Kapitola 7. Nepravděpodobné

Tahle je možná trochu "drsnější" ale tresty prostě mírné být nemohou..Ano tresty.. chcete vědět co Joe provedla? Tak čtěte a komentujte... B.

Jenže svět a život se netočil jen kolem toho praštěného Malfoye.

Nebyl to ještě ani měsíc, co jsme se přestěhovali do Anglie. Stále jsem se tu cítila tak osaměle, neměla jsem tu žádné přátele a jak to tak vypadalo, všichni se i snažili o to, abych žádné neměla. Měla jsem jen tu náhražku - Draca a vyhlídku na úžasný rok boje o přežití ve Zmijozelu. Z toho všeho mi bylo vážně smutno.

Ve dne jsem možná byla silná a statečná, ale v noci jsem tiše plakala a do tmy jsem se ptala, proč namůžu prostě jen žít normálně.

Ticho bylo uklidňující a nakonec jsem vždy usnula. Ráno jsem se obrnila valem nicoty, který tvořil mou nitrobranu a všechny své emoce jsem uvěznila hluboko pod ním. Pomáhalo to, ale jak dlouho tohle budu moct dělat? Jak dlouho odolají mé stěny tam v Bradavickém hradu? Každý se jednou zhroutí, záleží jen na tom kdy.

Zatím jsem statečně stavěla valy, tvořila vězení a vzpomínky topila v tůních. Nikdy jim nedovolím, aby viděli co jsem měla v hlavě. Byl by to můj konec a nejen můj.

Díky tomu, že jsem prakticky byla bez emocí, jsem si mohla udržovat správné chování, ale udržet si takové vědomí bylo víc než únavné. Bralo mi to síly a já čas od času prostě potřebovala oddych. Nejlepší tedy pro mne byla noc, ale jak to dokážu až budu v Bradavicích? I když, tam snad nebude nutné bránit se každý den, nebo ano?

Zmijozel. Znělo mi v hlavě a zarývalo se mi to stále hlouběji.

Tam budu potřebovat každou chvilku, nesmí mě vidět než tak, jak si přejí aby mě viděli. Ať už budu dělat cokoliv, každou minutu, každý den, musím být ve střehu. I v noci…

Obyčejně jsem brala sílu čelit tomu všemu ze svých přátel. Oni pro mě byli jako ta pravá rodina a dodávali mi energii znovu se postavit a zkoušet to dál

Možná vám to bude připadat divné, ale to Max mě naučil nitrobranu. Ne že by jsme to cvičili, vždyť byl moták, ale vysvětlil mi základní principy. Pomohl mi pochopit soustředěnost na mé “prázdno“, jak jsem to nazývala a využít jeho sílu k tomu co jsem chtěla. Ať se to týkalo obrany a nebo útoku. Nitrozpyt, to byla další má schopnost pro přežití, občas se totiž vyplatilo “zmapovat si terén“, než se otevřeně vrhnu do nějakého průšvihu.

Nebo dokonce i do lásky.

Ale ano, v Krásnohůlkách sice nestudují chlapci, ale jak už jsem jednou vysvětlovala, naše škola, tedy má bývalá škola, byla blízko městu. Madam Maxime se naučila přivírat oči nad našimi náladami a ztřeštěnostmi, na oplátku jsme to my zase nikdy nepřehnali a tak to bylo v pořádku.

Jednoho dne přišla řada i na mě.

Byla zima, ale s holkama jsme si vyrazili jen tak za zábavou. Zatímco jsme procházeli místním parkem, poznala jsem Eda. Byl to mudla, stejně starý jako my. Ve Francii byl na výměnném pobytu, jinak pocházel z malé vesničky na Sicílii. Byl to takový ten typ pohledného kluka, který byl velmi hodný a nesmělý. Společně jsme strávili spoustu času, s Maxem vycházeli úžasně, protože i on se zajímal o medicínu. A tak, když se k nám přidala ještě Blanca, byli jsme nerozluční.

Navštěvovali jsme kino, sledovali mudlovské filmy, což bylo pro mě a mojí kamarádku skutečně nové. Nakonec zaskočili do místní samoobsluhy třeba pro sušenky a něco k pití, jedli jsme zásadně venku, protože Francie je jinak úžasná země.

Ed byl moje první láska, ale také poslední.

Zmizel stejně tak, jako se objevil, Max mi pak často říkal, že to nebyla moje vina. Já jsem ale měla podezření, že v tom byli moji rodiče. Báli se, že bych se mohla “spustit“ s tím nepravým, tak ho odstranili. Jak, to jsem se jen mohla domýšlet. Stejně tak, jako jsem se bála pomyslet na to, jak se o něm dozvěděli. Možná to bylo od jedné mojí spolužačky, která mě nesnášela, nebo to byla jen náhoda, ale jisté bylo, že Max i Blanca z toho vyvázli bez potíží. Za což jsem byla víc než vděčná.

A tak když zmizel Ed, zmizely i moje pocity v prázdnotě a nicotě.

Zapomněla jsem a bylo to tak lepší. Zbyly jen vzpomínky, ale pro ty jsem se trápit nemohla, vždyť to byl první člověk, kterého jsem kdy milovala. I kdyby se ukázalo, že to byl grázl, mohla jsem se na něj zlobit? Nikdy v tom nebylo víc, než jen jeden polibek, to bylo vše.

Kdybych byla zlá, mohla bych dodat něco v tom smyslu, že to byla přijatelná cena za ztrátu člověka, ale já taková nejsem.

Jen jsem vždy doufala, že Edovi se nestalo nic horšího, než že mu vymazali paměť a poslali zpět domů.

Domov, zvláštní slovo.

Zase byla noc, ležela jsem ve své posteli a dívala se na strop.

Měla bych tu být v bezpečí, měla bych ty dva, co leží v pokoji na druhé straně chodby milovat. Měla bych tolik věcí.

Teď bych ale měla usnout.

Pomalu, abych neutrpěla šok, jsem spustila své stěny. Nechala jsem nicotu, aby se rozutekla a nitrobrana klesla. Teď mě nemohl nikdo slyšet, ani vidět. Nebyl tu nikdo, kdo by útočil a já se nemusela bránit.

Spokojeně jsem vydechla, zavřela oči.

Snad to bude tentokrát krásný sen.

 

Odjezd do Bradavic se přiblížil.

Z pátku se stala sobota a už zítra mě čeká má cesta vlakem, zařazení do koleje, tedy to oficiální a moje absolutně první noc, co by zmijozelské studentky.

Merline tak při tom posledním mi pomáhej. Snad nemají nějaký praštěný zvyk, přivítat nováčky. Tak alespoň v tomhle by se mohl ukázat Draco k něčemu a mohl by tomu v mém případě zabránit ne? Prosíííím.

„Jonap Isabello.“ Oslovila mě matka, když jsme v našem domě osaměli. Otec opět odešel do práce po snídani a oznámil nám jen to, abychom ho nečekali dřív jak v jednu hodinu.

„Dnes si musíš zabalit, zítra na to nebude dost času, tak to dej na starost Loony. Musíš ještě napsat několik dopisů a nezapomeň napsat příbuzným v Paříži.“ Ach ano, dnešní vyjmenování všech povinností, jen je divné že to říká tak, jako by u toho neměla být.

Moje přání bylo vyslyšeno.

„Dnes dopoledne tu s tebou bohužel nebudu, napsala mi sestřenka z Centu. Potřebuje s něčím naléhavě poradit. Nezdržím se tam déle, než do oběda, tak se tu o to postarej. Až se vrátím, budeš mít vše hotovo. Je ti to jasné?“

„Ano madam.“ Má universální odpověď, pronesená zcela bez zájmu. Nemohla jsem se dočkat chvíle, kdy bude pryč.

„Tak dobře, myslím, že by jsi to tu mohla zvládnout. Teď už ale musím jít. Nashledanou Jonap Isabello.“ Rozloučila se.

Jak bylo zvykem, políbila jsem jí ruku a uklonila se.

„Nashledanou madam, šťastnou cestu.“ Řekla jsem přesvědčivě.

Přišla moje chvíle. Byla jsem v celém domě naprosto sama.

Sice jsem dostala za úkol sbalit si, nebo napsat zběžnou korespondenci, ale co to bylo ve srovnání s tím, že jsem dostala možnost být chvíli sama sebou.

Skřítci tento stav také uvítali. Od chvíle, kdy otec oznámil přestěhování, až doposud neměli možnost si trochu odpočinout. Dnes měli volnější den i oni. Za ty roky jsem se všema báječně vycházela, ačkoliv před rodiči to zmínit rozhodně nešlo.

Když je trestali, nebo jim ukládali skutečně kruté úkoly, pomáhala jsem jim. Byli tak trochu mojí oporou, měli jsme mezi sebou utajený přátelský vztah, který nikdy nevyšel na povrch. Kdyby ano, byli by oni o hlavu kratší a já o tisíc ran na hřbet bohatší.

Volno ovšem neznamenalo, že by jsme my všichni, tedy skřítci a já, neudělali co nám bylo uloženo. Naopak, udělali jsme vše a dokonce rychleji a lépe, než když nám za zády stáli oni.

Byla to pohoda, Loony mi pomohla s balením, protože jsem trvala na to, že to udělám sama. Ostatní mezitím v kuchyni a celém domě dělali divy.

Oběd byl sice jen obyčejný, ale vše se chystalo k slavnostní večeři pro nás tři. Můj poslední večer doma, to se muselo nějak oslavit.

Také bylo potřeba vše uklidit, naleštit a vycídit. Kolem desáté hodiny bylo hotovo.

Mě zbývalo už jen jediné, napsat dopisy. Nechtělo se mi do toho, tak jsem se to pokusila vyřídit co nejrychleji. Psala jsem jen to nejnutnější a nejdůležitější.

Tajně jsem také napsala Blance a Maxovi.

Max!! zařvalo cosi uvnitř.

Dlouho jsem si s ním chtěla promluvit, vždyť mi to tolik chybělo. Jestli mi něco má dodat sílu před tím hadím doupětem co mě čeká, bude to Max!

Nerozmýšlela jsem se dvakrát, vytáhla jsem hůlku. Na chodbě, která vedla do otcovi pracovny, jsem umístila varovné zařízení, které by mi dalo vědět v případě, že se někdo blíží sem. Ač to bylo nepravděpodobné.

Pak jsem vytáhla z pracovního stolu krabičku s letaxem, kterou tu otec měl, sice letax považoval za podobnou věc a cestování s ním za naprosto nevhodný, ale na odesílání pošty, když nechtěl poručit skřítkovi, nebo podobné záležitosti to stačilo.

Nabrala jsem si plnou hrst a rozvážným krokem zamířila ke krbu. Je pravda že tu nikdo není, ale přeci jen jsem se zaposlouchala. Dům byl tichý, vše bylo v pořádku.

Klekla jsem si na zem a jako už tolikrát předtím, když jsem tajně mluvila se svými přáteli, strčila jsem hlavu do zelených plamenů a řekla Maxovu adresu.

Měla jsem chvíli závrať a to divoké točení mi nedělalo dobře, ale pak to přešlo.

Cítila jsem se jako v sedmém nebi, kdyby to šlo, hned bych do toho ohně vlezla celá, protože Max na druhé straně byl dostatečné pokušení i riziko.

Neuvědomila jsem si kolik je hodin, jen jsem vnímala jeho milou tvář. Znovu jsem mu opakovala, že mi oba chybí a on zase mě, že všechno bude v pořádku.

Pak se ale kdesi za mnou, tedy spíš za mým tělem co bylo v Anglii rozpálilo znamení. Někdo byl v chodbě a blížil se do pracovny. Sakra a blížil se velmi rychle!

Rozloučila jsem se, vytáhla jsem hlavu z plamenů, překonala jsem zase to prudké zatočení a pokusila se dovrávorat ke stolu, kde byla má rozepsaná korespondence, když se dveře prudce rozletěly.

Otec! Merline drahý, stůj při mně.

Jeho výraz, byl výraz vraha.

On to na mě poznal hned, že jsem právě použila krb, jak by také ne? Nestihla jsem použít čistící kouzlo na obličej, kde museli být stopy po sazích, stejně tak, jako jsem nestihla zrušit můj varovný systém.

A on se tvářil skutečně hrozivě.

„Odetto!“ zařval na mě.

Nitrobrana, rychle!  Pištěl mi v hlavě varovný hlas. Stihla jsem to jen tak tak. Blokovala jsem jeho snahu a sbírala sílu, jak jen to šlo. Hlava se mi ještě trochu točila, jak jsem jí rychle vytrhla z Francie.

„Vysvětli mi to a hned!“ byla jeho jediná slova.

„Pane já, …já…“ nevěděla jsem co říct.

„Já čekám!“ řval na mě. „Vysvětli to!“

Nervózně jsem sevřela hůlku, kterou jsem do té doby držela a snažila se najít nějaké přijatelné a dost snobské vysvětlení.

„To…já…totiž..“ koktala jsem

„Odetto!“ křičel na mě z blízkosti zcela minimální. Pak mi vytrhl hůlku ze studených prstů a nijak se nestaral o to, jak opatrný má být.

„Pane, já jsem jen odpovídala na naléhavý vzkaz.“ Zkusila jsem tu první věc, co mě napadla.

Jenže otec nebyl hlupák.

„Tak naléhavý vzkaz?“ řekl zlověstně.

„Crucio!“zařval zase a namířil na mě hůlku.

Bolest,bolest….to bolí. Bolí, bolí! Bolíííííííííí!

„Crucio.“ Odvolal kletbu.

Svíjela jsem se na zemi, nijak mě nešetřil. Bylo mu to jedno, protože jsem právě udělala jednu z těch zásadních věcí ,které se v tomhle domě dělat nesměli, pokud jste se chtěli dožít vysokého stáří. Za prvé, lhala jsem otci a to dost průhledně, za druhé, použila jsem letax, tu odpornou věc a zatřetí, nechala jsem se nachytat.

„Vysvětli to!“ dával mi ještě příležitost.

„Já jsem nechtěla, jen jsem odpovídala, já –ááááá.“ Sténala jsem zase v prachu u jeho nohou.

„Tak dost.“ Slyšela jsem matčin hlas odněkud z dálky.

Celé tělo jsem měla jako v plamenu, byla jsem zpocená a kluzká od ledového potu, který mi v pramínkách stékal po zádech a čele, lepil mi vlasy.

Otec jí rychle vysvětlil všechno, co se tu stalo. To jak přišel domů, jak přinutil Stoupu aby mu řekl kde jsem a i to že jsem začarovala chodbu. Jak prolomil moje znamení i to, jak mě tu našel napolo ještě mimo z použití letaxu.

Matka se na mě podívala zhnuseně.

„Tak tohle si s tebou ještě vyřídím!“ křičela zase ona.

„Jak si mohla zklamat naší důvěru. Copak tě nikdy nic nenaučíme? Ty krvezrádkyně, ty sobecká špíno! Nezasloužíš si vůbec nic!“ ječela.

Tak tohle byl skutečně průšvih.

Další Crucio, jenže tentokrát o to horší, že ho seslali oba. Taková bolest, moje tělo. Úpěla jsem. Cítila jsem každý záchvěv a pochyb a ve chvíli, kdy jsem myslela že to dál nevydržím to přestalo. Tělo mě ale bolelo dál, byla jsem tak slabá, jen s vypětím všech sil jsem se dokázala pohnout.

V mysli jsem měla najednou těžký ledový kámen, který mě tlačil dolů a navíc hodně podkopal mou nitrobranu, což by mohlo být osudné. Ale udržela jsem se.

„Odpusťte mi. Já jen,..to…Marared“ vypravila jsem v sobě, stále ještě v horečkách. Byla to další lež, jen teď o něco přesvědčivější. Dokonce natolik, že to mu uvěřili i oba dva.

Ne snad, že by mi to ulehčilo, protože tohle byl jen začátek, ale alespoň to bylo vysvětlení proč jsem použila krb. 

„Marared?“ zeptali se nedůvěřivě, když jsem na to nic neříkala, přijali to jako fakt. Alespoň už nebudou pátrat po tom, s kým jsem mluvila, protože v tomhle stavu bych nitrozpyt nevydržela dlouho, asi. A Marared byla skvělá výmluva. Byla to moje spolužačka z Krásnohůlek, také ze staré a vznešené velšské rodiny, skamarádili jsme se a navzájem si vždy kryly záda, co se rodiny týkalo. Bylo na ní spoleh a věděla jsem, že mi to potvrdí, i když jí to později budu muset vysvětlit a poděkovat jí za to.

Když pominulo první rozčilení, to ostatní bylo snesitelnější.

Tedy jak se to vezme. Matka se postarala o to, abych se z těch posledních Cruciatů trochu vzpamatovala, než mě znovu potrestali, tentokrát za to znamení a za ten letax.

Už to nebyla kletba co se nepromíjí, to ne, jsme přeci „na úrovni“, ale i tak to bylo dost bolestivé.

Jeden z otcových speciálních trestů.

Před večeří, která i tak byla na mou počest, co by zmijozelu, si mě k sobě zavolal.

Seděl v salonku na pohovce, mě si postavil bokem k sobě a řekl ať natáhnu ruce před sebe. Udělala jsem tak a on mi na ně položil knihy do úrovně dlaní, byly to velmi těžké knihy. Musela jsem je tak držet natažené, zatím co mi dával svou Dlouhou přednášku o schování, letaxu a dalších věcech. Nebrečela jsem, ale chtělo se mi hodně. Tahle bolest byla také velká.

Za každý centimetr, který jsem svěsila natažené ruce mi uštědřil ránu holí, kam jinam než do natažených  rukou. Když chtěl něco zdůraznit, praštil mě. Když chtěl abych něco zopakovala, protože tak se mi to lépe pamatovalo, opět mě praštil přes ruce. Když jsem knihy upustila, praštil mě dvakrát.

Na konci jsem je měla do krve rozedřené a bolavé, sotva jsem mohla pohnout prsty, ale šli jsme se navečeřet.

Nechal mě, abych jedla příborem a abych pečlivě vše rozkrájela. Celou dobu mě pozoroval, aby se ujistil a správném výsledku. Chtěl mě zlomit a v některých směrech se mu to i povedlo.

Ani jsem nehlesla, byla jsem uzavřená celou tu dobu za svojí stěnou temna.

Plakat budu později, až budu sama.

Krvácela jsem docela dost, krev mi okapávala do klína, na pečlivě složený ubrousek. Ale i tak, nic a nikdo mě nedonutí dát najevo utrpení a strach. Nikdo mě nedokáže pokořit tak, abych neunesla bolest, nebo uznala tuhle porážku. Max mi za to stál, tolik moc mi za to stál.

Jak aristokratický trest že? Ale já ho přijala také aristokraticky, v tomhle jsem si alespoň pro tentokrát zachovala tu jejich “úroveň“.

„Dobrou noc madam, pane.“ Rozloučila jsem se konečně.

Tentokrát mi ale nikdo neopověděl.

Tentokrát ne.

07.10.2007 03:28:53
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one