Trochu se to protáhlo, ale až uvidíte tu kapitolu, snad to pochopíte....
mimo jiné , berte na vědomí fakt, že oproti jiným je extrémně dlouhá...
má celkem 8,5 stránek wordu, což je vážně můj osobní rekord.

No tak tedy  do čtení....

 

Snape nakonec dovedl Joe do sklepení. Ani jeden z této situace nebyl nadšený.
Ne snad, že by jim to v skrytu duše vadilo, ale přeci jen, tohle bylo víc, než na co si kdy pomysleli. To bude týden.
Oba dávali ze začátku najevo jen svou nevraživost a vztek na Brumbála a Remuse, kteří toto zavinili. Vždyť on, Severus Snape se teď bude muset postarat o nějakou „holku“. A Ona Jocelyn, poslední dobou zvyklá na určitou volnost, bude muset trčet zavřená někde v podzemí s někým, kdo se tolik podobá netopýrovi!
Jenže jako vždy, zase na ni přišla únava. Když odmyslíme fakt, že předala vlkodlakovi část své energie a také další její část použila na uzdravení, nebylo by na škodu, kdyby se zase pořádně prospala. Snad se jí bude dnes usínat dobře, když důvod k nespavosti posledních dní bude tak blízko. Možná i on nebude tak roztěkaný, když ta, která mu tolik působila starosti je téměř na dosah.
A přece si byli v tuto chvíli vzdáleni, i když stále tak blízko.
Nepromluvili mezi sebou jediné slovo a hradba mlčení a ticha se postupně zvětšovala. Jediné, co jí řekl, bylo, aby chvíli počkala v pracovně.
Sedla si demonstrativně na židli, která byla u stolu a ani se nehýbala. Snape to přešel a zmizel někde v útrobách svých pokojů.
Joe mezitím začala padat hlava a málem by usnula jenže v zápětí jí došlo, že na něco, nebo spíš někoho skutečně v tom zmatku zapomněla.
Stingwe!
Únava ji trochu zatemnila mozek, takže přemýšlela opravdu velmi pomalu. Bylo to ovšem omluvitelné. Jen nerada se zvedla ze židle, kde jí každou chvíli hrozilo, že usne a pomalu se dobelhala ke krbu.
Chudák Stingwe, jak jsem na něj mohla zapomenout?Musím pro něj dojít.
Už sahala po letaxu, když doslova vystrašeně nadskočila. Snape se totiž objevil opět v tmavém kabinetě a nepěkně jí sledoval.
„Co si myslíte, že děláte?!“ zeptal se ostře a se stopou výhružky.
„To Stingwe, nechala jsem ho tam…“ blekotala stěží srozumitelně a potlačovala vábení spánku. „Nemůžu ho tam nechat, protože tam bude sám. Není zvyklý být sám, já ho potřebuji. Je to kočkodlak, já se tam musím vrátit.“
Byl to nesrozumitelný blábol, který ukončilo zívnutí.
Dívka už skoro nabrala hrst prášku, když ji krabička vyletěla z ruky a Snape ji na druhé straně místnosti chytil.
„Tak daleko nedojdu.“ Protestovala.
„Vy nepůjdete nikam!“ zahřměl mistr lektvarů. Ale pak svůj hněv potlačil, bylo to docela srandovní sledovat ji.
„No bodejť, když mi půjčíte ten letax tak nebudu muset.“
„Zůstanete tady a nikam se odsud nebudete vzdalovat. Pokud vám sám neřeknu, tak neopustíte toto sklepení dřív, než bude ten vlkodlak v pořádku!“
Vrrr…zavrčela si pro sebe v duchu. Ještěže tohle on nemohl vědět. Zlatá nitrobrana.
„Ale vždyť se tam sám zblázní a pak musí taky něco jíst. Je to přeci jen…kočkodlak.“
Opět potlačila zívnutím, které teď bylo intenzivnější. Jak dlouho ještě odolá někde neusnout?
„Postarám se o to.“ Řekl stroze a pak mávnul rukou ke dveřím, které byly za ním. Joe si jich všimla až teď, což bylo zvláštní. Byly tak nenápadné a přesto tu vždy byly, jak je mohla tak ignorovat? Obvykle přeci vidí i ty nepatrné detaily, ale což.
„Můžete jít dál, ale na nic nesahejte. Spát budete vzadu.“ Odbyl ji ještě a pak sám přešel ke krbu a v zápětí v něm zmizel.
„Rozkaz.“ Dodala si pro sebe potichu a náznakem se uklonila, jako to mudlové dělali často v přítomnosti králů, nebo lordů.
I když měla v úmyslu počkat až se vrátí, uposlechla podvědomě vábení spánku a prošla dveřmi, oddělující Snapovi soukromé místnosti od pracovny. Byly to ve skutečnosti dva další pokoje a koupelna. Nikterak velké, nebo prostorné. Avšak dostačující.
Byly uspořádány prostě a řádně. Vše mělo své místo a pořadí.
První z pokojů byl o trochu větší, podél jedné stěny měl zařízenou knihovnu a police s dalšími vzácnými přísadami do lektvarů. Co jiného také čekat?
Byl tu také stůl a křesla, některé další nezbytné vybavení, které z tohoto hradního zákoutí tvořilo jakýsi „domov“ tohoto záhadného člověka. Všude bylo pečlivě uklizeno, takže poznámka o  tom, aby se ničeho nedotýkala, měla ještě dodatek. Kdyby to udělala – poznal by to. Jak prosté…
Prošla tedy do druhého pokoje, kde jak zjistila, byla postel a skříně.
Byl to tmavý pokoj, zdánlivě plný záhad, ale natolik tichý a posvátný, že se skoro bála promluvit. Bylo to tou atmosférou, ale nedovedla to popsat.
I zde bylo zařízení jednoduché a přesně odpovídající životu toho člověka.
A tak se vlekly minuty, Snape se nevracel. Snad se Stingwe nebude moc bránit, i když pochybovala o tom, když pro něj přišel on. Krmil ho přeci tlustočervi, s ním určitě půjde.
Kéž by ho napadlo, vzít jí i nějaké věci, jinak bude muset počkat na vhodnou příležitost a Brumbálovi zítra oznámit, že se musí vrátit na Náměstí.
Zcela instinktivně, nebo spíš podvědomě se Joe posadila na postel a v zápětí už ležela stočená do klubíčka a hluboce spala. Ruce měla složené pod sebou a i když doufala, že se vzbudí, až přijdou, nebylo to nic platné.
Spala konečně uvolněně a spokojeně. Dokonce se jí i zdály nějaké sny, které si ovšem po probuzení nepamatovala. Zatím jen pravidelně oddechovala a bloudila po své spící říši.

 

Další den ji vzbudilo slabé rýpnutí. Ignorovala ho a dál bloudila na hranici vědomí, když se ale rýpnutí opakovalo a bylo o to naléhavější, otevřela oči.
Chvíli jí trvalo, než si uvědomila kde vlastně je.
Zděšeně se dívala na potemnělé stěny a přemítala o tom, jak se sem dostala. Nakonec jí to došlo, Remus ležel na ošetřovně a ji Brumbál svěřil sem. Do sklepení hradu.
Ještě teď si naštvaně odfrkla a chtěla se přetočit na bok, když další rýpnutí a následně skok a přistání na ní ji připomněl, že není sama.
Podívala se na kočkodlaka a podrbala ho za ušima. „Promiň.“
Stingwe jen spokojeně zavrněl a už seskakoval zase dolů. „Spala jsi dlouho.“
„Co tím myslíš?“
„Už je skoro poledne.“ Protáhl se rozverně.
„No jo, ale co mám teď vlastně dělat?“
„Čekat.“ Řekl rozmarně a usadil se na podlaze, odkud si ji mohl prohlížet.
Joe nejdřív nechápala, co tím myslí, ale pak jí to došlo. Bude muset počkat na Snapea než přijde. Ale proč vlastně?
Nevěděla co dělat, navíc odsud nesměla nikam chodit, to jí přeci zakázal už včera. Kdyby ji někdo viděl, její utajení by bylo k ničemu a znovu by čelila přímému útoku smrtijedů. To přinejmenším teď nechtěla riskovat. Ale čím se jen má zabavit? Co ten týden bude dělat?
„Máš pravdu.“ Řekla trochu sklesle.
Kočkodlak znovu vesele švihl ocasem. „Jídlo!“ zvolal a už mizel za dveřmi.
„Co to děláš?“ pokusila se ho zastavit, marně. Tak vyšla za ním.
V pokoji, ani v dalších místnostech nikdo další nebyl. Byla tu tedy sama, ale to se dalo čekat. Mistr lektvarů nejspíš právě učí.
Kočkodlaka našla pohodlně usazeného v jednom z křesel. Na stole byl připravený tác s nějakým jídlem, po kterém teď její mourovatý přítel pokukoval. K jejímu překvapení našla u stolu i postavený svůj vlastní kufr.

Ihned se k němu vydala a snídani, nebo spíš pozdní oběd nechala bez dotyku ležet. Otevřela víko a zkontrolovala obsah. Bylo tam vše, co mohla potřebovat. Měla vždy sbaleno, kdyby náhodo musela někam odcestovat.
Vytáhla teď jeden z čistých a vypraných hábitů a další potřebné věci. V koupelně se umyla a převlékla. Hlad ještě neměla, tak ještě pořád ignorovala jídlo, které ji přinesli skřítkové.
Jen jednou se na něj podívala a se smíchem si v duchu řekla, že jí to přijde, jakoby byla někde ve vězení.
V kufru přechovávala i některé ze svých učebnic a úkolů. Většinu měla už vypracovanou a tak jen pročítala stránky, aby byla v předstihu. Naneštěstí existovalo i pár zdlouhavých pojednání, do kterých se jí moc nechtělo, ale musela vyřešit i je.
S povzdechnutím, že stejně nemůže nic jiného dělat, odsunula tác s jídlem stranou a práci si rozložila na stole.
Po chvíli se do toho tak zabrala, že nevnímala ani svoje okolí. Byly to astrologické mapy a nějaké další hvězdné pomůcky. Jak jen tenhle předmět nesnášela, proč jen si ho dobrovolně zapsala? K čemu jí vlastně bude.
Jenže tohle bylo přání její matky, tedy vlastně tety. Nutila jí k tomu, že prý se jí to bude hodit a že všichni, kdo jsou na úrovni, toto umění ovládají bravurně.
A tak, naprosto znechucená tím, jak jí to nejde popadla první učebnici a hodila jí se vzteklým zavrčením přes celou místnost. Narazila do zdi vedle dveří a svezla se na zem, kde se jako naschvál rozevřela právě na tom tématu, které ji tolik nešlo.
„Zatraceně!“ nadávala si pro sebe a praštila hlavou o stůl, přímo do hvězdných map.
Snape, který před chvílí přišel a šel se podívat, co vyvádějí ti dva s jeho bytem, otevřel dveře ve správnou chvíli. Viděl učebnici a pobavilo ho jak nadává, nicméně si neodpustil sarkastickou poznámku o tom, že jestli takto bude házet knihy pokaždé, bude se muset postarat o to, aby jí zakázali vstup do knihovny.
Joe nadskočila, protože si ho vůbec nevšimla. Rychle vstala a uklidila pergameny a mapy pryč.
Snape jen kriticky přehlédl podnos s jídlem a mávnutím hůlky ho nechal zmizet. Beztak už by to nebylo moc dobré.
Joe ještě došla pro odmrštěnou učebnici a i tu zavřela k ostatním do kufru. Pak jí nezbývalo nic jiného, než rozpačitě čekat a v duchu přemýšlet, co má vlastně dělat. Byla to zajímavá situace.
Snape to také vnímal, byl tu přeci „doma“ a najednou si tu připadal jako vetřelec, jak jednoduše sem Joe zapadla. Posadil se do křesla a naznačil jí, aby to udělala také.
Trochu váhavě ho poslechla a napjatě čekala, co bude následovat.
Jen doufám, že na mě nebude křičet…
„Protože tu zřejmě budete muset být celý týden, vysvětlím vám pravidla.“
Joe naprázdno polkla a poslouchala. Stingwe chvíli přemýšlel a rozhodoval se, ke kterému ze svým oblíbených pánů se má posadit. Nakonec si sedl doprostřed a díval se od jednoho k druhému. Asi jako na tenisovém zápase, když sledujete míček, jak létá sem a tam.
Když dívka nic neříkala, pokračoval.
„Nebudete chodit do mé pracovny, pokud vám to nedovolím. Mohlo by se stát, že tam někdo přijde, nebo že tam sám někoho pošlu. V takovém případě se budete chovat potichu a nebudete dávat najevo, že jste tady. I kdyby to byl některý z vašich přátel. Je vám to jasné?“
Vlastně to ani nebyla otázka, jako spíš další rozkaz.
„Ano, pane.“ Řekla otráveně.
„Protože jste ještě pořád student této školy, budete také dodržovat její režim. Nebudete chodit do hodin, ale profesor Brumbál vám pošle ještě dnes další úkoly. Až je vyplníte, odevzdáte je mě. Protože Lupin leží na ošetřovně, budu vaše práce hodnotit sám.“
To už se Joe nelíbilo, ale zatím stále nic neříkala. Jen probodávala očima „příčinu“ toho všeho naproti sobě.
„A jako poslední bod. Skřítkové vám sem budou nosit jídlo. Přesně v tu dobu, co se bude podávat i ve Velké síni. A vy to sníte!“ Další výtka k tomu, že za celý den, který do půlky prospala, se ani nedotkla toho, co jí sem přinesli.
Vlastně měl pravdu, bylo to trochu nevděčné, protože v kuchyni je to stálo spoustu práce, ale copak mohla za to, že neměla hlad? Vlastně trochu ano, za posledních pár měsíců, co byla neustále v pohybu, si zvykla se v tomto směru trochu zanedbávat.
Nejedla, dokud to nebylo skutečně potřeba.
„Ještě něco, pane?“ zeptala se popuzeně.
„Prozatím ne.“ Řekl i on nabroušeně.
„Vynasnažím se, abyste o mě ani nevěděl.“
S tím se mistr lektvarů zvedl a odešel do vedlejší pracovny. Joe zůstala ještě sedět a vstřebávala všechny informace, co jí právě sdělil.
To tedy bude týden.
Profesor si mezitím v pracovně připravil nějaké věci a chystal se k odchodu, měl dnes učit ještě čtvrtý ročník. Její přítomnost ve vedlejší místnosti a ujištění o tom, že se bude chovat tak, aby o ní ani nevěděl způsobila jedině to, že o ní věděl a nemohl to ignorovat, sebevíc si přál. Proto se také rozhodl, že odteď bude trávit ve svém sklepení co nejméně času.
Na jídlo chodil do Velké síně a pokud nebyl v učebně, byl u svých hadů a nebo ve sborovně, dolů přicházel až pozdě večer, kdy ona, jak si myslel, spala. Dveře do jeho ložnice byly alespoň zavřené, takže doufal v to, že spí.
V takových chvílích měl dost času na opravu úkolů a také písemných prací. K tomu všemu vždy našel na stole hromádku i její práce. Byl překvapený, jak jí to jde. Myslel si, že po několika dlouhých měsících mimo školu bude mít daleko větší problémy s učením. Jenže opak byl pravdou, ani jeho vysoké nároky na vypracované práce nebyly ošizeny.
Musel si přiznat, že Jocelyn byla a je jedna z chytrých studentů této školy.
Další den, tak jako vždy, odešel brzy ráno aby se s ní nemusel potkat. Bylo to trochu mučivé, když byla tak blízko. Ten den měl být ovšem maličko jiný.
Když se vzbudila i Joe, jako vždy se oblékla a podle „nařízení“ profesora Snapea vešla do vedlejšího pokoje, kde pro ní byla připravená snídaně. Najedla se a také nakrmila ze své porce Stingweho. Ten se však trochu ostýchal, daleko raději by se pustil do červíků, které, jak věděl, příhodně leželi za dveřmi.
Po snídani se  Joe pustila do úkolů.
Nějaké opakování a pak probírání dalších složitostí v přeměňování. Studium mudlů, které měla na dnešek, zvládla také velmi rychle. Teď už ho prakticky nepotřebovala, často se s Remusem pohybovali právě u nich, ale i tak dál pokračovala.
Nevšimla se ovšem, že Stingwe využil její nepozornosti, vůči němu a rozhodl se, že si pro červíky půjde hned, ne až se vrátí Snape, protože to mohlo být vážně bůh ví kdy.
Protáhl se pootevřenými dveřmi a v tichosti začal provádět svůj rituál – demolovat pracovnu.
Všechno všude rozházel a tu a tam něco převrhl. Nakonec rozbil svou vytouženou sklenici, čímž ovšem přilákal pozornost své paní.
Vykoukla ze dveří, samozřejmě nejdřív obezřetně a když zjistila, že to udělal její kočkodlak, začala mu spílat.
„Ty praštěnče pomatená, podívej, co jsi udělal. Teď nás oba rozčtvrtí.“
Vykašlala se teď na nějaký zákaz, že bez Snapea nesmí do pracovny a rychlostí blesku se to všechno snažila uklidit. Kočkodlak jen pobaveně přihlížel a královsky si pochutnával na tlustočervech.
Joe mezitím odstranila rozlitý inkoust a posbírala nějaké pergameny a vrátila je na stůl. Snad si toho nevšimne. Rozlitý vosk nechala zmizet a nakonec uklidila i pozůstatky po sklenici s těmi odpornými červy. I ona popadla Stingweho a rychle s ním zase zmizela vedle.
„Co tě to napadlo, nemohl jsi počkat? Jestli na to přijde, prokleje nás oba. Ty jsi vážně nenapravitelný. A jsi rozmazlený!“
Kočkodlak jen zastříhal ušima a ulízl si tlapku. Nakonec jen zavrněl a snažil se vypadat tak, že je mu to líto. Joe jen protočila oči, ale po zbytek dne už ho nespustila z dohledu. Jen pro jistotu. Beztak v ní byla malá dušička z toho, že na to mistr lektvarů přijde. Ale také je možnost, že ne.
Ale po tom bordelu co její kočkodlak vyvedl jen stěží…
Joe zrovna přemítala o tom, jakou by měla naději se z toho vykroutit, když ji přerušilo vzplanutí ohně ve vedlejší místnosti. Bylo to oznámení, že někdo poslal spěšný vzkaz, kolikrát to viděla v domě svého strýce.
Po druhé za den se odvážila vstoupit do Snapovi pracovny a sáhla pro svitek, který byl poslán. Chtěla jej uložit na stůl, protože by se jinak mohlo stát, že by shořel, nebo zničil při dalším použití krbu. O to víc však byla překvapená, když na svitku našla své jméno.
Zlomila voskovou pečeť a rozevřela obezřetně pergamen.
Když si jej dočetla, srolovala ho a strčila do kapsy hábitu. Brumbálovo písmo poznala ihned, žádal ji, aby za ním přišla nahoru. Měla použít letax s tím, že Snapovi dá vědět on sám. Nemusela mu tedy nechávat žádný vzkaz, stejně by nevěděla, jak o napsat, aby se neurazil.
Tak vstoupila do ohniště a rázně řekla: „Brumbálova pracovna.“
K jejímu překvapení tam ovšem nenarazila na ředitele. Místo něho tam byl někdo úplně jiný a profesor Brumbál tam dokonce vůbec nebyl.
Pozdravila obezřetně staršího, docela pohledného muže a zkoumavě si jej prohlížela.
Bylo to celé podezřelé.
„Vy budete Joe,“ řekl i on a se zájmem si ji prohlížel a hodnotil. „Mé jméno je Soledo Kahr.“
Nic dalšího ovšem neřekl. Zajímalo jí, jestli je Brumbálův přítel a proč je tady, ale není tu on?
Jen zběžně přikývla a nespouštěla z něj oči. nelíbilo se jí, jak si ji prohlížel. Jakoby odhadoval, co v sobě má ukryté. Bylo to nepříjemné, asi jako když si na koňském trhu prohlížíte koně a studujete jeho kvality, nebo nedostatky. Ještě pro zatím se z neznámého popudu držela stranou a nechala ho. Byl to Zmijozelský tah.
„Profesor Brumbál mi o vás vyprávěl.“ Řekl a znovu se na ní bedlivě zahleděl, tentokrát studoval rysy obličeje. „Překvapená?“
„Záleží na tom, co o mě říkal.“ Odpověděla mírně. Snažila se mu vnuknout dojem bezbrannosti. Něco se jí na něm nezdálo, ale nevěděla co, tak předstírala uvolněnost a zvědavost. Zřejmě se nechal ošálit.
„Kolují o vás zvěsti, že jste vyjímečná.“ To ji zarazilo a jen utvrdilo nutkání ostražitosti. „Ale také jsem četl, že jste mrtvá. Jak zvláštní, vypadáte docela živě. Můžeme být rádi.“
Joe pohodila samolibě hlavou, hrála to na něho, aby jí uvěřil.
„Lidé se mýlí.“
„Jste velmi podobná svým rodičům, věčná škoda, že i oni jsou už po smrti.“
V dívce se po této poznámce zvedla nenápadná vlna. Cítila jak se zevnitř zlehka dotkla jejích schopností, ale upokojila ji. Ještě nebyl čas. Nicméně tomuto člověku právě přestala věřit úplně.
„Znal jste je?“ zeptala se navenek smutně a sklíčeně.
„Je to už tak dávno. Ani se mi nechce věřit, že už je to pryč. Vidím je před sebou, jako tenkrát.“
„Pak je to jen vzpomínka. Je to už minulost.“ Řekla lehce tvrdě. Znovu zapátral v jejím obličeji, ale nic nenašel. Jak obdivuhodně vše dokázala skrývat, skoro jako leckterý státník, jenže kéž by oni toto umění dovedli alespoň z poloviny tak dokonale.
„I minulost je naší součástí. Rád bych zjisti, co si z ní pamatujete vy.“  
Joe zvedla bradu a zprudka se narovnala. Byla nyní jako skutečná princezna, tolik vznešená a hrdá, až ho to udivilo. Přemýšlel, proč ta náhlá změna.
A pak udělal to, proč byl ve skutečnosti tam. Bez varování si sobě navzájem hleděli do očí. Její tmavé a čokoládové, jeho stařecky šedé. Propojení vzniklo záhy a on se bez zeptání jednoduše naboural do její hlavy. Nitrobranou proklouzl snadno, až ho to překvapilo.
Myslel si, že někdo takový, bude bojovat. Ale ona ho nechala.
Její postoj se také změnil, předtím byla natočená bokem, ale nyní stála přímo naproti němu. V celé své výšce a v celé své útlosti. Byla nádherná, ale nyní to nevnímal.
Nořil se do její mysli a nabourával se hlouběji a hlouběji.
Avšak nechal se skutečně oklamat a vlákat do pasti. Joe znala velmi dobře své schopnosti. Propustila ho svou branou temnoty a nechala ho spatřit nějaké přebytečné obrazy, dodala mu pocit důvěry. On si skutečně myslel, že je slabá, že ji dokáže ovládat.
Pronikl i poslední bariérou, jak si myslel a zaradoval se.
Jenže když se ocitl naplno za ní, narazil na pevnou zeď.
Vlastně jeho mysl nenarazila na zeď, teď v ní byl uvězněný. Byl to jako pokoj o čtyřech stěnách. Byly hladké i ostré zároveň. Celé chladné, mrazivé a štiplavé. Byly jako kov, tvrdé a neprostupné. Poznal, že je v pasti.
Pokusil se je obejít, nebo na ně zabušit, bylo to marné. Pokusil se je obelstít, ale také to nešlo. Jeho duch byl nyní uvězněn v mysli dívky a nedokázal se oprostit. Nakonec to vyzkoušel silou, našel si slabinu, jak doufal a udeřil. To se mu ale málem stalo osudným.
Joe nejen že ho odrazila, ale teď začala stěny stahovat těsněji kolem něho, tlačila ho a drtila. On bezmocný se snažil nějak vymanit.
Svírala pevně své pozice a rozmačkávala jeho ducha. Všechno co cítil, byl jen hluboký led a mráz, který prostupoval celé její tělo, celou mysl. Byl to nespoutaný živel, který ovládala.
I její oči se změnily. Drobné diamantové nitky se spojily a vytvořily pevných kruh kolem zorniček. Ten pulsoval a točil se kolem dokola. 
Soledo lapal po dechu a dusil se. Nedokázal se vymanit z její moci a byl bezbranný. Poznal svou osudovou chybu a i když se snažil dát na vědomí, že není nepřítel, bylo pozdě. Dívka ho silou svého vědomí zabíjela.
Skrz ocelové stěny k němu přicházely jen vlny nenávisti a zloby.
Pochopil, že se mýlil, když jí neodhalil, kdo je. Měl to udělat dokud byl čas. Nyní křičel uvnitř její hlavy, ale bylo to marné. Nevěřila mu.
Volal sebesilněji, že je přítel, že brumbál ho za ní poslal, ale slova, která plynula z jeho úst se měnila v namrzlou páru a zanikala jako šepot, nebo ozvěna.
I jeho tělo pocítilo porážku, duchem možná byl lapený, ale když ho zabíjela, umíralo spolu s ním. Postupně se mu spustila krev z nosu a polil jej studený pot. V hlavě mu divoce hučelo a celý se třásl. Jizvy, které kdysi utržil se začaly otevírat, ale nekrvácely. Zamrzaly.
Tep se mu zpomaloval a on vzdáleně vnímal to, jak mu srdce buší stále slaběji.
„Já jsem přítel!“ křičel uvnitř.
Marně.
Joe ho neposlouchala, myslela jen na svou nenávist a zlobu. Myslela na to, jak ho vlákala do pasti a na to, že ho teď bez meškání zabije. Vstoupil jí do hlavy a radoval se z toho, že si jí dokáže podmanit. To neměl dělat, teď na několik mučivých minut pozná, co stane každému, kdo to ještě někdy zkusí.
Vzdáleně ucítila, jak s ní někdo třese, jak se někdo snaží otočit její obličej stranou, aby přerušil to děsivé spojení. Chladné a tvrdé ruce jí svíraly a nutili ustat.
Kdo to může být? Ani na vteřinu ovšem nepolevila. Dál probodávala a mučila člověka, který jako první navázal to spojení.
Někdo na ní křičel. Byl to někdo další, někdo kdo byl v pracovně. Někdo kdo přišel. Mohl to být Brumbál? Ale proč to dělal? Vždyť právě ničila někoho z temné strany.
Další naléhavé otřesení a pokus zvrátit její mysl, spolu s jejím pohledem. Uchopení její tváře a přetočení stranou. Zamrkala, i když pořád udržovala vězení, na chvíli ustala a zaměřila se na vnější zrak. Kdo to byl?
Vracela se hloubkou své mysli a jen obtížně se navracela do světa. Ucítila pod nohama zem a také to jak se nadechuje. Chtěla se vrátit pohledem na toho člověka, ale nemohla. Někdo ji držel. Tak tedy zamrkala ještě jednou a přinutila se mezi vlnou agónie, která bolela i jí z toho, jak musela být rozštěpená a pohlédla do úzké pobledlé tváře. Tváře lemovaní černými zplihlými vlasy a očima, které skrývali mnoho.
Joe zaúpěla a to nejen v duchu. Vytrhla se mu a odolala pokušení znovu se zadívat na Soleda. Jestliže tu byl Snape a nutil ji přestat, musel k tomu mít důvod.
Potřebovala rychle podmět, který ji přinutí vnímat realitu i zde.
Silou vůle se zadívala na bod na podlaze. Pravou rukou se nehty zabořila do druhé ruky a pevně stiskla. Tohle byl tvrdá fyzická bolest a ona neustala ani když jí začala téct krev.
Vnímání se prohloubilo a i když se třásla, zabralo to. Přestala mrzačit sebe a obrátila svou pozornost ke svému vědomí.
Přešla k Soledovi a pohledem upřeným za něj, se dotkla zkrvavenou rukou jeho tváře. Propojení zesílilo, i když netlačila ocelovými pláty na jeho duši. Byl vyčerpaný a ranění.
„Kdo jsi?“ odpovídal rychle a svižně, vycítil šanci. Nechápal co se děje, ale chopil se jí.
„Jsem Soledo K-.“
„Ne! Tohle nechci slyšet!“ vykřikla náhle. Opět sebou podvědomě i fyzicky trhl. Její hlas byl ta silný. Pronikal jeho mozkem a působil rány.
„Jsem přítel. Přišel jsem na Brumbálovo pozvání.“
„Proč jsi mi vlezl do hlavy?!“
„Chtěl jsem jen vědět, jaká je pravda. Řekli mi, že máš schopnosti.“
„Jaké schopnosti?“
„Jsi prý vyjímečná, ovládáš síly a vládneš živlem.“
„Proč se o mě zajímáš?“
„Protože bych ti mohl pomoci. Byl jsem učitelem takových, jako jsi ty.“
„A kde jsou teď?“ zeptala se tvrdě.
„Mrtví.“ Špitl on. „Voldemort je zabil a nebo sami podlehli zkáze. Příliš věřili své výjimečnosti.“
„A co jsi zamýšlel se mnou, předvést mě taky jemu?“ další posměch.
„Ne, Albus si přál, abych se s tebou setkal. Možná bys mohla mít otázky, které se týkají tvé moci a já na ně mohu znát odpovědi. Byl jsem jejich učitel a rádce.“
„Jak vidíš nepotřebuji tvou pomoc a prozatím ani radu. Jsi hlupák, když jsi doufal, že jsem neškodná. Jako učitel by jsi měl vědět, že lézt do cizí mysli je nebezpečné!“
„Odpusť, chybil jsem. Byl jsem nedočkavý tě poznat.“ Vzrušení, které ho opět na chvíli uchvátilo rozpoznala z dotyku. Byl zvědav na bytost jako ona.
„Omlouvám se i já. Bála jsem se, že patříš k nim.“
„Ne, jsem na tvé straně. Byl jsem bláhový a ukvapil se. Jsi velmi mocná.“
„Nejsem, je to jen tvé vědomí, které si to myslí. Jsem obyčejná, tak jako ostatní.“
„Nikdo nemá vnitřní hlas jako ty. Mohla by jsi mě zabít jedinou myšlenkou.“
Joe chvíli zaváhala, než mu odpověděla. „Kdybych to udělala, byla bych jako oni. Nepřeji si už ničí smrt, příliš bolí. Žádám tě o odpuštění. Neměla jsem ubližovat ani tobě, i já se ukvapila a odsoudila tě. Přijmi mou vinu.“
„Pak jsem vyrovnáni.“ Dodal mírně vesele, ale úlevně. Vnitřně souhlasila a pak sklopila ocelové stěny. Najednou byl volný a v širokém prostoru. Vnímal její mysl, ale vzdálil se pryč.
Když byl bezpečně ve svém těle, udělala ještě poslední věc. Rukou, kterou svírala jeho tvář vytáhla z jeho těla chlad, který tam úmyslně uložila a nechala jeho srdce opět, aby našlo ztracený rytmus. Pak se stáhla i ona.
Spustila ruku k tělu a odstoupila dozadu. Hlavu sklonila a oči zavřela. Vydechla a stála dlouho bez hnutí.
Soledo nabyl zpět své schopnosti a rány se zacelily během vteřiny. Dokázal se vyléčit sám. Byla to jeho přirozenost, protože ani on nebyl obyčejný kouzelník, nýbrž něco jako léčitel.
Snape byl dosud v místnosti a sledoval to všechno znepokojivě. Rozhovor dívky a muže trval jen několik okamžiků,  pak se ona stáhla a vrátila mu ubývající život. Nyní byla jako v transu.
I on byl trochu zaskočený. Musel ji doslova donutit, aby přestala. Obával se, že jí mohl ublížit, protože takováto spojení bývala často nebezpečná.
Když odvrátil její tvář na sebe, hnědé oči ho skutečně zarazily. Byly opět jako z diamantu, i když jen malý kroužek kolem zorniček. Byl tak divoký a nespoutaný, jako řeka v horských korytech.
Ve chvíli kdy ho poznala v nich zahlédl ovšem něco dalšího. To ho znepokojilo ještě o to víc. Byl to jen záblesk jakéhosi pocitu, či dojmu. Ona byla ráda, že vidí jeho?
Stála kousek od něj a nehýbala se. Byl v pokušení jí oslovit, dotknout, nebo udělat cokoliv by jí jen pomohlo. Neodvážil se.
Brumbál byl také přítomen celému výjevu. Vešel dovnitř hned za Snapem. On se pro změnu postaral o Soleda. Ten mu rychle řekl co se stalo a že udělal chybu. Mluvil dvojznačně a napadl její mysl. Neměl to dělat a teď už to věděl.
Dívku obdivoval a ihned ji začal skoro zbožně uctívat. Byla skutečné jako princezna. Nejen svou krásou, kterou se podobala Mabel, ale i svým vnitřním duchem.
Pak se Joe přeci jen pohnula.
Narovnala se a zvedla hlavu, otevřela oči a tak, jako když se topící dostane nad hladinu., zalapala po dechu. Byla v tom živelnost a zároveň boj o vzduch. O každou vteřinu.
Všechny to vyděsilo, ale za chvíli už se upokojili, protože byla zase v pořádku.
Diamant v očích ji také pomalu slábnul, až zmizel úplně. Zůstala jen hřejivá čokoládová barva.
Mistr lektvarů se přistihl, jak se mu uvnitř ulevil. Nejevila známky zranění, krom krvácející ruky a o to už se přeci postará on.
Z kapsy hábitu vytáhl malý flakon, naplněný bezbarvou kapalinou. A pak přistoupil k dívce. Uchopil její ruku a povytáhl rukáv. Mávnutím hůlky očistil zaschlou krev a pak nalil část tekutiny do pravidelných stop po nehtech. Vmasíroval je konečky prstů do kůže a pak zase ustoupil zpět. Bylo to podivné dotýkat se jí. Podivné brnění v prstech ještě chvíli zůstávalo, než k potlačovanému zklamání zmizelo.
Joe nevnímala, že jí někdo ošetřuje a jen postupně se vracela myšlenkami zpět. Rychle si přehrála to, co se stalo až do okamžiku, když ji přerušil Snape. Viděla jeho tvář, když odtrhl její obličej od Soleda a donutil ji se podívat na něj. Zaplašila své myšlenky, které se k ní draly z hlouby duše s tím, že je to nesmyslné. Ano, má ho ráda, ale nikdy to nedá najevo.
Je to příliš pošetilé a hloupé, bude svou lásku jen ukrývat. To přeci zvládne.
Když si uvědomila slabé pálení, podívala se zaraženě na svou ruku. Mistr lektvarů ji právě do ran vmasírovával nějakou látku, po které se kůže rychle hojila.
Vděčně toto gesto přijala, i když se prozatím nezmohla na nic víc, než na slabé pípnutí slova díků.
Brumbál se postaral o svého přítele. Překvapivě on jediný nevypadal šokovaně. Jakoby tušil, co se tu stane, i když to mohlo dopadnout špatně. Pokynul Snapovi a ten Joe odváděl pryč.
Ředitel si přál mluvit se svým přítelem o samotě. Než jim dovolí znovu se setkat, zjistí, jak se všechno seběhlo. Byl v tom možná skrytý jeho tajný důvod, proč je oba nechal setkat se právě takto, ale spokojeně přikyvoval každému detailu z vyprávění.
Nyní věděl, jaké jsou Joeiny opravdové síly. A to nejen děsivé.
Snape šel mlčky vedle ní. Nelitovala toho, co udělala, ale nedokázala teď promluvit. Připadala si najednou tak podivně. Poprvé si naplno uvědomila a přiznala, jak to doopravdy cítí. Bylo to neskutečné, když jí to došlo v celé své šíři a důsledcích. Jak jen to byla bláhová naděje, nebo snad představa.
Nevěděla kdy, ale zamilovala se do toho člověka. Naplno a hluboce. To už nebyla dětská láska, to už byl nejpevnější lidský cit. Pouto.
Překvapilo jí, když ředitel zmijozelu nezamířil do sklepení, nýbrž přes vstupní síň ven. Tam se zastavil a počkal, dokud se tázavě nepodívala.
„Počkám tady, dokud nebudete připravená se vrátit. Nechoďte ale daleko.“ S tím se otočil a nechal ji na pokraji noční krajiny kolem hradu. Byla mu vděčná, potřebovala tmu a chlad, noční vzduch a ten ji poskytl. Vždy věděl, co potřebovala.

11.10.2007 21:15:14
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one