Kapitola 8. Bradavický expres

Arwence za trpělivost :-) a pak taky všem ostatním, abych si nějak vyžehlila ten popis trestu, ale vážně to tam být muselo .... mno těším se na další milé komenty. B.

Loony mi rány ošetřila a několika jednoduchými kouzly zase zacelila. Stoupa se pak ke mně nenápadně přemístil, dlouhou dobu se mi omlouval, že to nechtěl říct, ale že ho můj otec překvapil a že neměl na výběr. Ujistila jsem ho, že to chápu a nezlobím se, tak mi jen vděčně objel nohy a s dalším tlumeným puf zmizel.

On za to skutečně nemohl.

Když jsem se převlékla do pyžama, Loony zhasla a já mohla konečně spát.

Byla jsem tak vyčerpaná po celém tomhle dni, že jsem usnula téměř okamžitě. Pamatuji si jen, že jsem vypnula  nitrobranu, pak už nic.

Zdál se mi sen, nebo že by to byla noční můra?

Jakási dívka, které nebylo vidět do obličeje zběsile utíkala kamsi pryč. Byla noc a kolem nebyla žádná světla, jen les, viděla jsem jak jí dlouhé a tmavé vlasy bičují obličej, ale ona si toho nevšímala. Bílé šaty, sahající až na zem, které mi připomínali jakýsi svatební model chvatně svírala v rukách aby nezakopla.

Nezastavovala se, běžela pořád dál a dál a jen vzdáleně ke mně doznívaly její vzlyky, vyhýbala se kořenům a probíhala skrze stromy, pak ale zakopla a ztěžka dopadla na zem.

Zůstala tam ležet a jen plakala. Nezmohla se na víc, dlouho tam tak ležela, dokud z vyčerpání neusnula. Byla tak zranitelná, chtěla jsem jí pomoct, ale protože jsem jen do téhle chvíle přihlížela, neuvědomila jsem si, že se nemůžu pohnout.

Pak se scéna změnila, místo v lese jsem byla v jakési místnosti.

Bylo právě poledne, hodiny odbíjely. Cítila jsem úzkost a strach.

Navíc jsem cítila vztek, jako bych tu už někdy byla. Nenáviděla jsem to místo a odbíjení hodin mi znělo přímo strašlivě. Za každou cenu jsem chtěla pryč, ale nemohla jsem se pohnout. Jako by mě někdo přikoval k zemi. Polil mě studený pot a hodiny stále odbíjely.

Pak jsem se probudila.

Bylo ráno.

U všech svatých, děkuju. Ten sen mě vyděsil, ani nevím proč, ale skutečně mě vyděsil, nevěděla jsem co to mělo znamenat, ale ať už to bylo cokoliv, byla jsem připravená na to zapomenout. Aby také ne. Dnes byl ten den, ten velký den, kdy odjíždím do Bradavic.

„Zmijí hnízdo, už jdu.“ Zasmála jsem se.

Loony se ke mně přemístila asi za půl hodiny, přinesla mi podnos se snídaní, to abych se prý nezdržovala. Matka to nařídila, možná se na mě jen nechtěla dívat, po tom včerejším prohřešku.

Ruce už jsem měla zase v pořádku a co víc, nebylo poznat, že by mě kdy zbili. To mě trochu uklidnilo, hned první den v Bradavicích mě nebude provázet bolest a neschopnost cokoliv udržet déle než pět vteřin.

Rychle jsem zhltla svou kaši a vypila čaj. Oblékla jsem se do mudlovského oblečení a pak dobalila poslední věci, které mi chyběly. Usmála jsem se na Loony a posadila jsem se na postel. Bylo to nezvyklé, ale po dlouhé době jsem se zase na něco těšila.

Možná to bylo tím včerejším rozhovorem s Maxem, nebo tak, ale vyhlídka na cestu vlakem a to všechno byla docela lákavá.

 

Na nádraží King’s Cross dorazili ve tři čtvrtě na jedenáct. Šofér mi sehnal vozík a naložil na něj všechny mé věci. Pak v závěsu za mnou a mými rodiči, kteří se mnou stále odmítali promluvit pokud to nebude nutné, jsme prošli stěnou na nástupiště 9 a ¾ .

Všude kolem bylo plno Bradavických studentů a jejich rodinných příslušníků, kteří se s nimi loučili. Jen tak letmo jsem pohlédla na rodiče, co tomu říkají. Oba absolutně zhnuseni tím co právě viděli, ale s kamennými tvářemi a svým vše zachraňujícím povýšenectvím se vydali někam doprostřed toho davu, kde zahlédli Luciuse a Narcissu.

Ten praštěnec Draco musel být někde poblíž.

A skutečně, světlovlasý a pobledlý chlapec stál jen kousek od nich ve svém obvyklém hloučku a vybavoval se s nějakými chlapci, které jsem dosud neznala. Nechyběl ani Crabbe a Goyle a jako vždy, jeho věrná obdivovatelka Pansy Parkinsonová.

Když mě uviděla zatvářila se poněkud kysele, ale to zaniklo v Drakově nadšeném výkřiku.

„Isabello, tak jste tady!“

To už se k nám otočili i ostatní.

Rodiče se přivítali s Malfoyovými a některými dalšími příslušníky čistokrevných rodů, kteří tu byli také a dali se s nimi do zběžné společenské konverzace.

„Vypadáš nějak pobledle, je ti dobře?“ zeptal se trochu starostlivě, což jistou slečnu opět popudilo.

Taky bys vypadal pobledle, kdyby na tobě zkoušeli celou plejádu kleteb. Chtělo se mi odpovědět. Ale místo toho jsem se jen nepřítomně usmála.

„Jsem trochu nervosní.“ Zkusila jsem tuhle odpověď, naštěstí to zabralo. Pak mě Draco postupně představil svým spolužákům, jak jinak než těm zmijozelským.

„Tohle je Zabiny Blaise,“ řekl a představil mi posledního chlapce. Ten aby se mohl předvést, nebo Merlin ví proč, se rozhodl políbit  mi ruku a chovat se ke mně skutečně velkolepě.

„Rád tě poznávám. Vítej ve zmijozelu.“ Zazubil se.

No výborně, takže ten nafoukanec už to všem vyžvanil.

 

Konečně, byl čas k odjezdu.

Rozloučili jsme se se svými rodiči, což alespoň mě nedělalo žádné potíže. Jednoduše jsem se pokorně uklonila, políbila jim ruce a řekla jsem: „Nashledanou madam, nashledanou pane.“

„Chovej se slušně Odetto.“ Řekl mi ještě ledově otec, pak se ale otočil a poodešel pár kroků.

Matka mě navzdory svému chování a řečem o úrovni k sobě lehce přitáhla za bradu. Přísně se mi podívala do očí a pak mě políbila na obě tváře. Jen lehce a zběžně.

„Nezapomeň Jonap Isabello, z jaké jsi rodiny.“

Tak přeci si to neodpustila. Byl to její „něžný“ způsob jak mi říct: Jestli provedeš cokoliv, co se nám nebude líbit, víš co tě čeká. A my se to dozvíme o tom nepochybuj.

Nepochybovala jsem.

„Tak pojď Is.“ Řekl mi Draco, když mě matka konečně pustila ze svých spárů a už mě odváděl do vlaku.

Nastoupili jsme a aniž by jsme nějak mávali, jako ostatní studenti, což rozhodně nebylo na úrovni, vydali jsme se najít volné kupé. Tedy spíš já jen šla tam, kam mě Draco táhnul.

V Bradavicích budu muset vymyslet něco, jak se ho nenápadně zbavit.

Cestou si nás ostatní nepatrně prohlíželi a ustrašení prvňáčci, co ještě mávali rychle uhýbali, Draco musel mít asi pěknou pověst.

Před kupem už na nás čekala Pansy, když svého miláčka uviděla se mnou lehce našpulila pusu, ale nic k tomu neřekla. Draco se na ní usmál a otevřel dveře.

Na jedné straně seděl Zabiny a roztahoval se tam a na straně druhé zabírali většinu místa Crabbe a Goyle. Po prvním pohledu mi bylo jasné, kam si mám sednout.

„Uhni trochu.“ Rýpla jsem do Goyle, který mi hned udělal místo u okýnka, ale dál se zabýval prohlížením nějakého časopisu spolu s Crabbem. Ještě že tak, alespoň s ním jsem se nemusela bavit. Jenže Zabiny naproti mně se asi rozhodl nespustit ze mě oči.

Draco se také konečně usadil a Pansy vítězoslavně vedle něho. Vlak se rozjel.

Nějakou tu dobu jsme se všichni tak nějak bavili, když ale Draco a Pansy vstali a natáhli si hábity zpozorněla jsem.

„Musíme dopředu do kupé pro prefekty.“ Vysvětlila mi se zářivým, buldočím úsměvem. Její jedovatý podtón mi byl ukradený. Alespoň chvíle klidu. Ačkoliv s těmahle třema? No nevím.

Ještě ke všemu mě ten Blaise neustále pozoroval.

„Na co tak vejráš.“ Pokusila sem se ho zpražit hned na začátku.

„Já? Na nic.“ Odpověděl potěšeně, že jsem si ho všimla.

„V tom případě jsi cvok, když se nedíváš na nic, ale přesto tady div neslintáš.“

To toho chlapce naštvalo, nebo ještě víc potěšilo? Každopádně zrudnul v obličeji, ale pak raději zmlknul a začal se dívat ven z okýnka.

Já po chvíli také, konečně jsme vyjeli z města, krajina kolem začínala být jiná. Pomalu měnila svůj ráz a z rovných plání a pastvin se vlnila a zvyšovala.

Draco a Pansy ještě trčeli někde ve předu, ti dva půltrolové vedle mě se stále přiblble hihňali a Zabiny předstíral znuděnost. Přesto mě tu a tam po očku pozoroval.

Nepochybně si myslí jak je to nenápadné.

Mě se začaly klížit oči. Přeci jen jsem byla po včerejšku ještě trochu unavená a tak se to projevilo i jinak než jen pobledlostí, jak to nazval Draco.

„Jestli chceš, tak si tady lehni, mám tu místo.“ Nabídl mi Zabiny, kterému ta změna neušla.

„Abys mě mohl sentimentálně hladit po vláskách? Ani omylem.“ To ho úsměv přešel.

Nicméně únava byla silnější než já, po chvíli jsem přeci jen vstala a k velké Blaisiho radosti jsem si lehla na uvolněná místa vedle něj. Ruce jsem si složila pod hlavu a opřela se o opěrku uprostřed.

„Ani se mě nedotkneš.“ Řekla jsem mu ještě zlověstně, načež se on zatvářil co možná nejvíc nevině a zase se tak přihlouple usmál.

„Myslím to vážně!“

„Jo, jasně.“ On na to.

Jestli se mě dotkne, tak ho upražím.

Pohyb vlaku mě uspal a já konečně odpočívala. Nebyla jsem tak naivní a tak jsem si v hlavě pro jistotu udržela jakousi bariéru proti vniknutí. Nic se mi nezdálo, což mě ale zas tak moc nemrzelo, po té včerejší noční můře, nebo co to bylo.

Spala jsem jen chvíli, když mi přišlo že je tu trochu zima, ale protože jsem se rozhodla nevšímat si toho a ještě chvíli spát, bylo mi to vcelku jedno.

To asi ten Zabiny otevřel oknu, hlupák. Pomyslela jsem si.

Propadla jsem se do stavu malátnosti a své okolí jsem nevnímala. Nechala jsem se unášet tichým hukotem vozu. Bylo to uvolňující.

Tedy bylo, ale jen do chvíle, než jsem ucítila, jak přese mě někdo něco přehodil a pak ještě jak mě ten samý člověk lehce nadzvednul a zase položil. Už jsem se neopírala o to tvrdé a nepohodlné opěrátko.

Otevřela jsem oči.

„Malfoy! Co to sakra děláš?!“ vyjela jsem na něj okamžitě.

To už jsem se probudila celá, spustila jsem nohy na zem. Někdo mě předtím skutečně přikryl a teď už jsem věděla kdo, i čím. Byl to Drakův hábit, který si kvůli tomu účelu sundal a seděl tu zas v normálním oblečení. Jenže to nebylo všechno, krom toho že považoval za nutné mě takhle „opečovávat", si ještě usmyslel, že ze sebe udělá polštář. To se mi ale vážně nelíbilo a nebyla jsem jediná, Zabiny se lehce vztekal, protože se Draco trochu odsunul a Pansy div neprskala na všechny kolem, protože se teď ona musela vmáčknout k těm dvěma půltrolům naproti.

No co, já jí nenutila.

„To nic, klidně spi dál.“ Žvatlal a tvářil se samolibě.

Jenže já už měla náladu zkaženou, navíc představa, že on mi dělá polštář? Ani omylem…nebo spíš leda omylem!

„Dík, ale to je dobrý, myslím že jsem spala dost dlouho.“

Vrátila sem mu jeho hábit, což on přijal, ale trochu ho to zarazilo. Asi si myslel, že mu budu dělat jeho hračku i nadále. Ale to se mi vážně nechtělo.

Tak pokrčil rameny a v zápětí se zase už tvářil znuděně a domýšlivě, pak ale začal vyprávět co bylo ve předu. Že tam potkali tu mudlovskou šmejdku Grangerovou a Weaslyho. Ještě chvíli rozebírat nějaké ty teorie, co by jim mohl letos udělat. Pansy přikyvovala a Crabbe a Goyle rozvíjely nějaké řeči kolem letošních prvňáčků.

Nakonec však Draco a jeho dva věční stínové vstali, zase si navlékl hábit z prefektským odznakem a škodolibě po nich mrknul. Byla to nějaká jejich zvláštní dohoda, protože pak společně vyšli z kupe a zamířili kamsi dál do vozu.

Měla jsem nepříjemný pocit, že to asi právě někdo odnese, přesto jsem se ani nepohnula. Nemohla jsem se jim postavit na odpor, nebo ano? A navíc, co když šli prostě jen zkontrolovat vlak?

Nebuď hloupá Joe, ti tak určitě kontrolují, jestli je všechno v pořádku.

Nechala jsem to být, Zabiny už na mě zase zíral a ta buldočí princezna přemýšlela jak to vymyslet, aby upoutala Drakovu pozornost.

Nakonec také vstala a ledabylým tónem nám oznámila, že se jde podívat na chodbu.

To ti tak určitě zbaštím, je mi naprosto jasné kam jdeš.

Na to se Zabiny zatvářil jako král světa a významně se podíval, co tomu říkám já. Otočila jsem oči v sloup. 

„Nemluv na mě, nedívej se na mě a nepokoušej se jakkoliv přiblížit.“ Řekla jsem mu jasně a pro jistotu jsem si vytáhla hůlku z kapsy. To ho asi trochu překvapilo, protože skutečně mlčel, držel se na svojí straně, i když se pořád díval a snažil se mě propalovat očima.

Draco s ostatníma se někde zdrželi a mě zase začala padat hlava. Naštěstí cesta utíkala rychle a nemělo trvat dlouho a budeme na místě. 

Všichni čtyři mí spolužáci se však vrátili téměř záhy. Draco mi do klína vysypal nějaké sladkosti s vysvětlením, že zatímco jsem spala, tak tu projížděl vozík, jenže mě nechtěli budit, tak mi něco přinesl sám.

To určitě.

Bylo mi hned jasné, že několik prvňáčků asi právě přišlo o svačinu. Povzdechla jsem si a sesypala to ze sebe, abych nevzbudila podezření, vzala jsem si trochu Bertíkových lentilek tisíckrát jinak. Draco se opět usadil vedle mě a nijak se neostýchal brát si.

Nakonec přeci jen přišla ta chvíle, kdy i všichni ostatní vytáhli háby a mohli jsme se převléknout. Vlak se blížil do stanice, kočáry byly připravené, tak jako vždy tažené neviditelnými zvířaty, tedy spíš testrály, ale ty jsem stejně neviděla.

Na mě ale čekala jiná zábava, společně s těmi nebohými prvňáčky jsem se měla přeplavit přes jezero. Sice na mě už potom nezbývala žádná překvapení, jako na ty maličké, ale i tak jsem se těšila. Výhled z jezera prý byl skutečně majestátní a co víc, byla jsem tam sama a ne s nějakým protivným Malfoyem nebo Zabinym.

Vlak se zastavil, Crabbe a Goyle nám prorazili cestu, za což jsem se omluvně usmála na ty, kteří to bohužel odnesli. Ne že by to pomohlo, protože ž jen to, že já jsem jedna z těch ,které museli pustit a navíc jsem tam se zmijozeláky mi moc na oblíbenosti nepřidalo. Ale co nadělám, asi už to jiné nebude.

„Uhni mi z cesty Pottere.“ Ozvalo se někde ve předu, kudy procházel Draco.

Zvědavě ale co nejméně nápadně jsem si toho chlapce prohlédla. Harry Potter, tak to byl on. Nenápadně jsem se na všechny tři usmála.

Každý kdo se nelíbí tomuhle, tím jsem označila Draca a ty zbylé, totiž musí být normální.

Jenže to jim asi nebudu vykládat.

Zmijozel. Bylo poslední slovo co mě pronásledovalo cestou z vlaku…

07.10.2007 03:29:30
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one