Kapitola 56. Návrat Lurnak-yrl

Heh, no dneska přemýšlím, co sem napíšu....ale asi mě nenapadně nic chytrého, takže
úvod vypustím a rovnou vás nechám číst dál.
Tak do toho...Breila


 Joe se podle vyzvání nevzdalovala příliš daleko.
Skrz otevřenou vstupní bránu doléhalo ven tlumené světlo a ona stála několik metrů za ním. Nebyla sice vidět, ale byla nablízku.
V klidu oddechovala a čerpala energii z nekonečné temnoty kolem sebe.
Hvězdy dnes nezářily a ona si tiše povzdechla, jaká škoda, že je nemůže vidět. Tolik jí chybí volná prostranství. I tak se zaposlouchala do noční ozvěny, kterou přinášel vítr a vnímala vzdálené zvuky lesa. Tiché vrzání větví a korun stromů, jemný ševel větru na stéblech trávy a nakonec občasné žbluňknutí v jezeře.
To vše ji vábilo, nejraději by se rozběhla a nezastavovala se. Jen kdyby to šlo. Utekla by od všeho co znala.
V noci ji pořád ještě trápil stesk. Cítila se osamělá a opuštěná. Někdy si připadala tak vzdálená od všeho. Jakoby nepatřila nikam. Měla možná přátele, ale co to bylo platné, když se probouzela do tmy a první co si uvědomila, že nemá nikoho blízkého. Že je sama i když kolem ní vždy někdo je.
V takové chvíli si připadala jako v pasti. Možná jako lapený ptáček, který kdysi věděl, co znamená svoboda, ale nyní je vězněn a jediné co mu zbývá je smutně zazpívat. I ona kolikrát chtěla otevřít ústa a začít zpívat, jenže místo toho jí po tváři stekla jen slza a ona oněměla. Neznala slova své melodie, věděla jen, že by byla smutná a plná žalu. Takového, který láme srdce a který by dokázal pohnout horou. Takového, který znal a miloval někoho, kterému by byl ochoten dát vše na světě, ale přišel o něj. Poslední co by mohl udělat, než by padl do zapomnění by bylo, že by mu zazpíval. Smutnou melodii lásky a temna, které je odlučuje. Tolik měla nápadů, co by svým skutečným rodičům řekla. Ale neměla jak.
Nevěděla ani, kde je jejich hrob.
Jistě to ale bude klidné a krásné místo. Ve svých snech si jej představovala obklopené květinami a stíněné stromem, který by bystrým uším vyprávěl, jací byli lidé, tedy spíš kouzelníci, kteří pod ním našli věčný klid. Kéž by takové místo existovalo i ve skutečnosti.
Znovu se nadechla a rukou se dotkla svých rtů. Poslala po větru svůj polibek, aby místo jejího zpěvu, nebo slov, našel to místo a vzkázal těm, kteří už nežijí jejich oddanost a lásku.
Rozloučila se s nimi v duchu a pak i s krajinou kolem sebe. Smutně se podívala za sebe a pak vyváženými kroky opět vstoupila do světla. Brána se za ní uzavřela.
Mlčky sešli do sklepení, kde dívka zamumlala, že ještě musí dodělat jeden úkol. Mistr lektvarů jen mlčky přikývl a sám se odhodlal k tomu, aby opravil nějaké úkoly.
Joe zatím vešla do jednoho z pokojů a tak, jako už tolikrát předtím poklekla před svým kufrem. Odklopila víko a chtěla začít hledat zmíněnou učebnici bylinkářství, když její ruka automaticky nahmatala fotografii ve skleněném rámečku.
Prohlížela si jí a smutně se při tom usmívala.
Byla to jedna z posledních dvou památek po jejích rodičích. Skříňku měla bezpečně uloženou na dně svého kufru a tak si prohlížela alespoň tento obrázek. Jak to bylo dlouho, kdy jej vytáhla naposledy.
Dva lidé, zachycení na obrázku se usmívali tak šťastně. Byli spokojení a tak volní. Joe opět zatoužila, vrátit se časem zpátky. Co by za to dala, kdyby je mohla znát. Dotknout se jich, cítit jejich přítomnost. To by bylo víc, než jen jediná fotografie. Bylo by to skutečné.
Lekla se a upustila skleněný rámeček na zem, když Snape vtrhl nabručeně dovnitř. Fotografie spadla na zem a sklo se roztříštilo.
Mistr lektvarů si toho nevšímal. Momentálně běsnil a přímo zuřil. „Říkal jsem vám, že do mé pracovny nebudete chodit!“
„Nechtěla jsem,“ pokusila se bránit, ale marně.
„Hrabala jste se v mých věcech na pracovním stole?! Všechno je přeházené!“
„Já to nebyla!“
„Samozřejmě že ne. Vy přeci vždy posloucháte, co  vám říkají druzí! Kdybyste alespoň jednou uznala, že může mít pravdu i někdo jiný než vy, bylo by o hodně míň katastrof a nepříjemností, ze kterých vás musí někdo tahat!“
„Já to neudělala!“ zakřičela už zoufale a zlostně. „Nemůžu za to, že jste rozmazlil toho zpropadeného kočkodlaka a on teď nechce jíst nic jiného než ty pitomé červy! Já jen uklidila to, co udělal on!“ a ukázala rukou na mourovatou příčinu.
Snape se jen nepěkně podíval a zablesklo se mu v očích.
„Tak fajn, klidně mi nevěřte! Ale já nejsem ten nevděčný spratek, za kterého mě vy všichni máte! Já jsem taky jenom člověk!“ křičela už naplno. Její pohled se přitom bezděky svezl ke střepům. Pak zoufale a smutně vypískla a nakonec utekla do vedlejšího pokoje, kde za sebou práskla dveřmi.
Nebylo slyšet nic jiného, protože mistr lektvarů stál dlouho bez pohnutí a mísily se v něm všelijaké pocity.
Joe padla tváří na postel a dala se do pláče. Její fotka se rozbila. Ona jí upustila a zničila. Je to její vina. Zničila ji! Zahubila je!
Snapovi vytrénované uši slyšely i skrz dveře přidušené vzlyky a podívala se na hromádku střepů na podlaze. Pak opovržlivě pohlédl na kočkodlaka, který jen zamrkal jantarovýma očima a mávnutím hůlky přivolal pomuchlanou fotku. Dlouze si jí prohlížel.
Nevěděl, že Joe nějakou má. Tak jako ostatní, i jeho udivilo, jak podobná je své matce. Byla stejně krásná, i když paličatá.
Sám na sebe se rozzlobil, že se tolik ukvapil, mohlo ho přeci napadnout dřív, že něco takového ten zpropadený kočkodlak udělá. Vždyť ona se to snažila jen urovnat. Ale byl tak naštvaný, když zjistil, že ho neposlechla a že se mu mohla vmísit do věcí, které dělat neměla.
Mávnutím hůlky a vyslovením patřičné inkantace se fotka opět spravila. Střepy se spojily a do svého středu vpustily fotografii. Byl zase jako dřív.
Své dílo položil do jejího kufru a zavřel víko. Bylo to všechno, co mohl udělat, protože omlouvat se nehodlal. Měl právo se zlobit, i když si to pak vyčítal.
Přišlo to v naprosto nečekanou chvíli, když zavřel poklop kufru. Ostrá bolest, plná zloby a temné magie mu rozpoutala oheň, ba skoro celé peklo na levém předloktí.
Byl to nepěkný pohled a on zkřivil tvář. Chytil se za své znamení, které tolik nenáviděl a opovrhoval jím. Zase bude muset pryč. Zase bude muset čelit tomu všemu.
Kolikrát si to už vyčítal!
Došel ke krbu, vhodil letax a zmizel. Jeho tvář byla zkřivená bolestí a odporem. 
Joe měla tvář stále skrytou v pokrývkách. Už neplakala, jen si tiše zoufala. Seděla vedle postele a rukama svírala pevně polštář. Nakonec v této pozici i usnula, aby se brzy k ránu celá polámaná probudila.

 

Snape se vrátil kolem třetí hodiny ranní.
Celý vyčerpaný a naprosto unavený se dobelhal do své pracovny a pak do vedlejšího pokoje. Padl do jednoho z křesel, kde okamžitě usnul.
Byla to náročná noc a plná temných věcí. Bohužel při ní zemřelo i několik mudlů a dokonce čarodějů. Smrtijedi řádili a temný pán osnoval své plány. On Severus Snape byl tomu svědkem. Z duše se mu to protivilo, ale usínal s čistým svědomím. On nevyřkl kletbu smrti.

 

Joe se probudila časně. Byla celá zdřevěnělá a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, proč usnula takhle. Včera se toho stalo tolik. Nejdřív málem zabila Soleda a pak se pohádala se Snapem.
Možná to neměla dělat, ale jen se bránila. Každopádně kočkodlaka ještě poučí o tom, co je vychování. Patří přeci jedné z de Lator. Pak se tomu usmála.
Patří jedné z Defoe de Lator. To je rozdíl.
V koupelně si opláchla obličej studenou vodou a rozčesala si vlasy. Dnes je nechala volně.
Splývaly jí na záda a tvořily jemný vodopád tmavě hnědé záplavy.
Pak, aniž by věděla, co chce přesně dělat tiše otevřela dveře skromné ložnice. Trochu se polekala, když uviděla Snapea spícího v křesle. Vypadal, jako by dlouho do noci pracoval. Rozhodně spal tvrdě a nevšiml si dívky, která kolem něho proklouzla a pak ho přikryla dekou, která byla složená na druhém křesle.
Když pak tiše vyklouzla do jeho pracovny, zavřela za sebou dveře.
Jestli je pravda, že někde v noci byl, možná dělal něco pro řád. Nestihl tedy opravit ty úkoly. To byla také její vina.
Napadlo ji to okamžitě a ihned se dala do práce.
Pracovala svižně a přesvědčivě napodobovala písmo. Trvalo to asi tři hodiny, než konečně odložila i poslední. Ve vedlejší místnosti bylo ticho.
Stingwe jí odpočíval u nohou a Joe začala přemýšlet, co by měla dělat dál. Nechtěla, aby ji tady našel a věděla, že kdyby se pokusila proklouznout zpátky, možná by to nevyšlo.
Nakonec se rozhodla, že půjde navštívit Remuse. Dlužila mu to.
Snape si jistě ani nevšimne, že je pryč a ona se pak krbem přemístí zpátky. To on už bude na hodině. Bude si myslet, že Joe ještě spí.
Zašeptala Stingwemu, aby dohlédl na to, aby profesor včas vstal.
Ten jí to přislíbil.
Vykradla se ze sklepení a obezřetně kráčela školními chodbami. Nikdo jí neviděl a ona si dávala velký pozor.
Vklouzla potichu na ošetřovnu a zavřela za sebou.
Kolem vlkodlakova lůžka byl závěs, který znemožňoval komukoliv, aby viděl, kdo je za ním.
Remus spal. Ještě pořád a trvalo to už několikátý den po sobě. Neprobouzel se ani na okamžik.
Mohla se jen domýšlet, jestli je v pořádku, ale doufala že ano. Dívala se dlouho na to, jak klidně oddechuje. Její myšlenky se bezděky zatoulaly k jiné spící osobě.
Usmála se, ale pak se probudila ze svého zasnění. Byla na ošetřovně a byl tu i spící Remus.
Slabé ranní slunce, pronikající skrz okna, ozařovalo jeho tvář.
Mírné vrásky a lehce našedlé vlasy. Přemýšlela nad jeho osudem a znovu si v duchu říkala, jak jen musí být nespravedlivé, že tak skvělý člověk jako on, musí být vlkodlak.
Jistě, za ty roky už se s tím smířil a přijal své poslání, ale nezmírnilo to její postesknutí. Jak jiný by mohl být jeho život, ale chtěl by vlastně takový. Někdy, když byly dlouhé večery jí na její naléhání vyprávěl o Bradavicích, jaké znal on. O svých přátelích, kteří byli všichni mrtví a nebo zrádci. O Siriusovi a také o Harrym.
Věděla, že chlapec se kvůli svému kmotru velmi trápil. Jeho smrt si vyčítal a i když se přes to dokázal přenést, bylo to téma, které jeho srdce vždy bolelo.
Podle vyprávění to musel být skvělý muž. Bojovný a odhodlaný vždy bránit stranu světla, nebo ty co tolik miloval. Pro Harryho by udělal cokoliv, vlastně pro něj i umřel.
Aniž si to přiznala, stal se částečně právě mrtvý Sirius jejím vzorem. Připadal jí fascinující a impozantní. Jeho studentské a nerozvážné kousky a pak i ty dospělé.
Dokázal přežít Azkaban, nejkrutější vězení. Kdo by to dokázal, než skutečně velký čaroděj? Ovšem byl zvěromág, ale bylo to dobře.
Nakonec ukončila i tuto úvahu. Byl mrtvý a ani ho neznala. Proč oživovat staré rány?
I její rodiče byli po smrti, přijala tento fakt a nedal se to nijak změnit., Rozhodla se už velmi dávno, že se s tím smíří. Nemohla lpět na minulosti úplně. Její život byl teď.
Oni by také chtěli, aby se s tím vypořádala.
Snad by na ní byli pyšní. Ale to nevěděla, jen tušila.
Vlkodlak dál poklidně spal a nevnímal nic z toho, co se dělo kolem něj. Snad jen měl ve spánku podivný pocit, že někdo, koho zná je u něj. To bylo uklidňující. Věděl tedy, že je v bezpečí. Byl tolik unavený, ještě chtěl spát.
Joe si položila hlavu na složené ruce a na krajíčku jeho postele ještě usnula.

 

Snape se probudil velmi neobvykle. Skočil na něj totiž kočkodlak.
Jeho panička mu přeci řekla, aby ho v čas vzpudil. A tak do něj nejdřív packou strkal a když to nezabralo, udělal to tak, jako kolikrát ji. Vyskočil na něj a on se s trhnutím, ba přímo leknutím probral.
Kočkodlak spadl na všechny čtyři a svým způsobem se na něj usmál. Zívl a pak provokativně mňoukl. Snape se prudce zvedl a tak si ani nevšiml, že byl přikrytý nějakou dekou. Automaticky jí odložil stranou.
Pak se podíval po dveřích, které vedly do ložnice, kde spala dívka. Byly zavřené. Chvíli přemýšlel, jestli by jí neměl vzbudit, nebo alespoň zkontrolovat. Od včerejška tam byla zavřená, ale pak si to rozmyslel.
V pracovně popadl pergameny, které byly na stole s nepěkným zavrčením, že je včera nestačil opravit. Bude to muset udělat při nějaké hodině.
Rázným krokem vyšel ven. Na ní dohlédne později.
Nelibě si pomyslel, že mu ten den začíná skutečně špatně. Hned ráno a musí mít zrovna třetí ročník. Další stádo neschopných tupounů, co nedokáže rozeznat stonek od kořene.
Jestli nevybouchne minimálně jednomu z nich kotlík při první vážném kroku, bude to zázrak.
Nicméně i tak si sedl výhružně za katedru a přichystal si pergameny.
Byly to ty úkoly, co měl opravit včera. Ty samé, kvůli kterým se tolik rozčílil a kvůli kterým se cítil mizerně.
Dalších několik vteřin mu dalo dost práce, aby opět téměř neexplodoval vztekem.
Ta zatracená, paličatá holka!
Zhluboka se nadechl, ale i tak dostaly černé oči téměř jistý nádech blížící se smrti. Zatnul ruce v pěst a pak se musel hodně ovládnout, aby netřískl perem o lavici. Musel obejít třídu, protože podle očekávání jeden z Mrzimorských udělal chybu.
Vážně je to stádo neschopných tupců!
Alespoň měl čas se přitom uklidnit. I když, jak se to vezme. Seřval pár ustrašených studentů, ale jako vždy dosáhl toho, že to už další nezpackali a ti zbylí se poučili.
Když se vrátil k práci, snažil se i toto zvážit racionálněji. Ona mu opravila úkoly, které nestihl!  Jestli ne dřív, teď už měl důvod jí proklít.
Jenže na druhou stranu mu to usnadnila. Jestli to ale opravila, tak kdy to udělala? Včera to ještě určitě nebylo. Musela to udělat někdy v průběhu noci.
Jak jen to stihla?
Prohlédl zběžně opravené práce a v duchu jí připsal body za skvěle napodobený rukopis, nebo spíš škrabopis? I chyby opravila dobře. Nejen ty gramatické, které i nadále stíhaly studenty,  nýbrž u ty praktické. Překvapilo ho, kolik toho zná, ale bylo to pochopitelné. Byla přeci v šestém ročníku a tohle byly práce ze třeťáku.
Ale i tak to zvládla dobře. Zbývalo jen připsat nějaké jedovaté komentáře a hodnocení. To celé mu zabralo asi deset minut.
Čas, který mu zbyl, strávil tím, že obcházel jednotlivé studenty a díval se, jak pracují. Některé výsledky byly až žalostně slabé.
Přesto se našla i chvíle, ve které se vrátil k té osobě, která měla tu zvláštní schopnost ho naštvat a zároveň to nevydržel dlouho se na ni zlobit. Jak jen to dělá?!
Celý den pokračoval ve stejném duchu. Neměl sice další opravené úkoly od Joe, které by mu rozvířily krev, ale i tak měl dost věcí, o čem přemýšlet.
Když se vracel odpoledne do pracovny, ještě pořádně nevěděl, co jí poví. Nebo spíš, co na ni bude křičet tentokrát. Vždyť to, co udělala bylo neomluvitelné. Ačkoliv na druhou stranu, jestliže opravila ty úkoly, musela mít nějakou spojitost i s tím, proč ho dnes ráno vzbudil její kočkodlak a proč měl přes sebe deku.
Zvláštní pocit, že někdo se zajímal o něj. Bylo to divné a nezvyklé. Vždyť se zvládl o sebe postarat sám a velmi dobře. On byl přeci ten, kdo Brumbálovi pomáhal na straně světla a zároveň byl smrtijed. Ale i tak ho to podivně uchvátilo, asi jako tenkrát, když se na malý okamžik dotkl její ruky. Stejné brnění.
V pracovně ovšem nenašel Joe, nebo tu její zpropadenou kočku, našel tam místo ní Brumbála.
Jak se dozvěděl vzápětí, ona byla nahoře a mluvila se Soledem.

 

Jejich rozhovor byl dlouhý.
Ani teď mu Joe nedůvěřovala natolik, spíš jen naslouchala všemu, co jí vyprávěl.
Jak se dověděla, nebyla jediná, kdo měl takové schopnosti, ale i tak byla vzácná. Byla totiž poslední, kdo žil. Nebo alespoň prozatím. 
Její dva předchůdci, kteří také vládli stejnými, nebo podobnými silami už nežili. První z nich, byl chlapec, který uměl vyvolat a využívat oheň, byl vzácným svým darem, ale žil před několika desítkami let. Za první války s Voldemortem.
Jeho si temný pán nezískal, chlapec mu totiž vzdoroval, jenže se vzdorem přišla i pýcha. Využíval své síly svévolně, i když je používal výhradně k těm lepším účelům. Staly se mu ale osudnými. Přehnal  a přecenil své schopnosti a oheň pohltil jeho a spálil ho na popel. Byl příliš troufalý a odporoval zákonům magie.
Jeho popel rozfoukal vítr. Bylo mu devatenáct.
Druhou osobou, byla překvapivě mudlovská dívka. Po generace se myslelo, že v jejich rodině nebyl ani jeden kouzelník, ale opak byl pravdou. Kdysi byli silní a uměli čarovat, jen to v sobě potlačili, protože procesy upalování čarodějnic a mnohé další události jim nedávaly na výběr.
Dívka prý naslouchala zemi. Dokázala ovládat vše, co se jí dotýkalo a bez mrknutí oka uvrhla kohokoliv do téměř bezedných propastí. Vychovali jí mudlové a tak neměla až takové vázání s kouzelníky. Ona částečně podlehla vábení Temného pána, ale nikdy ne zcela. Sama a dobrovolně si vzala život, když ji zradil a raději se zahubila, když spolu s ní umřela celá její rodina a také její děti.
Udusila se v podzemí a její kosti pohltila zem.
Soledo jí vysvětlil, jaké jsou základní principy používání této vyšší magie. Překvapivě byly stejné, jako ty ostatní. Nesměla je využívat, aby ovlivnila svůj vlastní osud, ačkoliv obrana se nepočítá. Zkrátka šlo o situace, kdy by je použila k špatným účelům, aby ublížila, nebo zabila nevinné. Mohla je ztratit.
Také spolu mluvili o tom, že každé kouzlo ji stojí energii. Tu čerpá ze sebe a také z toho, co má ráda. Příroda, volnost…atd. také ji může čerpat za magického spánku, který dokáží navodit jen oni. Jmenuje se Lurnak-yrl a spočívá v tom, že daná osoba se ponoří do sebe sama natolik, že je schopna rozmlouvat se svými silami uvnitř. Ty jí často pomohou, nebo mohou odkrýt nějaké vzpomínky a myšlenky, které má uvnitř sebe uchované, ale nepamatuje se na ně.
Lurnak-yrl je ovšem nebezpečný, protože ve chvíli, kdy je její mysl pryč, její tělo může být napadeno. Je pravda, že jsou po tomto spánku opět silnější, ale k čemu to může být, kdyby její tělo usmrtili, nebo kdyby ono nepřijalo tento stav a duše se nemohla vrátit?
Stala by se z ní bytost ovládaná živlem. Nespoutaná a zcela poddaná svým schopnostem. Už by nebyla nikdy taková, jakou ji znali oni.
Toto se ovšem nestalo nikdy. Lurnak-yrl byl běžná záležitost, kterou využívali hlavně pro rozhovor se sebou samým a nebo se svými schopnostmi. Mohli tak odhalit mnohé.
Soledo také naléhal, aby to vyzkoušela. Chtěl být u toho. Joe mu ovšem obezřetně oznámila, že si to rozmyslí. Nevěřila mu tolik, že by ho chtěla mýt nablízku, až bude odpočívat a hovořit se svou tmou a chladem, nosícím uvnitř sebe.
Tak jí alespoň vyprávěl o dalších činech, které se jejím předchůdcům podařily a nebo o další věcech, které pro Joe už nebyly neznámé.
Když se snažil vyzvídat něco z její minulosti narazil jen na mlčenlivou hradbu. Zklamaně se stáhl, pochopil, že u ní už nemá šanci. Přesto ji zbožňoval a obdivoval.
Byla jako vzpomínka na to, kým byl.
Joe se s ním po několika hodinách, kdy se tu a tam dozvěděla něco užitečného, rozloučila. Krbem se přenesla zpět a Brumbálovi a Snapovi stručně řekla o Lurnak-yrl.
Byla rozhodnutá to vyzkoušet, potřebovala znát odpovědi, které jí mohly poskytnout jen síly uvnitř ní.
Znala postup a vlastně podvědomě cítila, co má dělat, potřebovala jen někoho, kdo by na ní ve spánku dal pozor.
„Nechci, aby byl u toho přítomný on. Nevěřím mu.“ Řekla prostě. Myslela tím Soleda.
Brumbál přikývl, že rozumí, i když i jeho mrzelo, že jeho přítel tolik zklamal.
„Kdy?“ zeptal se mistr lektvarů chladně, skoro až nepřítomně.
„Ještě dnes.“
Další zavrčení zpoza stolu. „Postarám se o to.“
Joe tedy souhlasila a s Brumbálem se dohodli, na signálech. Museli mýt nějaké znamení, kterým by jí dali vědět, že je čas, aby přestala. Když vybrali i to, mohlo se začít.
Ředitel tam nemohl být celou dobu, ale přislíbil, že na ní dá pozor na začátku. Joe byla ráda. Připadalo jí podivné, že by se měla pokoušet usnout, když by na ní zíral Snape. To nešlo.
V zadním pokoji se pohodlně uvelebila na posteli a ruce nechala podél těla. V levé ovšem sevřela hůlku, to kdyby byla potřeba.
Naposledy se nadechla a zadívala se do stropu. Oba muži byli u ní a sledovali každý její pohyb. Pak Joe bez varování zavřela zprudka oči a na chvíli vypadala zamračeně.
Pak se její obličej uvolnil a ona usnula magickým spánkem Lurnak-yrl. Prakticky se zdálo, že ani nedýchá, ale byl to mylný dojem.
Byla teď ve svém vlastním světě, kdy proti sobě měla tmu a chlad. Čekal je dlouhý rozhovor.
Brumbál se zdržel hodinu, ale pak se omluvil a odešel. Musel zařídit několik věcí a dát vědět patřičným lidem, na co se mají připravit ohledně výbojů smrtijedů.
Snape tedy zůstal s Joe o samotě a mávnutím hůlky si přičaroval křeslo. Posadil se a bedlivě sledoval její obličej.
Nejevila známky čehokoliv, někdy dokonce myslel, že ani života.
Trvalo to velmi dlouho.
Rozhovor, který Joe vedla s prastarými silami byl určen jen ji. Byl plný síly a mírný zároveň. Bylo to velkolepé a mocné. Tolik zvláštní a přesto tolik blízké.
Až později k ránu začala jevit první známky změny. Snape ji celou dobu upřeně pozoroval a neusnul, ani když i jeho začal vábit spánek.
Trochu ho vyděsilo, když jí na čele vytanuly první kapky potu.
Celá jen hořela a zároveň se třásla zimou. Přikryl jí dekou, ale nemohl dělat nic další. Nemohl jí vzbudit a tak jen přikládal pravidelně studené obklady, obohacené o tajné složení bylin.
Horečka na chvíli klesla, ale v zápětí se zase vrátila.
Nespal celou noc a seděl v křesle u jejího bezvládného těla. Mohl se jen domýšlet, kdy se vzbudí. Lurnak-yrl byl prastarý obřad, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by cokoliv bylo špatně. Ano horečka a zimnice nebyly obvyklé, ale byly vyvolány uměle. Až se probere, zase to ustoupí. Jen na malou chvíli ho napadlo, co když se neprobere. Rychle to ale potlačil a místo toho přiložil další bylinný obklad na rozpálené čelo. Odhrnul jí zpocené vlasy z obličeje a zase si sedl.
Jak jen to bylo zvláštní.
K ránu ho vystřídal Brumbál, který ho donutil, aby si odpočinul.
Ještě pořád spala, i když nyní poněkud klidněji.
Prospala i celé dopoledne a když za několik hodin přišel opět Snape aby vystřídal ředitele, vypadala už zcela zdravě.
Horečka minula úplně a zimnice také. Ze spaní se usmívala a někdy měli dojem, že něco zamumlala. Byly to zvláštní slova, kterým nešlo rozumět.
Tak mistr lektvarů čekal a vytrvale pozoroval každý její zdánlivý pohyb.

 

Byla už zase noc a on zmírnil světla v místnosti na minimum. Mrzutě čekal a drbal za ušima Stingweho, který se k němu přidal, když pozoroval Joe.
Náhle se dívka doslova vymrštila a posadila se. Kočkodlak leknutím doslova zmizel pod její postelí a odmítal vylézt.
Snažila se nadechnout a zoufale bojovala o každý píď vzduchu, chytila se za krk, ale bylo to marné.
Snape na nic nečekal a jednoduchým kouzlem jí pomohl. Znovu se nadechla a tentokrát méně panicky. Zmateně se začala rozhlížet kolem.
Oči jí těkaly z místa na místo, pak se zastavily u něho.
„Kdo to jsem?“ zeptala se horečně.
Jeho tvář se zachmuřila a sáhl jí zase na čelo. Horečka byla zpátky. Teplo z ní doslova sálalo.

13.10.2007 00:35:04
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one