A další pokračování... je to možná trochu kratší, ale úmyslně se nerozepisuji. Nevím, jestli jste si toho všimli, ale už se blíží listopad (on už tu je, já vím, ale obrazně řečeno..), tedy čas, kdy je u nás ta rekonstrukce.
Pilně budu psát na papír, protože nevím, kdy se zase dostanu na pc. Ale dokud ho tu ještě mám, pokusím se to využít.
Nic ale neslibuji... zkrátka budeme muset abstinovat a přežívat jak se dá...


 

Po hodině Dějin čar a kouzel čekaly Joe další čtyři.

Musela stihnout Péči o kouzelné tvory, Kouzelné formule, Jasnovidectví a nakonec Hodinu Létání.

Jakožto sirotek totiž musela získat od školy jistý základ. Nemohl přeci říct, že už to umí. Vždyť vyrůstala mezi mudly, tam nemohla nikdy mít příležitost.

Celý den byl velmi náročný. Učila se normálně látku pro sedmý ročník a příležitostně mluvila s těmi profesory, u kterých měla trávit své doučovací lekce. A že toho bylo.

Od většiny z nich dostala další a další knihy a samé úkoly a povinnosti, které musela zvládnout. Nejednou si sama pro sebe říkala, točíc při tom s kroužkem na levé ruce, že by bylo lépe, kdyby s tím nikdy nesouhlasila. Vždyť takto bude chodící knihovna a to měla mít vyrovnávací zkoušky už za tři měsíce.

Ano, měla naštěstí tu výhodu, že nebyla začátečník, ale v rámci své role o tom nesměla ani uvažovat. Musí budit dojem outsidera a pokud možno nesmí vynikat. Mohlo by to vzbudit pozornost a to by bylo to poslední, co by chtěla.

Ještě štěstí, že na většině těchto „soukromých hodin“ s ní bude Georgiana.

Joe nechápala, jak se jí podařilo naprosto vyhnou kurzu létání, ale nějakým způsobem se toho nemusela účastnit. Nejspíš za to mohla péče vychovatelky, kterou měla dříve.

Tak v tomto směru musela Joe trpět sama.

S Hagridem jí to venku opět bavilo. Tentokrát probírali ty nejrůznější živočichy. Pro první hodinu si vybral povětšinou neškodné vodní tvory.

Byl tam jeden, kterému se říkalo Vodraň a svým vzhledem mohl mudlům a motákům připomínat zatoulanou vydru. Ve skutečnosti měl však podobu šupinaté ryby, měnící na suchu svůj vzhled. Záludně lákal lovce na svou kožešinu a když jej následovali do pomyslně mělkých vod, utekl jim a přeměnil se. Lovec se pak utopil v hloubce, protože nemohl najít cestu zpět.

Tak zákeřná tato rybí vydra byla.

Ovšem Hagrid měl opět svou zvláštní metodu jak je to naučit. Všem dal do ruky malou síťku a doslova je hodil do Černého jezera, kam ráno vypustil Vodraně. Vlastně ještě za ně přivázal lano, aby je v případě potřeby mohl rychle vylovit.

Na konci této hodiny byli všichni doslova chodící vodníci a jediný, komu se podařilo chytit Vodraně byl Dean Thomas, kterému se zakousl omylem do palce.

Stačila si sotva osušit oblečení a už zase musela doslova utíkat na Kouzelné formule, aby nepřišla pozdě.

Měla ještě mokré vlasy a v botách jí poněkud čvachtalo, když se řítila školními chodbami. Nepoužívala zkratky, protože jako Kethleen je znát ještě nemohla. Zabočila prudce za roh, až div nenarazila do zdi.

Ošoupaná školní taška se jí ovšem nechtěně protrhla na jedné straně a všechny pergameny, učebnice i další a další potřeby se hrnuly ven. Joe v duchu zanadávala a začala vše sbírat.

Tohle se vždycky stane jen mě.. Hudrovala si pro sebe.

„Ahoj,“ pozdravil jí kdosi.

Joe se ohlédla.

„Ahoj.“ Odpověděla slabě a dál se horečně snažila nacpat vše zase zpátky do tašky.

„Chceš pomoct?“

Byl to Dean, který se také vracel od jezera. Jenže se zdálo, že on nespěchá a navíc už také nebyl ani trochu zmoklý.

„To nemusíš. Přijdeš kvůli mně pozdě.“ Pípla opět nesměle.

„To je dobrý, ještě je čas a navíc znám užitečný zkratky.“ Začal rozhovor a sbíral při tom její knihy. „Ty jsi tu nová viď?“

Joe se uchechtla. „A ani to nemusím mít napsané na čele.“

I Dean se usmál. Pak se natáhla pro její tašku a opravil jí zničeno stranu. „Takhle to bude lepší.“ Pokrčil rameny.

„Jé, díky.“ Řekla a nacpala posledních pár pergamenů dovnitř a zavřela ji. „Budu se to muset naučit.“ Řekla trochu zahanbeně.

Vzala si od něj knihy, které sebral a pak se rozpačitě postavila.

„Já jsem Dean, Dean Thomas. Jsme ve stejné koleji.“ Představil se.

„Kethleen Morganová.“

„Jak se ti zatím líbí první den?“ začal se sní normálně bavit.

„No, je to dobrý. Jen..to je vždycky tak…“ nemohla najít to správné slovo.

„Náročné? Ani ne. I když, se ti to teď tak může zdát..“

„Ale přeci jen doufám, že příště už nás do toho jezera házet nebude.“

Dean se zasmál a pak jí ukázal rukou směrem k chodbě. „Pojď, ukážu ti cestu.“

Vedl jí několika užitečnými zkratkami, ačkoliv kdyby Joe mohla, asi by šla jinudy. Tyto byly běžně známé a tu a tam ucpané a nebo v nich bylo něco narafičeného. Joe znala i jiné, daleko průchodnější.

Nakonec došly před učebnu skutečně na poslední chvíli. Joe ještě rozpačitě přešlápla z nohy na nohu a opět se jen nepěkně ušklíbla, když se ozvalo zašplouchání. „To ten lov.“ Vysvětlila.

Nezapomněla mu ještě jednou poděkovat a pak si pro jistotu našla místo někde vzadu.

To by odpovídalo někomu, kdo měl budit dojem nepříliš dobrého studenta.

I na kouzelných formulích vládla ta známá nabitá atmosféra.

Joe nebyla jediná, kdo na konci odcházel s tím, že tato látka je těžká i pro někoho, kdo to studoval dlouho. Byla to skutečně těžká kouzla.

Po hodině ještě musela mluvit s profesorem Kratiknotem o samotě.

„Ehm, pane profesore?“ začala nejistě.

„Slečna Morganová, jsem rád, že jste přišla.“ Řekl a začal se přehrabovat v nějakých pergamenech. „Připravil jsem pro vás seznam. Je toho možná trochu moc, ale věřím, že to zvládnete. Můžete za mnou samozřejmě kdykoliv přijít. Do zkoušek máte tři měsíce, neztrácejte naději.“

„Pokusím se.“ Řekla vykuleně, když převzala poněkud delší seznam všech učebnic. „To všechno pane?“ zeptala se ještě nejistě a jako hypnotizovaná na něj doslova zírala.

„Je toho skutečně hodně, pět let není málo. Ale můžete mě kdykoliv zastihnou a zeptat se na vše, co byste nechápala. Také vaši spolužáci vám jistě pomohou.“

Joe už po této rozpravě bylo poněkud nevolno. Kdyby si nebyla jistá, že to vše umí, asi by se na místě pravé Kethleen byla dáno složila.

Ale ne, i kdyby to bylo jakkoliv těžké, nevzdá to. Nesmí. Je přeci bojovnice.

„Nashledanou.“ Rozloučila se téměř v zápětí a poněkud pobledlá se vypotácela ven.

To čvachtání v botách jí už lezlo na nervy, kdyby tak směla použít kouzlo. Jenže to nejde. Nezná přeci žádné. Hlavně si to musí pořád opakovat.

Teď jí měl podle všeho čekat konečně zasloužený oběd. Jak už se na něj těšila.

Seběhla rychle schodiště a připojila se k ostatním na jídlo.

Musela si ale přiznat, že málem měla nutkání posadit se ke zmijozelu. To by byla asi ta největší chyba. Ačkoliv Georgiana na ní vesele zamávala.

Zbudila tak lehkou nevraživost mezi řadou svých hadů a Keth raději jen plaše naznačila, že nebude rušit. Byla vlastně tak trochu zmoklá a mohla se zdát většině tak nějak pro smích, ale protože nebyla jediná, kdo tak vypadal, nikdo to nebral osobně.

Alespoň zatím.

I když všem tento vzhled připadal bohužel k smíchu. Rozhodně poznali, kdo dnes navštívil Péči o kouzelné tvory.

 

Hermiona jí kdysi říkala, že Jasnovidectví bylo pro ní ztráta času.

Joe v krásnohůlkách nikdy nepřišlo nic tak lehkého a směšnějšího. Byla to vlastně zábava, protože sice nikdy nemohla odhadnout budoucnost, ale nějakým podivným způsobem jí to i bavilo. To ovšem nevěděla, jaké to bude v Bradavicích.

Měla se připojit ke třeťákům, kteří tento předmět měli a být na jejich hodině v rámci povinné výuky.

Trelawneyová si i nadále držela svůj záhadný a trochu směšný vzhled přerostlé kobylky. Skrz tlusté brýle na ně shlížela s několikrát zvětšenýma očima. Nesčetné náramky a korálky tiše cinkaly a v téměř nedýchatelné učebně předpovídala tu a tam smrt.

Joe seděla vedle třináctileté dívky, která měla světlé a krátce zastřižené, plavé vlasy. Na kulatém obličeji byl věčný úsměv, trochu záhadný, ale velmi kamarádský.

Představila se jí jako Gabriela.

Od prvního okamžiku mezi nimi vzniklo zvláštní pouto. Keth nevěděla proč, ale cítila se s ní najednou tolik spoutaná a i když jí viděla poprvé v životě, měla dojem, jako by jí znala už roky. I Gabriela si jí zkoumavě prohlížela a také nevycházela z údivu.

Kde se toto vzalo?

Nepromluvily spolu mnoho, spíš naopak. Zásadně mlčely, ale byl tu ten podivný pocit sounáležitosti a tak nějak nepochopitelné náklonnosti.

Od té doby, sedaly výhradně vedle sebe, ačkoliv společně nikdy nepromluvily a jen se soustřeďovaly na výklad bláznivé profesorky.

Jasnovidectví zde, přišlo Keth velmi nudné a čtení z čajových lístků více než nudné a potrhlé. Vždyť ve Francii jim dlouhé týdny vtloukali do hlav, že je jako odvětví tohoto oboru naprosto zbytečné a více založené na pomluvách.

Oni neměli znalosti, podle kterých by dovedli správně rozpoznat všechny nepatrné náznaky.  Asi jako kdyby se pokoušeli učit kentaury hvězdám.

„Až překročíte tu všední hranici vašeho světa, nechce zmizet nízké myšlenky a ponořte se. Zjistíte jestli máte dar vidět.“ Přednášela jim zdlouhavě.

Spíš dar přežít.. mručela si pro sebe Keth.

„Odhrňte ty závoje, čeká vás dlouhé a složité umění nahlížet do budoucnosti.“

Já bych nahlížela rozhodně raději jinam. I kdyby to mělo být na Vodraně!

„Vy! Pohlédněte tam právě teď.“ Otočila se profesorka zprudka na jednoho chlapce u nejbližšího stolečku.

Joe se vnitřně zasmála. Ten by taky koukal raději na trolla…

Trelawneyová se nad ním významně nakláněla a doslova hltala každý obrazec v šálku.

„Já tam nic nevidím. Je to rozmazané a nespojité. To ho nic nečeká?“ řekl zcela vážně.

Mezi ostatními to zašumělo potlačovaným veselím.

Jednou blbě zamíchá a už je celý bez osudový… ach ten osud…

 „Chlapče, musíte se soustředit.“ Uklidňovala ho zase vědma.

Jako kdyby se nesnažil vymyslet urputně cokoliv.

„No možná tam má nějakou hvězdu. Teda, jakože vzdáleně..“ koktal hoch.

„Hleďte dál.“ Řekla opět monstrózně učitelka a dala se do přecházení po  přetopené učebně.

Jestli se podíváš jedinkrát zpět, bude z tebe kudlanka.

Tak zhruba ubíhala její první hodina Jasnovidectví s profesorkou Trelawneyovou.

S Gabrielou se pak rozešli a opět si nevyměnily jediné slovo. Bylo to poněkud neskutečné a nemožné, nedokázaly spolu promluvit, jako by jim v tom někdo snad bránil.

Úsměv to vynahradil.

Joe měla jen chvilku na to, aby si stačila odnést věci do věže a vzít si suché boty a pak už se prozněnu řítila dolů a ven na pozemky, kde se měla podle všeho učit létat.

Jak jen to nesnášela.

Rodiče jí to zakazovali a vždy jí tvrdili, že je naprosto nemožná, pomalá a špatná. Začala mít tedy létání na koštěti nerada a nebylo tomu divu.

Třeba se to alespoň teď zlepší, když bude začínat od začátku.

Probíhala jednou chodbou za druhou a pak po schodištích dolů, tam trochu zpomalovala, hrozně nerada by upadla a zranila se. Nebo prostě jen upadla a pak letěla předčasně a bez koštěte.

V duchu přemýšlela nad tím, že snad překoná ty závratě a podaří se jí být na koštěti aspoň trochu normální. Vždy byla nejistá a aniž by si to uvědomovala, tohle měli skutečně na svědomí její druzí rodiče.

Donutili jí myslet si, že neumí létat a že je neschopná. Nebylo to dost na úrovni. Hrát famrpál mohli jen kluci, stejně tak, jako létat. A to ona rozhodně nebyla.

Dalším šokem tedy bylo, když pracně oběhla Protivu a jednu z jeho pastiček a málem narazila do toho posledního člověka, kterého by teď myslela, že potká.

Na Snapea.

Další šok dnešního dne, kdyby náhodou nezpomalila, skoro by do něj vrazila.

„P-prom-i-ňte, p-pane p-profesore.“ Vysoukala ze sebe spěšně a sotva lapala po dechu. Musela si pospíšit, aby to stihla. A každá minuta jí byla drahá.

Přesto jí toto náhodné setkání opět probudilo oheň v žilách. To Joe cítila něco, co Kethleen neznala. Hřejivý pocit se jí rozlil po těle, i když navenek byla jen Keth spěchající na hodinu létání.

„Vám budou hodiny létání zřejmě k ničemu.“ Řekl jedovatě, ačkoliv bystrý člověk v tom našel stopu pobavení. 

Keth sklopila pohled k zemi, jen na chvíli, pak jí odbíjení hodin vytrhlo z myšlenkového vytržení a připomnělo naléhavost spěchu.

Ještě jednou se překotně omluvila a doslova vystřelila odtamtud. Proběhla hlavní branou a pak úprkem k famrpálovému hřišti.

Přišla jen o chvíli pozdě a když se celá zadýchaná a rudá v obličeji omluvila madam Hoochové, mohla veškerá zábava teprve začít.

„Nyní se postavte vedle košťat,“ zavelela přísně profesorka létání.

Ještě chvíli jim vysvětlovala pravidla a nakonec nastal čas, aby si to vyzkoušeli i prakticky.

Nesedli a jen kousek nad zemí poletovali sem a tam, aby se nohama čechrali trávu.

Ti zdatnější několikrát obletěli hřiště a pak zase slezli.

To pro začátek stačilo.

Madam hrochová je propustila a pak se nevěnovala Joe. Chtěla si to s ní odbít, aby už příště nemusela chodit. Vždyť co by na tom pro ni mohlo být těžkého? Ona se udrží na koštěti.

Není žádný roztřesený prvák.

„A teď, když zvládáte kroužení kolem, můžete vyletět i výš.“ Opět velela.

Keth, tedy vlastně Joe poněkud nejistě vyletěla víš, kde se chvíli vznášela a pak podle pokynů dělala přesně to, co se po ní chtělo.

Létala sem a tam a občas musela udělat i složitější trik. Třeba rychle zastavit před tribunou, což bylo se starým školním koštětem rozhodně obtížné.

Vedla si ale dobře, což i jí samotnou překvapovalo. Vždy si myslela, že jí to nejde. Jenže za to mohla právě ta výchova rodičů, kdy jí odmala vnucovali myšlenku, že je v tom nemožná a že se toho vlastně bojí.

Jak nyní zjistila, byl to klam. Po prvotní nervozitě se jí to zalíbilo. Sice se ještě pořád poněkud třásla, když občas koště udělalo něco po svém, ale jinak brzy zjistila, jak ho ovládat.

Ke konci výuky už perfektně létala po hřišti a na závěr prolétla ještě cvičnou dráhu. Bez chybně. Tak jí madam Hrochová s notným blahopřáním propustila a Joe byla konečně zproštěna letu na koštěti.

Jenže když o tom teď uvažovala, je možné, aby jí to chybělo?


 


04.11.2007 02:18:25
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one