Kapitola 58. Ztracena v šeru

Bat - vítej zpátky :-) Postrádala jsem tě, snad už jsi zdravá...

Dneska mě asi taky ukamenujete..jestli předtím se vám nezdály konce tak teď.... :-D
vážně to není schálně..i když...
mno..mám jediné slovo :KOMENTUJTE!  :-D
B.


A tak vyvstal nový problém.
Joe nedokázal nikdo přivézt zpět k vědomí. Madam Pomfreyová mohla jen marně zkoušet všechny oživovací kouzla. Dívka byla dál „neživá“.
Přenesli ji tedy na nejbližší postel, kde se tak jako předtím, rozprostřely její tmavé vlasy. Byl to podivný kontrast. Na všechny to působilo hrozně. Nevěděli, co se stalo a čím víc se zdálo, že se nic neděje, tím byli zoufalejší.
Ošetřovatelka se dala do své práce a pomocí hůlky bedlivě projížděla každý kousek těla, aby zjistila, jaká je příčina, ale ani tak na nic nepřišla.
Během hodiny na ní vyzkoušela většinu obvyklých postupu, ale nestalo se nic.
Ona jen dál přerývavě oddechovala, oči zavřené.
Tak lékouzelnice postupně prozkoušela několik elixírů a lektvarů. Spolu s magií, nebo tak obyčejnými věcmi, jako čichací solí. Jenže se také nestalo nic.
Joe ležela na posteli, stále tak pobledlá s napůl vyděšeným výrazem, jako když se hroutila k zemi. Byla studená jako led, ale pořád živá.
To jediné – dech a tep dávalo naději všem, kteří byli přítomní.
Madam Pomfreyová pracovala až do večera a také do té doby se zdržel Remus a Tonksová. Mezitím se nezměnilo naprosto nic. Až Brumbál je ujistil, že jim dá vědět, kdyby se něco změnilo. Museli se vrátit na Řád, Tonksová měla také svou práci, kde zítra musela být a Remus nebyl právě ta osoba, která by nyní měla být na hradě. I pro něj zde bylo jisté nebezpečí.
Tak tedy odešli, sice neradi, ale museli.
Snape zůstal celou dobu na ošetřovně společně s lékouzelnicí prošli některá složení lektvarů a snažili se přijít na něco, co by bylo účinné. Až kolem jedenácté to vzdali také.
Brumbál doprovodil mistra lektvarů do sklepení, kde spolu ještě probrali některé další možnosti. Snape ho informoval o tom, co vyčetl. Bylo přeci možné, že to souvisí s jejím nedávným magickým spánkem.
Bylo tolik otázek, na které nebyla odpověď.
Jediný, kdo by jim mohl říct co dělat by byla ona. Ale ta teď spala, nebo spíš „nežila“ na ošetřovně a svým stavem zamotala hlavu naprosto všem.
Co se to jen stalo? A proč tak najednou?
Snape hledal odpovědi a snažil se získávat jakákoliv užitečná fakta. Brumbál udělal něco podobného se svým přítelem, ačkoliv mu neřekl, co se stalo. Respektoval to, že mu Joe nechtěla nic říkat.
Madam Pomfreyová to pro dnešní noc také vzdala. Měla přeci jistotu, že kdyby se probudila, bude to ihned vědět. Na to byla ošetřovna zařízená patřičnými kouzly. I ona se tedy vzdálila do své pracovny, kde pročítala moudré knihy.
Nikdo nevěděl, jak přivést Joe opět k vědomí.
Na hrad padla tmavá noc. Ticho ošetřovny narušovalo jen velmi slabé, rytmické oddechování.

 

Dívka spala velmi dlouho.
Uplynul už týden od doby, co se zhroutila na ošetřovně a stále nikdo neměl žádnou odpověď.
Lékouzelnice byla bezradná.
Vyzkoušela za tu dobu už naprosto vše. Všechny složité a důležité obřady, lektvary, zaklínadla a kouzla. Dokonce se poučila i z mudlovské medicíny, ale nic z toho se nejevilo jako účinné. Brumbál jí nejednou pouštěl melodii hrací skříňky, ale i to bylo bezvýsledné.
Joe byla pořád na ošetřovně, kde jí měla madam Pomfreyová dennodenně na očích. Jen občas bylo riskantní, aby jí nezahlédl nikdo další.
Tak uplynul tedy týden. Remus se pravidelně dorozumíval s Brumbálem a i když se i on snažil přijít na to, jak by jí mohl pomoci, na nic nepřicházel.
Byli už zoufalí, dívka nejevila ani sebemenší změnu. A v její přítomnosti na všechny padalo tíživé ticho, doplňované pocitem zoufalství. Jakoby právě ztratili něco významného.

 

Život v Bradavicích si plynul dál svými nezměrnými kolejemi a nikdo netušil, kdo leží na ošetřovně. Ani přátelé Joe, kteří jí tu a tam psali vzkazy a předávali je Brumbálovi.
Ředitel neměl to srdce jim o tom říct, navíc bylo lepší, když to nevěděli.
Byla jim tolik na blízku, často téměř na dosah, ale nikdo nevěděl, co plátěná zástěna ukrývá.
Jednou toto odhalení bylo skutečně jen o malý kousek utajeno.
Bylo to v den, kdy na ošetřovnu přinesli Draca Malfoye.
Tentokrát m jeho dva bodyguardi nepomohli. Když vyprovokoval dva členy Weaslyovi rodiny, obrátilo se to proti němu a on skončil nacpaný v záchodové míse. Navíc mu z uší rašil pórek, což také nebylo příjemné.
I když podívaná to byla velkolepá.
Brumbál ovšem vždy byl ten nejlepší ředitel, kterého kdy Bradavice dostali. Včasným zásahem odnesl tělo Joe na skryté místo. Nemohli riskovat, že by jí kdokoliv viděl a podle stavu pana Malfoye, by to bylo velmi nebezpečné.
Skřeky, které totiž vydával, když mu lékouzelnice páčila z uší pórek, možná teď nesvědčili o simulantství, ale později to stejně bude zkoušet. Navíc by mohl začít pátrat.
Nebylo tedy nic nebezpečnějšího, než nudící se student na ošetřovně, kde za plátěným závěsem ukrývají někoho, o kom se tvrdí, že je mrtví.
Tak ji Brumbál přenesl na místo, kde nejenže byla v bezpečí, ale které poskytovalo další možnosti, jak se pokusit jí přivést k vědomí.
Draco tedy ležel na ošetřovně a vydával pištivé zvuky, když se kdokoliv dotkl té zeleniny, co z něho vyrůstala. Natož, aby to ještě vyndavali ven. Jeho lůžko tedy bylo „rezervované“ výhradně pro něj.
Snape, který se o tom dozvěděl v zápětí přispěchal na ošetřovnu. Nejenže musel zjistit, jak na tom Malfoy je, ale i on šel udělat „něco“, nebo spíš cokoliv, aby jí dostal odtamtud pryč. Za nedlouho se tu jistě staví lucius až se dozví o tom, že jeho syn je na ošetřovně.
Velkým šokem, nebo spíš nečekaným překvapením bylo, když zjistil, že dívka už je pryč. Madam Pomfreyová si vesele pobrukovala a chystala si kleště, které jí měli pomoci vytrhnout pórek i s kořínky.
Snape měl pravdu, Lucius tu byl téměř v zápětí.
Ještě že ona už byla pryč. Byl klidnější, ačkoliv jedna část mysli neustále opakovala otázku, kde asi je.
Malfoy se na svého syna zlobil. Považoval ho za neschopného idiota, když se nechal tak proklít. A při té příležitosti prohodil několik slov s mistrem lektvarů.
Jako vždy musel být obezřetný a vnímat všechen podtext, který tento „rozhovor“ přinášel. Z toho co říkal, bylo zatím jasné, že nevěděli nic o tom, kdo teprve před minutou byl tajně odnesen pryč z ošetřovny.
Ulevilo se mu.
Tak řekl ještě několik jízlivostí a zpražil trochu Draca za jeho neschopnost a pak odešel.
Musel, nebo spíš chtěl a přál si najít Brumbála.
Zajímalo ho, kam jí schoval. Nemohlo to být daleko, pokud by ošetřovatelka na něco přišla, nebo kdyby přišel na něco on sám.
Strávil poslední týden tím, že pročítal snad všechny záznamy o předchůdcích Joe a o tom, co prožívali, nebo co se jim stalo. Pořád hledal nějakou příčinu, která by to vysvětlila. Někdy se mu zdálo, že už je na dosah a pak mu zase proklouzla skrze prsty. Jindy zase byla tak vzdálená a nedostižná. Kde byla pravda?
Joe pořád ležela v bezvědomí, pobledlá a lehce vyděšená.
Stále tiše oddechující a mlčící. Kdyby se alespoň pohnula, snad by měli naději.
Rázoval tedy po chodbě a černý plášť za ním vlál. Náhodní studenti se mu vyhýbali a šli raděj z cesty. Spěchal do brumbálovi pracovny, ale když ho tam nezastihl, otočil se a zamířil do sklepení.
Už na něj čekali.
Brumbál, který seděl v křesle a ještě jedna osoba. Jenže ta nejevila známky života.
Ředitel měl pravdu, dopravil jí někam, kde se o ní postarají a zároveň to nebude daleko.

 

Další tři dny byly jako peklo.
Byla tak mučivě blízko a přitom pryč. Tak se přeci jen vrátila do Snapeova pokoje.
Znovu se o ní staral. Zkoušel některé bylinné esence, nebo obklady tak, jako poprvé, ale neúspěšně. Občas kontroloval její tep a v takových chvílích, kdy se dotkl její ruky cítil to stejné lehké mravenčení v konečcích prstů. On o tom možná nevěděl, ale tento dotyk Joe vnímala jako vzdálenou přítomnost někoho blízkého. Podvědomě to cítila a zaznamenávala. Bylo to příjemné, ten pocit, že není sama. Že není tak osamělá.
A on?
Třetího dne za úsvitu se naposledy začetl do staré knihy. Když zaklapl její desky, rozhodl se, že podstoupí poslední možnou věc.
Ano, mel to vědomí, že ho to může stát i život, ale stejně tak doufal, že se to nestane. Buď se ujistí o tom, že žije a třeba jí dokáže vzbudit a nebo při tom zahyne. Alespoň to bude smrt, kterou si vybere on. A to riziko tu přeci bylo velké.
Byl u toho, když málem zabila Soleda. Udělá tohle i jemu?
Jinou možnost ale neviděl. A tak to udělal, bez toho, aby to řekl Brumbálovi. Tohle byla zase jeho tajnost.
Vstoupil do její mysli a pronikal stále hlouběji. Snažil se najít její vědomí. Místo, kde byla její mysl. Překvapilo ho, když pronikl skrz nitrobranu a pak byl doslova vtažen do něčeho, co nikdy předtím neviděl.
Bylo to velkolepé. Žádný smrtelník, nebo kdokoliv, kdo nevládl temnými silami toto nikdy neviděl. Až on, Severus Snape.
Spatřil místo, které bylo nejcennější - Lurnak-yrl.
Joe skutečně spala.
Byl to její, tentokrát opravdový Lurnak-yrl a toto vědomí zcela potvrdilo domněnku, kterou profesor Snape dlouho nosil v sobě.
Když tenkrát poprvé zkoušela přivolat magický spánek, věděla jen jak se to dělá od někoho, kdo to nikdy nedělal. Od Soleda. Popsal jí jen to, co mu kdysi řekli jeho studenti. Jenže jejich síly byly jiné, stejně tak, jako byla jiná síla Joe.
Tenkrát neusnula doopravdy a spánek nebyl účinný zcela, byl jen přivolán, asi jako věc, z velké dálky. Proto měla horečku. Nyní byla zdravá, ale její duch se nacházel na skutečných místech magického spánku.
Snape se procházel po zelené louce. Bylo brzo ráno, tedy čas, kdy za obzorem, alespoň v jejím světe, teprve vycházelo slunce. Všude byla tma.
Vnímal to, že po pravé straně měl hustý les. Vnímal zvuk vody a cítil dokonce lehký vánek, který se mu otřel o tvář.
Bylo to nesmírně skutečné.
Jen nikde neviděl Joe.
Šel pořád dál, až došel k jakémusi útesu. Byla to skála, která tak náhle končila. Šel kus cesty podél ní a slunce začalo vycházet.
Předním se náhle vynořily dva sloupy. Byly jako z tesaného mramoru a leštěné do naprosté hladkosti a lesku. Zkrátka čistě bílé.
Mohutné a vysoké, tolik majestátní a skutečné. Kolem nich plál oheň a celé místo bylo prosycené silnou magií.
Cítil ji. Byla všude kolem.
Pak vyšlo slunce a on na okraji této skály spatřil celý její svět. Byl velký a klidný.
Jen za okrajem byla propastná tma. Všude kam se podíval od útesu dál byla černá tma. Tak hustá a lákavá. Na chvíli dostala do pokušení i jeho, podvědomě zatoužil být blíž, ale když se od ní odtrhl, pochopil kde je.
Byl to magický spánek.
Ale jestliže byl v její hlavě, neměla by tu být někde také?
Čas jim oběma utíkal v tomto světě pomalu.
Bylo tam tak zvláštně. Cítil vlny energie, které jím pulsovaly a usazovaly se mu někde pod kůží. Zelená a hebká tráva příjemně voněla. Ranní slunce si hrálo s kapkami rosy.
Posvátné místo s kamennými sloupy měl na dosah, stále bylo prázdné a plál v něm jen věčný oheň. I tak měl ale pocit, že někdo tam byl. Někdo, koho ale on nemůže spatřit.
Procházel tedy sem a tam a občas uviděl některé věci, které v magickém spánku přicházely k těm, kteří jím byli pohlceni.
Vzpomínky především. Hlavně na věci dávno minulé. Rodiče především.
Byly to jen občasné vidění.
Už se chtěl otočit a odejít. Nelíbilo se mu, že jí musí zase někde hledat. Měla být přeci tam, tak kde byla?
Zamumlal nějakou nadávku o tom, kde může být.
Její přítomnost pocítil v zápětí. Stála vedle něj. Nevěděl, jak to dokázala, ale byla najednou tam.
Oči měla opět jako průhledný diamant a oblečená byla celá v černém. Ani ho nevnímala, nebo neviděla, ale prošla kolem a zastavila se až u dvou bílých sloupů.
Uprostřed nich poklekla a zadívala se za útes. Hypnotizovalo jí to tak, jako předtím jeho. Jenže ona se neodvrátila. Jen tam hleděla a co chvíli se zdálo, že s někým mluví.
Čas se tady hýbal tak pomalu. Mohly by uplynout minuty, ale tam venku – v Bradavicích to mohli být i hodiny nebo roky.
Zkoumavě si prohlížel další výjevy, hlavně pak les, který měl po pravé ruce. Nedokázal se totiž vydat za ní, něco, nebo spíš někdo mu v tom bránil. Ten někdo, koho cítil na posvátném místě sloupů, ale on jej neviděl.
Uvolnil jej až ve chvíli, kdy Joe přešla na okraj skály. Byla tak blízko, že stačil jediný nepozorný pohyb a zřítila by se.
Snape se tedy konečně pohnul. Přišel blíž.
„Co je to za místo?“ zeptal se.
Jeho magii a sílu bylo cítit ve vzduchu.
„To je mé posvátné místo Lurnak-yrl. V něm je moje síla.“ Odpověděla s pohledem upřeným za hranice temna. Mlčela a dál už neodpovídala. Až po nějaké chvíli jí došlo, že není sama.
„Jak jste se sem dostal?“ zeptala se udiveně.
Mistr lektvarů se zatvářil chladně a lhostejně.
„Musel jsem použít nitrozpyt.“
„Proč?“nechápala.
„Ztratila jste vědomí na ošetřovně.“
Nechápavě se na něj zadívala a on tak mohl vidět, jak diamant z jejích očí mizí. Vytrácel se a vracela se jim jejich přirozená, čokoládová barva.
„Ale vždyť to byla teprve před hodinou.“ Zaprotestovala.
Snape jen pozdvihl obočí. „Možná tady, u nás jste v bezvědomí nejméně týden.“
„Týden!“ vykřikla zděšeně.
„Musela jsem zapomenout na čas. Nevím už jak se to stalo. Nepamatuji se, jen jsem byla v Bradavicích a pak tady. Jamie se mnou mluvil.“ Vysvětlila, ale naneštěstí to nechápal.
„Kdo je Jemine?“ zeptal se podezřívavě.
„Mé temno.“ Řekla prostě. „Můj Lurnak-yrl.“
Snape jen zakaboněně přikývl. Nejspíš to musela být ta postava, kterou cítil u sloupů.
„Zapomněla jsem.“ Řekla si pro sebe a nedokázala se odpoutat od temnoty.
„Vrátíte se teď zpět?“ řekl stroze.
„Nejspíš ano. Vlastně mě už propustil. Zbývá mi projít poslední údolí.“
Snape se znovu podíval tázavě.
„Na cestě zpět ještě projdu posledním místem, kde získám energii a sílu. Díky nim se můžu učit co mám dělat. Vlastně teď vím víc, než dřív. Děsí mě to.“ Přiznala.
Mistr lektvarů na to nic neřekl, dobře si pamatoval vyprávění o její předchůdkyni. Sama se zničila. Věděl, že to samé se honilo hlavou dívky.
Nakonec si jen povzdechla. Rozhovor tady jí připadal snazší než ve škole. Tady řekla otevřeně, že se bojí. Raději by měla jít, dřív než řekne něco dalšího.
Naposledy se podívala na převalující se temno a pak se otočila. Rozloučila se letmou úklonou s Jamiem a prastarým místem. Nyní už věděla, co znamenal její bubák.
Ona viděla jeho.
Jamie měl podobu temné postavy zahalené v kápy. Stála na okraji propasti, ve které se převalovalo temno. Byla tady. Nebála se ho, jako spíš toho, co dokáže. Nakonec to ale přijala.
Snape šel několik kroků za ní.
To co bylo určené pro ní, to vidět neměl, zároveň se nemohl vzdálit, protože z Lurnak-yrl jej mohla vyvést jen ona.
Trochu ho ovšem překvapilo, že se ho nepokusil ani zabít. Tak jako předtím Soleda. Věděl, že by byla schopná to udělat. Byl tomu přeci svědkem, jen nechápal, proč ne on. Měla by k tomu všechny důvody.

 

A tak se vrátila.
Snapea pustila ze své myslí dřív a jen pozvolna se sama vracela k životu. Necítila už to tíživé bušení a tikání. Bylo to pryč.
Jamie jí pomohl a odpověděl na všechny otázky. Stejně tak, jako mohla poznat skutečnou podstatu magického spánku.
Než otevřela oči, dlouho ležela na posteli a postupně si přivykala všemu kolem.
Stingwe byl u toho a všemu přihlížel. Čekal dlouho a byl dokonce v pokušení do ní strčit svým čumákem. Tak jako vždy předtím aby jí dal najevo, že je tady a že na ní čeká.
I Snape čekal.
Byl už dávno zpátky a tak, jako předtím pociťoval, prostupovala jím nová vlna energie. Ne snad silná, ale přesto dostatečná. Vynahrazovala mu několik probdělých nocí a nemálo starostí a myšlenek.
Joe se konečně pohnula a otevřela oči. Dívala se dlouho a bez mrknutí do stropu.
Pak se překulila na bok a nemotorně se posadila.
Stingwe z velké radosti přiběhl blíž a začal se ochomítat kolem. Podrbala ho věcně po hřbetě, také jí chyběl.
S úlevou zjistila, že není natolik slabá, aby se o sebe nedokázala postarat, nebo aby nedokázala vstát.
„Kde mám hůlku?“ podivila se téměř ihned.
Byla zvyklá mít ji při sobě a ztráta její váhy v kapse ji trochu vyděsila.
Snape ovšem sáhl do vnitřní kapsy svého hábitu a obezřetně jí ji podával.
„Profesor brumbál si jí půjčil, když hledal nějaké vaše věci.“
Vlastně bez její hůlky se nemohl dostat k hrací skříňce a navíc i díky této hůlce se pokoušeli Joe oživit. Jaký efekt to mělo víte ovšem sami.
Nulový.
Joe se zatetelila. Po několika dnech si přála sevřít prsty kolem hůlky. Byla tak netěšená a spolu s ní i její magie. Také se jí stýskalo po důvěrně známém kousku dřeva, že když se dotkly prsty, byť jen okrajem její rukojeti, vyšlehly z hůlky červené jiskry.
Dívka vykřikla úlekem, protože jiskry popálili Snapea na levé ruce.
Nečekal to ani on, ani ona.
Byl rozbřesk třetího dne, co strávila u něj ve sklepě ve stavu bezvědomí. Nyní opět zdravá a plná síly.
Jenže ve chvíli, kdy sevřela hůlku odkryla nejen to, že se její síla má tendenci sama občas vyjít napovrch. Odkryla i něco jiného.
Něco mnohem temnějšího.
Byla tak ráda, že Snapea vidí, že ještě není pryč na Grimmauldově náměstí. Nyní se její srdce opět zastavilo.
Zalitovala toho, že ještě nespí. Že to není jen sen.
To nemohla být skutečnost!
I on zbledl. Její blízkost vnímal tak intenzivně. Bylo to neuvěřitelné, ten krátký okamžik, který strávili společně v jejím vědomí, ale teď bylo vše jinak, teď bylo vše ztracené!
Nenávidí ho. Určitě ho nenávidí.
Joe vyděšeně sledovala jeho levé předloktí a pak jeho tvář.
Nebyli schopní slova, protože on vnímal jen její tvář.
Mihla se po ní jediná slza a pak nechráněná nitrobranou i ohromná vlna smutku a bolesti.
Roztržený rukáv od jejího kouzla navždy změnil všechno.
„Smrtijed.“ Hlesla…

15.10.2007 01:11:19
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one