen tiše schovávala ve svém plášti a poslouchala Brumbálova slova a tu a tam se kradmo porozhlédla.
Po skončení rady se kolem nich nahrnulo množství lidí, kteří se s nimi přišli pozdravit.
Joe byla ještě teď lehce ve střehu, protože dozvuky boje měla ještě nepatrně v krvi. Lidé kolem a že jich tu bylo, se tlačili, aby si je vyposlechli. Nenápadně se vytratila do jiného rohu, kde už si ji odchytla Molly.
"Joe, co se ti to stalo."začala ihned láteřit a táhla ji blíž do středu, kde bylo nejintenzivnější světlo. Tam ji jemně stáhla kapucu a pootočila ji levou stranou tváře k sobě.
"Nebyl jsem dost rychlá." Zamumlala, ale to už neměla příležitost. V zápětí ostře sykla, když se paní Weaslyová sice opatrně, ale přeci dotkla citlivého místa.
"To nic, dáme to zase do pořádku. Ale je to pěkně ošklivá rána." Láteřila pro sebe.
"Jak jen tě mohli nechat bojovat. Copak neměl Remus rozum?"
"Nebyl na to čas." Řekla prostě dívka a jemně se vyvinula ze sevření tváře v jejích rukách. Znovu ji v ní totiž zacukalo.
"Nejlepší by bylo, zajít s tím k nějakému léčiteli." Řekla starostlivě Molly. Joe ale zaprotestovala, že nikam nepůjde.
"No dobře." Vzdala to po chvíli, ale i tak se snažila ji to spravit co nejvíc.
Zacelila alespoň trochu ránu, ale nemohla zaručit, že ji nezůstane jizva. Spálenina byla horší, na to potřebovala masti.
Zatímco ji takto ošetřovala, nakupili se někteří i kolem nich. Zvědavě si ji prohlíželi a někteří s ní i mluvili. Hagrid byl rád, že ji opět vidí. Tolik je všechny zaskočilo, když si mysleli, že jsou mrtví. I někteří další je obezřetně sledovali.
Nakonec Brumbál všechny poprosil, aby je nechali odpočinout. Měli za sebou náročný den. Max se musel ještě vrátit zpátky za Blancou.
Byla v pokročilém stádiu těhotenství a dítě mělo zanedlouho přijít na svět. Nemohl ji nechat o samotě příliš dlouho. Ještě že nebyla v domě, když zaútočili.
Joe vděčně pohlédla na ředitele a zběžně se loučila se všemi. Molly ještě prohlásila, že ji pošle něco na tu ránu, jak nejrychleji bude moct, jenže Brumbál jí to rozmluvil. Potřeboval ještě soukromě mluvit s oběma a tak se rozhodl vzít je do Bradavic, do své pracovny, kam za nimi mohla přijít Poppy a postarat se o jejich zranění.
Když nic nenamítali, rozloučili se a společně s Brumbálem a některými dalšími, vyrazili spět do Bradavic.
A že to měl být teprve dlouhý rozhovor.
07.10.2007 04:31:18
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one