Jste připravení? :-)

Tak tedy...
3..
2..
1..
čteníííííí.

B.

Použili jako vždy letexovou síť s přímým navázáním na Brumbálovu pracovnu.
Šli postupně po jednom. Brumbál první a za ním Joe a další.
Molly neodešla do Doupěte, jak si přála, ale následovala ředitele a dívku. I ona měla být přítomna jejich hovoru, alespoň nějaké části.
Čeho si ovšem nikdo nevšiml, bylo, že společně v zelených plamenech s dalším kouzelníkem zmizel i Stingwe.
Tento kočkodlak následoval svou paní všude a byl vždy tam, kde potřebovala. Nikdy ne něj nedala dopustit a jeho starost mu oplácela láskou. Chránila ho před ranami a když zaútočili, postarala se o to, aby nebyl zraněný. On ji na oplátku varoval, když se někdo pokusil připlížit zezadu. Také jeho magické vlastnosti byly užitečné.
Vždyť to byl on, kdo podivným způsoben dokázal, aby se jí ošklivá rána na tváři zacelila natolik, že přestala krvácet.
Teď ovšem prošel společně s třetím kouzelníkem, mířícím do Bradavic ohněm, a provedl to bez povšimnutí ostatních. Bylo jich tam tolik, že sotvakdo mohl sledovat mourovatý kožich.
A tak Stingwe po dlouhé době opět spatřil Bradavice. Netrvalo mu to dlouho a už byl z místnosti venku a mířil pryč. Šel na průzkum, vždyť ho teď stejně nikdo nehledal a nepotřeboval, navíc si pamatoval místo, kde měl své oblíbené červíky.
Brumbál usadil dívku do křesla a tak jako všichni ostatní, i on si prohlédl její ránu. Poslal vzkaz na ošetřovnu a ujistil ji, že madam Pomfreyová tu bude za okamžik.
Joe poněkud stroze přikývla, ale neusmála se. Její chladný pohled až mrazil.
Tolik se změnila, ale byla pořád stejná. Tady se postupně zase uvolňovala a nemusela být tak ve střehu, i když stěží by se mohla tvářit jinak. Nemohla se usmát, ani mnoho mluvit, nebo by se rána zase mohla otevřít. V tom spočívala nevýhoda magického zranění.
Postupně se dostavili i ostatní. Remus, Molly, Snape a McGonagallová….
Někteří se ihned rozloučili, i když i po jejich odchodu zůstávalo v místnosti dost lidí. Rozestavili se opět do jakéhosi polokruhu. Joe a Brumbál byli v jeho středu.
"Než začneme, počkáme ne Poppy, aby se postarala o vaše zranění." Řekl rázně ředitel.
Obrazy rozvěšené po stranách nemohly předstírat spánek, zároveň by bylo asi nezdvořilé vyloženě odposlouchávat. Zůstaly alespoň mlčenlivý a pozorujícý. Nezasahovaly do dění, protože to jim nepříslušelo.
Lékouzelnice se dostavila během chvíle, zběžně se se všemi pozdravila a na Brumbálovo přání se ihned začala starat o Remuse a Joe. On naštěstí nebyl nikterak vážně zraněn. Byl skutečně vítečný kouzelník, takže veškerá činnost se nyní točila kolem dívky.
"Kdo vám to udělal?" zeptala se lehce opovržlivě, když hůlkou zkoumala spáleninu.
Joe jen pokrčila rameny a neodpověděla.
"Podle všeho Dolohov, ale jistě to říct nemůžeme." Promluvil až Remus.
Madam Pomfreyová a Molly jen nepěkně něco zamumlaly a zamlaskaly.
"Je v tom magie." Řekla konečně. "Na tohle nebude stačit jen mast." Vrtěla hlavou.
Joe opět sykla a pevně stiskla opěradlo, když už bez hůlky lékouzelnice pokračovala ve zkoumání, tentokrát šrámu.
Nakonec to dívka nevydržela a poněkud popudlivě se odtáhla z jejího dosahu. Ošetřovatelka se zamračila, otočila se k Brumbálovi a pokračovala.
"Není pochyb, že to způsobilo kouzlo, alespoň tu spáleninu. Nevím jaké, protože to nejde určit přesně, ale o černé magii nepochybuji. Nemůžu s tím udělat nic, alespoň zatím."
"Ale něco udělat musíme." Namítla paní Weaslyová.
"Molly, takové jizvy potřebují svůj čas, někdy i roky." Vložil se do toho konečně i vlkodlak, který zatím mlčky přihlížel.
"Takže bude navždy takhle..poznamenaná?" zeptala se trochu zaraženě žena.
Joe se mihl na zmrzačené tváři nepěkný úšklebek. "Vážně nevím čeho lituji víc, té jizvy a nebo toho, jak se mě teď všichni děsíte." Poznamenala dosti ironicky.
Remus ji za to pohledem pokáral, ale když se na něj náznakem usmála, obměkčil se.
"Něco s tím určitě uděláme Molly." Uklidnil ji i Brumbál a pak se otočil zpět na Madam Pomfreyovou. "Kolik potřebujete času?"
"Nevím, snad hodinu, než to připravím. Ale účinné to bude až ráno. A také by měla dostat nějaké silné antidotum. Snad by mohl Severus něco připravit, musíme to připravit co nejrychleji."
Ředitel teď přetočil pomněnkové oči na mistra lektvarů. Ten jen se zlostným zavrčením beze slova odešel, černý plášť za ním zavířil. Joe se dívala zatvrzele do země a nepodívala se na něj, když procházel kolem.
Prostě ne!
Po něm odkráčela svižně i lékokouzelnice. V místnosti už zůstali jen čtyři lidé. Chvíli bylo ticho, které nakonec prolomila sama Joe.
"Měli jsme přijít dřív, ale museli jsme dlouho čekat na znamení."
Brumbál mlčky přikývl.
Tři měsíce. Zhruba tolik doby uteklo od jejich posledního rozhovoru. Mezitím sice byli v kontaktu, ale už ne tak často. Do Anglie se totiž nebylo možné vrátit, tak museli zvládnout vše sami. Samozřejmě za pomoci Francouzského řádu a jeho členů. Ale byli oba stateční a silní. Nakonec to oběma prospělo, i když každému asi jinak.
Remus konečně pochopil, že se nemusí cítit zbytečně, i když je vlkodlak. Joe mu ukázala svůj způsob života a poznenáhlu ho nakazila tou podivnou radostí z každého dne. Dala mu najevo, že jím nepohrdá a ani ho neodsuzuje. Byli si svým způsobem rovni a toto poznání bylo pro něj jako hojivý balzám. Nemyslel na svůj úděl tak smutně jako dřív.
Joe se také změnila.
Už nebyla to dítě, jako když opouštěli Londýn, byla dospělejší. Okolnosti ji k tomu přinutily, ale ona se s tím vyrovnala naprosto bravurně. Netrápili ji už žádné sny a ani výčitky. Přijala svou minulost a vyrovnala se s tím. Navíc v sobě našla novou sílu.
Byla to pořád ta samá dívka, ale protože byla ve zvláštní situaci, naučila se jí přizpůsobovat.
Nějaký čas totiž strávili na řádu a tak byla i ona mimoděk vtažena do jeho života. Stýkala se s lidmi a bystrozory. Poznala jejich práci a tu a tam je doprovázela. Postupně ztratila nejistotu. Stala se rozhodnou a také přímou. Dokázala se o sebe postarat a pod Remusovým vedením a občas i pod vedením ostatních členů se učila. Obranu a také útoky. Nikdy toho ovšem nezneužívala, pokud něco chtěla, tvrdě na tom pracovala a dosáhla toho. Ale nikdy ne na úkor někoho jiného.
Možná proto se jim teď zdála tak chladná a odtažitá, ale byla to jen jakási maska, kterou používala jen tehdy, pokud to bylo nezbytné. Jako s Bobbem. Pod povrchem však byla pořád stejně vřelá a přátelská, tolik odkázaná na své přátele.
"Co s ním teď bude?" zeptala se.
"Bystrozoři se o něho postarají, tak aby nikomu neuškodil a také neprozradil to, že jste naživu."
Joe přikývla, tahle odpověď jí stačila.
"A co bude s námi? Budeme zase žít na Grimmauldově náměstí?" teď nebylo pochyb, že v jejím hlase zazněl na vteřinu lehký podtón smutku. Neměla to tam moc ráda. Nebyla tam žádná okna, žádné volno.
Brumbál jen přikývl. "Nejspíš ano, pokud se nepodaří sehnat nic vhodnějšího."
Dívka se smutně zadívala do koberce a pak si rukou promnula oči.
"Jsi unavená," řekla paní Weaslyová a starostlivě k ní přistoupila. "Měla by sis odpočinout."
Snape vešel svým charakteristickým krokem opět do ředitelny, právě včas, aby slyšel její odpověď.
"Ještě ne, musíme podat hlášení." Odporovala jemně.
Na dubový stůl dopadla rázně oválná krabička. "Každých šest hodin." Řekl navrčeně.
Dívka s pohledem k zemi přikývla.
A tak se dali s Remusem do vyprávění. Jen zběžně popsali jejich život za dobu, co byli pryč. Nejdřív vyprávěl on a pak zase ona. Střídali se a jeden druhého skvěle doplňovali. Občas se oba něčemu zasmáli, byly to vzpomínky. Když došli k tomu osudnému dni, popsali dokonale celé dění a také škodu, kterou způsobil Hardiman. Nakonec to ukončila Joe.
"Jen doufáme, že byl jediný, kdo předával informace z bližšího okruhu." Tím tedy bylo jejich hlášení u konce a Snape si musel poněkud udiveně přiznat, že bylo skoro stejně situované jako ta, která musel předávat on. S dalším přiznáním ovšem přišel fakt, který mu konečně dával smysl.
Už chápal, co měl Brumbál s Lily za tajnosti. Proč spolu mluvili v ředitelně a proč se on tak často rozčiloval, že ho nechávají mimo. Ona mu dávala informace z jeho vlastní koleje. Byla mezi studenty, dověděla se víc. To dávalo smysl. Jak prosté to bylo!
"Myslím, že se nemusíme obávat dalšího úniku. Škoda, která vznikla, je sice bolestivá, ale pomohla nám alespoň k vašemu utajení. Většina kouzelnické společnosti si teď myslí, že jste po smrti."
Remus obezřetně přikývl. "Budeme mít okamžik překvapení."
Brumbál se souhlasně usmál.
Joe už jen stěží potlačila zívnutí a s ještě větším odoláním se vydržela nepoškrábat na tváři.
"Ale teď už bys vážně měla jít spát." Rozčilovala se mírně Molly. "Jsi zraněná, není důvod, abys tu byla déle."
"Pane profesore?" nevšímala si toho Joe. Měla své povinnosti, i když byla ještě tak mladá, byla zasvěcena do mnohých plánů. Musela poslouchat, ať už byly rozkazy jakékoliv, to ji naučili v řádu.
"Molly má pravdu. Můžete použít krb a vrátit se na Grimmauldovo náměstí. Vše máte připravené." Řekl poněkud záhadně.
Remus také přikývl a tak se konečně zvedla z křesla a trochu ztuhle se protáhla. Došla ke krbu a nabrala si hrst letaxu. Tázavě se zadívala na Lupina
"A ty?" byla prostá otázka.
"Ještě tu chvíli budu."
Přikývla a pak vstoupila do krbu. Vhodila prášek a už zmizela. Bez jediného pohledu, bez jediného rozloučení, což by ji asi stálo víc sil.
Když byla pryč, ujala se slova zase Molly.
"Neměla by se tak přepínat, je ještě mladá. Musí toho tolik vědět?"
"Je to nezbytné Molly." Ujistil ji Remus.
"Je to ještě dítě." Zaprskala. "Zaslouží si také odpočinek, jaký je tohle život?"
"Souhlasím s tím, že toho prožila za poslední tři měsíce skutečně hodně, ale nikdy si ani slovem nestěžovala. Vím jen, že jí chybí její přátelé." Řekl vlkodlak s upřeným pohledem na ředitele.
Ten zamyšleně mlčel.
Snape, dosud naštvaný, ještě nespouštěl oči z krbu. Odešla bez rozloučení a bez jakéhokoliv pohledu. Nebo náznaku toho, že ho alespoň vidí.
Ne! Takhle by neměl myslet, kolikrát si to ještě bude opakovat? Je to šílené a absurdní. Tečka.
"Chudinka, myslím že ten starý barák jí moc neprospěje. Kdyby to jen šlo, hned bych ji pozvala k nám. Ale bojím se, že by se mohla nudit. Nikdo teď doma není. Jen já a Artur, ale i tak by to bylo lepší, než ty ponuré zdi. Potřebuje si odpočinout."
Zraky všech nyní spočinuly na hodné paní Weaslyové. Napadlo je to samé. Tedy skoro všechny, protože jedna mysl se teď nacházela proti své vůli jinde. Ale i tak vnímala vše, co bylo řečeno.
"Ano."

A tak bylo vše dohodnuto, každý znal svůj úkol a svou část role v něm.
Remus se zase vrátil na náměstí a sebou přinesl zapomenutou krabičku, kterou odnesl Joe do pokoje. Ta s vypětím všech sil padla do postele a ještě v oblečení usnula. Remus jí jemně nanesl vrstvičku krému na popálené místo a pak ji přikryl dekou.
Zhasl světla a s tím odešel.
I on byl vyčerpaný.
Ještěže dnes zůstávala na řádu i Tonksová. Zatímco mluvili s ředitelem, podařilo se jí totiž připravit pokoje. Kupodivu to dopadlo dobře a mnoho škod se nestalo.
Tuto noc ovšem v Bradavicích jeden záhadný profesor sestoupil do sklepení. Jako vždy zamířil do své pracovny. Už dlouho měl o čem přemýšlet a co rozebírat. Jen dnes to bylo ještě o to intenzivnější, že ta příčina se opět ukázala být tak blízká.
Sám sobě donekonečna opakoval, jak je to absurdní, i když se na sebe zprvu zlobil. Vyvracel si to, nemohl se ubránit. Na to byla ta zvláštní moc až příliš silná. Vždyť přemohla i Severuse Snapea, obávaného smrtijeda a mistra lektvarů.
A tak ho čekalo ještě jedno překvapení, když se vrátil do sklepení. Když tudy předtím procházel a hledal cosi ve svých zásobách, nevšiml si mourovatého stvoření, které ho pozorovalo karmínovýma očima a čeká na něj. Protože ho takto nechtěně ignoroval, rozhodlo se inteligentní zvíře k vlastnímu činu.
Jako vždy udělalo nepořádek a tu a tam něco rozbilo. Profesor, který otevřel dveře, zůstal zprvu stát na místě. Tohle už přeci jednou zažil. Ale teď? Bylo to podivné.
Ne, bylo to nemožné.
"Už zase." Zavrčel odevzdaně a zároveň pěkně naštvaně.
Doslova za sebou třískl dveřmi a vytáhl hůlku, promyšlenými mávnutími bez hlesu uklízel a dával do pořádku svou pracovnu.
"Kde jsi!" vyštěkl po chvíli, když uklidil i poslední střepy ze sklenice, kde nedávno byli tlustočervi.
Ticho mu bylo odpovědí. I když jeho vycvičené uši přeci jen zaslechly zvuk, který vycházel od stolu. Rozzuřeně se tam vydal a v duchu promýšlel, jaký trest by byl adekvátní. Zda by nebylo účinnější ostříhat a rozčtvrtit spíš viníka, než jeho pokrm.
Jeho vztek ovšem pominul, když našel "nebohé" zvířátko, jak si spokojeně pochrupuje v jednom z šuplíků jeho stolu s nacpaným bříškem. On si tam v klidu spal, na deskách, které ukrývaly portrét jeho paní a vrněl!
"Ty!" opět ho dostihla vlna vzteku. I když nevěděl, proč vlastně.
Kočkodlak otevřel oči a nevinně se na něj zadíval. Pořád ještě spokojeně předl, když ho mistr lektvarů chytil za kožich a chtěl ho vyhodit. Strnul ovšem uprostřed pohybu.
"Nedělej to, prosím…" Ozvalo se.
Mlčky se na sebe dívali. A i když Snapem proudily vlny vzteku, přeci jen se přinutil položit kočkodlaka zpátky na stůl. Sám si sedl na židli a nepěkně na něj zahlížel.
"Děkuji." Řeklo jemně zvířátko a olízlo si tlapku.
"Co jsi zač." vyštěkl profesor.
Mourek si ho jen zběžně prohlédl a pak se líně protáhl. "Jsem Stingwe."
Pak bylo ticho, ani jeden nepromluvil, jen se na sebe dívali.
"Ti červíci mi vážně chyběli. Škoda, že vy lidé nechápete, jak můžou být dobří." Řekl ledabyle kočkodlak.
"Proč jsi předtím mlčel?"
"Nebyl důvod mluvit."
A tak mlčeli znovu. Mourovaté stvoření, protože ho bavilo pozorovat čaroděje naproti němu a navíc už se mu zase zavíraly oči. Kouzelník proto, že jeho myšlenky už byly zase někde jinde.
Bezděčně pohlédl na otevřený šuplík, kde se vyjímaly opotřebované desky. Kolikrát je už otevřel?
Pohlédl opět na kočkodlaka a v duchu si povzdychl.
Takže jsou zpět.

Když přišel pátek, nastal čas, který si určili pro jejich malý plán.
Bylo to promyšlené tak, aby Joe nic netušila. Ta mezitím už několik dní bydlela u Molly a Artura v Doupěti a radovala se ze života, kterého byla alespoň chvíli součástí.
Tohle byl zcela jiný domov, než na který byla zvyklá. Tady nepadaly tresty a ani se nikdo nezlobil, když spala déle, než bylo přípustné, nebo když se na chvíli odmlčela a ustala ve své práci. Třeba když četla knihu a zadívala se z okna ven.
Nevěděla, co se chystá a ačkoliv by k tomu jindy byla vnímavá, tentokrát to nevnímala. Jak krásně jí ubíhal čas v tomto malém domečku, plném lásky a přátelství.
Snape v Bradavicích měl poslední hodinu.
Prváci!
Jako vždy se ukázalo, že mají daleko větší šanci vymyslet něco kolenem než vlastní hlavou. A tak by nebylo těžké dát několika z nich školní trest nebo úkol navíc. Alespoň měl jistotu,m že si příště dají pozor. Nebo si to alespoň rozmyslí, než udělají nějakou neuváženost.
"Pane Wangermane, vy jste nečetl pozorně přiložené instrukce?" zeptal se jedovatě.
"Já…asi ne, pane." Pípl slabě hošík.
Četl dnes Denního věštce a byl smutný. Dozvěděl se totiž něco, co ho velmi zarmoutilo.
Jenže mistr lektvarů to věděl. Byl to jeho Zmijozel, musel to vědět.
Vždy měl přehled, co se děje v jeho koleji.
Tak byl malý chlapec první, kdo byl vyzván, aby se za ním po hodině stavil v kanceláři. Samozřejmě to bylo provedeno velmi jedovatým tónem, který nenaznačoval námitky.
Další pohled rovnající se živé smrti byl totiž nesnesitelný.
"Proč zrovna já musím dělat chůvu nějakému prvákovi." Pomyslel si vztekle, když byl konec.
Zmijozel. Byla jeho prostá odpověď a s dalším nepěkným zablýsknutím se připravoval na to, co ho ještě čekalo.

07.10.2007 04:31:47
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one