Kapitola 54. Zaslouží si omluvu

Dneska je to mega dlouhé..ale také naplněné...
Jsem rozhodně zvědavá na komentáře, takže se do toho pusťte hlava nehlava...
(Chyby gramatiky opravím zase zítra..)
Jo a PS:

Sáro -nevím jestli je totvé skutečné jméno, ale kdyby ano, dodatečně vše nej k svátku.. :-)

 

Profesor Brumbál brzy pověřil Joe a Remuse, aby tak jako ve Francii, i zde pokračovali ve své činnosti. Měli na starost varování kouzelníků nebo mudlů, kterým hrozilo nebezpečí. Jejich přesun na bezpečnější místa a také matení a podsouvání chybných informací druhé straně.
K jejich štěstí skutečně patřilo to, že je považovali za mrtvé.
Nemohli se ukazovat veřejně, ale to nevadilo. Využívali své „neviditelnosti“ a dost dobře plnili úkoly. Ale i tak bylo nebezpečí velké a přes veškerou snahu přišli někam i pozdě. Takový pohled byl pro ně zklamáním.
Mudlové a kouzelníci byli ve válce, ztráty byly smutné. Kolikrát přišli do míst, které jeden nebo druhý znaly a našli je vypálený a zničený.
Ale pak tu byla i druhá stránka. Ta lepší, kdy zachraňovali nevinné životy, třeba těsně před útokem. Z Řádu měli vždy potřebné informace a uměli s nimi řádně pracovat.
Mundungus Fletcher byl velkým zdrojem klepů, což bylo dobře. Navíc jim nejednou pomohl zjistit něco, co před ostatními bylo ukryté.
Joe byla také obdivuhodná. Přišla na způsob, jak používat své síly, a i když to dělala jen, když musela, bylo to velkolepé. Pod jejíma rukama se tma a led měnily téměř v něco krásného.
Navíc se prokázalo, že má dobře vytrénované instinkty. Remus ji i nadále cvičil a učil a ona se postupně připravovala na zkoušky, které ji na konci roku čekaly.
Pracovala tvrdě a praxe, které se jí tak názorně dostávalo, byla k užitku. Přišla do styku s některými novými lidmi a vždy ji potěšilo, že mohla zmařit plány temné strany.
Remus to vše jen pozoroval a nejednou musel přemýšlet, jestli vedle něho stojí ta samá dívka, jakou poznal, nebo je to už dospělá žena. Nikdy nepřišel na to, co ji tak žene kupředu.
Věděl jen, že pomsta ani moc nebo síla  to není. Bránila si své soukromí a v tomto směru pro něj zůstávala záhada, ale o to víc ji měl rád.
A tak neváhal a vždy znovu po jejím boku vycházel ven, aby pomohli odvrátit něčí osud.
Smrt ji vždy rozesmutnila a nejvíc tehdy, pakliže to potkalo děti nebo rodiny. I to se stávalo. Mudlové byli snadný cíl, nehledě na to, že kletba Imperio jim to častokrát ztěžovala.
Ano, i tohle byla jejich práce.
Joe pracovala usilovně a s plným nasazením. Tak jako ve Francii, byla při této práci tvrdá a neoblomná, když se náhodně stalo, že se setkali se smrtijedy.
Uměla si poradit a nenechala se zastrašit.
Její síly navíc rostly spolu s ní. Zatím pořád odhalovala nové a nové možnosti, i když oběma bylo jasné, že to jednou už víc nepůjde. Nevadilo to, protože už tak ta síla byla velká a tajuplná. Přicházela z hlubin a jen jí procházela. Joe ji sice ovládala, ale věděla, že kdyby to přehnala, nebo by se přecenila, stálo by ji to mnoho. Možná i život.
Dohodli se, že svou tajnou sílu pro jistotu bude používat jen tehdy, kdyby to bylo nevyhnutelné. Pokaždé, když totiž čarovala bez hůlky se svým chladem, stálo ji to energii. Vyčerpávalo ji to, i když schopnosti se lepšili, nemohla si dovolit, aby ji zastihli ve stavu, kdy nebude schopná se bránit už ani tak.
Proto ji Remus přesvědčil, aby to využívala jen ve skutečné nouzi. Nechtěl, aby si ublížila jako tehdy, když to zkoušela ve Francii. Její koma trvalo celý týden a pak další dva, než byla zase jako dřív.
Profesor Snape, se kterým se pohádala, se od té doby neukázal. Tlačil na Brumbála, aby jí to nedovolil, nebo aby se alespoň přesvědčil o tom, že nechodí nikam, kde je to pro ni nebezpečné. Voldemort už zjistil, že Bobba mají bystrozoři. Otázkou bylo, kdy zjistí i to ostatní.
Alespoň co soudila Joe, myslela si, že o ní ještě pořádně neví. Nosila kápi, nemohli přeci poznat, kdo to je a svůj chlad používala jen tajně.
Na Grimmauldově náměstí, kde žila ona a její „ochránce“, se už profesor neukázal. Naposledy to bylo druhý den ráno, po té hádce.
Zastihl je při snídani a jediný pohled na ni mu způsobil zvláštní smyslové rozpoložení. Všiml si, že byla trochu bledší, ale nakonec si v duchu řekl, že jemu po tom nic není.
Přesto to uvnitř něj vřelo pokaždé, když se doslechl o jejím dalším úkolu anebo o čemkoliv, co se jí jakkoliv týkalo.
I Joe byla podivně vnitřně napjatá, snad proto se vrhala do svých úkolů jako drak, pomáhalo jí to se odreagovat. Navíc, když zachraňujete mudly, nemáte přeci čas přemýšlet.
A že ona měla na co vzpomínat.
To ráno si nemyslela, že se objeví. Přišel ještě před výukou a nepochybně musel spěchat. Přinesl jí totiž jejího kočkodlaka. Tedy přinesl, spíš přitáhl, protože zvíře rozmazlené tlustočervy jen nerado opouštělo svůj milovaný zdroj.
Tak ho jednoduše čapl za kožich a přesunul se krbem přímo na Náměstí. Joe se vyjeveně dívala a jen zalapala po dechu, když jejího mazlíčka doslova hodil na stůl.
Stingwe se po něm vyčítavě podíval, že to si snad nezasloužil. Společně s kočkodlakem před ní prásknul o stůl ještě nacpanou sklenicí tlustočervů.
Joe se jen znechuceně podívala na mourovatého přítele a pak na mistra lektvarů.
Neřekli si ovšem ani jediné slovo. Nebyli toho schopni, ačkoliv tato situace za sebe mluvila sama. Přinesl jí kočkodlaka a ještě s jeho oblíbeným jídlem. No jestli tohle neznamenalo, že ji nesnáší, pak už nevěděla. Trochu ji to zmátlo a zamrzelo.
Tak tedy plynuly další dny na Grimmauldově náměstí, zatížené prací a také novým zvykem. Ať už byla jakkoliv vyčerpaná, nemohla usnout. Vždy až pozdě k ránu a celou dobu se jen neklidně převalovala a zlostně kolikrát přemýšlela.
Nebylo pochyb, že příčina byla jediná. Severus Snape.

 

Jednoho dne, když už měli všechno zdánlivé nebezpečí za sebou a pozdě odpoledne už je čekala poslední návštěva, bylo Joe trochu špatně. Přeci jen její nespavost ji práci trochu komplikovala.
Konečně to vypadalo, že bude schopná pořádně usnout a tak se s Remusem dohodla, že do posledního domu půjde sám.
Měla to být jen banalita, obyčejná záležitost, protože kouzelníci, kteří tam žili, se beztak stěhovali jinam. Remus a Joe tam měli jen dohlédnou na zakrytí posledních stop.
Zkrátka rychle vyřízená práce, ale protože vlkodlak viděl, že je unavená, rozhodl se to udělat sám. Nebylo těžké ji přesvědčit, aby si odpočinula, tolik to potřebovala.
Nabídl ji dokonce i lektvar, ale ona zarytě odmítla.
Tak se tedy rozloučili a on se vydal na cestu pryč. Venku před domem, v postranní uličce, se nepozorovaně přemístil. Joe zatím přemýšlela, jestli má počkat než se vrátí a nebo odejít do svého pokoje hned. Nakonec se rozhodla, že počká.
Byla v salonku sousedícím s halou, kde oba obvykle pracovali a měli rozložené všechny podklady. Namátkou občas nějaký vytáhla a přemýšlela nad osudem lidí, kterých se to zrovna týkalo.
Nedalo jí to a ještě jednou pohlédla na vzkaz, který jim tu nechal Mundungus. Bylo to jeho obvyklé hlášení. A zase to bylo tady, tak jako když jej četla poprvé, měla dojem, že se někde uvnitř ní něco naježilo. Bylo v tom něco podezřelého.
Nechápala proč, ale stále nad tím přemýšlela. Znovu a znovu si pročítala ty řádky a uvažovala. Co je špatně? Když dospěla k poslední větě, ve které se zmiňoval o nějakém kouzelníkovi z Afriky, který mu měl prodat nějaký vzácný kámen, zarazila se.
Proč to psal sem? Zamyslela se a začala uvažovat rychlostí blesku.
Musel mít přeci nějaký důvod.
„Do háje!“
Vykřikla a bez meškání se vydala ke krbu. Tohle nebylo dobré.
Pergamen se zprávou jen zběžně zmuchlala a strčila si ho do kapsy, jak jen mohli být tak slepí? Mundungus to tam nenapsal proto, že by byl naprostý blázen, jak si oněm občas myslela. Bylo to varování! Nejspíš nemohl napsat běžnou zprávu, tak ji zašifroval svým stupidním dvojsmyslem.
Remus byl v pasti, tedy spíš, mohl by být.
Musí ho ihned varovat!
Proč jsem si toho nevšimla? Do háje! Zatracený Fletcher!
Jen se modlila, aby přišla včas.
Letax ji donesl na určené místo přesně šest minut po jejich rozloučení. Jak jen to mohla přehlédnout? Byla to její vina, měla jít s ním, snad bude v pořádku…
Jen co vystoupila z krbu, byla vtažena do víru boje. Remus a dva smrtijedi. Na první pohled nevyvážený boj, ale ještě že byl tak dobrý kouzelník.
Joe neváhala. Potlačila prudce točení hlavy a ihned začala chladně uvažovat. Zvedla uvnitř sebe vlnu, kterou obvykle pociťují všichni, když se chystají k boji.
Vrhla se mu na pomoc a brzy to začalo vypadat tak, že je zaženou na ústup. Všude byl křik a kletby létaly všemi směry. Bylo to neuvěřitelné. Teď nebyl čas myslet na nějakou kápi, s tím si bude dělat starosti později.
Ještě stihla křiknout na Remuse, že se omlouvá a už se vyhýbala další salvě kouzel.
Její protivník byl vcelku mladý. Měl dobře vytrénované reflexy a dívka skoro pochybovala o tom, že by nebyl bystrozorem na straně zla. Bylo by to možné.
Ale i tak, měla výhodu. Využila své převahy ve chvíli, kdy si myslel, že je slabá a přemohla ho. Spoutala ho, sebrala mu hůlku a omráčila.
Když se otočila, srdce jí zatrnulo.
Jen o fous ji minula kletba, kterou na ni vypálil smrtijed, když byla chvíli otočená zády. Cítila na tváři její zvláštní závan. Byla vřelá jako čerstvě roztavený kov.
Remus padal k zemi a ruka, svírající hůlku opisovala oblouk.
Joe na jedinou vteřinu, která trvala jako věčnost, hleděla na svého přítele, svého učitele a rádce, jak se hroutí k zemi pod vlivem kletby.
Další útok zastavila napřaženou rukou. Zachytila její sílu do své vlny ledu a rozmetala ji na prach. Vysála tu energii a v následujícím kouzlu své tajemné moci ji použila proti smrtijedovi.
Skácel se k zemi tak, jako předtím vlkodlak a jen zaúpěl.
Nezabila ho, ani mu neublížila. Jen mu přivodila hlubší stav bezvědomí.
Přinutila se ho ještě spoutat a také mu odebrala hůlku. Položila je stranou a rozeběhla se k Remusovi.
Žil.
S úlevou si oddychla, i když v zápětí ihned začala hledat příčinu jeho stavu. Roztrhla mu košili, která byla podivně zbarvená a našla co hledala. Na prsou měl široký pás, byl to ten samý vroucí kov, jenže kouzelný. Byl jako jed, který se mu snažil dostat do krve.
Seslala na Remuse spánek, aby nic necítil a pak naposledy napřáhla ruku bez hůlky. Silou vůle probudila svoje temno a poprosila jej o pomoc. Přispěchalo ihned. Cítila jej pod kůží a cítila jak chlad prostupuje skrz dlaň a konečky prstů.
Zmrazila Remuse natolik, aby se oběh krve zpomalil. Musí ho dostat do bezpečí. Musí ho dostat na ošetřovnu! Madam Pomfreyová bude vědět co a jak, ke svatému Mungovi nemohla.
Bylo to daleko a nevěděla, kde přesně se nachází.
Nakonec zakouzlila i jeho ránu ne které se vytvořil sněžný opar, ale neroztával.
„Odpusť mi,“ zašeptala nad ním ještě, ale to už hůlkou vyčarovala nosítka a krbem oba přenesla na Náměstí. Odtud poslala spěšný list k Brumbálovi.
Odpověděl vzápětí.
Přesunula se tedy okamžitě na Bradavičkou ošetřovnu, což byla jistě jeho práce. Madam Pomfreyová na ně čekala a dveře na chodbu byly zavřené.
„Slečno!“ vykřikla ihned. „Pojďte honem, položte ho sem.“ Vedla ji do nemocničního křídla.
Tak přeběhly její kancelář a Remus byl položen na jedno z lůžek.
„Jak se to stalo?“ vychrlila ihned ošetřovatelka.
„Byli to smrtijedi, tedy jen jedem. Nevím co přesně použil za kouzlo, ale vím že se šíří krví…“ povídala rychle, zatímco madam Pomfreyová se sama jala zkoumat vlkodlakovo ranění. Jako Joe mu rozhrnula košili a jen němě zalapala po dechu a dotkla se šrámu.
„Merline..“ vydechla.
Dívka stála z druhé strany a tak trochu se opírala o stolek. Přicházely na ní závratě, jak předtím potlačila vliv letaxu a navíc vyčerpala hodně energie, když se soustředila na Remuse. Nesměla ho zabít a tohle nikdy nedělala, ale byla to jediná možnost, nikdy by ho sem nedostala včas.
Dveřmi právě přicházel Brumbál. Byl naštěstí sám, nejspíš to ostatní ještě nevěděli. Bylo to dobře, netoužila se teď setkat s nikým, stejně jí Snape zase řekne, že to věděl. Že ho měla poslechnout.
„Poppy, jak to vypadá?“ řekl okamžitě ředitel a postavil se do čela postele.
„Nevím to jistě. Jeho stav je vážný, šíří se to, ale pomalu. Mám protijed, ale nevím, jestli bude fungovat, když je takhle…?“ zadívala se trochu podivně na Joe.
„Ihned to zruším, přineste lék.“ Řekla stručně a odhodlaně.
Madam Pomfreyová odběhla a za chvíli se vrátila i s jantarově zbarvenou kapalinou. Byla zavřená v broušené lahvičce a podivně voněla.
Tak omamně a neskutečně, protože byla jako zem, kterou právě smočil letní déšť.
„Můžeme?“ zeptala se Joe.
Ošetřovatelka jemně naklonila lahvičku a dala jí pokyn, že může.
Joe se dotkla jeho čela a zavřela oči. Chvíli to trvalo, protože byla skutečně vyčerpaná a měla žízeň, ale přivolala svou moc. Jejich rozhovor byl jako hudba, dívka mluvila tiše a jemně, jako když kapky rosy padají k zemi, její síla byla hluboká a teď klidná, jako prostorná tůň ukrývající se v horách. Také tak mrazivá, ale živá.
Pomalu se jí nechala unášet a pocítila vědomí vlkodlaka, cítila jeho život pod rukou a jeho dech, každé nadechnutí a každou bolest na prsou. Pomalu stahovala nitky svého chladu.
Nevěděla, jak dlouho to trvá, dělala to co nejopatrněji, aby ho rychlým zvratem nezranila a zároveň kvapně, aby protilátka měla čas působit.
Její mráz se postupně stahoval a opouštěl mužovo tělo a když byla i poslední nitka pryč, odtáhla ruku.
Otevřela oči a vydechla, pak jednoduše přikývla a lékouzelnice začala nakapávat do teď odhalené rány jantarovou tekutinu.
Opět se trochu zapotácela a ne chvíli se jí zatočila hlava. Ale ustála to, Brumbál ji podepřel a posadil na vedlejší postel, pak ale zase přešel k Lupinovi.
Madam pomfreyová dokončila své léčení a bylo účinné.
„Bylo to jen tak tak, téměř o fous.“ Prohlásila potěšeně.
To už ovšem dveřmi přicházela Minerva a rázným krokem mířila k nim, v jejích patách se držel Hagrid a nakonec Snape s Kratiknotem.
Brumbál si také oddechl a konečně se podíval na Joe, ta zvedla hlavu a pohled opětovala. „Špatně jsme pochopili poslední zprávu, byla zašifrovaná. Když jsem přišla, byli už tam.“
„Kde jsou teď?“ byla jediná otázka, která protnula stísněný vzduch ošetřovny.
Joe stejně zvučně odpověděla.
„V domě, jsou v bezvědomí a spoutaní. Nemají hůlky.“
Brumbál jen přikývl a otočil se na přicházející, poodešel pár kroků, kde ji vysvětlil celou situaci. Joe mezitím vstala a přešla k vlkodlakovi.
Dívala se na jeho tvář a na světlé vlasy, někde už byly šedivé. Proč jen se to stalo jemu?
Smutně si povzdychla a zeptala se ošetřovatelky, jestli bude v pořádku.
„Potřebuje jen spát. Počítám, že bude ležet ještě další týden. Pak by se měl probrat.“
To už k nim dorazil zbytek profesorů, tedy ti, co nešli na Brumbálův příkaz do toho domu, nebo zařídit ostatní potřebné. Snape a Kratiknot tu zůstali, stejně jako ředitel.
„Ještě štěstí, že jste tam byla. Sám by to nepřežil.“ Poznamenala suše lékouzelnice.
„Můžu pro něj ještě něco udělat?“ zeptala se dívka.
„Teď už ne, potřebuje jen energii. Tu získá ze spánku, ta rána by se mu měla brzy zacelit, jinak by tu mohlo být ještě nebezpečí...“
Jenže to už Joe neposlouchala, něco uvnitř ní, ji donutilo k poslední věci, kterou mohla oplatit přítelovu dřívější péči.
Znovu zavřela oči a dřív než jí zastavili, přiložila ruku na jeho ránu. Tentokrát nevolala své vnitřní síly. Tentokrát se vmísila do vlastního vědomí, do své duše.
Madam Pomfreyová vykřikla a i ostatní chtěli něco udělat, ale nemohli, ublížili by jí.
Teď už se nedala zastavit.
Byla pořádně vyčerpaná a energie, která jí zbývala byla jen dostačující na celé kouzlo. Tak se rozhodla, udělat ho do poloviny, tedy do ovlivnění vlkodlakova boje s kovem, který se stihl dostat do krve.
Tam bylo totiž riziko největší. Její tvář se trochu zachmuřila, když pod sebou cítila krev, ale ten zvláštní materiál jí pořád unikal. Vždy, když byl na dosah jí proklouzl. Nakonec ho však všechen přivolala a donutila do vystoupit na povrch rány. Bylo to nejúčinnější, protože léčitelka jej tam ihned pokapávala lektvarem a on se rozplýval do ztracena.
Na kůži ovšem zanechával stříbřitý lesk, ale pro vlkodlaka neškodný.
Pak se znovu zapotácela, vysávalo to její sílu, musela opustit své vědomí a vrátit se zpět. Tak se pomalu nadechla a ustupovala. Opouštěla svou mysl a vzdalovala se pryč.
Pomalu začala vnímat věci kolem sebe, i když pořád měla zavřené oči. Musela počkat, dokud si nepřivykne.
Stáhla ruku stranou a jen tak stála. Obnovila svou nitrobranu a schovala se za ní.
Teď byla v bezpečí a s dalším prudkým nádechem, který šel přímo od plic se probudila ze svého „transu“.
Ošetřovna se s ní točila, ale po chvíli přestala. Někdo na ní mluvil.
Byl to Brumbál. Škoda jen, že nerozumí tomu co říká.
Trochu zatřásla hlavou, aby si pročistila smysly, ale pořád nic. Tak si protřela konečky prstů spánky a znovu zavrtěla hlavou. Konečně byla zase zpátky.
„Myslím, že teď už je mimo přímé nebezpečí…“ končila svou řeč ošetřovatelka.
„Joe, to nebylo nutné.“ Vytkl ji Brumbál, ale usmíval se. Nezlobil se tedy doopravdy.
Pokrčila rameny, „Dlužila jsem mu to.“
„No dobrá, myslím, že je čas si pohovořit a mě v pracovně. Jste připravená na cestu?“
Dívka nechápala, co tím myslí, proč by nebyla?
Udělala krok a došlo jí proč. Spadla totiž na zem, ale v zápětí se zase  zvedla. Pomalu se pohybovala, ale nakonec se dokázala natolik vzpamatovat, aby mohla zase normálně chodit a hýbat se.
„Jo, teď  už jo.“ Řekla trochu pobaveně.
„Dobrá, půjdeme raději pěšky. Letax by asi nebyl vhodný.“ Shrnul to ještě ředitel.
Pokynul jí, aby šla napřed a ona pomalu odcházela. U dveří na ně počkala a společně s nimi prošli hradem. Jako zázrakem nikoho nepotkali a o chvíli později už kamenný chrlič roztáčel ukryté schody.
Jako vždy se posadila do křesla a velmi vděčně přijala nabízený čaj. Bylo to osvěžující a nevíc blahodárné.
„Nuže, můžete nám ještě jedou říct, co se stalo?“ naléhal Brumbál.
Tak se dívka zhluboka nadechla a odložila prázdný šálek. Vylovila z kapsy zmuchlanou zprávu od Mundunguse a podala ji Brumbálovi.
Snape poněkud prkenně sledoval, co dokázala udělat s jedním kouskem pergamenu, ale také si zprávu přečetl.
„Dnes to měl být poslední dům. Nikdo tam už nebydlel, vlastně jsme tu rodinu přestěhovali před dvěma dny, dnes se měl dům jen zajistit. Mundungus nám měl dát znamení a poslal tohle.“ Mávla rukou k pergamenu, nebo spíš k tomu, co z něho zbylo.
„Remus tam odešel sám, nechal mě na Náměstí s tím, že se vrátí. Během chvíle jsem si přečetla znovu tuto zprávu a došlo mi, že se nás Mundungus snažil varovat. Škoda jen, že to udělal takhle. Když jsem dorazila, byli už tam. Remus s nimi bojoval a vzápětí i já.
Nakonec jsem je omráčila a spoutala, jenže jeho zasáhla ta kletba. Pak jsem ji jen zmrazila a přenesla ho sem.“
Snažila se celou tu situaci nadlehčit, protože se jí nelíbilo, že by ji měli chválit. Nebyla na to zvyklá. Navíc remuse přeci zranili, nepřišli na tu šifru a sama ho vystavila nebezpečí. Měli by jí seřvat. Skoro už čekala, že Snape něco takového udělá, ale on ne.
Jen si ji zadumaně prohlížel. Brumbál také.
„To bylo od vás nesmírně statečné Joe.“ Řekl nakonec.
Dívka jen přikývla, ale neusmála se tomu, jako by jindy udělala. „Dělala jsem jen to, co mě naučili.“
Brumbál ještě chvíli mlčel a hleděl na zmačkaný pergamen.
„Když je to tak, myslím že není bezpečné, aby jste zůstávala teď sama na Grimmauldově náměstí. Profesor Lupin se probudí nejspíš až za týden. Odpočinek by se hodil i vám,“ konejšil ji. Měla dojem, že teď ale řekne něco jiného. Něco důležitějšího.
„Bude nejlepší, když zůstanete zde.“
Její splněný sen. Tolik se sem chtěla vrátit, i když to teď mělo být tajně.
Zářivě se usmála.
„Samozřejmě jen do doby, než se profesor Lupin uzdraví. Nemůžeme vás nechat o samotě.“
„Ano, pane.“ Souhlasila nadšeně.
I jeho oči se rozesmály a známé ohníčky pobavení zaplály.
„Pak myslím, že bude nejvhodnější, když vám nabídnu místo u Hagrida. Je to mimo zraky ostatních studentů a budete se cítit v bezpečí.“
Joe už chtěla přikývnout. Tato vyhlídka by byla vážně lákavá. Jenže byla přerušena.
„Když dovolíte pane řediteli, nemyslím, že by to bylo vhodné. Je to až příliš blízko hranicím pozemku. Kdokoliv by tam mohl vniknout.“ Řekl temně její kolejní profesor.
Dívka se na něj vyčítavě podívala.
To snad nemyslí vážně? Copak nechápe, že u Hagrida budu v bezpečí?
„Co navrhujete, Severusi?“ mínil vážně Brumbál.
„Nemyslím, že Hagridův srub je dostačující, i když beru v úvahy i neobvyklé magické schopnosti slečny de Lator.“ S tím se zadíval na Joe.
Bylo to zvláštní a navíc Zmijozelské.
Severus Snape se jí totiž právě něco jako „omluvil“ za to, že ji nazval idiotem.
Joe nejdřív nechápala nakonec se nepatrně začervenala, ale ihned sklopila hlavu. Její Zmijozelská stránka to přeci jen pochopila.
Přijala tu omluvu takovou, jaká byla.
Brumbálovi zacukaly koutky, ale protože ho ti dva nevnímali naplno, neviděli to.
„Dobrá, pak zbývá myslím poslední možnost. Severusi, myslím, že chápeš, že není jiná volba, než ji schovat u tebe.“
Šok, zloba, údiv, pobavení a nevěřícnost.
Tak to přesně se objevilo na tvářích obou dvou.
Snape ihned zaujal svůj obvyklý postoj. Joe ho už znala, takový používal vždy, když byl naštvaný a rozzuřený.
Čekala, že to odmítne, že se bude hádat.
„To nemyslíte vážně!“ skutečně se bránil…
Brumbál si unaveně povzdechl. Joe snad poprvé uviděla, jak je tento kouzelník ve skutečnosti starý. Ještě o to víc ho obdivovala. Jak byl obdivuhodný. Oba muži byli.
Ale kuš! Na co to zase myslím?!
„Obávám se, že není jiná možnost.“ Řekl Brumbál.
Snape a Joe se oba probodli zlostným pohledem.
Skoro jakoby si říkali: „Můj nápad to nebyl“, anebo: „za to můžeš ty“….

09.10.2007 23:59:18
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one