Kapitola 60. Kdyby – nejpodivnější slovo na světě

Snad vám to dnešní díl vysvětlí lépe než já..
A snad se bude líbit..
těším se na komentáře a nemohu se dočkat.
Ale mám pro vás nejspíš jednu špatnou zprávu. Nevím jen, jestli to říct hned a nebo počkat na zítra, nebo spíš do další kapitoly...
proto rozhodněte sami...
Tak jako tak by jste to poznali. No nic..dost úvah :-)
Těším se na reakce vaše Breila


 

„Isabello.“ Pozdravila jí rázně.
Dívka jen rezervovaně přikývla. V ruce měla vyndanou hůlku a pevně jí svírala.
Nespouštěli ze sebe ani na okamžik zrak.
„Co vás sem přivádí?“ zeptala se Joe.
„Totéž co tebe.“ Řekla Blanciina matka a sklonila hůlku dolů. Joe byla ostražitá, ale také jí spustila.
„Jste tu sama?“ zeptala se nadneseně.
„Mark čeká venku.“ Přikývla a pak naznačila rukou, jestli se neposadí. Její muž mezitím ohlídá, aby je nikdo nerušil.
Joe tady přešla k volné židli a usedla naproti starší ženě. Hůlku protáčela mezi prsty.
„Je poněkud pozdě na společenskou návštěvu. Ale mohu vám snad nabídnout čaj?“ zeptala se dívka společensky. Byla to taktika, jednoduché vyjednávání s nepřítelem.
Joe se to naučila od smrtijedů a také od jejího strýce. Vždy toto dělali, bylo v tom dráždivé pohrdání servírované na stříbrném podnose. Přesně to dokonalé bytí na úrovni.
Žena si jí jen unaveně prohlédla.
„Vysmíváš se mi?“ zeptala se.
„Ne.“ Řekla po chvíli rozvážně jako odpověď.
„Máš na sobě bílé šaty.“ Řekla trochu tišeji Blanciina matka. „Byla jsi u ní?“
Váhala. Nakonec po dlouhém a zkoumavém pohledu do starých očí usoudila, že může říct pravdu. Byla to přeci jen babička malého Luila.
„Ano.“
„Jak je-.“ Zadrhla se.
„Blance?“ pomohla jí.
Žena jen přikývla, nespouštěla z ní dychtivostí oči. Musela se něco doslechnout, ale Joe přeci věděla víc.
„Je v pořádku. Je zdravá ona, její syn, i manžel.“ Toto spojení schválně zdůraznila.
„Hněváš se na mě Bello? Vlastně máš pravdu. Moje dcera dnes porodila své dítě a já nemůžu dělat nic jiného než jen tiše doufat.“ Její slova byla zoufalá, ale nyní konečně upřímná.
„Proč to neřeknete jim?“
„Nemůžu.“ Hlesla nešťastně. „Je příliš pozdě. Chtěla bych jí tak vidět. Bello ty víš, jak jsem jí vždy milovala. Nemůžu se sní sejít, ani jí přijmout zpět do rodiny. Markova matka na mě tlačí. Chtějí jí potrestat, ale copak můžu zavrhnout své dítě? Mojí holčičku?“
„Ale co Max? Toho jste zavrhla hned.“ Nešetřila jí.
Přejela si rukou přes obličej a vrásky se prohloubily. „Mýlila jsem se. Myslela jsem, že s ním bude nešťastná. Je to přeci jen mudla. Unáhlila jsem se a když mi to došlo, byla už pryč. Tolik mě to mrzí.“
Ať už Joe čekala cokoliv, tohle nejspíš ne. Zasáhlo to i její srdce.
„A co váš muž?“
Žena zvedla uplakanou tvář a podívala se na ní. „Teď už také stojí při mně. Ale ze začátku byl proti. Chtěl jí zabít, ale nedovolila jsem mu to. Nemohla jsem to přijmout, ale nedokázala jsem jí potrestat. Mark je pyšný na to, že má vnuka.“
„A vy?“
„Dítě je požehnání, kdo jiný by to mohl chápat než matka. Nechci přijít o svou dceru, ale nemohu jí vystavit hněvu zbytku rodiny. Starou paní to pobouřilo. Málem zburcovala celou armádu jen aby je našla.“
Joe konečně odložila hůlku stranou a poklekla u Blanciiny matky na kolena. Chytila ji konejšivě za ruce a sevřela. Byly vrásčité, ale teplé.
„Ach Bello, je mi to tak líto.“
„Mám vám o nich vyprávět?“ zeptala se dívka měkce a s citem.
Srdce starší ženy se zahřálo a prostoupilo něhou, když slyšela o všem, co se její dcery týkalo.
Také o Maxovi začala smýšlet lépe, byla spokojená, když slyšela, že se připojil na stranu kouzelníků. To že Blancu miluje bylo bezpochyby a nyní měli syna.
Delší chvíli tedy Joe vyprávěla o všem a také o některých dalších podrobnostech, které se mezitím udály.
Nikdy však ani slůvkem, ani náznakem neprozradila, kde se skrývají.
Vážila si svých přátel a soucítila se ženou, která přišla o draze milované dítě, ale nedokázala se vymanit z vleku zajetých kolejí rodinných tradic. Mlčela tedy o místě, ale i tak jí mohla říci mnohé.
Na konci vyprávění se pak čerstvá babička sklonila a tak, jako ještě nikdy dřív Jocelyn vřele objala. Byla to a nejvyšší pocta a uznání.
„Jak jen ti poděkuji.“ Řekla ještě se slzami v očích. „Vy dvě jste skutečné přítelkyně. Jsem tak ráda, že tě má, když už nemůže být s námi. Starej se o ní a kdyby tě to příliš neobtěžovalo, dej nám občas vědět, prosím. Tolik nám chybí.“
„Slibuji, že na ně dohlédnu.“ Odvětila mírně.
„Jsi dobrá dívka Isabello.“
„Mám jim něco vyřídit?“ zeptala se ještě.
Žena vypadala zaskočeně, ale nakonec vzala Joeiny ruce do svých a jednu po druhé letmo políbila.
„Vyřiď jim, že je mám moc ráda. Že je vždycky budu milovat.“
„Pak mohu slíbit, že váš vzkaz předám. Bude mi ctí.“ Odvětila obřadně a s hlubokou úklonou.
Marta – Blanciina matka jí naposledy pohlédla do tváře.
„Opatruj se.“ Vydechla ještě a pak odešla.
Zanechala Joe o samotě a protože předtím zničila kouzlem dveře jejího úkrytu, znovu je obnovila. Dívka zůstala na místě stát a dívala se na schody, kde ještě před chvílí byla ona žena.
Nikdy jí nenapadlo, že dokáže být schopna takového citu. Vždy jí vnímala jen jako chladnou ženu, jako nelítostnou matku. Jaká změna se s ní stala. Snad ta temná doba, která byla kolem nich, jí konečně otevřela oči.
Přišla o dítě vlastní vinou a i když neskutečně trpěla, dál předstírala, že ji nezná a že ji nechce už nikdy vidět. Jak zvláštní gesto ochrany, ale účinné proti ostatním členům rodiny.
Takový cit byl hodný obdivu a Joe mu musela složit poklonu. Přesto ovšem nechápala, proč to musí být zrovna tak. Byly tu i další možnosti, ale byla to jejich volba.
Vzkaz Blance a Maxovi předá tak, jak slíbila.

 

Snapea vynesl magický portál nedaleko kanálu. Voda omílala břehy a tiše šeptala své vlastní trápení a příběhy. Měla toho mnoho, co dokázala povědět. Stačilo jen naslouchat.
Ale kdo by dnes naslouchal vodě?
Mistr lektvarů byl právě rozhněvaný. Tak neskutečně naštvaný, vždyť to snad nemohla být pravda. Ona ho normálně vyhodila portálem.
Mohl jí přeci pomoct, nebo se s ní přenést, ale ona ne! Zase to vyřešila po svém a jako vždy naprosto nesmyslně. Co to bylo za nápad poslat ho pryč? Hlavně ve chvíli, když nebezpečí bylo na dosah?! Naprostý idiotský nesmysl.
Tak byl na nejvyšší míru vytočený a když konečně vstřebal i poslední důsledky cestování portálem, soustředil se. Musí se vrátit zpět a najít ji.
Tak se přemístil s tichým puf a vystoupil ze tmy opět poblíž Abberu.
Schválně se nepřemístil na místo, protože nevěděl, na co přesně tam může narazit. K jeho nelibosti to celé ovšem trvalo dlouho. Teď už tam nikdo nemusel být.
Ne snad, že by nevěřil jejím schopnostem, ale proti přesile se bojuje stěží.
A ona ho ještě vyhodila pryč!
Zatracená holka paličatá!
Tiše se prodíral skrz houští a občas se zastavil, aby se zaposlouchal. Jeho cvičené smysly ale neodhalily nic. Všude bylo ticho a klid, ať už to tedy byl kdokoliv, v ruinách domu už nikdo nezůstal.
Tak tedy velmi rozladěně a nelibě vešel do zbořeniště a jediným kouzlem rozrazil kamenné dveře, které ukrývaly vchod do tajné místnosti. Jen na okamžik se podivil, jak bylo možné, že dveře byly celé.
Pak už ale sestoupil ze schodů a opět uviděl známou kulatou místnost. Byla opuštěná přesně tak, jak čekal. Nebo ne?
Koutkem oka zaznamenal pohyb.
Prudce se tam otočil a pak zkřivil obličej v nepěknou grimasu.
Hůlkou mířil do jednoho výklenku a ten, kdo byl v něm zase mířil na něj.
Bylo to živelné a nabité energií.
Ta chvíle, než si oba uvědomili, kdo to vlastně je byla nekonečná. Oba zuřili a byli vytočení na nejvyšší míru.
Ona protože jí zase někdo rušil. A on? Neskutečně vzteklý proto, že ona si tu jen spala, zatímco jeho poslala portálem pryč?
Nikdo tu nebyl, žádné stopy po zápase, nebo nebezpečí. On spěchal co nejrychleji zpátky, aby ji našel, jak si tu jen tak spí!
Na vteřinu to i vypadalo, že tito rovnocenní soupeři se do sebe snad i pustí. Pak jim to ale došlo a ovládli se. Tenhle souboj by totiž nedopadl dobře. Jeden smrtijed a holka co ovládá nadpřirozenou zemskou sílu. Jak magická kombinace.
Sklonili naráz hůlky, ale to neznamenalo, že na sebe přestanou zlostně zahlížet.
Snape stál uprostřed místnosti a ona ještě napůl rozespalá ležela, nebo spíš seděla, na jedné z kamenných laviček a pod sebou měla rozprostřené staré, otrhané deky.
Ona si tu vážně jen tak spí!
„Zase vy.“ Řekla napůl rozmrzele.
„Vy tu spíte.“ Vyštěkl.
Podivně se ušklíbla. „Zřejmě jsem se o to snažila než jste přišel vy. Portál vás neodnesl daleko?“ trochu si rýpla.
Nasupeně překřížil ruce. „Až zase příště dostanete nějaký nápad, zkuste nad ním přemýšlet déle. Nejsem žádný neschopný vlkodlak a nepotřebuji vaše portály!“
Joe sebou instinktivně vnitřně trhla, ale nedala to znát.
„Já vím kdo jste, ale to nemění nic na tom, že vy byste byl ten poslední, koho by tu čekali!“
„A tak jste ve vaší genialitě usoudila, že bude lepší se mě zbavit. Kde jsou teď?!“
„Jsou pryč a už se nevrátí.“ Odsekla.
Nepěkně se na ní podíval, moc jí to nevěřil, ale na druhou stranu neměl důvod pochybovat.
„Sbalte si věci, odcházíme.“ Řekl přísně.
„Já s vámi nikam nejdu! A jestli je to všechno, co jste mi chtěl říct, tak dobrou noc!“
Díval se na ní přímo vražedně, když si skoro už přetahovala deku přes hlavu, aby mohla zase spát.
Paličatá!
„Tady nezůstanete.“ Řekl dost temně Snape. „I kdybych vás měl odsud odtáhnout.“
To už Joe vyskočila na nohy jako rozzuřená kočka.
„Já se o sebe umím postarat sama. A dokud jste sem nepřišel vy, bylo tu celkem i útulno.“ Vracela mu jeho jedovatost.
„Ovšem, když nepočítáte tu návštěvu předtím!“
„Nechtěli nic, co bych jim nemohla povědět. A pokud jde o vás, jste tu zbytečně. Já se zpátky nevrátím!“ vztekala se.
„Až příliš lidí strávilo svůj čas hledáním vás! Všem jste přidělala akorát starosti a kdyby se to mělo vyřešit tím, že vás třeba i přivleču zpátky do Anglie, věřte mi, že to udělám.“
„Tak fajn!“ zakřičela. „Já se teda vrátím!“
Chvíli na ní pohlížel nedůvěřivě.
„Ale až po tom, co přinesu Luilovi svůj dar, tak jako je tradicí.“ Dodala.
Tak v tom byl ten háček. Ale nakonec Snape souhlasil. Byla to docela slušná dohoda.
Zmijozelská, řekli by oba.
„Teď půjdete se mnou.“ Řekl nesmlouvavým tónem. „Tady už to není bezpečné.“
„Bylo by, kdyby jste se sem nevracel.“ Zavrčela ještě bojovně.
„Kdybyste mě nevyhodila pryč, nemusel bych.“
„Fajn.“ Pomalu zopakovala a vrhla se do kouta, kde posbírala několik svých věcí a pak zamaskovala zívnutí.
„Kam půjdeme?“ zeptala se, zatímco je stáčela do deky, aby se jí to snadněji neslo. Neměla toho sebou zrovna moc. Prakticky jen pár maličkostí.
„To vás nemusí zajímat.“ Řekl blízko.
Prudce se otočila a zjistila, že zatímco balila věci, přešel blíž.
„Myslíte si, že uteču?“ trochu vyčítavě se otázala.
Neodpověděl jí a ani to nečekala. Jeho jedinou reakcí bylo, že jí pevně chytil za pravé zápěstí a pak se s ní přemístil pryč. Tak tím vyrovnal ten dluh za portál.
Teď mohla zuřit ona – asistované přemisťování!
Přemístili se nedaleko kamenné zídky.
Joe se mu nakvašeně vytrhla ze sevření a promnula si zápěstí. Snape se ovšem v duchu pobavil, to mu stačilo.
„Kde to jsme?“ zavrčela.
Neodpověděl jí, místo toho jen vykročil podél zídky a šel těsně při jejím okraji.
Chtě nechtě, musela jít za ním. Cestou si brblala něco v tom smyslu, že se asi zbláznila a že je to od něj nezdvořilé neodpovědět.
Když došli do místa, kde se zdálo, že byla zeď narušena, překročili jí. Prošli mírným svahem a stanuli před opuštěnou chýší.
„Fajn, co tady budu dělat?“zeptala se zase.
Opět si jí nevšímal a vešel dovnitř. Mávnutím hůlky rozsvítil světla a zapálil oheň v krbu.
Krom toho zde nebylo nic jiného.
Žádný nábytek a žádné vybavení. Jen jediná papírová krabice a v koutě složené deky.
Joe to přijala bez řečí. Vlastně to bylo hezké místo, velmi pohodlné oproti těm, kde se musela schovávat donedávna. Měla střechu nad hlavou a to stačilo. Také tu byly zdi, takže jí nemohla být zima. A dalším faktem bylo, že zde nemohla narazit na krysy, nebo na další odpornou havěť.
Snape chvíli čekal, ale když se neměla k další řeči, zadíval se na ní.
Pohledem studovalo celé místo a překvapivě se ani moc neušklíbla nad tím, kam jí to dovedl.
Bylo to tu sice rozpadlé a tu a tam střechou byly vidět hvězdy, ale lepší než nic. Navíc absolutně bezpečné.
Prozatím…
Otočila se na něj a svým přidrzlým způsobem ho zase popíchla.
„A teď už můžu spát?“
„Ne.“ Řekl prostě odpověď.
Joe si jen rezignovaně sedla na zem a svůj raneček položila vedle sebe. Zády se opřela o zeď a sledovala Mistra lektvarů.
„Musíme si promluvit.“ Řekl obezřetně.
Joe ihned došlo co má na mysli, ale nemohla se tomu nějak vyhnout.
Rozepnuli cvočky a ohrnul rukáv. Na levém předloktí se objevilo Znamení zla, jeho znamení.
Hypnotizovaná jej sledovala a pak už bez veškeré stopě po jedovatosti, nebo nevraživosti se mu podívala do očí. Čekala, jak bude pokračovat, ale on mlčel.
Pak pomalu přetahoval rukáv zpátky, když ho zarazila.
Nakonec přeci jen vstala ze země. „Cítíte ho i teď?“ zeptala se zvědavě.
Trochu neochotně přikývl.
Joe soustředěně sledovala obraz Voldemortova klanu a něco jí napadlo. Možná by to mohlo fungovat.
„Mohu?“ zeptala se, ale tak jako on nikdy nečekal na odpověď, ani ona ne.
Dotkla se konečky prstů jeho znamení a vnímala vlnu zla. Podvědomě probudila své síly a na vteřinu zavřela i oči. A tak se stalo, že využila vnitřní část svého já. Nevěděla, jaký to bude mít účinek, ale vyslala přímo do něj impulz chladu.
Zmrazila jeho Černou sílu natolik, že přestalo vysílat svou magii. Vnímala spojení s Temným pánem a pochopila, že to musí brzy poznat i on. Ale nejspíš to bude až za dlouho, jestli vůbec.
Pak otevřela oči a zjistila, že jí sleduje Snape. Chladně a hodnotíce.
Když skončila, znovu si přetáhl rukáv zpět a zapnul manžetu.
Ona od něj odstoupila a vnitřně utišila magii v sobě. Poděkovala jí a propustila zase zpět. Pak se opřela o zeď a zase si sedla. I toto jí trochu vyčerpala, snad proto, že trochu potlačila magii Znamení. Ale musela a chtěla to vyzkoušet.
Snape se na ní díval, ale nepromluvil hned až asi tak po pěti minutách mlčení.
„Pracuji pro Řád.“ Vysvětlil.
„Hm..“ byla její odpověď.
„Nosím jeho znamení, ale už dlouhé roky spolupracuji s profesorem Brumbálem.“
„Hm..“ zahučela opět nepřítomně.
„Mým úkolem je včas informovat Řád a předávat některé informace druhé straně.“
Tentokrát už mlčela úplně.
Mávl popuzeně rukou. „Tady můžete zůstat, dokud uznáte za vhodné. Až splníte svojí část dohody, tak se vrátíte.“
„Jak to můžete vědět?“ zeptala se konečně.
Počkal, dokud mu to neobjasnila.
„Myslím, že on to neví. Jak můžete mít tu jistotu.“ Postřehl lehkou stopu vyděšení, když klopila oči k zemi. Pak mu došlo, na co myslela. Na její rodiče a na strýce s tetou. Je tato důvěra stála život. A nejen je.
„Nikdy nemám.“ Přiznal. „Ale pořád jsem na živu. Myslí si, že jsem na jejich straně.“
Přikývla a pak zuřivě zamrkala a odvrátila tvář stranou, aby neviděl slzu. Nenápadně si jí otřela, když se otočil.
„Proč jste říkal, že je to tu bezpečné? Vždyť je to opuštěné. Může sem kdokoliv přijít.“
Změnila téma.
Snape se zastavil cestou ke dveřím.
„Nikdo sem nepřijde.“ Zopakoval tvrdě.
„Proč?“ ona zase paličatě.
„Protože to patří mě.“
S tím Snape konečně odešel a zanechal jí v domku samotnou. Seděla na zemi a kolem žhnula slabá světla. Mávnutím hůlky je zhasila, nechala plápolat jen oheň v krbu. Ten byl příjemný.
Lehla si podél stěny a balíček s věcmi si dala pod hlavu. Byl jejím polštářem.
Zavřela oči a konečně usnula.
Ještě před spánkem myslela na Snapea a jeho roli jako smrtijeda. Dávalo to smysl a bylo to zároveň tak podivné.
Jaká byla možnost, že by mohl mít rád právě jí?
Zavrtala se blíž k pevné zdi, která jí poskytla oporu a pak se všechno kolem rozostřilo a ona usnula.

 

Mistr lektvarů se vracel zpátky do Bradavic. Teď byl spokojený. Tedy jak se to vezme.
Našel ji a přivedl svým způsobem i zpátky.
Byla pořád taková, jakou si jí pamatoval před měsícem.
Stejně krásná a stejně záhadná.
Jaká byla ale možnost, že by kdy mohla mít ráda jeho?
Učiněný nesmysl, jak ho to jen mohlo napadnout?
Bylo tolik rozdílů…tolik odlišností…
Ale tak zatraceně moc ho to mučilo.
Tak jako ji.

17.10.2007 01:19:51
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one