Kapitola 4. Kethleen nebo Georgiana?

Tak tu máme další kapitolu.
Jsem snad jen trochu smutnější z toho, že moc lidí nekomentuje, nebo spíš ani nečte? No kdo ví, třeba jsem jen paranoidní.
No tak tedy k dnešnímu dílu. Jsem zvědavá na to, co na to řeknete...Snad mě moc neukamenujete.. :-)
Vaše Breila

Kethleen Morganová se ubytovala sama v Děravém kotli. Byl to poslední večer prázdnin a ona už dost unavená a dostatečně vykulená, s vděčností přijala podkrovní pokojík, příliš malé velikosti.

Starý hostinský se totiž nad ní smiloval, vše měl obsazené a tak jí udělal výjimku. Byla sirotek a potřebovala někde přespat. Dala mu jeden zlatý, pečlivě ušetřenou minci, ale on to odmítl. Za pokoj, který jí mohl poskytnou zaplatit nechtěl. Jeho srdce, příliš zatvrzelé a za roky služby nejrůznějším kouzelníkům se nad ní slitovalo. Nevěděl ani proč, měl však jakýsi popud, který mu byl vnuknut.

Viděl její postavu, krčící se někde v opuštěné uličce a pak si vzpomněl na svůj poslední volný pokojík, vlastně dřív skladiště harampádí a starých košťat. Nebyl to pokoj, ale bylo tam teplo.

Dívka mu poděkovala a vděčně přijala i hubený krajíc chleba a mléko.

Zavřela se pak v pokojíku, kde usnula během chvíle. Starý Tom to zjistil, když šel náhodou kolem a nesl jí nějakou starou přikrývku.

Nechal ji tedy a sám odešel obsluhovat své hosty. Víc se o ní už nestaral. Měl totiž pocit, že i tak jí ušetřil krušnou noc. Ráno jí ještě nechá vykoupat v pokoji, co se měl uvolnit velmi brzy ráno a pak už ji neuvidí.

Jediné, co mu totiž ještě řekla, krom toho, že je sirotek bylo, že zítra jede do Bradavic.

To mu stačilo jako záruka, že jí může věřit.

 

Oproti tomu Georgiana Grey-Raynerová se vesele smála na celý hostinec. Byla to též dívka, co měla zítra odjet do Bradavic, jenže o něco jiná, než ta, kterou Tom před chvílí ubytoval v příliš malém pokojíku.

Byla to ohnivá rudovláska s jiskrnýma zelenýma očima. Byla zde se svojí vychovatelkou, kterou jí podle všeho zaplatili rodiče a která se o ní starala i po tom, co oni zemřeli. Byla tedy také sirotek.

Georgiana ovšem jen budila dojem, že bude pěkné kvítko, ve skutečnosti byla docela citlivá a i když brala věci tak jak přijdou, dokázala se o sebe postarat. Rozhodně se protloukala životem snáz, než Kethleen.

Její vychovatelka byla menší postavy a také nikterak stará. Měla fialové vlasy, krátce střižené. Byla to jedna z těch extravagantních čarodějek.

Jenže Tom byl zvyklý, mít takové lidi pod střechou, nijak už to neřešil a vlastně tak trochu lhostejně je obsluhoval.

Byl to dobrý hostinský. Vyslechl každého a nemluvil dál, ale jen málokterý kouzelnický, nebo motácký osud ho dokázal oslovit. Setkával se s lidmi skoro denně, byl už vůči jejich řečem takřka imunní. Někdo by řekl, riziko povolání. Avšak Tom den co den vstával a staral se o svůj hostinec. Byla to jistota, která tu byla pro všechny kouzelníky.

Kolem něho život plynul a žádná válka se ho dotknout nemohla, každý potřeboval starého Toma, aby ho obsloužil, nebo nechal projít dál. Na Příčnou ulici…

 

***

 

Kethleen se probudila brzy. Ještě chvíli ležela čelem ke zdi a dívala se na spáry a škvíry, doslova pokrývající celý pokoj. Byl to skutečně nuzný a až příliš malinký přístřešek. Ale byl tím nejlepším, který mohla dnešní noci získat.

Lekla se, když na dveře někdo zaklepal. Okamžitě šla otevřít a pak mžourala očima na starého Toma.

„Promiňte,“ řekl on s bezzubým úsměvem. „Napadlo mě, že byste se chtěla umýt, koupelna na chodbě se uvolnila a máte dole snídani. Vlak vám jede za hodinu.“

„Děkuju.“ Řekla víc než dojatě a obdařila ho tím nejsrdečnějším úsměvem. Pak si vzala pár věcí z potlučené tašky a odešla do koupelny.

Příjemná voda ji chladila a dodávala novou energie. Bude jí jistě potřebovat…

 

Georgiana se sladce probudila do dalšího dne. Slunce už prosvítalo okny dovnitř a lechtalo ji po zrůžovělé pleti.

„Už je čas?“ zeptala se své vychovatelky.

„Máme ještě chvíli. Ale měla by jsi už vstát.“ Odpověděla tato.

„Uhm, docela škoda, že už to začíná. Prázdniny se mi vždycky líbily, tyto obzvlášť.“

„Uvidíš, že se ti to bude ještě líbit.“ Řekla záhadně chůva.

„Co se mi má líbit zrovna na škole, to nechápu.“

„Bradavice mají mnohé tajemství.“ Další záhadný úsměv.

 

***

 

V hlavní části hostince sedělo několik časných hostů a také někteří studenti, kteří také přespávali zde.

Kethleen i Goergiana snídaly u velkého stolu, ačkoliv si ani jedna nevšímala svého okolí.

Vlastně zde byl podivný klid, což bylo zvláštní, neboť v tento den, vždy byli všichni nervózní.

Nasnídali se a pak se opět rozešli.

Kethleen opustila maličký pokoj i Toma jako první. Rozloučila se s ním a ještě jednou mu pořádně poděkovala. Ani teď nechtěl nic přijmout a tak jí ještě vyprovodil s tím, že jí vysvětlil, jak se dostane na nádraží.

S milým, i když poněkud plachým úsměvem mu odpověděla, že vyrůstala v mudlovském sirotčinci, takže chápe, jak funguje podzemní dráha, i to ostatní. Bylo to tedy daleko snaží, než když to vysvětloval Georgianě a její vychovatelce. Nakonec odešly i ony a starý Tom se opět vrátil k otírání sklenic.

Jak jsou ti kouzelníci podivní.

 

Nástupiště 9 a 3/4  bylo jako vždy přeplněno tlačícími se studenty a jejich rodiči.

Nebylo zde téměř místa, přesto však Kethleen bez problému nastoupila do posledního vozu a našla si volné kupé. Ona neměla  komu y mávala, tak jen nesměle koukala na ty, kteří stáli u okýnek a rozmlouvali.

Georgiana také nastoupila, pak se vyklonila z okýnka a ještě naposledy mluvila se svou chůvou. Ta jí říkala, aby se pokusila do ničeho nezaplést. Bradavice byly naprosto úžasné, tak ať si to vše užije. Nato se jí dostalo odpovědi, že přesně to hodlá udělat.

Pak se ovšem vlak s trhnutím rozjel.

Georgiana ještě mávala své přítelkyni a pak zavřela okýnko. Otočila se a chytla si svůj kufr.

Vydala se napříč vlakem, aby si našla volné místo.

Našla jej až úplně vzadu. Seděla tam dívka s blonďatými vlasy, ještě trochu mokrými. Asi si je myla na poslední chvíli. Měla na sobě trochu ošoupanější oděv a překvapivě sem tam i se záplatou. Nejspíš pocházel z druhé ruky.

Otevřela dveře a usmála se na ní.

„Ahoj, všude jinde je poněkud těsno, nemohla bych k tobě?“ zeptala se Georgiana.

„Jasně.“ Pípla nesměle dívka a také se trošku usmála.

Byla docela pěkná, snad jen kdyby nevypadala tak unaveně a ošuntěle.

„Já jsem Georgiana.“ Zahájila rozhovor.

„Kethleen.“ Hlesla opět a žmoulala si okraj rukávu. Byla trochu vystrašená z nastalé situace.

„Já jedu do Bradavic poprvé.“ Začala odříkávat rudovláska a přitom přimhouřila oči. „Jsem zvědavá, do které koleje přijdu. Ve které jsi ty?“

Dívka na ní vykulila své velké šedé oči a trochu nepřítomně se podívala. Pak však raději sklopila hlavu, styděla se snad? „Já tam jedu také poprvé.“ Vysvětlila.

„Vážně? To je príma. A kde jsi byla předtím?“ nevinná otázka.

„No víš, vlastně nikde. Jsem sirotek.“

Teď zase žasla Georgiana. „Promiň.“ Řekla smutně. „Ale víš, já jsem vlastně taky, vychovávala mě chůva po tom, co rodiče zemřeli. Učila mne i ona, ale letos jsem už do školy musela, aby mi uznaly zkoušky.“

Po tomto prohlášení se srdce obou dvou poněkud pookřála. Nevědomky našli spřízněnou duši a tak si během chvíli už povídaly jako kdyby se znaly už roky.

Čas jim příjemně ubíhal a Georgianě se podařilo poněkud víc nahlédnout za nesmělost své nové kamarádky. Byla to milá dívka, ačkoliv plachá a poněkud zdrženlivá. Byla také velmi chytrá. Nikdy se neučila čarovat, ale přesto znala spoustu věcí.

Georgiana byla naopak dobrá společnice. Hovorná a veselá. Plná živosti a elánu.

„Nevadí ti, když jí pustím na chvíli ven?“ zeptala se Kethleen a ukázala rukou na klec s malou huňatou sovičkou. Ta poslušně seděla na bidýlku a moudře na ně mžourala očima.

Keth jí ovšem zarazila. „Počkej chvíli.“ Vypískla zděšeně.

Rudovláska se poněkud překvapeně dívala, když její kamarádka vytáhle odněkud od krku malé klubíčko.

„Je to rejsek,“ vysvětlila, „můj kouzelný tvor. Koupila jsem si ho teprve včera na Příčné ulici. Schovám ho do kapsy, on se totiž sov bojí.“

„Jé ten je úžasnej,“ zvolala Georgiana a naklonila se blíž. Pohladila ho jemně po hlavě a podlouhlému nosíku.

Keth ho pak schovala do kapsy.

Jejich další cesta ubíhala v poklidu a dívky se seznamovali ještě trochu blíž. Bylo jisté, že Georgiana byla trochu temperamentní, ačkoliv si zachovávala rozvahu a jakousi chladnou stránku své povahy, ukrývající minulost. Nerada o tom hovořila.

Kethleen zase byla klidná a mírná. Sice nesmělá a trochu plachá, ale jinak velmi odvážná dívka.

Ty dvě se podivně doplňovaly a tvořily celek. Jenže kde která skončí? Doufaly, že budou spolu, ale kdo tohle ví?

Dveře jejich kupé se otevřely a obě vzhlédly.

„Ahoj, měly by jste se už převléknout do školních hábitů, brzy budeme na místě.“ Pozdravila je další dívka. Měla střapaté vlasy a byla už oblečená. Na hábitu se leskl odznak primuse.

„Jsem Hermiona Grangerová, vás jsem tu ještě neviděla.“ Řekla pak o něco méně formálnějším hlasem a usmála se na obě.

Keth se stáhla trochu do sebe a chvíli se zdálo, že zase bude mlčet. Tak to vyřešila Georgiana za ní.

„Jsme tu obě poprvé.“ Řekla vesele a už podávala primusce ruku. „Já jsem Georgiana a tohle je Kethleen.“

Nakonec se Keth přemohla a zvedla oči od země. Poněkud prkenně se i ona přivítala s Hermionou a pak si zase sedla.

Goergiana se zase usmála a pořádně si prohlédla nově příchozí. Takže to bylo letošní první setkání s někým z Bradavic.

Hermiona si s nimi chvíli povídala, ale pak se omluvila a rychle zmizela zase v chodbičce, jako primuska měla i další povinnosti. Zbylé dívky se tedy převlékly a rudovláska si opět mohla povšimnout, že hábit její kamarádky není nejnovější.

Keth si toho ale nevšímala a ještě naposledy pohladila svého rejska v kapse.

„Tak už tam tedy budeme.“ Řekla trochu zasněně.

„Bradavice.“ Vyhrkla Georgiana a též se zamyslela.

 

Plavba přes jezero byla úchvatná. Něco takového se skutečně jen tak nevidí a tak spolu s letošními prváky také prošli vstupní branou. Zmocnil se jich silný pocit, který otřásl jejich nitřním světem a vzbudil krásu a bázeň.

Na tuto noc nikdy nezapomenou. Jejich příchod do magické školy čas a kouzel.

Převzala si je opět profesorka McGonagallová, která je seznámila s pravidly. Vysvětlila jim, co mají dělat a pak se obrátila i na obě starší dívky.

Slíbily, že v klidu vyčkají, než budou zařazeni ti malí a pak přijde i řada na ně.

Keth byla nervózní a opět si žmoulala rukáv. Georgiana to přijímala podobně. I ona pocítila tu tíhu slavnostního obřadu. Bylo to úchvatné.

Ten pocit, který se vás zmocní, když stojíte za dveřmi, které vedou k něčemu neznámému a pak okamžik, když se ty těžké vrata otevírají.

Světlo a šum ze síně je uvítal a ony kráčely až jako poslední v průvodu malých a vystrašených dětí.

Prohlíželi si je všichni s velkým zájmem a témě nikomu neunikly dvě nově příchozí.

Ohnivá rudovláska poněkud podivně kráčející vpřed, hypnotizující profesorský stůl před sebou a také trojnohou stoličku s kloboukem. Vedle ní plachá blondýnka v ošoupaném oblečení, ovšem nyní s hlavou hrdě vztyčenou.

Došli společně s prváky a postavily se kousek stranou. Vyměnily si rychlý pohled a už to začalo.

Profesorka vždy přečetla jedno jméno a zmíněný student vystoupil z řady aby pomalu došel ke stoličce, kde byl přiřazen určité koleji. Seznam jmen byl dlouhý, alespoň se  tak zdálo oběma dívkám.

Řada přišla i na ně.

Jako první šla Georgiana. Posadila se na stoličku a se smíšeným výrazem si nechala posadit na hlavu moudrý klobouk, trvalo to jen malý okamžik, ale přesto spolu rozmlouvali.

Pak se ozvalo: Zmijozel!

Světem Keth to trochu otřáslo. Slyšela už dřív, že tato kolej je prý určena těm, kteří rádi následují Temného pána. Proč tam musela jít zrovna Georgiana?

Viděla oči kamarádky, když jí McGonagallová sundala klobouk a i u ní poznala, že je jen malinko zmatená. Co jí jen mohl říci?

Pak přišla řadu na ní. Na Keth.

Její kamarádka už seděla u zmijozelského stolu a povzbudivě jí sledovala.

Dívka vykročila ke stoličce a také se posadila. Klobouk měla na sobě také jen okamžik, přesto i s ní vedl rozhovor. Bylo to zajímavé. Nakonec však otevřel pomyslná ústa a vyřkl její ortel.

Ten, který nejen jí zamotal hlavu.

Jak bylo možné, že někdo jako ona půjde právě tam? Georgiana se letmo usmála.

NEBELVÍR! Vykřikl klobouk na celý sál.

Ozval se hlučný potlesk a dívka trochu omámeně přešla k nové koleji. Usadila se tam a pak bázlivě pohlédla k učitelskému stolu.

Brumbál povstal a ona se dívala na něj. Tak jako všichni ostatní.

 

***

 

Joe ležela v posteli a jako už kolikrát, hleděla do stropu. Jenže dnes to bylo jiné. Byl to první den jejího nového poslání.

Tak byla tedy tady.

V Bradavicích, opět jako jedna ze studentek, akorát že neměla svou podobu. Změnily jí od základu společně se Severusem. Vždyť na tom pracoval dlouhou dobu a výsledek mohl posoudit dnes.

Mohl ji snad nikdo poznat? Odpověď byla záporná. Nikdo si toho nevšiml. Byla tak jiná.

Byla tedy opět ve škole, studentka sedmého ročníku.

Překulila se na bok a jen slabě si povzdechla. Dívky, se kterými byla na pokoji už spaly, naštěstí. Usnuly celkem brzy, jen ona nemohla.

Myslela na Snapea.

Hrála si s prstýnkem, který měla u sebe na ruce. Neodkládala ho už pro jistotu ani na noc.

Usmála se potichu, když jí odpověděl.

Tak spolu chvíli mluvili na dálku. Trochu ho pozlobila, jak měla ve zvyku a on jí to vrátil některou z jeho obvyklých, poněkud jízlivých vět.

Jaký rozdíl to byl, oproti jejich společnému létu? Teď byli oba zase tady, na hradě, i když momentálně každý úplně jinde.

Joe pomyslila ještě na poslední věc, kterou k němu poslala. Chvíli bylo ticho, ale odpovědi se dočkala. Usínala tedy s myšlenkou, že spolu mohou alespoň mluvit.

Tak začal další školní rok v Bradavicích…

02.11.2007 00:50:56
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one