Vždy jsem věřila, že najdu způsob, jak se otci zavděčit. A vždy bych pro to byla udělala cokoliv.

 

Vítr si pohrával se závěsy, které se volně vlnily, dívala jsem se na ně a záviděla jim svobodu. Pronikl až ke mně, cítila jsem dotek chladu. Ztěžka jsem se dívala na okno, které bylo vzdálené sotva pár kroků.

Nedokázala jsem vstát a jít se podívat blíž, věděla jsem, že takováto naděje není pro mě. Dnes večer mě čeká něco velmi důležitého, musím být silná. Nesmím se rozptylovat a nesmím snít.

Cítila jsem, jak mě pálí oči a tak jsem zamrkala víckrát za sebou. Vánek mi prohrábl vlasy a znovu mi připomněl, jaká je venku zima. Za chvíli sem vtrhne má komorná a matčina společnice a vynadají mi za tu šílenost. Přesto je pro mě otevřené okno celým světem.

Zvednu k němu hlavu a znovu si přeji mít odvahu jít k němu blíž. Chtěla bych snít o tom, jaké by to bylo. Ale ne, to mě nesmí napadat. Mám zlé myšlenky.

Můj otec je velký muž, válečník, hrdina. Nezaslouží si, abych o něm smýšlela tak hanebně, dělá pro nás vše. Zajišťuje nám bezpečí a naší zemi klid. Už je to dlouho, co musel do války.

Znovu zaplaším nutkání poddat se většímu smutku a navrším jen víc melancholie a odevzdanosti. Myslí se mi, jako blesk prožene vzpomínka na dobu, kdy tu otec nebyl. Dýchalo se mi tak lehce, nebývala jsem vždy tak sklíčená.

Když se ozvalo zaklepání, trhla jsem sebou. Neslyšela jsem nikoho přicházet, ještě že jsem nemluvila pro sebe. Roztřesu se, ale vím, že to nemá nic co dělat s tím, že je otevřené okno.

Vzhlédnu a naposledy se obrním proti tomu, co přijde.

„Vstupte,“ pronese výzvu a doufám, že zněla přesvědčivě, ne žalostně, jako jsou mé myšlenky. Zatřepu hlavou, ale to už jsou tu ty dvě.

Jak jsem čekala, hned mi na přeskáčku vytýkají to otevřené okno.

„Má paní,“ pokloní se obě hned u dveří, ale je to jen formalita, ve skutečnosti bych se měla klanět spíš já před nimi. Tuto chybu napravím v zápětí.

„Vaše paní matka pro vás posílá,“řekne velmi odměřeně její společnice Miriam a pohlédne na mě povýšeným pohledem. Hodnotí mé oblečení a pak její pohled spočine na otevřeném oknu. Sykne.

„Zavři to,“ poručí mé komorné, která se na ní sice podívá ublíženě, ale hned poslechne. V našem domě je neposlušnost přísně stíhána a Miriam to moc dobře ví. Uměla by nám všem zatopit, stačila by letmá zmínka mé matce, nebo dokonce – chraň král – mému otci.

„Měla jste být připravena,“ řekne Miriam a rty semkne do velmi nehezkého výrazu. Její kulaté tváře mi připomínají loveckého psa. Lehce prošedivělé vlasy a pevný pohled jí propůjčují nesmlouvavost. Jako matčina společnice se těší velkému postavení, nevadí, že není urozená.

„Já jsem připravena,“ namítnu a už teď toho vzdoru lituji.

Má komorná, mladé děvče se na mě zpoza jejích zad povzbudivě dívá.

„Chmp.“ řekne jediné slovo, které vystihuje vše, co si myslí. Nejsem ustrojená tak, aby se jí to líbilo, odmítám nosit přezdobené šaty, které bych dost možná ani neunesla. Víc už se semnou nebaví a tak jí následuji ke dveřím a za mnou má komorná Tyla.

Když zavírá dveře mého malého pokoje, ještě se naposledy rozhlédnu. Svírá se mi srdce, nevím, co mě čeká. Bojím se a ten pocit mi ubírá na dechu, který je už od narození velmi slabý. Cítím Tyliny horké dlaně, když mi letmo stiskne mou ruku, která je velmi studená. Asi jsem měla okno otevřené déle, než jsem myslela.

Cesta k matčině komnatě není dlouhá, a přesto mi to připadá jako věčnost. Miriamin límec se před mýma očima houpe v rytmickém pohybu a její podpatky zní na kamenné podlaze rázně. Ty své téměř neslyším, sotva dýchám, když staneme před těžkými dveřmi předpokoje, kde mě Miriam zanechá s komornou a jde upozornit ostatní na můj příchod.

Nyní mě zachvátí panika a mám co dělat, abych se uklidnila. Za těmi dveřmi je ložnice mých rodičů. Je to i poradní sál, kde se scházejí otcovi lidé. Je to místo, které ve mně jímá hrůz. Zde jsem se narodila, zde má nade mnou vládu on. Ztěžka polknu, jsem vyděšená. Tyla se mi snaží bezhlesně dodat odvahu, ví, že můj otec mě velmi děsí.

Přála bych si mít odvahu jako můj bratr. Zavřu oči a nehty prstů vtisknu do dlaní, až to zabolí. Dveře se otevřou.

Nesmím omdlít.

Za těžkými dveřmi leží bylinné rohože, které uklidňují mou mysl, dodám si odvahu a vstoupím dovnitř. Záře mnoha svic kamennou a chladnou místnost poněkud ohlazují od sklíčenosti, ale na útulnosti nepřidají. Ani postel s těžkými závěsy, které jsou nyní zatažené. Před ní se táhne dlouhý kamenný stůl, který jakoby vyrůstal ze zdi. Je plně zavalen mapami a dalšími lejstry, ale stejně tak jsou na něm i poháry silného kořeněného vína, vody a lehkého občerstvení. V krbu praská pár polen dříví, vdechuji vůni pryskyřice.

Pokloním se, jak mě učili a snažím se soustředit na to, abych pravidelně dýchala. Oči klopím k zemi. Je tu celkem devět párů nohou, tedy velká společnost. Znovu polknu.

U krbu stojí hrubá dřevěná lavice. Polknu a nuceně se nadechnu, trochu pozvednu oči. Nemýlím se.

„Pánové,“ zaburácí otcův hluboký a nebezpečný hlas, instinktivně hned sklopím oči. „zde je má dcera, Rhin.“

Znovu se pokloním, i když nevím komu a zvednu hlavu k otci a matce, která se odkudsi zjeví po mém boku a sevře mi tvrdým, leč něžným gestem předloktí. Jsem jí vděčná, podaří se mi uvolněně nadechnout, pohledem zběžně těkám po každém zde, některé znám od vidění, jiné o něco blíž od otcova hodovního stolu a jiné vůbec.

Má matka je Lady Amia Querelská. Je první, na koho se musím podívat. Tiše k ní vzhlížím, velmi jí obdivuji. Je jí už přes čtyřicet let, ale dosud ztratila jen málo ze své krásy, která otce musela kdysi velmi okouzlit, vždyť pochází ze země, která je od našeho Davne vzdálená přes tisíc mil.

Jako vždy má na sobě karmínově červené šaty, které dávají vyniknout její nádherné pleti, dosud bez vrásek, jen s mírnými rýhami kolem úst, které musí být ovšem od smíchu. Kdysi se smávala často, ale to bylo před tím, než přišla o dítě. Od té doby jsou její hnědé oči zakalené smutkem. Popelavě světlé vlasy má nyní stažené a sepnuté hřebínky na temeni hlavy. Vypadá jako královna.

Další tři muže stojící po jeho pravici poznávám, jsou častými hosty zde v Davne, jsou to otcovi nejbližší přátelé a vůdci jeho vojsk. Tvrdí muži s ocelovými pohledy a silou, která budí úžas. Přátelé z dětství, jak otec při dobré náladě vypráví. Není na nich vidět známka stáří, snad jen něco v jejich zachmuřenosti mi dává tušit, že se děje něco zlověstného. Že by další válka?

Mladík, který se kousek od nich opírá o stůl, musí být vyslanec ze sousedního hrabství Odelu. Má na prsou znak jejich vůdce Hraběte Tarra a u boku jeho obřadní dýku vykládanou na rukojeti zelenými kameny. Pravou rukou si podepírá bradu a v zamyšlení provrtává kamennou podlahu. Světlé vlasy mu padají do očí, ale jako by si toho nevšímal, jen se prohlubuje jeho zamyšlení. Musí to být posel v nějaké vážné záležitosti, zajímalo by mě, proč je tady. Nedívá se na mě a i já rychle uhnu pohledem, není bezpečné dlouze si někoho prohlížet.

Trochu překvapeně si prohlédnu dvojici mužů a neznámou ženu v cestovním ustrojení. Ještě jsem je tu nikdy neviděla. Nemají na sobě znak žádného hrabství z království, ani mimo něj, vlastně jsou všichni oděni v černé barvě, která je notně opotřebována dlouhou cestou a zaprášena nánosem písku. Museli tedy překročit poušť, ale to ostatně každý.

Neodvážím si dál zkoumat naše hosty, proto vzhlédnu k otcově ostře řezané tváři, která mě propaluje zkoumavým pohledem. Prohlíží si mě a já jen stěží držím zdání klidu. Jsem velmi bledá, čehož si musí všimnout, ale nic neřekne. Je velmi vysoký a mohutný, zabírá celou lavici pro sebe a jeho ramena se rozpínají téměř přes celý krb. Krátce střižené vlasy jsou černé, stejně tak jako jeho oči. Ani on se neusmívá, ačkoliv to nedělal nikdy. Znovu si mě prohlédne a s nelibostí sevře pravou ruku, nakonec jen mávne rukou a podívá se na naše hosty.

Úlevně si oddechnu a nechápavě se podívám na matku, která si mě už ovšem nevšímá.

„Pokračujte, pánové, chtěli jste mi právě vysvětlit, co vás přivádí do Davne.“ Vyzve je nesmlouvavě můj otec. Všichni strnou a zvednou hlavy s nepřátelskými pohledy k delegaci.

 

 

 

 

 

03.01.2011 00:58:21
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one