Kapitola 53. Chci být členem

No...dneska k tomu nemám slov.. :-D
Snad jen vítejte na novém webu a snad se tedy líbí...
Každopádně čtěte, ptozože jsem rozhodně zvědavá na komenty :-D
B.

Když opět zůstala v Doupěti jen Joe a nejstarší Weaslyovi, začal být čas delší. Ne snad, že by se nudila, vždyť v tomto úžasném domku bylo vždy něco na práci, ale dívka si nemohla pomoci. Z Francie byla zvyklá na to, že se pořád něco dělo, pomáhala řádu a tu a tam s Remusem podnikli malou akci, třeba aby někoho kontaktovali.

Byl to rozdíl a postupně zjistila, že i když si nesmírně váží pohostinnosti, je načase zase něco dělat. Remus už měl po té nejhorší části transformace a jen se zotavoval, ještě pár dní a mohli by se opět zapojit. Jenže jedinou otázkou teď zůstávalo, jestli jí to Brumbál dovolí.

V této zemi měla statut mrtvé, nemohla se ukazovat až tolik na veřejnosti, ale na druhou stranu jí to mohlo jen pomoci. Nikdo po ní nepátral, alespoň se tak domnívala.

Bobb byl jediný, kdo je viděl zpátky, a ten to Voldemortovi říct nemohl, krom toho to bylo i v jeho zájmu. Nebyl už tu nikdo další, kdo by toto tajemství mohl vyzradit. Snad jen kdyby ho mučili, ale o tom Joe pochybovala.

Členové Řádu si zůstávali věrní.

A tak před ní vytanula nová myšlenka, nejdřív poznenáhlu. Myslela na to a nemohla přijít na důvod, proč by to odmítli.

Bylo to dokonalé řešení a čím víc si jej přehrávala v hlavě, byla si tím naprosto jistá. Určitě to pochopí. Dokáže to, bude užitečná, bude zase v akci.

Když nadešel čas, kdy i ona opouštěla Doupě, aby se přidala ke svému vlkodlačímu příteli, bylo jí těžko. Cítila se tu jako doma, z dřívějška si nikdy nedokázala představit, že by se někde mohla cítit tak dobře. Její nevlastní rodiče nikdy nebyli takoví, zato tady poznala, co to znamená domov. Velmi si cenila jejich pozvání a v duchu si slíbila, že jim to někdy bude muset oplatit. Nikdy na to nezapomene.

„Pozdravuj od nás Remuse, zlatíčko.“ Loučila se s ní paní Weaslyová. „Brzy se za vámi stavíme.“ Dodala ještě.

„Děkuji vám, jsem ráda, že jsem tu mohla být.“ Řekla vesele a srdečně.

„Dávej na sebe pozor.“ Řekl ještě dobrácky pan Weasley. Naposledy se tedy rozloučili a nechali se oddělit zelenými plameny a několika kilometry.

„Jsem tady.“ Vydechla po chvíli Joe, když se oprašovala před krbem na Grimmauldově náměstí. Remus a Tonková, kteří doposud byli na štábu, už na ní čekali.

„Vítej zpátky,“ pozdravili ji.

„Tak jak bylo?“ zeptal se Remus.

Joe se po něm potutelně podívala. „Mně dobře, mám vás pozdravovat od Harryho a ostatních.“ Řekla s mírným ušklíbnutím.

„No jo,“ smál se i on. „To byl Mollyin nápad.“ Bránil se.

„Ještě dělá ty dobrý sušenky?“ vyzvídala Tonksová a netrpělivě při tom pohodila hlavou, až se tomu museli všichni zasmát.

„Jo, mám pro tebe někde krabici.“ Přitakala dívka.

Takové bylo tedy přivítání. Remus vypadal kupodivu dobře, svou poslední přeměnu tedy zvládl, za což byla Joe ráda. Ještě že má ten svůj lektvar, bez něho by to bylo daleko horší.

Tonksová také vypadala spokojeně, ale protože Joe měla svůj vrozený instinkt, vypařila se z kuchyně. Přeci jen, bystrozorka zanedlouho bude muset odejít a vypadalo to, že by možná ráda strávila poslední chvíle volna s někým o samotě.

I když to dilema mezi sušenkami od Molly a samotou bylo zdrcující.

Joe odešla do svého pokoje, kde si vybalila věci. Neměla jich mnoho, protože většinu ztratila při posledním útoku smrtijedů, ale i tak jí ještě dost zbylo. Zbytek může dokoupit později.

Nebo poprosí třeba Hermionu, ta určitě bude vědět a ráda jí pomůže.

Když i tato činnost byla hotova, přemýšlela, jak by mohla dát vědět řediteli, že s ním potřebuje mluvit. Chtěla se ho zeptat co nejdřív a neviděla důvod proč to odkládat.

Šlo přeci o vážnou věc.

Vzpomněla si celkem rychle na to, jak jí Harry vyprávěl o obraze, co vysel v jeho pokoji. Měl přímé spojení do Bradavic, což se jí hodilo.

S tím se zvedla a vzala si hůlku. Jak jen to udělá, aby ho přilákala? Ale na něco už přijde, je přeci z části Zmijozel, ne?

Tak seběhla o patro níž, kde nakopla rázně dveře, co zkoušely, jestli se nechá odradit, když se zaseknou. Ovšem po přímém střetu to ihned vzdaly.

Obraz byl podle očekávání prázdný.

Co teď?

Chvíli váhala, pak se dotkla rukou rámu a zkusila nejdřív v duchu „poručit“, aby přišel jeho majitel sem. Když to nevyšlo, zkusila jej uprosit i nahlas. Také se nic nestalo.

Zkoušela ho přemlouvat, něco málo slíbit, nebo snad i vyhrožovat, ale pořád zůstával prázdný.

Nakonec pevněji sevřela hůlku a po Zmijozelsku řekla zostra, že buď přijde anebo ho spálí na popel.

Ozvalo se zamručení a pak z jedné strany vykoukl potměšilý obličej starého kouzelníka.

„Co chceš!“ zavrčel, až se Joe lekla, jak to bylo z nenadání.

„Tak dělej, nemám na tebe celý den.“ Hudroval.

„Tak zaprvé, neutrhuj se tu na mě a za druhé, potřebuji mluvit s profesorem Brumbálem. Co nejdřív.“ Nenechala si to líbit.

Kouzelník se zamračil a naježil se.

„Ty spratku jeden, proč bych to měl dělat? A kdo vůbec jsi, že mi tady poroučíš?“

Joe se pevně podívala do jeho plátnových očí a narovnala se. Zvedla hlavu výš a ledově mu odpověděla, byl to ten způsob, který tolik platil ve světě, ve kterém vyrůstala.

„Jsem Jocelyn Samantha Lilien Defoe de Lator a opakuji naposledy, potřebuji mluvit s profesorem Brumbálem. Zjisti, kdy můžu přijít, a přijď mi to říct.“ Své příjmení schválně zdůraznila a tu poslední temnou větu skutečně řekla tvrdě. „Jestli to totiž neuděláš, asi bude má hůlka nucena k malé „nehodě“. A teď jdi.“ Poručila.

Čaroděj na obraze se zatvářil nejdřív překvapeně a šokovaně, chtěl něco odseknout, ale nakonec se jen bezhlesně otočil a nasupeně zmizel za okrajem rámu.

Joe si vydechla. „Jen doufám, že mu nepřetlumočí všechno.“ Pak se ale s uchichtnutím přesvědčila o tom, že je jí to jedno. Dokázala ho přemluvit, aby ji poslechl.

Obávaný obraz člena rodiny Blacků.

Je vidět, že její jméno má stále ten stejný zvuk. Nedělala to ráda, ale občas se hodilo použít své jméno ve prospěch něčeho takového.

Asi za pět minut se muž do obrazu vrátil s tím, že má ředitel čas a že za ním Joe má přijít, až bude chtít.

Tak se dívka znovu hrdě napřímila a s jediným chladným pohledem přikývla a pak s poděkováním odešla.

Black za ní ještě něco křičel, ale už ho nevnímala. Byly to spíš nadávky anebo výtky, že nemá co otravovat Brumbála.

Tak Joe ještě zašla do pokoje, čapla cestovní plášť, a nějaké papíry, které měla nechat na řádu pro ředitele a vydala se zase dolů.

Tonksová spokojeně chroupala sušenky a Remus si četl Denního věštce.

Oznámila jim, že si potřebuje promluvit s profesorem Brumbálem a že mu předá listiny od Artura a zase se hned vrátí.

Vlkodlak jen přikývl, byl zvyklý na to, že byla samostatná. Snad jen Nymfadoru to trochu vyvedlo z míry. Zhoupla se rázně na židli tak, že ta zase dopadla na všechny čtyři, a vyskočila.

„Mám tě doprovodit?“ málem se zakuckala, jak ještě žvýkala poslední zbytek své pochoutky.

„Ne, to je dobrý, jsem za chvíli zpátky.“ Řekla jí dívka a už mizela v plamenech.

Bystrozorka jen pokrčila rameny a zase se dala do houpání na rozvrzané židli. Když té pod ní jako naschvál podjela noha, se zaduněním spadla na zem.

Remus zvedl oči od novin a díval se, co se to vlastně stalo. Když uviděl Tonkovou, jak se válí po podlaze, dal se do smíchu.

Nakonec vstal a podal jí ruku, aby jí pomohl.

„Zatracená židle.“ Mrmlala si pro sebe.

 

Joe vyplivly plameny přímo doprostřed hádky.

Vylezla spěšně z krbu a chtěla se oklepat, když zůstala stát na místě.

V ředitelně právě došlo k jakémusi prudkému střetu mezi oběma muži.

„To je šílenství Brumbále! Jak daleko to ještě necháte dojít?! V tom už..-.“ chtěl pokračovat, ale ona je přerušila svým příchodem.

Zlostně se na ni podíval, jakoby za to mohla. Nosní dírky se nebezpečně zúžily a odstín černých očí byl víc než smrtící.

Brumbál se na Snapea jen výmluvně díval. Nejspíš věděl dobře, o co tady jde, ale neodpověděl mu. Joe to trochu zklamalo, protože byla zvědavá, co mohlo mistra lektvarů tak vytočit.

Brumbál se na ni otočil bez odpovědi svému profesorovi a vřele ji přivítal.

„Joe, tak už jste zpátky.“

„Ehm..ano, pane..Ale jestli ruším, přijdu později.“ Řekla a začala couvat zpátky. Nevěděla, proč jí Brumbál vzkázal, že může přijít, když se tu ještě o něčem dohadoval se Snapem.

„To nebude potřeba, už jsme skončili.“ Zarazil ji rázně ředitel a ukázal rukou na křeslo. Nešlo odmítnout.

Omluvně se podívala na svého bývalého kolejního ředitele, ale ten jen propichoval očima Brumbála. Pak se na místě otočil a odešel. Byl rozčilený na nejvyšší míru a to, že přišla ona mu nepomohlo. Spíš naopak.

Dveře za ním se zabouchly a jeho černý plášť mizel ve spleti chodeb.

Jen doufám, že na nikoho nenarazí, to by mohlo dopadnou hodně zle. Řekla si pro sebe a ještě trochu pokukovala po dveřích, než si úplně sedla.

Hlubokého úsměvu na tváři ředitele si ovšem nevšimla, byla zabraná do úvah o Snapovi, než aby si všimla pobavených ohníčků v modrých očích.

Joe se za vteřinku odpoutala myslí od jisté osoby a zase se věnovala důvodu, proč přišla.

„Pan Weasley mě požádal, abych vám toto předala, pane.“ Podala mu přes stůl listiny.

Ředitel je vděčně přijal a jen zběžně si prohlédl pečetě. Byl spokojen.

Dívka ovšem váhala, věděla, co chce, jen teď, když na to přišlo, nebyla si jistá odkud začít.

Nakonec to vyřešila po svém a odhodlaně zvedla hlavu.

„Chtěla jsem se zeptat pane, jestli bych mohla vstoupit do Řádu.“

Brumbál něco podobného čekal, jen teď, když to konečně dokázala vyslovit, se na ni bedlivě díval. Studoval každý rys jejího obličeje a ani nemrknul. Dívka dál s hlavou vztyčenou opětovala jeho pohled. Sklonila i nitrobranu na znamení, že nemá tajnosti.

Bylo to gesto, které se nedělalo zrovna každý den, byl to důkaz absolutní důvěry. Nakonec Brumbál přeci jen zamrkal a spokojeně se usmál. Jako vždy, ani tentokrát nevyužil příležitosti a nevstoupil jí do hlavy.

„Práce členů řádu je velmi nebezpečná, Joe. Budete se muset umět postarat sama o sebe a často při tom riskovat i svůj život. Opravdu je to vaše přání?“

„Ano pane.“ Přikývla bez zaváhání. „Chci pomáhat a být užitečná. A když se mi něco stane, nikoho neohrozím. Nikoho už nemám.“

„A co vaši přátelé? Voldemort nebo kdokoliv jiný by vás mohl mučit.“ Nepolevoval.

„A já bych raději zemřela, než abych jim je vydala. Umím udržet tajemství. Možná jsem ještě mladá, ale je to tak divný pocit.“

„Jaký?“ zeptal se s přimhouřenými víčky.

„Všude kolem mne je válka. Stojím na jejím pokraji a i když mám možnost se skrýt, vím že nechci. Nesvedu jen čekat a přihlížet, než si jednou přijdou i pro mne. Pakliže mohu pomoci ostatním, udělám to.“ Řekla odhodlaně. „A když budu muset bojovat, tak se pokusím, aby mě nedostali jen tak. Mám své schopnosti.“ Poslední věta vyzněla smutně.

Joe se při ní ponořila do vzpomínek. Znovu viděla matčin deník a všechna slova, jež obsahoval.

„Nemusíte nikomu nic dokazovat Joe.“řekl měkce.

„Já vím. Ale když budu čekat, mohlo by být pozdě.“

A tak Albus Brumbál přikývl. V jeho modrých očích bylo pochopení a vřelá náklonnost k této dívce. Přesto jeho mysl byla posmutnělá.

Joe brala tuto chvíli také velmi vážně. Z jedné části byla ráda, ale z té druhé musela myslet na své rodiče. Na ty opravdové. Kéž by na ni byli pyšní.

Něco z jejích myšlenek musel postřehnout i ředitel, snad to byl stín, který jí přeběhl přes tvář, protože po chvíli skutečně dodal povzbuzení.

„Byli by pyšní.“

Tak se oba opět pousmáli.

„Nuže, na příští poradě to všem oznámím. Do té doby požádejte profesora Lupina, aby vám vše vysvětlil. Jistě se tohoto úkolu rád ujme.“

„Děkuji pane.“ Řekla už veseleji.

Nakonec Joe ještě jednou poděkovala za to, že jí dal tu možnost vidět své přátele. Prospělo to všem, protože Alex už se zase dovedl učit a i ostatní Nebelvírové byli klidnější. Blížil se konec roku, tak to bylo zapotřebí.

 

Vrátila se zase zpátky na náměstí. Tichý dům pro ni měl teď zvláštní smysl. Byl už něčím víc, než jen obyčejným přechodištěm mezi jednotlivými úkryty. Vnímala ho teď intenzivněji.

V kuchyni jim oznámila své přijetí, čímž je oba ohromila. Tonksová zas málem spadla ze židle a Remus byl o trochu bledší, ale nic nenamítali.

Její přítel věděl, že by to nemělo smysl. Navíc Joe možná byla ještě mladá, ale prožila toho už tolik, neměl to srdce jí to zakázat. Mohlo by jí to naopak uškodit. Když ho požádala, jestli by jí vše vysvětlil a zasvětil ji do situace, souhlasil. Ale rozhodl se to udělat až ráno.

Dnes si potřeboval ještě pořádně odpočinout a vyspat se, protože takové povídání bude na dlouho. Bylo toho tolik, co musela vědět.

Tonksová si ji teď prohlížela ještě s větším zájmem. Vždyť byla bezpochyby nejmladším členem řádu a nepochybovala o tom, že ostatní nebudou tak tolerantní. Nepochybně jim bude ještě muset dokázat, že si své místo zde zaslouží.

Joe to také věděla. Bylo to jen přirozené, protože až se to dozví třeba Molly, bude z toho ještě průšvih. Tedy spíš malá hádka.

Ale i na to byla připravená, měla své důvody a když je uznal i Brumbál, nikdo jí to nemohl zakázat.

Jaké překvapení, když zhruba za hodinu, když seděla v salonku u hlavního vchodu, se objevil první člověk, který jí to přišel vymluvit.

Severus Snape.

Byla pohodlně usazená v jednom ze starých a prosezených křesel, pokoušela se zrovna něco psát do hodiny Kouzelných formulí. Brumbál jí i nadále posílala úkoly, aby nebyla pozadu.

Dveře do pokoje se prudce otevřely a přihnal se mistr lektvarů. Byl i teď rozzuřený, ačkoliv to v sobě velmi dobře dusil.

Navíc byl i trochu nesvůj z té situace. Vnitřně byl neklidný, protože byl s ní o samotě.

Joe z leknutí upustila knihu a pak ji urychleně zvedla ze země. Poznačila si stranu, zavřela ji a odložila stranou.

Pak se váhavě postavila a zadívala se pevně na překvapivého návštěvníka.

„Slečno de Lator.“ Řekl zběžně. Nejspíš to chtěl co nejrychleji ze sebe dostat a pak odejít.

Přišlo mu to divné, že zrovna on stojí na Grimmauldově náměstí a mluví s ní…o samotě!

I ona byla zmatená. Plaše si ho prohlížela a čekala.

„Pane profesore.“ Řekla ze zvyku.

Snape chvíli váhal, nejspíš zvažoval odkud začít, ale posoudil, že je natolik chytrá, že by nemělo smysl chodit kolem toho.

„Byl jsem právě u pana ředitele.“ Vysvětlil jen zběžně. Jako by to snad nebylo jasné.

„Řekl mi, že chcete vstoupit do Řádu, je to tak?“ zeptal se zostra a přímo.

Joe trochu poskočilo srdce, ale přitakala. „Ano pane, je to pravda. Chci.“

Mistr lektvarů za zakabonil.

„Doufám, že chápete, že jako ředitel vaší koleje vás musím upozornit na to, že to je nepřijatelné. To vám nemůžu dovolit.“

„Jako ředitel mé koleje v tom případě také víte, že už nejsem oficiální student.“ Bránila se.

Snape se zatvářil zlostně.

„Pořád jste ještě dítě a právě teď se pokoušíte plést do věcí, do kterých vám nic není!“

„Ministerstvo i profesor Brumbál mě uznali jako plnoletou. Mohu o sobě dost dobře rozhodovat sama. A záležitosti řádu se mě týkají!“

Tak teď to s oběma vypadalo vážně. Fakt, že jsou v pokoji sami, jim nebránil, aby se dali do hádky, natož aby zvýšili hlasy.

„Záležitosti řádu s vámi vůbec nesouvisí. Nemáte důvod to chtít!“

„Možná nejsem ta nejvhodnější osoba na světě, ale mám své důvody. Nebudu stát mimo a jen čekat, než se něco stane, nebo zabijí dalšího!“

„Jak šlechetné…“ Popichoval ji. „Ale tohle si může dovolit jen naprostý idiot anebo někdo, kdo není dítě, jako jste vy!“

„Já už nejsem dítě! Nepochybně nejsem tak geniální jako vy, ale schovávat se nebudu!“ vrátila mu to.

Zablesknutí v černých očích svědčilo o mnohém, ale i v tomto nehodlala ustoupit. Hnědýma očima se vpíjela do jeho.

Hluk, který ti dva tropili, se zatím donesl i dál. Byla to skutečná hádka.

„Nemáte ponětí, co děláte!“

„Ale moc ráda ho získám, jen co mi dáte příležitost!“

„Jistě! Všechno se ale netočí kolem příjemných věcí. Pokud nechcete zemřít, nebo vidět i nadále umírat lidi kolem vás, tak to vzdejte. Nemáte dost vůle ani odvahy!“

„Dokud mám v sobě aspoň kapku krve, nikdy to nevzdám!“ křičela tvrdohlavě.

To už se ovšem rozkřičel i obraz v hale, na kterém paní Blacková hulákala své obvyklé litanie a nadávky. Remus a Tonksová vyběhli zezdola a snažili se to nějak zvládnout. Ale v tom hluku to bylo skoro nemožné, tak křik jen sílil.

„Vzdáte to teď hned, nebo vás donutím!“ vyhrožoval on.

„Nikdy!“ odpověděla ona.

„Vy nevíte, co je pro vás dobré!“ zařval.

„Myslím, že to vím naprosto přesně!“ odsekla a překřížila ruce na prsou.

Pak jim oběma došel význam tohoto gesta, protože i on, Severus Snape, jej často používal.

Když si to uvědomila, ihned je zase spustila, ale i nadále se dívala odhodlaně.

Chvíli se na sebe jen nevraživě dívali. Mezitím se podařilo přes obraz paní Blackové přehodit závěs tak, že zmlkla.

„Nedělejte to!“ varoval ji nakonec důrazně, i když už nekřičel. Byla to skoro prosba.

„Musím.“ Odpověděla vteřinu na to ona.

Pak jim oběma naráz došlo, že na sebe vlastně křičeli, a toto vědomí oběma lehce otřáslo. Joe rozpačitě přešlápla a on se nepěkně ušklíbl.

Pak, ve chvíli, která se oběma zdála jakoby nekonečná, měla Joe dojem, že udělal pohyb směrem k ní.

Zamrkala a nespouštěla z něj oči, ale přesně v tom stejném okamžiku vtrhl dovnitř i Remus a díval se na oba dva.

„Co tu vyvádíte?!“

Snape ustoupil okamžitě dozadu a pak se naposled se zlostným zavrčením otočil a odkráčel pryč. Jeho hábit za ním vlál a jako vždy tak vypadal jako netopýr.

U dveří se vyhnul vlkodlakovi a bez jediného slova opustil dům.

I Joe byla mimo. Přistihla se, jak lapá po dechu a jak jí srdce buší tak, že snad chce vyskočit ven. Bylo to skutečné? Nezdálo se jí to?

Ale ano..určitě se jí to jen zdálo. Je tak praštěná, to je přeci nemožné.

A tak raději i ona okamžitě odešla, skoro odběhla odtamtud pryč. Neohlížela se a brala schody třeba i po třech.

Zůstal tam jenom Remus, který naprosto nechápal a jen zmateně se nejdřív díval za jedním a pak za druhým.

Nechali ho tam a jednoduše si odešli. Kvůli čemu se ale tak hádali?

Hmm..podivné.

 

08.10.2007 00:13:17
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one