Starší z obou velvyslanců byl již prošedivělý muž. Přežil už mnoho zim a moudrost z těchto časů se mu usídlila ve stříbrných vlasech. Je trochu shrbený a poznám na něm, že by se spíš rád schoulil ke krbu, přesto se hrdě zadívá mému otci do očí a důstojně odpovídá.

„Můj pane,“ začne rozvážně a uctivá slova doplní mírným úklonem hlavy, „dovol mi znovu poděkovat za vlídné přijetí. Cestovali jsme mnoho dní a sotva jsme mohli doufat ve šťastnější přivítání.

Odpusť ovšem starému muži zbytečné řeči,“ dokonale upoutal pozornost všech svou nenuceností a přesto ladnou obřadností. I pro něho byla tato chvíle významná a obezřetně dával pozor, aby se vyvinula podle jeho očekávání. Byl to pravý diplomat.

„Přicházíme z Antieru s jedinou žádostí tamního pána, vzdáleného příbuzného našeho krále.“ Při těchto slovech se starý muž narovnal a s ním vzdali úctu králi i ostatní přítomní. „Vybral si tvou druhorozenou dceru a posílá dary ve zlatě a stříbře. Doufá, že vzdálené spříznění tvé ženy a jeho matky dopomůže snadné domluvě při sňatku.“

Můj otec dlouho mlčel, díval se svým tvrdým pohledem na posla Pána z Antieru.

Zatočil se semnou svět a v duchu jsem chtěla křičet. Cítila jsem, jak mě v očích pálí slzy, tak o tohle tu šlo? Chtějí mě prodat? Získat politické výhody? A výměnou za to mám být já… Věděla jsem, že to jednou musí přijít, ale doufala jsem, že zůstanu alespoň v poblíž Davne, nebo přinejmenším v Emezu, naší zemi. Svíravý pocit u srdce mi řekl vše. Způsob, jakým se otec díval na muže před ním.

Stačila jediná zmínka o králi.

Nikdy nevěřil, že bych mu mohla být tak k užitku. Druhé dítě, dcera, slabá a nezdravá. Bledá, dýchavičná, jen s nepatrnými předpoklady pro to, být vhodnou ženou kohokoliv důležitého. Najednou tu stáli poslové z Antieru a nabízeli mu poklady, které nikdo za mě nečekal.

Věděla jsem, jak odpoví.

Štiplavý pocit v očích málem zvítězil nad důstojným chováním, sklonila jsem hlavu, aby si toho Lord Regor – můj otec nevšiml. Znovu mě zachvátila zima, celé tělo jsem měla jako z kamene, když jsem slyšela, jak se nadechuje k odpovědi.

„Proč myslíte, že bych měl vašemu pánu dát svou jedinou dceru?“ zeptal se, hrál podle svých pravidel, i když už předem bylo rozhodnuto, jak toto klání dopadne. „Antier je odsud vzdálen nejméně dvanáct set mil a zájmy jeho Pána jsou shodné s Královstvím. To dosud nebylo naším přítelem, snažili se Emez připojit z čehož byla válka.

Dobře si tedy rozmysli svou odpověď, starče.“

„Můj pane,“ znovu se poklonil moudrý muž, „válka skončila, království uznalo porážku, kterou mu spojená hrabství uštědřila. Od podepsání mírové smlouvy uplynuly čtyři roky. Není čas, opět spojit rody? K našemu pánu se doneslo, že i vy sám, jste kdysi našel vyvolenou v Querelu. A o Lady Rhin zaslechl jen ty nejlepší zvěsti, které mu rád potvrdím. Můj pán je ochotný zavázat se krom svatebního obnosu i spojenectvím na život a na smrt. Je si zcela jistý a proto velení tří pěších jednotek pod královským praporem chce svěřit právě tobě, můj pane.“

Viděla jsem, jak se v jeho očích zablýsklo, když mu stařec přenesl tento návrh. Přešlapování a neklid jeho generálů zarazil jediným gestem ruky.

„A jediné, co tvůj pán chce, je má dcera?“ zeptal se nevěřícně Regor.

Královské pěší jednotky byly nejlepšími jednotkami vojsk, tam kam přicházeli, přinášeli smrt. A ten kdo jim velel, držel v ruce mocné trumfy. Síla, moc, postavení… král….

Náhle se dal můj otec do smíchu a spolu s ním i všichni ostatní v místnosti. Jeho generálové velmi nevěřícně, posel s erbem na prsou poněkud zaskočeně a vyslanci z Antieru potěšeně.

Matka jen mlčky sevřela rty. Otec jí bral na všechna důležitá jednání, byla jeho očima i ušima, ačkoliv nikdy na podobných schůzkách nepromluvila. To byla její jediná reakce na zprávu, že bude její dítě zaprodáno.

Copak si otec nevšiml, že je to léčka? Ti lidé si jej kupovali a s ním celou naši zem. Chtěla jsem ho varovat, já přeci nestojím za to vše, co Pán z Antieru nabízel, musel se šeredně zmýlit a až na to přijdu, co bude pak?

„Rhin,“ oslovil mě drsným hlasem otec, trhla jsem sebou při tom oslovení, což mu neuniklo a na kratičký okamžik se na mě zamračil. Vstal z dřevěné lavice.

„Otče, já… “ ani jsem nemohla dokončit, co jsem chtěla. Zalekla jsem se jeho pohledu, urazila jsem ho. Nemám právo mluvit, natož odporovat jeho vůli. Přesto mi tento okamžik připadal nekonečně zoufalý, cožpak mě může jen tak prodat a vyměnit? Chtěla jsem ještě něco říct, ale nedal mi nejmenší naději.

„Vyšlete posli vašemu pánu, jeho nabídka je přijita. Datum svatby, ať stanoví sám, bude se konat zde, v naší kapli.“

Vyslanci se poklonili a spěšně odcházeli z místnosti.

Otec se nad nimi tyčil, propaloval mě pohledem. Do tváří se mi vehnala lehká červeň.

Zbyla zde už jen matka, on a jeho generálové, kteří již v tomto okamžiku nemohli utajovat překvapení a bujaré nadšení. Tolik mocenské podpory pro Davne.

„Rhin,“ znovu zahřměl hromový hlas a já k němu vzhlédla tentokrát již se slzami v očích. Matka k němu přistoupila a sevřela mu předloktí pravé ruky jemným stiskem.

„Připravte na svatbu vše nutné, neohlížejte se na výdaje.“ Poručil matce a mě.

„Otče, prosím,“ vyhrkla jsem dříve, než jsem to stihla pořádně zvážit. V této chvíli mi bylo vždy povoleno mluvit, krom matky zde byli jen jeho nejbližší přátelé.

Jeho tvář se zachmuřila, nesnesl odpor. „Prosíš?“ vykřikl hrozivě. „Ty?“

Couvala jsem, mé srdce bilo jako o překot. Lapala jsem po dechu, když se rozkřičel.

„Nemůžeš mě prodat, Emez bude v nebezpečí.“ Vyjekla jsem a snažila se najít zastání u matky – marně. Mlčela a dívala se na mého otce, který zbrunátněl.

„Že nesmím? Co víc bychom si podle tebe mohli přát, nikdy jsem nevěřil, že se podaří tě výhodně provdat, tvůj bratr zdědí část Emezu a ty nebudeš mít nic! Žebračka! Koho bys chtěla lepšího?!“

„Neprodávej mě!“ vykřikla jsem zoufale a dál nedokázala skrývat slzy. To ho rozzuřilo ještě víc, než můj odpor. Miriam, která se tam vzala snad z ničeho nic, mě surově uchopila za ruku a odváděla pryč.

„Je to má vůle!“ dolehla ke mně jeho poslední slova, než se zabouchly těžké dubové dveře.

 

 

 

 

04.01.2011 00:50:30
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one