Kapitola 1. Úsvit noci - obrázek

Kapitola 1. Úsvit noci - obrázek







Neviděla jsem.

Ale tohle by mohl říct každý člověk, který se prochází v noci. I když já se neprocházela, naopak jsem přesně věděla kam jdu. Netoulala jsem se, zvýšila rychlost, abych už se dostala z dosahu nefunkčního pouličního osvětlení.

Nebyla jsem pověrčivá a ani bojácná, ale přeci jen, necítila jsem se dnes ve své kůži.

V práci mi to šlo pomalu a ačkoliv jsem se snažila, nemohla jsem uspíšit nic z běžných postupů, které vyžadovali moji nadřízení. Navíc jsem tu práci potřebovala, takže veškeré romantické představy o tom, jak jim z plných plic řeknu co si o tom myslím šly stranou.

Pracovala jsem jako brigádnice v obsluze kina na částečný úvazek, což dokonale vyhovovalo mým požadavkům na práci během studia. Mohla jsem si vybrat směny jaké jsem chtěla a když jsem měla štěstí, shlédla jsem zadarmo několik filmů, které bych si jinak musela odpustit.

Navíc to byla jediná věc, která mě držela mezi lidmi, když nepočítám školu.

Moji rodiče se odstěhovali před několika lety zpátky na farmu do Arizony a já zůstala sama na internátu. Alespoň dokud jsem si nenašetřila dost, abych si mohla pronajímat malý byt. Jen dvoupokojový, sprcha byla společná pro celé patro a také věčně obsazená, nebo bez teplé vody. Ale zvykla jsem si, ve městě si zvyknete na všechno, když musíte.

Ten rok co se naši odstěhovali byl krutý a jejich otřepané věty: „Jsi už velká holka,“  nebo „kdyby ti bylo smutno tak můžeš zavolat, nebo přijet,“ a konečně, „Není to zase tak daleko, jen tři dny autobusem.“ se mi zajídaly. Měli mě rádi to ano, ale opustili mě, protože už to nemohli vydržet.

Nemohla jsem si pomoct, jakákoliv vzpomínka na ně mě rozbolela. Neviděla jsem je už rok a půl, přesně od loňských vánoc. Ale neměla jsem peníze abych za nimi přijela a oni mi nemohli poslat jízdenku, doba byla napjatá. Alespoň jsem s nimi mohla mluvit po telefonu.

Bylo to jen o to horší, připomnělo mi to, jak je moc mám ráda, hlavně mamku…jenže to sebou přineslo i bolest z toho, že ji neuvidím, dokud nedokončím školu.

Tak jsem den po dni přežívala v Seattlu, trpělivě snášela nekonečný maratón svých dní.

Škola, hlídání dětí sousedce a v noci brigáda v kině – směna nebo dvě, co na tom záleží. Nemohla jsem spát, nedokázala jsem jíst a na nohou mě držela vidina toho, že už mi zbývá jen jeden rok na střední a pak budu volná.

Šetřila jsem si na vysokou a modlila se, aby mi vyšla alespoň jedna přihláška. Jedno kam, já to zvládnu a pak.. pak se budu moct vrátit domů. K mámě a tátovi, s vědomím, že jsem to dokázala. Budu mít lepší práci, méně náročný život a snad i čas na to, co opravdu chci dělat.

Milovala jsem kreslení.

Můj dvoupokojový byteček byl přeplněný nejrůznějšími obrázky, barevnými, ale většinou jen černobílými. A kreslila jsem opravdu všechno, měla jsem pro to zvláštní cit, jak jsem se sama sobě posmívala. Vídala jsem věci, které jako by ostatním unikaly….výrazy lidských tváří, když se ráno v metru mračili, pohled žebrákova psa, dětský obličej přitisknutý k výloze, zapadající slunce odrážející se na kapotě taxíku….bylo toho tolik.

Mé útroby se znovu sevřely a osamělé prázdno v mé hrudi se zachvělo. Připomnělo mi to kde jsem, kam jdu. Znovu jsem zrychlila.

Za rohem už probleskovalo světlo pouliční lampy a já si tam vydechnu. Bylo zvláštní se tak bát, ale dnešní noc byla tak podivná.

Přes den pršelo, obloha se vyjasnila až před setměním a teplota se usadila na příjemné dvacítce. Takové chvíle jsem přeci vždy vnímala velmi intenzivně a s radostí, proč tomu bylo dnes jinak?

V duchu jsem pokrčila rameny a obešla roh v naší ulici.

S plevou jsem si oddechla, když jsem viděla světlo, které s bzučením unikalo z lampy. Už jen kousek a budu doma.

Jako už tolikrát ale přišel i s tím očekáváním i smutek. Znamenalo to, že další den je pryč. A mě čekaly jen čtyři zdi, chlad a studená voda. Věděla jsem, že ještě dvě hodiny nebudu moct spát, ale možná bych se mohla podívat ještě na biologii. Zítra máme psát ve škole test, i když mi tohle vždy připadalo jednoduché, kdo ví.

Zvedla jsem hlavu právě v čas, abych si všimla, že něco je jinak. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že mě nešálil zrak a odraz světla.

Na zemi skutečně ležel člověk.

Zastavila jsem se a rozhlédla se automaticky kolem, byla jsem tu sama, tedy já a ten člověk na zemi.

Zaváhala jsem, kdyby to bylo kdekoliv jinde, ale v Seattlu. Byla noc a přede mnou na zemi ležel člověk, mám mu pomoci? Zkusit se ho zeptat, jestli mu něco není?

Touha to ihned udělat se mísila i se strachem, který byl racionální. Co když je to nějaký feťák, nebo hůř, co když si někdo vyřizoval účty?

Ale pak jsem sama sobě musela v duchu vynadat, byl to tak jako tak člověk a co když potřebuje pomoct. Musím to aspoň zkusit!

Neměla jsem mobil a začít volat jen tak by mi stejně nepomohlo, takže jsem ještě jednou úzkostlivě objala svůj trup a přitáhla si kabát blíž k tělu. Popošla jsem do předu a asi krok od té neznámé postavy jsem se zastavila.

„Není vám nic?“ zeptala jsem se.

Jsi pitomá, leží tu na zemi, nehýbá se, jistě že  mu něco je! Řekla jsem si v zápětí v duchu.

A tak jsem rychle dodala: „Nepotřebujete pomoc? Slyšíte mě?“

Bože ať není mrtvý, jen ať není mrtvý! Prosila jsem.

Nepohnul se. Tváří ležel k zemi, ale věděla jsem, že je to muž.

Měl na sobě dlouhý béžový kabát, který zakrýval jeho tělo. Budilo to dojem, že někam cestoval, možná ho přepadli? Nebo nešťastně upadl?

Krátce střižené vlasy byly světle hnědé a tu a tam se mezi nimi objevilo bílé zabarvení. Musel být starší.

No to jsi celá ty, všímáš si bílých vlasů, ale jestli dýchá to je ti asi jedno.

Znovu jsem si v duchu zanadávala a přistoupila ještě o půl kroku blíž.

„Slyšíte mě? Prosím, dejte mi nějak vědět, že mě slyšíte. Pokusím se vám nahmatat tep, nelekněte se.“

Ale ani tak se ten dotyčný nepohnul. Napadlo mě, že bych se mu mohla třeba podívat do kapes, jestli tam nemá telefon. Bylo by to rychlejší, jak mu takhle jinak můžu pomoct? Ale upustila jsem od toho ve chvíli, kdy se má ruka přiblížila k němu a on se poprvé pohnul.

I když těžko by se to dalo nazvat pohybem, spíše to bylo jen zachvění.

A pak zasténal.

Automaticky jsem na vteřinu pohnula, takže mě slyší, je živý. Vydechla jsem a udělala pohyb směrem k němu, když se prudce otočil a jeho pronikavé oči se zadívaly přímo na mě.

S hrůzou jsem ustoupila a narovnala se, než mi došlo co mě tak vyděsilo.

Nebyl to ten rychlý pohyb, ani fakt, že ještě před chvílí byl zcela určitě v bezvědomí, bylo to mnohem horší a když mi došlo, co je vlastně špatně, zůstala jsem přikovaně stát na místě a nedokázala se pohnout.

Jeho oči byly tím, co mě tak upoutalo. Bylo to nepopiratelné, ačkoliv jsem si v první chvíli myslela, že to dělá jen to pouliční světlo. Mýlila jsem se, to nebylo světlem, bylo to jím.

Byly krvavě rudé a měsíc nad námi byl v úplňku. Bylo to znamení.

Pitomé detaily. Napadlo mě, když mi došlo, že přes veškerou iracionalitu jsem se právě stala součástí něčeho, co zcela překrucovalo svět, který jsem znala.

Proč jsem ho jen nenechala být? Mohla jsem žít, napadlo mě a byla to má poslední myšlenka.

Pak se na mě vrhl a já cítila, jak jsem tlumeně vykřikla. Ale ústa mi zakrýval rukou a tak se do okolí nedostal ani hlásek.   

Zaryl mi své rty a ústa do krku a pak jsem ucítila bolet, která byla horší než cokoliv, co jsem dosud poznala.

Přála jsem si umřít rychleji, tohle umírání s jeho zuby zabořenými do mého hrdla bylo příliš pomalé.

Mlaskavý zvuk zvedl vlnu nevole v mém prázdném žaludku a j cítila jak slábnu a umdlévám. Oči se mi zavíraly, snad se ode mne odtrhl, nebo se mi to zdálo?

Neviděla jsem, umírala jsem.

A pak mě tam nechal, muselo to tak být. Ležela jsem na ulici a chlad obstoupil mé tělo.

Ani se nenamáhal po sobě uklidit, proletělo mi hlavou jako blesk.

Uchichtla jsem se, ať už to bylo v duchu, nebo jako zachroptění skutečné, to jsem nevěděla. Mě přišlo jen ironické, že má poslední myšlenka patřila tomu, jak je můj vnitřní pohled podivný.

Zabil mě upír který měl prošedivělé vlasy, nad hlavou mi zářil měsíc a on po sobě ani neuklidil.

Byla jsem vážně pitomá.

A pak jsem ztratila vědomí, neviděla jsem.

 

 

 

 

06.06.2009 01:32:43
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one