Kapitola 9. Zmijozel a hadí hnízdo

Tak tuhle kapitolku věnuji těm, kteří se tak jako já do Joe zamilovali... Tak na ty hady..
B.

„Prváci sem, dopředu! Pojďte sem ke mně!“

Ruch na nástupišti byl velký, nicméně kolem vysokého, zarostlého a sympaticky vypadajícího člověka se tlačili už skoro všichni malí prvňáčkové.

Když jsme vyšli ven Draco jen s opovržením shlédnul tu scénu a pak se na mě otočil.

„To je ten budižkničemu Hagrid. Brumbál ho tu zaměstnal jako učitele. Otec měl pravdu, když říkal že je to rok od roku horší. Napřed vlkodlak, teď poloobr.“

Ostatní studenti zatím nastupovali do přistavených kočárů, já nevěděla co mám Dracovi odpovědět, tak jsem se na něj jen tázavě podívala. Byl to jeden z těch neutrálních výrazů, kdy si sice myslíte, že dotyčná osoba je naprostý hňup, ale navenek se tváříte tak, aby si myslel přesný opak.

„Uvidíme se u večeře Is. Budeme ti držet místo.“ Řekl mi ještě a pak společně se svým klubem důstojně odkráčel k jednomu z kočárů. Crabbe odstrčil jakéhosi menšího chlapce a sám se protlačil dovnitř.

„Prváci ke mně!“ zavolal zase Hagrid.

Otočila jsem se a zatímco jsem koutkem oka zaznamenala, jak se rozjel vůz, kde ti malí hadi seděli, došla jsem až k němu.

„Ty budeš asi ta z Krásnohůlek viď?“ zeptal se mě dobrácky, zatímco čekal než ostatní prváci udělají jakousi formaci.

Když jsem přikývla mírně se rozzářil.

O tom, že na Turnaji tří kouzelníků mezi ním a naší ředitelkou, tedy mou bývalou ředitelkou, byli jisté sympatie jsem samozřejmě věděla. Když jsem teď mohla poznat Hagrida alespoň trochu blíž, než jen z vyprávění Fleur, jejích kamarádek a nebo toho nafoukance Malfoye, ani jsem se jí nedivila. Byl velmi přátelský a za tu chvíli než jsme došli k jezeru jsme si docela skvěle popovídali.

Vyprávěl mi něco málo o turnaji a také o jeho práci tady a já zase nějaké novinky, které jsem měla před prázdninami. Moc ho to potěšilo a možná s trochou nadsázky bych mohla říct, že za tu krátkou dobu jsme se stali přáteli, jestli to vůbec jde. Protože já nikdy neměla takového přítele.

„Tak pojďte, pojďte za mnou. A dávejte pozor ať neuklouznete.“ Říkal vystrašeným prvňáčkům, zatímco jsme scházeli posledních pár schodů. Hagrid mě ještě řekl, že to co uvidíme teď se jen tak nevidí. A měl pravdu.

Vyrazilo mi to dech.

Všude kolem byla tma, protože světla co osvětlovala cestičku tu teď nebyla, před námi bylo jezero v celé své kráse. Tichá hladina, občasně zvlněná drobnou vlnkou se rozprostírala dál, kolem byly stromy a před námi na skalách byl, ach ano, Bradavický hrad.

Za námi to zašumělo, Hagrid nás zase svolal do kupy a pokračovali jsme. Nalodili jsme se na čluny a po třech nebo po dvou nás odvážely za hradem, který naše oči hypnotizoval celou dobu. Bylo to, asi jako oheň v krbu, také se nemůžete vynadívat.

Hagrid se na mě ještě jednou otočil.

„Poslyš, já vím že už tě zařazovali předtím, kvůli nějakejm papírům a tak. Akorád mi Brumbál neřek která to vlastně bude.“ Moje loďka totiž byla příhodně poblíž, takže toho využil aby se mě zeptal a také šeptal, protože nechtěl ostatním dětem zkazit radost.

Ale ve chvíli kdy se zeptal mi došlo, že až mu to řeknu, bude po přátelství. Podle toho co mi jednou Malfoy vyprávěl neměl s Dracem zrovna dobré vztahy a Zmijozel byl odsouzen k předsudkům dřív, než někdo stačil říct famfrpál.

Hagrid si mého zaváhání všiml. „Ale no ták, nemůže to bejt přeciž tak hrozný ne?“

Podívala jsem se na něj a v jeho usměvavých očích jsem vyčetla, že na to nejhorší ani nepomyslel.

„Zmijozel.“ Špitla jsem.

Obr chvíli mlčel, ani jsem se nedivila.

„Aha,“ řekl nakonec, „no nějaká to bejt musela ne?“ opět na mě dobrácky mrknul, což na mé tváři vykouzlilo skutečný úsměv. Ulevilo se mi, protože jsem si vážně myslela, že až to zjistí přestane se semnou bavit. Bylo to od něj velmi milé.

„Já vždycky říkám, že nezáleží na tom která to bude kolej, ale spíš jako co to bude za čaroděje, že jo.“  To mne vážně uklidnilo. Ten obr vypadal možná hrozivě, ale určitě měl dobré srdce.

„Děkuji Hagride.“ Řekla jsem mu ještě. Pak už ale nebyl na mluvení čas.

„Skloňte teď všichni hlavy,“ přikázal nám a my jsme tak mohli projet pod břečťanovým převisem, sám se musel sklonit až ke dnu loďky, protože byl rozhodně vyšší než my všichni.

„Ták a sme tady.“ Řekl po chvíli a všichni jsme už promrzlí vystoupili z loděk. Hagrid nás ještě odvedl do vstupní síně hradu, kde nás předal profesorce McGonagallové. Velmi přísně vyhlížející, starší dáma, ale mě se jinak velice líbila.

Rozloučili jsme se s naším budoucím profesorem a ten odešel do Velké síně posadit se za učitelský stůl. Před tím na mě ale naposledy přátelsky mrkl.

Profesorka McGonagallová počkala, dokud nebylo úplné ticho. V ruce svírala objemný svitek pergamenu a mezitím s ním nepatrně klepala do dlaně.

„Tak prosím ticho,“ okřikla ještě poslední nedočkavé a vystrašené prvňáčky, ti ihned zmlkli, „tak prosím, teď se všichni odebereme do Velké síně, kde budete Moudrým kloboukem zařazeni do vaší koleje. Po zařazení si prosím co nejrychleji dojděte sednou ke svému stolu, aby mohl obřad pokračovat. Ve vybrané koleji setrváte po celou dobu svého studia a bude pro vás jako druhá rodina. Nezapomeňte, že po celý rok sbíráte body a na konci roku bude vyhlášen školní pohár, který získá právě ta kolej, která bude mít nejvíce bodů. Čtyři koleje se jmenují Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel.

A teď, jste-li připraveni, počkejte ještě chvíli tady, až si pro vás přijdu , půjdete všichni se mnou.“ Tím ukončila svou úvodní řeč, kterou zběžně seznámila nové studenty s tím, co je zde čeká. Ti jen nervosně přešlápli, pak se profesorka obrátila ještě na mě.

„Slečna de Lator?“ zeptala se a já přikývla.

„Ano paní.“

„Výborně, profesor Brumbál mi řekl, že jste byla seznámena s tím, že přijdete na řadu jako poslední.“ Opět se odmlčela a čekala na mou reakci.

Pro změnu jsem zase přikývla na znamení souhlasu.

„Ano paní profesorko, řekl mi o tom.“

McGonagallová také přikývla a pak rychlím a razantním krokem odešla do Velké síně,  aby zjistila, jestli je vše připraveno a zjednala patřičný klid.

Zatím co byla pryč, jsem si všimla jak i mě ostatní po očku prohlíží. Byla jsem tam totiž jako jediná, komu bylo šestnáct a do jejich řady jsem se trochu nehodila. Povzbudivě jsem se na ně usmála a vzpomněla si na to, jak nervosně jsem se cítila já před tím, než mě klobouk poslal do Zmijozelu.

Několik dětí mi můj úsměv opětovalo a někteří se zatvářili bázlivě.

„Ahoj,“ řekla jsem jim. Což některé možná vystrašilo ještě víc, protože situace že tam byli se mnou byla nezvyklá, navíc se báli toho, co je čeká za velkými dveřmi sálu.

„Ty jsi tu taky poprvé?“ zeptal se nevině jeden z těch nejvíc ustrašených chlapců.

„Ano jsem, byla jsem předtím pět let v krásnohůlkách.“ Usmála jsem se a vysvětlila jim to.

Chlapec si mě chvíli se zájmem prohlížel.

„A ty se nebojíš?“ zeptal se nakonec.

„Nebojím? A čeho vlastně?“

„No nějaký kluk ve vlaku říkal, že nás čeká nějaká zkouška. Prý budeme bojovat s Klop-broukem.“ Řekl mi zcela vážně

Sice se mi chtělo strašně se zasmát nahlas, ale to bych tomu dala. Místo toho jsem se zase usmála a co nejvlídněji mu odpověděla: „No můžu tě uklidnit, já zase vím, že s nikým doopravdy bojovat nebudeme. Jenom ti posadí na hlavu velký a Moudrý klobouk a ten ti řekne, do které koleje půjdeš.“

„Aha,“ řekl a očka se mu rozzářila úlevou, „takže žádný Klop-brouk?“

„Ne, žádný nebude.“ Řekla jsem mu.

„A ty už víš kam půjdeš?“ zeptal se ještě.

Už jsem mu chtěla odpovědět, i když jsem nevěděla co, ale to už se dveře Velké síně otevřely i pro nás a profesorka McGonagallová nás vyzvala ať jdeme za ní.

Stoupla jsem si na konec řady, kde jsem tak jako tak vyčnívala, ale tomu by tak asi bylo všude. Ten hošík se kterým jsem prve mluvila si stoupl vedle mě, možná pro případ, kdyby to s tím Klop-broukem přeci jen byla pravda.

A tak jsme vstoupili do hlavní síně a tak jako generace před námi, jen tiše žasli nad nádherným stropem, nyní posetém zářivými hvězdami, které nás tu vítali. Nad rozlehlou síní i nad množstvím ostatních studentů.

Cestou jsem zahlédla, jak se na mě Draco potutelně ušklíbnul, snad aby tím vyjádřil jakousi lítost s tím, že musím trajdat mezi prvákama. Mě to ale nevadilo, ten hošík vedle mě se na mě čas od času podíval, aby se ujistil, že je všechno v pořádku, což těm dvěma opičákům Crabbemu a Goylovi přišlo asi zábavné, že zrovna ve mně hledá záchranu, když já jsem skoro jako z pekla. Totiž, ze Zmijozelu.

Před učitelským stolem, kde v čele seděl a vlídně na nás shlížel Brumbál, stála trojnohá stolička. Vedle ní teď stála profesorka McGonagallová, seznam stále pevně sevřený v ruce a čekala až je dojdeme.

Prváci ještě pořád byli dost  vystrašení, takže na to všechno se dívali s posvátnou hrůzou, ale já jsem už byla úplně klidná. Ať to bude jakkoliv, dnes už se nic změnit nemůže.  Tedy nic zásadního, hadí hnízdo na mě už beztak čeká a tomu se prostě nevyhnu.

Merline pomoc, ať jsou hodní…hodní malí hádkové…

No dobře, to se odporuje už v základech, ale co nadělám? Třeba tam najdu někoho alespoň minimálně jedovatého.

„Až přečtu vaše jméno, půjdete sem a já vám položím na hlavu Moudrý klobouk. Ten vám řekne, ke které koleji budete patřit.“ To už zase profesorka odříkávala a v síni se rozhostilo naprosté a nedočkavé ticho. Dokonce i Malfoy byl zticha.

A tak to začalo

„Anator Romualdo..“ zahájila profesorka. Klobouk se dlouho nerozmýšlel a tak prvního letošního studenta získal Havraspár. Všichni nadšeně tleskali a ostatní alespoň ze slušnosti.

Po něm následovali další a další. A zatímco tak postupně chodili, aby se dozvídali svůj malý rozsudek, využila jsem toho, abych si nenápadně a postupně prohlédla všechny členy učitelského sboru.

Hagrid seděl hned na kraji, na rozdíl od svého společníka se za stůl skoro nevešel. Naproti tomu ten malý človíček vedle něho měl zase co dělat, aby byl vůbec přes stůl vidět.

Později mi řekli že to byl Kratiknot, profesor formulí. No komická dvojka.

Pohledu na dalšího člena profesorského sboru jsem se raději vyhnula, protože ještě pořád jsem nemohla zapomenout na to, jak přesné bylo jeho odhadnutí mě jako dalšího hada.

Tak tedy druhá strana stolu, to bylo také zajímavé. Postupně jsem si prohlédla všechny přítomné, Brumbála nevyjímaje, tedy skoro všechny přítomné až na jednoho.

Seznam se zatím postupně krátil, ale přesto ještě zbývalo pěkných pár řádků jmen. Mě nevyjímaje.

Ale no tak Joe, je to jen člověk, už jste se setkali ne?

Zkoušela jsem překonat jakýsi pocit uvnitř, který mi nedovolil podívat se ještě jednou nahoru. Strach to nebyl určitě, protože toho jsem si už užila. Nakonec jsem to vyřešila po svém, prostě jsem se zahrabala až po uši do svojí nitrobrany a konečně se přinutila ještě jednou pohlédnout na Hagridovu stranu stolu, jak jsem to nazvala.

Hm.. Severus Snape. Pořád se tváří tak, jako by chtěl zabít prvního člověka, kterého potká, nebo který na něj omylem narazí. Jo a taky pořád vypadá jako kříženec upíra a netopýra..to je teda kombinace…

Pak jsem se ale lekla, protože zmiňovaný „kříženec“ mi pohled opětoval. Rychle jsem sklopila oči a začala předstírat neviditelnost.

Ou, všichni svatí pomoc. Ten první zavražděný student tu asi budu já…

Naštěstí už byl seznam skutečně na konci, řada padla na : „Wangerman Alexandr.“

Chlapec, který stál celou tu dobu u mě a který se předtím tak obával co ho čeká byl konečně vyvolán. To skutečně upoutalo mojí plnou pozornost, protože za tu dobu jsem si ho tak trochu oblíbila a rozhodně jsem chtěla vědět kam ho pošlou.

Hošíkovi spadl klobouk přes oči a ačkoliv i tak vypadal že se bojí, stále zůstával podezřele v klidu, když uvážím ostatní prváky, které ten večer byli zařazeni.

Černé oči teď po chvílích zase propalovaly mě a co víc, nepřestávalo to. Nepochybně se profesor lektvarů musel dobře bavit. No ano, on totiž byl hlavou mojí koleje no ne?

Opravdu jsem chtěla vědět kam přijde malý Alex, ale kdo by vydržel vraždění pohledem, když nebylo vyhnutí? Utéct jsem nemohla.

Díra poblíž krempy klobouku se otevřela a ani ne po deseti vteřinách klobouk vykřikl: „Zmijozel!“

Alex se zatvářil trochu nejistě, ale odhodlaně. Proběhl kolem mě a za tleskání všech kteří tam seděli a některých ostatních se posadil. Teď jsem zbývala jen já.

Teď už nešlo jen o jednoho člověka, který vás sledoval, teď šlo o zbytek školy, protože všichni byli zvědaví kdo jsem a proč mě zařazují až teď. 

Profesorka McGonagallová to rychle vysvětlila.

„A nakonec ještě poprosím Jonap de Lator, která k nám přestupuje z Krásnohůlek.“

Matka by se docela divila, jak moc mi zkrátili jméno.

Zatetelila jsem se a nemohla jsem si nepředstavit tu nádheru, jak zuří. Mě to ale vůbec nevadilo. Jak překvapivé.

Sebejistě jsem vyšla po schůdkách k paní profesorce, ta se na mě usmála, já si sedla a pak už jsem jen slyšela ten známý hlas.

Ale ale, tak to jsi ty Joe. Říkal jsem si, kdy už tě konečně uvidím.“

Tak se zase setkáváme. Pomyslela jsem si jako odpověď. Klobouk se tak trochu zaradoval a pokračoval.

„Hm..ale jak vidím, moc se toho nezměnilo. Stále se schováváš a stále jsi odvážná. Jak jen vybrat. Ale ano, byla to těžká volba.

Přesto stojím za svým, Zmijozel ti pomůže a to nejen k přežití.“

Tak ty víš i o tomhle? Zeptala jsem se překvapeně.

„Ale ano, odvážný kousek, to se musí nechat. Jak vidím, už jsi to ale překonala.“

Co mi také zbylo…

„Tak dobrá nebudu tě tu dál držet. Ale pamatuj si, existuje i víc cest a možností, než se na první pohled může zdát.“

Děkuji. Řekla jsem mu ještě.

Pak se krempa klobouku odklonila ten večer naposledy a Velkou síní se rozeznělo jeho: „ZMOJOZEL!“

Potlesk už mě nepřekvapil, dokonce i ten nafoukanec Malfoy tleskal, ale co víc, Alex vypadal skutečně, že je rád. To bylo milé, tak ne všichni ze Zmijozelu musí být špatní.

Draco mi skutečně držel místo k sezení a to hned vedle sebe, to snad abych si mohla dokonale představit co mě čeká při našem stravování.

Brumbál vstal a popřál nám dobrou chuť. Večeře byla skvělá ačkoliv jsem toho moc sníst nedokázala, snad tak trochu z té pravé nervosity toho, co mě čeká po večeři ve společenské místnosti. Doupě zmijozelských mě teprve čekalo.

Když jsme pak dojedli a talíře se vším ostatním zmizeli Brumbál vstal po druhé. Nejprve nám představil jeho nového profesora Obrany proti černé magii – Lucanyluse Hormana Blocklehursta. Pak ještě zdůraznil některá fakta, jakože studenti nesmí do Zapovězeného lesa a aby se dodržoval školní řád, na což bude školník Filch bedlivě dohlížet. Dál už toho neměl mnoho a tak nám jen popřál dobrou noc. S tím jsme se vydali do svých pokojů a nových společenských místností.

Poslední pocit toho, že černé oči vítězoslavně zazářily mě provázel na mojí cestě do sklepení hradu. Do hadího klubka.

Hadi, tak mě snězte. Byla má jediná myšlenka.

07.10.2007 03:30:02
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one