Kapitola 2. Nevidím tě!

Heh... no čtěte...

Já se do konce týdne dokopu k tomu opravit poslední kapitoly k Jonap Isabelle od gramatických chyb a pak se ozvu bat....

Jinak kapitoly budou přibývat nepravidelně (asi), nějak nestíhám přes školu atd...
Ach ty rozvrhy, laborky a zkouškové, co se tak strašně blíží :-(

Vaše Breila

Další dny se oba připravovali.

Brumbálova nabídka byla přijata a Joe se opět musela začít chystat. Navíc měli se Severusem dost potíží, když připravovali účinnou látku, aby potlačila barvu jejích očí.

Opět měla být nějaký ten čas v přestrojení, ale tentokrát ji nesměl poznat nikdo. Naprosto nikdo a to by šlo celkem stěží, kdyby všude kolem zářily její čokoládové oči.

Vždyť už minule byli málem prozrazeni.

Teď však měla Joe k stálé dispozici toho nejlepšího člověka na lektvary. Určitě to dokáží, byla si tím jistá.

Pomalu se už blížil konec léta a Snape se musel vrátit zpět do Bradavic, aby připravil vše potřebné a jako ředitel jedné z kolejí obstaral veškeré papírování. Nehledě na to, že školní laboratoř byla lépe vybavená a mohl se soustředit poněkud více, než  když byl ve svém druhém domově.

Ovšem ani to nezabránilo Joe v tom, aby našla patřičný způsob, jak ho tu a tam rozptýlit. Prsten, který jí totiž dal, byl naprosto spolehlivý. Tak se nejednou stalo, že i mistr lektvarů něco málo pokazil a patřičně se potom zlobil. Jenže na druhou stranu byl i rád, bylo to někdy zajímavé mluvit spolu na dálku. Hlavně ve chvílích, kdy se soustředil měla zvyk rušit jej.

Pracoval však neúnavně a výsledek práce byl brzy hotov.

Byly to vlastně upravené oční kapky, které by měly vydržet delší dobu a také by nesměla použít svou temnou magii, bylo by pak nejisté, zda by lektvar a kapky na ukrytí dokázaly udržet její tajnou identitu.

Joe mezitím pracovala na všech materiálech, potřebných pro novou akci. Musela se naučit několik nových věcí a zapamatovat si jména a další detaily.

Dřív takto kolikrát pracovala s Remusem, když pomáhali Řádu, jenže teď je na to sama a chtěla být co možná nejlepší.

Navíc, pakliže měla pomoci Harrymu, bylo nutné to vědět.

Tak pečlivě procházela spis, který dostala od ředitele a soukala si jej do hlavy. Kolem poledne už jí to přestalo bavit, tak jen zaklapla desky a začala přecházet sem a tam.

Nudila se, ale nakonec se rozhodla, že bude lepší udělat si něco k jídlu. I Stingwe jí v tom chtěl podpořit, takže jejich „vaření“ vypadalo spíš jako boj.

Ale Joe vyhrála a kočkodlak byl nakonec degradován  na pouhé publikum a poněkud odsunut stranou. Nakvašeně se stočil do křesla a pozoroval ji. Ovšem nezapomínal na to, že ji má i tak vlastně ignorovat.

Jedno mávnutí hůlky a všechen nepořádek se vytratil. Ještě štěstí, protože kdyby tohle viděl Snape, asi by nebyl nadšený. Ale za to přeci mohl Stingwe..

Měla vlastně štěstí, že stihla všechno uklidit, bylo to těsné, protože za pár vteřin po tom, co dojedla a uklidila i to, se objevil Mistr lektvarů.

Nesl sebou onu lahvičku s kapkami do očí. Potřebovali to vyzkoušet a i když mu Joe nikdy nedělala pokusného králíka, nyní neměla na výběr. Vše by mělo být v pořádku, kontroloval to asi třikrát. Všechny složky a přísady, zkrátka vše.

Tak Joe tedy poněkud plaše nastavila tvář a pokoušela se nemrkat. Jen vteřinku to pálilo a pak se kapka rozplynula po oku.

Nejdřív se nic nestalo, ale později se její oči skutečně začaly měnit. Hnědá barva ustoupila a přes ní se vytvořil kalný šedý povrch. Pak se barva zintensivněla a nakonec přešla do čisté šedé. To bylo vše.

Joe ještě chvíli pomrkávala a mnula si oči, vše bylo dobré.

Jen Snape chvíli koukal poněkud podivně. Bylo zvláštní vidět jí takto, jakoby ztratila část sebe. Ty čokoládové oči měl vždy velmi rád.

Nakonec vzal jemně její tvář do dlaní a znovu si jí prohlížel.

„Možná by to šlo.“ Řekl zadumaně s přímým pohledem.

„Možná?“ opakovala šibalsky.

„Hmm.“ Zavrčel. „Chtěl jsem jinou barvu, ale máš nejspíš příliš silnou magii, která to potlačila.“ Zkonstatoval.

„To je špatně?“ vylekala se trochu, ale protože ji pořád nepouštěl, cítila se v bezpečí.

I kdyby bylo, teď jí to může být jedno.

Pak si ovšem mistr lektvarů povzdechl a pustil její obličej. I tak byla blízko.

Naklonila hlavu na stranu.

„Možná bych to mohla zkusit ovlivnit právě tou magií.“ Navrhla.

„Ne.“ Zavelel.

„Ano, pane profesore.“ Provokovala zase a zazubila se.

„Nenapravitelná.“ Povzdechl si opět.

Pak jí ještě řekl, že se musí na dvě hodiny vrátit do hradu a aby se mezitím pokusila nic nevyhodit do vzduchu.

Využil příležitosti, že jí měl u sebe a naposledy jí políbil.

Když si povzdechla, že dvě hodiny jsou dlouho, také se usmál, ale pak rychle zmizel.

Jak rychle si na sebe zvykli. Tohle mu bude chybět až začne další školní rok.

Joe pak věnovala chvíli usmiřování se s kočkodlakem, ten ale trucoval a dokonce odmítal i nabídku na drbání. Tak nad ním jen pokrčila rameny a rozhodla se projít venku.

Ještě předtím ale zaběhla do pokoje, kde si prohlížela novou barvu očí.

Měnit jí magií byla hloupost a ona to samozřejmě věděla. Přesto by to byla možnost. Jenže mohlo by se stát, že by se jí to vymklo z rukou a to by nedala dohromady ani vynikající Madam Pomfreyová. A pak, nechtěla aby ta změna byla natrvalo.

Šedá jí nevadila, ale byla tak podivná. Chladná a jakoby nepřítomná, jako kdyby procházela časem a ten se jí nemohl dotknout. Zkrátka podivná.

Slunce pěkně hřálo a když poletovala po louce, radostně jí zářilo.

Vše bylo tak pěkné, ovšem jen do okamžiku, než se něco zvrtlo.

Ani nevěděla jak, ale mírný vítr jí vehnal do tváře prach. Nevěděla, odkud se vzal, nejspíš z té rozpadající se zídky. Zapadl jí do očí a pálil.

Nemohla se ho zbavit a oči jí pálily čím dál tím víc. Promnula si je jemně a zavřela je na chvíli. Pak však to bylo ještě horší. Obraz se rozmazával.

Došla ještě pár kroků směrem k domku, ale pak zakopla a upadla. Jak to, že si nevšimla té spadlé větve?

A proč je kolem taková tma? Zavřela oči a pak je zase otevřela, jenže byla obklopená tmou.

Byla někde v prostoru a nic neviděla. Zpanikařila.

Najednou se strašně bála, nebyla zvyklá nic nevidět. Sice vládla obyčejně chladem a tmou, ale nikdy se jí sama nebála, až teď. Když nebyla naděje na únik.

Zoufale se otáčela sem a pak zase na druhou stranu.

Chtěla zavolat na kočkodlaka, ale nevěděla kterým směrem. To příjemné slunce jí teď začalo pálit. A to, co dřív byla hra, byla nyní hrůzná zkušenost.

Znovu si chtěla promnout oči, ale cítila něco vlhkého, když se jich opatrně dotkla. Bylo to teplé a lepkavé.

Krev!

Teď už nebyl pochyb o tom, že je asi v pěkném průšvihu.

„Stingwe!“ zavolala

Jenže se nic nestalo.

„Stingwe!“ opakovala a teď už vážně zoufale. Pořád ještě byla někde na zemi. Nic neviděla.

„No tak, kde jsi!“ jenže v odpověď jí přišel jen další poryv větru, jalo by to byl výsměch.

Pokusila se vstát, ale připadala si tak malátná a potácivá.

Co se to jen děje? Vždyť to bylo podobné jako noční můra!

Udělala pár kroků jedním směrem a pak zase druhým. Jenže nevěděla kde je. Naprosto ztratila orientaci.

Když se pokusila vytáhnout hůlku, vypadla jí z ruky.

Hledala jí pak po zemi a stále volala kočkodlaka, jenže ten nepřicházel.

„Zatracená kočka prašivá.“ Zahudrovala už nepříčetně.

Nakonec to vzdala.

Nevěděla kolik ještě zbývá času, než se vrátí. Musela počkat. Udělala tedy tu jedinou věc, co jí napadlo. Stočila se do klubíčka a schovala si hlavu před sluncem a dalšími poryvy větru.

Snad se vrátí brzo..

Jenže jak tak ležela, minula první hodina a pak další a další.

Zdržel se.

Dál na tom místě už zůstat nemohla, slunce pražilo a ona nebyla zvyklá. Navíc nebylo náhodou, že vládla právě ledu. I ona sama měla ráda chlad.

Tak se rozhodla, že někam prostě dojít, nebo spíš doplazit se prostě musí. I kdyby to mělo být přes celé velké pozemky.

Prozřetelnost ovšem byla, že našla správný směr a po chvíli už se div nepraštila hlavou o kamennou zeď. Obešla pak podle ní celý dům, až našla dveře.

S úlevou za sebou zabouchla a dala se do toho nejtěžšího.

Musí najít vodu.

Potřebuje se napít a umýt si oči. Teď už byly tak slepené, že je nemohla ani otevřít.

Chůze poslepu celým domečkem byla náročná, ale zvládla to. Nakonec se dostala do koupelny, kde hltavě vypila studenou vodu a pak si i opláchla obličej.

Jemně se pokusila i o opláchnutí očí, ale vždy, když se jich dotkla, bolely.

„Zatraceně.“ Ucedila nadávku.

„Stingwe!“ zavolala znovu.

Teď už jí musí přeci slyšet. Měl by.

Co se ti to stalo?! Zeptal se jí o pár vteřin později a i on zněl naprosto zděšeně.

Nevím! Musíš něco udělat, nic nevidím!

A kde máš prsten?

Sakra!  Zaklela zase, jenže o to víc, když zjistila, že ho nemá. Kde může být?

Stingwe! Já ho nemám.. volala zděšeně. Cítila se tak strašně špatně. Nemám ho!

Najdu ho, zůstaň tady a nebo můžeš-li dojdi vedle. Vyzval ji ještě a pak někde zmizel. Ona ho ovšem neviděla, takže se mohla jen dohadovat, kde asi je.

Kdo mohla jen ztratit, nebo zapomenout  Snapeův dárek?

Po kočkodlakovi se snad slehla zem. I on někde zmizel, stejně tak, jako prsten.

Byla dočista ztracená, slepá a bez hůlky. Ještě štěstí, že se dostala do obýváku, kde se zhrotila do pohovky.

Kusem šály, která byla nesmyslně v její kapse hábitu na věšáku si obvázala hlavu. Bude lepší, když jí nebudou dráždit paprsky. Trochu se jí ulevilo.

Nezbývalo ovšem než čekat.

Tak tedy čekala.

A cítila se hrozně.

Nemá hůlku, nemá prsten, nemá kočkodlaka a vlastně ani Snapea…

„Co mám dělat?“ zanaříkala si pro sebe.

Trvalo to nekonečně dlouho, než se mistr lektvarů vrátil domů. V té době byla už Joe téměř na pokraji šílenství. Venku se už stmívalo a ona seděla , nebo spíš polehávala na gauči. S obličejem obráceným odevzdaně vzhůru a obvázaným měkkou šálou přes oči.

Těžko říct, jestli spala, nebo se silou vůle udržovala v letargii, každopádně to pomáhalo.

Ihned si všiml, že je něco v nepořádku, měla ruce od krve.

„Joe.“ Téměř k ní přiskočil a zatřásl s ní.

Jakoby se probudila a ještě o to víc zmatená nevěděla zprvu, co se to děje.

Pak se ovšem přivinula k důvěrně známému člověku na prsa a křečovitě jej svírala.  

„Já nevidím.“ Řekla zoufale. „A ztratila jsem hůlku a pak se ztratil Stingwe a vlastně jsem našla ten dům jen náhodou. Bylo horko a ten vítr. Pak ten prach ze zídky.. a …ty si tady!“

Blekotala úlevně.

Jemně jí od sebe odtáhnul a uklidnil ji, že je zpátky. Pak ji přesvědčil, že se musí podívat na oči.

Když souhlasila, posadil se vedle ní a sundal jí šálu. Ještě štěstí, že nemohla vidět jeho výraz.

Vlna znechucení nad tím, co se stalo a také zděšení.

To vypadalo ošklivě.

Zpod víček jí ještě teď vytékala krev a oči byly mírně opuchlé.

Kdyby mohl, také by pronesl nějakou památnou nadávku, takhle to ovšem potlačil v sobě. Nechtěl jí dát najevo, jak moc zle to vypadá.

„To bude dobrý.“ Konejšil jí.

Podivným reflexem mu však sevřela ruku.

„Lháři.“ Byla to tichá výtka. Téměř jí šeptala.

 

Jenže nikdy není nic tak zlé, jako to vypadá.

Zažili si oba ještě krušné chvilky, když jí musel trochu ztuha otevřít oči a pak do nich nakapat tonikum.

To však fungovalo naprosto přesně. I její podvědomí se nebránilo a toužilo se vyléčit.

Bylo by hodně zlé, kdyby ztratila zrak.

Jenže se to povedlo napravit.

Mistr lektvarů byl velmi dobrý v ošetřování ran. Nejednou tak musel léčit sebe, ale teď to bylo daleko horší. Ten pohled na ní, když sundal provizorní obvaz mu asi zůstane dlouho v paměti.

Příště si musí dát větší pozor na její vlastní magické jádro. Bylo nevyzpytatelnější, než čekal. Teď jí bude hlídat víc. Kdyby ho jen Brumbál nezdržel, musela být zoufalá. Ještě štěstí, že odmítl zůstat v bradavicích déle.

Jako už několiksetkrát předtím, seděli společně v obývacím pokoji. Joe mu byla pohodlně stočená na hrudi a odpočívala. Hladil jí po hedvábných vlasech a těšil se z její blízkosti.

V duchu se usmíval nad touto situací, protože i když si oba vytrpěly těžké chvilky, byla tato jejich společná velmi krásná. Jednoduše ji jen držel a ona spala.

 

Hůlku i prsten našel brzy.

Stačilo na to jednoduché přivolávací kouzlo. Nebyli ani nikterak daleko.

Hůlka byla venku, zhruba dvacet metrů od domu a prsten zapadl do křesla, kde seděl předtím Stingwe. Musel jí sklouznout, když se ho pokoušela udobřit a drbat. Ani si toho nevšimli.

S hledáním kočkodlaka měli rozhodně menší potíže.

Vlezl jí do kufru a kouzelné víko se za ním zavřelo. Také nemohl ven. Jenže on tam měl alespoň teplo a sklenici tlustočervů…

 

O hodinu později, když už Joe spala klidně, odnesl jí do jejího pokoje. Kde jí uložil do postele a nechal poklidně spát. Sám měl ještě práci.

Musí přijít na to, co se pokazilo.

 

30.10.2007 00:13:36
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one