Kapitola 6. Příčná ulice

Věnováno Darlen za komentáře a pak všem, komu se vyprávění o Joe líbí....
B.

Jak Brumbál řekl, tak se také stalo.

Několik dní po mém zařazení do Zmijozelu přišel dopis z Bradavic. Kromě hábitů, kotlíků a standardního vybavení jsem dostala také seznam požadovaných učebnic.

Bylo toho hodně, letošní ročník rozhodně neměl být jen tak odpočinkovým, po složení NKÚ měla dřina teprve přijít. Ale to mi nevadilo, učení mi vždycky šlo skoro samo.

Co bylo horší, že jsem měla neblahé tušení, že se mnou na nákupy půjde jenom moje matka. Otec byl totiž zaměstnaný nějakou důležitou prací pro ministerstvo a tak se nemohl utrhnou jen kvůli nějakým nákupům. Navíc ve mně sílilo podezření, že má matka i nějaké další plány, krom obstarávání všeho potřebného. Přede mnou se ovšem o ničem nezmínila, tak jsem předstírala, že mě nic jiného než návštěva Příčné ulice nezajímá.

Bylo to docela zvláštní, protože jsem si byla jistá, že jindy by místo sebe poslala svojí skřítku a nebo by to celé nechala jen na nich. Ale co jsem mohla dělat?

Tak jsme se společně další den po snídani ustrojili a vydali se do Příčné ulice. Autem jsem dojeli až k Děravému kotli, kde matka nařídila šoférovi, aby na nás počkal. Prošli jsme skrz hostinec na zadní dvorek, ještě nikdy jsem nebyla v Příčné, tak bylo pro mě všechno nové.

Nepatrně rozšířenýma očima jsem hladově hltala vše kolem. Ale musela jsem si dát pozor, aby to nevypadalo moc nevychovaně.

Matka vytáhla hůlku a několikrát poklepala na vybrané cihly,  které se v zápětí  rozestoupily a nám umožnily bezpečný průchod do hlavního centra nákupů tady v Londýně.

No teda, to je senzace. Problesklo mi hlavou, když jsem viděla tu dlouhou a přeplněnou ulici. Tady jste mohli najít naprosto všechno. Navíc se od Příčné odvíjely i další postraní chodby a uličky, které se mezi sebou různě splétaly a zase se napojovaly na hlavní třídu.

Tohle bylo skutečné dobrodružství. Matka to ovšem jen shlédla povýšeneckým a znechuceným pohledem. Mezi věci které byly pod její úroveň, totiž nepochybně patřilo nakupování a prodírání se mezi spoustou nečistokrevných, motáků a nebo mudlovských šmejdů. Skutečně, někoho jako jsme byli my, jste tady moc často asi neviděli. Na tohle jsme používali sluhy. A přece to nebylo výjimkou, vždyť Draco sem přeci chodil a rodiče mu kupovali vše na co si ukázal, alespoň mi to tvrdil včera u večeře.

A pak mi to došlo.

Ale ne, tohle je další past. Tak proto mě sem matka vzala. Zase ti Malfoyovi...

Celé dopoledne jsem strávila nakupováním různých předmětů a také oblečení. Matka totiž považovala za nutné abych v Bradavicích vždy reprezentovala naší rodinu a tak krom obvyklých školních hábitů, mi koupila ještě další troje společenské oblečení a nový zimní plášť, jak jinak než se stříbrnými sponami. Také mi pořídila všelijaké doplňky jako rukavice, šály a můj ty Merline, dokonce i ponožky. To všechno se neobešlo bez zmiozelského znaku.

Nakonec mě však nechala, prý za odměnu, vybrat si jedny šaty podle mě. To se nestávalo často, ale asi se chtěla ujistit, jaká mám vlastní vkus pro oblečení.

Téhle příležitosti jsem se rozhodla zaručeně využít a tak jste se dala do prohlížení. Chvíli jsem jen tak nerozhodně chodila po obchodě a ta milá prodavačka, paní Malkinová si mi snažila pomáhat. A pak jsem je objevila. Byly nádherné, hned sem věděla, že právě ty bych chtěla, jen ještě nenápadně o tom přesvědčit i matku.

Vyřešila jsem to rychle, prostě jsem je čapla a odkráčela sebejistě do kabinky, kde jsem si je oblékla, schválně sem si rozpustila vlasy a než jsem vyšla, kriticky jsem se prohlédla v zrcadle.

No páni, to je vážně senzace. Jakoby tu ty šaty čekaly na mě. Jsou tak krásné a lehoučké.

Vyšla jsem z kabinky. Madam Malkinová nadšeně vypískla.

„Slečno, ty šaty jsou jako přímo pro vás!“

To už se po mě ohlédla i matka, která mezitím obhlížela nějaké ozdobné krajky. Brr, krajky.

Dlouze se na mě zadívala a po chvíli mi gestem ruky naznačila abych se pomalu otočila. Udělala jsem to, v tom se dveře obchodu madam Malkinové otevřely, stála jsem zrovna zády, tak mě nikdo neviděl do obličeje, když se ozval ten afektovaný hlas.

„Ale Cathrin, má drahá, jaká náhoda, vy jste tady?“ zeptala se Narcissa Malfoyová mé matky.

„Cisso, jak milé že se potkáváme. Ach ano, právě tady nakupujeme pro Bradavice.“

„To je úžasné, my také…“ pokračovaly dál v tomhle duchu a mě si ještě chvíli nevšímali.

„Isabello?“ ozval se však čísi hlas. Pomoc to néé, ten tu ještě chyběl! Znovu se mi chtělo křičet, proč já ho jen všude musím potkávat? Otočila jsem se zpět a nasadila svůj, teď už univerzální úsměv.

„No né, jsi to vážně ty? Vypadáš úžasně, málem jsem tě nepoznal.“

Alespoň v tomhle směru nemusel lhát, nebo něco předstírat, protože i já jsem se sobě líbila a to už bylo co říct, protože k sobě sem vždy byla víc než kritická. Teď jsem se však nemohla vynadívat na svůj obraz v zrcadle, tedy spíš na ty šaty, protože byli úchvatné.

Byly celé situovány do temně modré, která začínala nahoře, kde měly šněrovací korzet. Směrem dolů se postupně rozšiřovaly až vyústily v širokou sukni, kde se odstíny modré pomalu zesvětlovaly až to budilo dojem svítání. Krom toho byly ještě lehce posety stříbrnými kamínky, které při pohybu zářily jako malé hvězdy, přes ramena jsem měla přehozený tmavě modrý šál, tak též jemně zdobený a lemovaný. Celé to dílo bylo zakončeno mými rozpuštěnými, tmavě hnědými vlasy, které v dlouhých loknách padaly na odhalená záda.

„Páni Is, v těch šatech vážně vypadáš dokonale, jsem si jistý že na Vánočním plesu naprosto vynikneš.“ Neukončil ještě svou plejádu lichotek Draco, což mě jen o to víc uvádělo do rozpaků. Nevěděla jsem, že bude nějaký Vánoční ples.

„Jonap Isabello, převlékni se a dej ty šaty madam Malkinové, musíme ještě zařídit spoustu věcí.“ Ukončila rázně moje matka, alespoň jsem nebyla nucená Dracovi nějak odpovídat, tak jsem se jen s úklonou omluvila a odešla se převléct.

Šaty jsem pak přidala zpět madam Malkinové a po boku Narcissy a jejího synáčka jsme se vydali do další obchodů. Balíčky jsme sebou do jednotlivých obchodů nenosili, matka vždy jen podepsala určitou směnku, aby byli peníze vzaty od Gringottových a zatímco jsme pokračovali dál, byly naše nákupy odneseny do Děravého kotle, odkud si je vyzvedl šofér.

V poledne už jsme měli všechno zařízené a tak jsme se jen stavili v jakém si podniku na lehký oběd. Narcissa i její syn byli samozřejmě celou dobu s námi.

Nemohla jsem si nevšimnout, že jeho to už ke konci moc nebavilo, jen znuděně chodil po obchodě a prohlížel si nabízené zboží, zatím co Narcissa vyřizovala vše potřebné s prodavačem. Nicméně po tom, co jsme dojedli, požádal svou matku o svolení vzdálit se a ještě jednou si sám prohlédnout Příčnou ulici, aby na nic nezapomněl. Byla to nepochybně výmluva, ale to nikomu nevadilo. Vždyť byl tak milí a zdvořilí. Jeho dva přátelé, které potkal v Krucáncích a Kaňourech na něho zatím čekali u Děravého kotle, aby mu dělali doprovod.

Narcisa kupodivu souhlasila, pak se ale Draco otočil na mě.

„Isabello, pokud ještě nejsi unavená, byl bych rád, kdybys mě doprovázela. Souhlasíš? Řekl a zadíval se na mě poněkud významně. Jestli je tohle příležitost jak se na chvíli vzdálit od matky tak to beru, třeba se někde nenápadně ztratím v davu?

Podívala jsem se na Cathrin a zdvořile jsem požádala o svolení, k čemuž se Draco samozřejmě připojil. Když matka nic nenamítala, mohli jsme odejít. Mezitím si obě ženy ještě objednali něco malého k pití a plně se zabrali do své nudné konverzace.

Tohle bylo pro mne poněkud nezvyklé, matka mi dala jakousi svobodu, ale proč? Krom toho, že jsem musela být s tím pitomcem Malfoyem mi to přišlo jako splněný sen.

Na přemýšlení ovšem nebylo moc času. Draco mi totiž pořád něco vyprávěl a tu a tam ukázal na kolem jdoucí a utrousil nějakou tu jedovatou poznámku, třeba týkající se oblečení, nebo původu. Společně jsme prošli Příčnou až k Děravému kotli, kde se k nám přidal Crabbe a Goyle.

Představovat jsme se nemuseli, pamatovala jsem si ty dva z narozeninového večírku. Sice jsem tenkrát neměla příležitost si s nimi promluvit, ale teď se ukázalo, že to až taková škoda zase nebyla. Tihle dva byli naprostí hlupáci, až mě překvapovalo, jak je možné, že se dostali až do šestého ročníku.

„Neviděli jste tady Pansy? Domluvili jsme se, že se tu taky setkáme.“

Na to oba chlapci jen tupě zakroutili hlavami, na znamení, že o ní nic nevědí.

„Co se dá dělat,“ prohodil trochu zklamaně, „tak půjdeme?“ Chytnul mě za ruku a zavěsil mě do sebe, což mě překvapilo, ale v tuhle chvíli jsem ještě neměla sílu se mu vytrhnout. A pak, asi věděl co dělá, protože jsme procházeli přeplněnýma uličkami v závěsu s těma dvěma a mířili za nějakým cílem. Chvíli jsem myslela, že se snad vracíme zpět k rodičům, ale pak jsme náhle zahnuli do poloprázdné uličky.

Zaprášená cedule, která byla zavěšena na jednom z rohů hlásala: “Obrtlá ulice“.

Vypadalo to tady jinak, všude bylo šero a výlohy místních obchodů nebyly tak veselé a pěkné jako když jsme byli v Příčné, spíš naopak. Skrz umatlaná skla na nás vyhlížely ty nejodpornější předměty černé magie a spousta dalších věcí.

Nakonec jsme se zastavili u jakéhosi krámku, U Borgina a Burkese. Draco mě konečně pustil, za což jsem byla vděčná.

„Nevadí ti, když si zatím půjdu něco vyřídit? Chtěl bych otci koupit nějaký dárek a zaručeně ho překvapit.“

„To je v pořádku, mohu tu zatím počkat.“ Nadhodila jsem zdvořile a ustoupila o krok zpět.

„Tady není zrovna dobré postávat venku,“ řekl panovačně a rozhlédl se po ulici. „Počkáte na mě u vchodu, nezdržím se tam dlouho.“

Crabbe a Goyle přikývli a tak jsme společně vešli do vitrínami a starým nábytkem přeplněného, zaprášeného obchodu.

U předního pultu se objevil starý a shrbený mužíček s pronikavým pohledem. Ve chvíli kdy spatři Draca nasadil úlisný tón a tak jako už tolikrát v minulosti s ním opět začal podlézavě rozmlouvat. Trvalo to opravdu chvílí, než mu Draco vysvětlil, že potřebuje něco speciálního pro otce. Když zdůraznil, že na ceně nezáleží, mužíčkovi se rozzářili chamtivě oči.

Víc jsem se ale o Malfoye nebo o starého prodavače nezajímala, prohlížela jsem si zběžně regály a police, které tam měli. Docela mě zaujala jakási kniha, která vypadala, jakoby jí snad někdo napsal krví. Pojednávala o nějakých starých kletbách používaných na mudlech ve 14. století. Kdyby tohle viděl Max.

Její obsah byl víc než hrozivý a napomáhaly  tomu i obrázky, též ručně kreslené. Nepostřehla jsem, že Draco už vyřídil vše co chtěl a tiše se přikradl až ke mně, aby mi nahlédl přes rameno.

„Nevěděl jsem, že tě zajímají staré mučící kletby.“ Řekl vítězoslavně, jako by právě odhalil něco velmi pěkného, něco co ho nesmírně potěšilo.

Lekla jsem se a rychle jsem knihu zase zavřela a vrátila zpět.

„To je dobrý, já už tu knihu znám.“ Řekl mírně znuděným tónem, kterým mi dokazoval jeho nadutost. „Náhodou sem na ní narazil v knihovně ve třeťáku, když jsem byl v oddělení s omezeným přístupem. Celkem zajímavé, ale ne moc efektivní.“

Ne moc efektivní? Co kdybych nějakou vyzkoušela na tebe! Třeba tu, která ti vyrve vnitřnosti a nechá je přirůst jinam. Možná by si konečně našel svoje srdce. Ale co, ty nepochybně žádný nemáš! Zuřila jsem uvnitř. Navenek jsem se pokusila být lhostejná. Ještě že umím tu nitrobranu. Pomyslela jsem si, snad po sté.

„Neříkej, tebe snad zajímají knihy o mudlech?“ řekla jsem mu, naštěstí si můj zhnusený podtón vysvětlil jinak, než bylo myšleno.

„Vůbec ne, jsou to jen obyčejní šmejdi!“ řekl na vysvětlenou. „S námi se nemůžou nikdy rovnat!“ pronášel zaujatě a s nenávistí. V stříbrných očích byl vztek.

„Nejsou jako my, oni nemají úroveň. Mě se jen líbilo číst si před spaním o jejich mučení.“

„Zajisté.“ Řekla jsem mu trochu přiškrceně, což si vyložil jako souhlas a nesmírně ho to potěšilo.

„Pojďte, půjdeme.“ Vybídl panovačně své dva kamarády, kteří se zatím tupě smáli vycpané skřetí hlavě. Venku před obchodem mě zase chytil a sevřel mi pevně ruku, abych se mu snad neztratila v tom davu na Příčné. Jak ráda bych se teď ztratila, jen kdyby to šlo.

Když jsme vyšli zpět na hlavní třídu, zamířili jsme k našim matkám do hostince. Chvílemi se kluci ještě zastavili před některými obchody, aby se mohli vychloubat, nebo nahlas pronášet některé teorie o kouzelnících, kteří si nemůžou dovolit to, co se v daném obchodě zrovna prodávalo. Crabbe a Goyle se zase vyžívali v tom, když mohli některé děti před Prvotřídními potřebami pro famfrpál krutě odstrčit stranou, až někteří spadli na zem.

Těsně před cílem nás však zastavilo zavolání.

„Draco!“ něčí hlas se dovolával jeho pozornosti. Otočil se a já jsem poslušně odcupitala oblouček kolem něho, jak mě pořád pevně držel a nechtěl pustit. Byla to Pansy.

„Draco promiň, otec mě nechtěl dřív pustit.“ Začala se omlouvat a sladce se při tom na něj dívala. Pak si ale všimla i mě a já sjela nás dva pohledem, který nemohl znamenat nic lichotivého. V zápětí se zatvářila poněkud vzdorovitě, což na jejím buldočím obličeji vypadalo komicky.

Draco si asi nic neuvědomil, protože mě ještě pořád držel. Vyprostila jsem se mu a omluvně se pokusila na Pansy usmát. Ta se jen zašklebila o něco víc, ale všímala si dál už jen jeho.

Crabbe a Goyle se zase něčemu tupě smáli a zírali na druhý konec ulice. Ti dva v sobě musí mít určitě trolí krev.

„Zase tě zatáhnul na návštěvu ke strýci co?“ zeptal se Draco.

„Jo, ještě teď tam někde trčí. Promiň, je mi to vážně moc líto.“ Říkala mu zkroušeně.

Že to byla pravda, to mi nikdo nemusel říkat dvakrát. Skutečně jí bylo líto, že byl Draco bez ní. Ale víc líto jí bylo, že byl někde se mnou.

Od chvíle, kdy otevřel ten zatracený dárek od mého otce, totiž nepřestávala žárlit. A nepomáhalo tomu ani to, že si nás právě přistihla, jak se vracíme z nějaké společné akce a co víc, že jsem do něho zavěšená.

Ale to není moje vina, já se jen chtěla zbavit matky. To že mě nechtěl pustit, za to nemůžu. Jenže kdybych se jí to pokusila vysvětlit, nejen že by mě neposlouchala, ale navíc by všechno vyžvanila mé matce a to by byl konec.

„To nic, Isa šla se mnou.“ Řekl jako by nic, což jí muselo ještě víc ranit. Ale jakkoliv zuřila, nedala na sobě nic znát. Jak jsem nepochybovala, alespoň ne před ním.

A tak Draco klidně pokračoval.

„Ještě jsem neměl čas abych ti řekl, že Isabella je taky ve Zmijozelu. Minulý týden jí tam zařadil Moudrý klobouk. Musíme se o ní teď postarat.“

Další vražedný pohled věnovaný mé maličkosti. To už mě ale vážně naštvalo, jako bych se snad o to prosila a tak jsem se zatvářila co možná nejchladněji a ono to zabralo. Pansy o krok ustoupila a zatvářila se netečně, jako že jí to nevadí.

„To je fajn.“ Řekla prostě a pak se co nejdřív vymluvila, že už musí jít. Draco se s ní ještě rozloučil, Pansy ho políbila na tvář a naposled po mě hodila nepříjemný pohled, který jsem jí opětovala svým znuděným.

Tohle vážně není moje vina. Říkala jsem si a dál si toho nevšímala. Já Draca nesnáším, jen to s ním nějak musím přežít, kdybych totiž udělala něco podezřelého, vyžvanil by to doma rodičům a to jsem nechtěla.

„Vy už jste tady?“ podivili se obě, když nás zase uviděli. Crabbe a Goyle se od nás odloučili ve dveřích a zamířili někam jinam.

„Doufám, že jsi se bavila Jonap Isabello.“ Řekla mi ještě přísně matka, čímž mi naznačila, že je slušné poděkovat za jejich společnost a co nejlépe se rozloučit.

„Nashledanou.“ Byla poslední slova, která se mi zaryla do duše. Kéž jednou budu moci říct Sbohem. 

Nemohlo to však být o moc horší než Dracovo rozloučení.

„Uvidíme se na nástupišti Is.“

To určitě…skučel rarach někde uvnitř mě.

07.10.2007 03:28:25
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one