Tak jsem zjistila (a byla přesvědčena), abych poslední díl nechala na zítřek.
Chtěla jsem jej původně napsat již dnes, ale usoudila jsem, že je to pravda.
Konec by si zasloužil být sepsán pořádně a přesně to pro Joe chci udělat.
Je tam tolik věcí, co se musí uzavřít...
Na jsem dnes unavená včera jsem vstávala velmi brzy a psala jsem zase až do dvou do rána..to je vyčerpávající.
Nuže, tak dost řečí.
Kapitolu zde máte a já se těším na komentáře...
Vaše Breila

 

Dalších pár minut byl Snape ještě více mlčenlivější. Jen na dívku nepěkně zahlížel, když rychle mluvila o všem, co by se Harryho mohlo nějak týkat. Malfoy přeci před ní mluvil o tom, že se něco chystá.
Bylo možné, že by o tom Snape nevěděl?
Nakonec se odmlčela i ona. Zoufale se dívala do země a přemýšlela, co za Ďábelský plán mohli nachystat.
Ať už se snažila vymyslet cokoliv, nevěděla. V Prasinkách by přeci nemohli udělat nic velkého, bylo tam mnoho kouzelníků. To by přeci bylo stejně, jako kdyby chtěli přepadnout Příčnou ulici.
Ale může to být jakkoliv, varuje Harryho aby tam nechodil. Nebo někoho dalšího. Brumbálovi to říct může a on se o to už postará. Harry bude v pořádku a to díky ní. Ještě štěstí, že se dostala ven. Byla to prozřetelnost, za kterou stále dokola v duchu děkovala.
Aniž by si to uvědomila, řekla Snapovi nahlas jednu z myšlenek, která ji velmi trápila.
„Hrozně jsem se bála.“ Pípla.
Tím mistra lektvarů tak trochu odzbrojila. Nepatrně sebou totiž trhnul a na chvíli se přestal zaobírat jeho nepřízní pro pana Pottera.
„Čeho byste se vy mohla bát?“ řekl ironicky.
Jen na něj letmo pohlédla a pak uhnula očima.
„Toho, že to nestihnu včas,“ pokračovala tiše. „Že nestihnu včas umřít.“
Vnitřně sebou trhl ještě o to víc. Ona se bála tohohle? V hlouby sebe se nad tím pozastavil. Navenek možná ještě zuřil, ale tím, že to přiznala, způsobila něco víc.
Dodala si odvahu a zvedla pohled ze země. Byla upřímná a v tuto chvíli se dobrovolně vystavila tomu, co jí na to mohl říct.
Jenže on nedokázal mluvit. Cítil jakousi hrdost na to, že za posledních pár dní už dospěla zcela a dokázala přijmout svou vinu a dokonce mu otevřeně i říct, co si myslí. Bez jejího přidrzlého způsobu. Byla jiná a on to vycítil Něco se v ní změnilo.  Jakoby poslední částečka dopadla na správné místo a konečně zacvakla.
Ale pak se dostavil smutek. Zaskočilo ho to a mrzelo ho tolik, že ji nemůže být nablízku. Něco v něm totiž toužilo po tom ji utěšit. Ne křičet, nebo vyčítat tak, jak to dělal doposud. Jenže on nemohl a z toho pramenil pocit smutku, že jí nemůže být blíž.
Marně hledal slova, která by jí na to řekl a že to chtěl udělat. Bez ironie nebo sarkasmu, ale nenašel. Jen se zmohl na to, dívat se na ni a to bylo vše.
Ona se zase dívala na něj. Ani nečekala odpověď. Věděla, že jí nedostane. Cítila, že je to marné. Je to jen její bláhová naděje. Přesto si nedokázala pomoct, po všech těch dnech nejistoty a po prožitých událostech zatoužila po obětí.
Nebo alespoň po tom, že by ji držel za ruku. Byla tohle cena, kterou by byl ochoten obětovat i on? Dostala se přeci zpátky.
Tolik toužila po tom, cítit se aspoň chvíli v bezpečí. Vědět, že je i někdo jiný, další, než jen ona a její samota a prázdno.
Pak se stalo, že na malý okamžik, kratší než vteřina se ona pohnula vpřed, snad aby se zvedla, nebo aby jej chytila za ruku. Přála si to z celého svého srdce, jen na chvíli vědět, že není sama. Ale to, co by se stalo se nikdy nedověděli.
Tak jako dávno před tím, když ona byla ještě na Grimmauldově náměstí se otevřely dveře a vešel Remus.
Poslal ho Brumbál.
Nyní neslyšel žádnou hádku, naopak byla celá chýše podivně ztichlá, když vešel, trochu se podivil. V atmosféře bylo něco podivného.
Joe se stáhla zase do sebe a prudce se zaklonila do pohovky když vešel. Také Snape jakoby poodešel. Co se to jen dělo?
Dívka se rozpačitě dívala do prázdna a snažila se utlumit ten obrovský smutek a zklamání.
Snape zavrčel něco po svém. Pak se ona podívala na svého dávného přítele a s potlačenou bolestí se usmála.
Tak vešel dál a přidal se do dění v pokoji.
Mistr lektvarů ji pak ještě vyléčil několik ran, nebo pohmožděnin. Obě její zápěstí byla totiž silně otlačená od pout a kůže často rozedřená.
Nakonec jí dal ještě nějaký lektvar, který podivně voněl a po požití jí prohřál celé tělo. Bylo to příjemné a úlevné. Všechno to zlé se z ní odplavilo a ona se cítila volně. Už se nekrčila, ale dokázala opět sedět normálně. Jen chodit ještě nemohla.
Na to bylo potřeba víc času, zatím by musela mít někoho, o koho by se opírala.
Jenže i tak fyzické vyčerpání nemohlo pokořit jejího ducha.
I když si velmi přála být na blízku jednomu profesoru, nezapomínala na to, odkud se právě vrátila a co je její povinností.
Její duch hrdě plál uvnitř těla a dodával mu potřebnou jiskru. Když vzhlédla podruhé k obou mužům, byla odhodlaná.
„Potřebuji pomoct, nedokážu ještě chodit a nevím jak se mi podaří stát, ale za každou cenu teď musím jít za Brumbálem. Musí svolat radu. Hned.“ Řekla odhodlaně.
Remus věděl, jaká dokáže být, když něco dělá. A věděl, že jí to asi hned tak nerozmluví, ale přesto se o to pokusil.
„Joe, nemůžeš teď nikam jít. Jsi slabá. Vyřídíme to Brumbálovi, ty teď musíš odpočívat.“
Tak, jak předpokládal, nedala se přesvědčit. Stála si za svým a to neúprosně.
„Nechci odpočívat! Na to ještě bude čas později, teď musíme jít. Pomoz mi.“
„Ale Joe…“ namítl ještě.
„Remusi,“ přerušila ho mírně, „prosím.“
Nečekal znovu, aby jej musela žádat. Byla zmijozel, ještě pořád, a i když se jim v hodně věcech vymykala, v jednom byla stejná. Prosby oni neopakovali.
A tak jí pomohl vstát. Opřela se o něj a s grimasou bolesti se pohnula vpřed.
Nejdřív to nešlo, ale pak dělala konečně jeden krok za druhým, dokud nebyla schopna se hýbat, samozřejmě v rámci možností.
Připadala si jako dítě, které se teprve učí chodit, nakonec to ale zvládla a rozpohybovala se natolik, že dokázala přejít menší vzdálenost ke dveřím sama.
Snape byl celou dobu u toho a vražedně probodával vlkodlaka pohledem. Vlastně byl zázrak, že neodešel už dřív, nebo že neřekl nic proti jejímu rozhodnutí.
„Když vám řeknu, aby jste tam nechodila, poslechnete mě?“ zeptal se kamenně.
Otočila k němu tvář a opřela se o ztrouchnivělý rám dveří.
Přála si, aby mu nemusela odpovědět tak, jak udělala, ale nebylo vyhnutí.
„Ne.“ Hlesla.
Nechtěla mu dát najevo, že si necení jeho mínění, nebo že tak jako dřív, je v tomto směru lehkovážná. Ale teď už nebylo vyhnutí.
Tak dodala jen smířlivě: „Pojďme.“
A šli.

 

Snape se od nich odpojil, měl ještě vlastní povinnosti, co by člen řádu, ale na schůzi přijde. Joe a Remus vyrazili za Brumbálem, kterého našli jako vždy v pracovně za kamenným chrličem.
„Pane profesore.“ Pozdravila ho.
Byla by asi lež, říci, že ji nečekal. Tušil, že za ním přijde, přesto jí dal čas. Nevíc se musela alespoň jakž takž uzdravit.
„Pane, musím vám říct něco důležitého.“

 

Schůze byla svolána ještě týž večer, Brumbál neztrácel čas. Po tom, co mu Joe řekla vše, co si pamatovala ze svého věznění a pak ho varovala, že se chystá něco v Prasinkách, informoval všechny.
Spěšná rada se konala téměř okamžitě. Byli povoláni ti, co neměli službu a byli na dosah. Bylo jich tam hodně a kuchyně Grimmauldova náměstí opět zazněla hovorem sousty lidí.
Joe a Remus měli dorazit později, potřebovala se umýt a převléknout, nemohla tam přeci být ve špinavých a zakrvácených šatech.
Pořád ještě na ní bylo jasně patrné to, že byla nedávno uvězněna.
A tak začala rada bez nich.
Brumbál rázně umlčel všechny a vysvětlil jim některou situaci. Vyslechl si osobně jejich hlášení a další podrobnosti týkající se toho, jak Voldemort mezitím postupoval ve svých činnostech.
Ti dva se dostavili asi po hodině, kdy ostatní zaníceně diskutovali.
Snape stál trochu stranou a podle svého zvyku vše pozorně sledoval. I on měl co k tomu povědět, ale když tak učinil, stáhl se zase zpět. Do ulity pozorovatele.
Joe se postavila zpříma, když ji Brumbál oslovil a pustila nabízenou vlkodlakovu ruku.
Stála v popředí a hlavu měla hrdě vztyčenou.
Nehýbala se a držela rovnováhu jen silou vůle, ale odolávala. Tenhle úkol musí dokončit.
Oči všech se obrátili na ni.
„Zítra, přesně v pravé poledne Voldemort zaútočí na Prasinky. Jeho cílem bude nejspíš Harry, ale je možné, že tím sleduje i něco jiného. Většího.“ Zahájila svůj proslov.
O tom, že všem naprosto vyrazila dech, nebylo pochyb.
Stála tam před nimi sotva sedmnáctiletá dívka, kterou tak nějak znali z podvědomí jejich světa. Možná se dřív divili, proč Brumbál svolil k jejímu přijetí, ale možná to byla právě její věta, která to vše vysvětlovala.
Její prohlášení vzbudilo všeobecný rozruch.
„Jak to můžete vědět?“ zeptal se ostře jeden z kouzelníků, stojící za brumbálem.
Snape se musel ušklíbnout, když sledoval její reakci. Byla tak dokonalá.
Podívala se na ně a chvíli počkala. Její pohled byl chladný a stejně rázný jako tazatele. Už jen tím ho udivila, tou silou kterou z toho vycítil.
„Protože mi to řekl Lucius Malfoy.“ Odpověděl klidně. Možná trochu posměšně, protože to řekla tónem, jakým se obvykle oznamuje třeba počasí.
Další zděšení a salva otázek a různých sdělení.
Dívka dál zahlížela na kouzelníka a dřív než se zeptal mu odpověděla.
„Utekla jsem z jeho vězení dnes večer. Řekl mi to těsně před tím.“ Pak už jen dodala směrem k ostatním. „Plánují nějaký útok, nebo snad něco tomu podobné. Chtějí dostat jeho. Převážně.“
A dál už jim vylíčila podrobnosti, které se dověděla. Nebylo toho moc, ale stačila ta podstata věci. Pak přišla další věc, když musela odpovídat na otázky  typu, jak se vůbec dostala do jeho vězení atd..atd..
Joe se držela dobře, snad jen ke konci už byla unavená. Stála celou dobu na jednom místě a nehýbala se, to proto, že kdyby to udělala, mohla by bez opory spadnout.
Když se lehce zapotácela, postaral se Remus o to, aby ji byl poblíž. Odvedl ji kousek stranou a usadil do křesla. Nějak se tam zčista jasna vzalo.
Brumbál jí poděkoval. A Vlkodlak si stoupl zase zpět na své místo u dveří.
Snape se díval raději jinam, ale když jeho oči zamířily po chvíli instinktivně jejím směrem, zjistil, že v pohodlném křesle usnula.

 

Lucius uspořádal menší oslavu.
Měl k tomu důvod, protože právě chytil jednu z nejhledanějších osob. Jistě svého Pána potěší.
Narcissa se postarala o to, aby večeře byla co nejvybranější a nezapomněli pozvat ani Belatrix. U toho nesměla chybět.
Znala tu holku a rozhodně si nechtěla nechat ujít její mučení. Mohou si s ní pohrát, než ji předvedou před něho. Měla na tom osobní zájem.
Tak se pustili do skvělého jídla, bylo to těsně po tom, co jí byl dole ve sklepení navštívit a ona ho málem zabila. Na oplátku on málem zabij ji a teď si jen tak seděl ve svém velkém domě a jedl dušené maso.
Hovor byl poněkud temnějšího rázu.
K večeři jim skřítkové naservírovali červené víno. Možná bylo trochu sladší, než měl rád, ale dokonale podkreslovalo chuť večeře. Bylo jako příslib do budoucna, nebo spíš na její vyhlídky  v týrání.
Belatrix byla ovšem jediná, kdo jej odmítl pít. Chtěla mít naprosto jasnou hlavu.
A netrvalo dlouho a i poslední chod zmizel ze stolu.
Když sešli dolů, kde podle všeho měla být, našli jen zavřené těžké dveře. Belatrix se sama ujala toho úkolu, aby mohla jako první vejít. Těšila se na tuto svou dávnou příbuznou a za nic na světě nechtěla být až jako druhá.
Jenže když místo dívky našli jen prázdnou celu, nadšená atmosféra se změnila ve vztek, hněv, klení a nadávky.
Belatrix se ihned osopila na Luciuse, jak je možné že utekla. Jak mohl být takový idiot.
On to nechápal. Vždyť byla přeci skoro už zlomená, neměla ty svoje síly.
Kde teda byla?
Belatrix mu vyčetla, že ji nechal utéct a ještě víc se rozzlobila, když zjistila, co jí prozradil o plánech Pána zla. Ihned odtamtud odešla, musí to říci svému Mistrovi. I když to bylo proti Luciusovi. Musí varovat svého Pána.
Ten byl v pěkném průšvihu. Možná svém největším.

 

 Když se Joe probudila, jen matně si vzpomínala, kde vlastně je.
Opět Grimmauldovo náměstí. Po včerejší radě jí Remus šetrně vzbudil a s vypětím všech sil dopravil až nahoru do pokoje, kde ji nechal odpočívat.
Spala velmi dlouho, už mohlo být něco kolem poledne. Byl pátek, den před útokem.
Sešla dolů a našla vlkodlaka v kuchyni.
Zářivě se na ni usmál. „Dobré ráno,“ pozdravil a pak ukázal rukou na stůl. Byla tam její hůlka a kámen Auril. Oboje vcelku a nepoškozené, kde se to tam ale vzalo?
A tak jí vlkodlak vysvětlil, že to zde pro ni nechal Brumbál včera večer. Její skřítka mu to předala, když ji přivedla do Chroptící chýše a odešla mu říct, že je naživu. Sama to předtím ukradla z Luciusovi pracovny.
Joe vyjeveně zírala na ty předměty, potají už se v duchu s oběma rozloučila a netušila, že by se jí kdy mohli vrátit. Byť i jen jeden. Jaké štěstí měla.
Nadšeně se chopila hůlky a protočila jí mezi prsty. Důvěrně známé dřevo a magická náplň ji také pozdravily. Cítila lehké a příjemné chvění v konečkách prstů, svírajících hůlku.
Bylo to milé, měla tak dojem, že si navzájem patří. Bylo to silnější propojení než mezi obyčejným kouzelníkem a jeho hůlkou, protože ona měla síly, které byly dosud uvnitř ní živé.
A mocné…
Remus to s nadšením sledoval, protože to byla maličkost, která dívce udělala radost. Bylo hezké vidět, že se zase usmívá. Ani jemu neušla podivná změna, která se s ní udála během krátkého pobytu ve vězení a možná ještě před tím.
Její oči byly plné i jiného světla. Cítil z nich život a to bylo hlavní.
Možná vládla ledu, ale nebyla chladná jako on.
Třebaže jí obklopovala vnitřní temnota, pořád si udržovala své světlo.
Měl ji rád už jen kvůli tomu. Vždy byla podivná a něčím vyjímečná, stále však obdivuhodná, asi jako jindy na zabití.
Když zmizela z Bradavic, dlouho to nemohl pochopit. Nenacházel důvod pro její chování. Až později snad pochopil, že možná zjistila konečnou pravdu o Snapovi a to ji šokovalo.
Smrtijedy ona nesnášela. Vždy proti nim aktivně bojovala a nikdy se nesmířila s prohrou, nebo ústupkem. Našla si cestu jak je obejít a dostat se jim do zad. Útočila zpříma a nevyhýbala se v souboji otevřeným střetům.
Možná proto vědomí jeho sounáležitosti s nimi jí tolik otřáslo. Strávila u něj nějaký čas ve sklepení. Možná mu i věřila, vždyť to byl její kolejní ředitel.
Sice Zmijozel, mohla ale tušit, že je to Smrtijed?
Její lehká radost nad tím prostým shledáním s věcmi, které dávno považovala za ztracené, byla milá.
Uklidila si hůlku do kapsy a pak vzala do ruky Auril. Držela ho v dlaních a palcem přejížděna po jeho vyleštěném povrchu. Jak dokonalá práce.
Smutně se pousmála a pak se podívala na něj.
„Mohla bych tě o něco požádat?“ zeptala se.
Souhlasil, když mu vysvětlila, proč má kámen u sebe a komu je určen. Sama ještě nemohla tolik cestovat a nebyla dost silná na cestu přes kanál. On však ano.
Svěřila mu svou nejcennější věc a napsala k tomu dva dopisy. Jeden určení Luilovým rodičům a druhý byl pro chlapce až vyroste. Vysvětlovala v něm kdo je a také to, co mu dává darem.
Slíbila mu oddanost a prosila jej, aby se o svůj kámen vždy staral.
Byl to dar, který měl skorem královskou hodnotu. Vždyť on přinášel štěstí.
A pak i ona se vydala za dalším úkolem.
Remus možná odešel do Francie, ale ona měla ještě jedno malé poslání zde v Anglii. Vlkodlak jí totiž vysvětlil, že zatímco spala, vzkázal jí Snape, že má přijít do jeho pracovny.
Dnes přesně v jedenáct hodin, což bylo za okamžik. Měla tam ještě své věci a také kočkodlaka, který tu a tam dostal chuť na tlustočervi a demoloval jeho pracovnu.
Žádal ji tedy, aby si jej odnesla pryč.
Musela se opět usmát.
Stingwe. Její malý kočkodlačí přítel. Měla by s ním promluvit. Tolik jí chyběl, ale postrádal i on ji? Jak mohla pochybovat, mluvila s ním přeci na dálku.
Někdy.
A tak se i ona připravila na cestu, aby o několik minut později mohla vylézt z krbu v jedné potemnělé místnosti, plné podivných tvorů ve sklenicích a láku. Jak podivné bylo zase být tady. Jako nějaké tajemství, které měla rozluštit, ale pokaždé když byla blízko, zase se jí ztratilo před očima.
Snapeův kabinet…

21.10.2007 01:54:54
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one